Jaký je rozdíl mezi láskou motivovanou chtíčem a opravdovou věčnou láskou? Přednáška z Gopaldží Mandiru, Francie, 2015.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/1FnB4Uek8B_DPsZ5KdNGzKsTDPdWRV06d/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
PŘEPIS
Oba dva aspekty lásky – skutečná láska a chtíč v podobě lásky – opravdu vypadají podobně. Na první pohled se zdají jako jedna a ta stejná věc. To je ale povrchní, nikoliv reálné pojetí. Jedno z hlavních kritérií, na základě kterých rozlišit tyto dva stejně vypadající přístupy, je že první znamená plné sebeodevzdání, zatímco druhý je založený na sobeckém požitku. Realizované duše popsaly, že chtíč je jako temnota nevědomosti, zatímco préma, božská láska, je jako zářivé slunce, nirmala bháskár. Když v našem srdci pocítíme, že jsme nás něco přitahuje nikoliv sobeckým, ale sebedávajícím způsobem, pak se to nazývá láska.
Takzvaná láska, naplněná sobeckým požitkem, zmizí okamžitě, jakmile je požitek narušen. Říká se jí chtíč. Chtíč má náladu vykořisťování a sobeckého požitku. Povaha čisté lásky je přesně opačná. Navozuje tolik štěstí a blaženosti dáváním sebe sama, oddáváním se pro uspokojení Nejvyššího Pána. Na této světské úrovni najdeme oba dva aspekty, ale skutečnou božskou lásku je možné najít jen na duchovní úrovni, protože jakákoliv láska z této světské úrovně je vždy smíchaná s chtíčem – bez ohledu na to, jak je kvalitní. Pokud pocítíme lásku, do které je přimíchaná jen trošička chtíče, je to považováno za velmi vysokou kvalitu lásky. Kvůli té trošce chtíče to ale stále není čistá božská láska a neustále existuje nebezpečí, že pokud nebude uspokojena nějaká touha anebo bude narušen sobecký požitek, tak se vztah zhroutí a nebude nadále pokračovat.
Povaha božské lásky je ale přesně opačná. Říká se jí oddaná láska, láska se závazkem oddanosti. Neplatí, že: „Líbíš se mi, a proto tě miluji, a jakmile se mi líbit přestaneš, začnu tě nenávidět.“ Můžeme vidět, že v jednu chvíli se jeden partner k druhému chová velmi krásně a láskyplně, ale v další chvíli ho nenávidí. To není láska. Skutečný charakter lásky musí v sobě mít oddaný závazek – doživotní péči o toho druhého. Musí to být láska ze srdce a z duše, ne jen nějaká touha mysli. Láska, která je kvalifikovaná k tomu, aby byla nabídnuta Nejvyššímu Pánu, je oddaná, nikoliv podmíněná láska. Pokud bychom Krišnovi řekli: „Ó můj Pane, zrovna teď Tě mám opravdu rád a miluji Tě.“ a v další chvíli Mu pověděli: „Ale ty vůbec neplníš mé touhy! Víš, že potřebuji tohle a támhleto… Už Tě nemám rád a už Tě nemiluji!“, Krišna by pak odpověděl: „Já o tvoji lásku ani nestojím, nechej si ji. Pořád si ji něčím podmiňuješ – ty vlastně nechceš Mě, ty jen chceš, abych vyplnil tvé touhy. O takovou lásku nemám zájem.“
Tomu se říká sakáma bhakti – je to bhakti, ale naplněná množstvím hmotných tužeb. „Budu Tvým oddaným, když splníš tohle a tamto mé přání!“, a dáme Pánovi dlouhý seznam. Pán si pak ale řekne: „Je tenhle člověk opravdu oddaný, anebo má nějaký postranní motiv? On Mě nechce milovat, on Mě chce jen využít ve svůj prospěch. Miluje své vlastní touhy a miluje, když mu je plním, aby si mohl užívat. Nemiluje Mě pro Mne Samotného.“ Taková láska není kvalifikovaná k tomu, aby byla nabídnuta Krišnovi. Ten ji nepřijme. Ale je to zase lepší než nic. Mít alespoň tuto podmíněnou bhakti je lepší, než necítit ke Krišnovi vůbec nic. Skutečná bhakti by ale měla být nepodmíněná, měla by existovat jen pro Krišnovo potěšení. Oddanost, která si neklade žádné podmínky kromě jediné – Krišnovy spokojenosti – se nazývá niškáma bhakti nebo také ekánthikí bhakti neboli výhradní oddanost ke Krišnovi.
Je pro nás, lidi žijící na hmotné úrovni a ovládané chtíčem, vůbec možné takovou lásku vyvinout?
Je to zcela možné, ale za předpokladu, že budeme dostatečně upřímní vůči našemu svědomí a budeme se modlit k Nejvyššímu Pánu, aby nám pomohl dosáhnout lásky této kvality. Pak to určitě možné je. Na cestě pěstování takové božské oddané lásky napomáhá blízké sdružování se s čistými oddanými, sankírtan a také vlastní upřímná touha po tom ji získat, a samozřejmě také modlitby k Nejvyššímu Pánu o Jeho božskou milost. Může to sice trvat, ale je možné dosáhnout tohoto cíle, pokud budeme odhodláni a budeme po tom niterně toužit.
Nejvyšší Pán sleduje, že „Tento Můj oddaný se opravdu snaží Mě správně milovat, v srdci má určitou touhu po tom, aby ke Mně pocítil skutečnou lásku, ale nedaří se mu to. Udělím mu tedy milost a kvalifikuji ho k tomu, aby tuto čistou lásku ke Mně mohl mít.“ Takhle to funguje. „Kabe habe bolo sei dina amar – kdy přijde ten den nejvyššího štěstí, kdy pocítím extatickou Krišna prému? Kdy zakusím blaženou lásku k mému Nejvyššímu Pánu? Kdy nastane ten den?“ Musíme mít asa bandha hridi – nesmrtelnou naději, že jednoho dne Krišna prému získáme. Musíme mít víru v milosrdenství našeho milovaného Pána. Naléhejme na Pána s láskou: „Jsi tak milostivý a milující. Nemůžeš mi upírat Tvoji čistou lásku, Tvoji prému. To prostě nemůžeš! Ó můj Milovaný, jednoho dne mi musíš tímto neocenitelným pokladem požehnat!“
Je možné cítit lásku k Bohu skrze Jeho oddané?
Ano, proto jsem sádhu sangu zdůrazňoval. Společnost čistých oddaných je pro probuzení, vývoj a pěstování takové lásky zcela nepostradatelná. Stejně, jako jeden oheň pochází z jiného ohně, podobně čistá láska k Pánu pochází ze srdcí Pánových čistých milovníků – Jeho oddaných.
bhakti stu bhagavata-bhakta-sangena parijayate
(Brihat Náradíja Purána 4.33)
„Čistou bhakti k Nejvyššímu Pánu Krišnovi je možné získat, kultivovat a rozvíjet jedině společností Jeho čistých milujících oddaných.“
Když se modlíme k našemu Nejvyššímu milovanému Pánu, aby nám udělil Svoji prému, měli bychom se rovněž modlit o tu stejnou Krišna prému získanou společností Jeho skvělých oddaných. Když přijdeme do kontaktu s čistým oddaným, tak se v nás na chvíli vzedme pocit obrovského štěstí a úžasné lásky. Jakmile ale tento kontakt ztratíme, vytratí se i naše city. Je to proto, že nevíme, jak je udržet, čím je vyživovat. S tím mají zkušenost mnozí z nás. Když jsme v blízkosti čistého oddaného, cítíme se úžasně, vnímáme něco speciálního – jsme blažení, radostní a plni citů. Když se vzdálíme, tak tyto city v sobě už nadále neneseme. Musíme ale zjistit, jak si je uchovat.
Samozřejmě tím nechci říct, že tyto prožitky jsou plným zážitkem Krišna prémy, ale je to alespoň nějaký náznak, který společností těchto oddaných získáme. Dokud budeme mít asa bandha hridi – nektarovou naději, že jednoho dne této nektarové lásky k Nejvyššímu Milovanému dosáhneme, pak určitě jednou do našeho života vstoupí. Nemůžeme vědět kdy, ale stane se to. Takový je slib čistých oddaných i Nejvyššího Pána.
Dosažení čisté extatické lásky k Bohu je považováno za dosažení toho nejvyššího životního cíle. Je zcela úžasné. Nemůžeme ho získat nějakým obyčejným, laciným způsobem – takhle to nefunguje. Čekání je zapotřebí a rozhodně stojí za to.
Jak moc můžeme zapojovat představivost při přemýšlení o Krišnových zábavách?
Je dobré zapojit nádherné, pozitivní představy o Krišnovi či o oddaných činnostech. Je to rozhodně moc dobré, do určité míry. V určitý moment se ten posvátný proces snahy o představivost promění v získání skutečné vize. V životě sádhany je pozitivní nálada snažení a rozvíjení příznivé představivosti o zábavách Rádhy, Krišny a Maháprabhua a také filozofického poznání a pravd velice dobrá a je zapotřebí. Taková představivost nás jednoho dne dovede na skutečnou úroveň realizace a proto je nápomocná. Teorie a praxe. Představivost je teorie a přímá realizace reality je praxí.
Než se vydáme do nějaké země, je dobré si tu zemi prohlédnout na mapě. Můžeme si začít představovat, jak to tam asi bude vypadat, abychom už před cestou o ní měli nějaký pojem.
Cílem ale je tam přijet a všechno přímo zakusit a realizovat. Podobně když se začínáme vzdělávat, spoustu věcí se učíme jen na základě představivosti. Mnoho témat si jen memorizujeme a učíme se různé vzorce, aniž bychom chápali, k čemu jsou a proč nás učitelé nutí, abychom si to pamatovali. Postupně ale začínáme chápat, jak všechny tyto věci a vzorce prakticky využít, a zjistíme, jak je všechno, co jsme se naučili, užitečné a kolik toho díky tomu zvládneme. Než se člověk stane doktorem, musí se naučit celou anatomii těla, a k tomu používá představivost. Pak ale aplikuje toto poznání anatomie prakticky – v chirurgii a dalších oborech při léčbě pacientů. Mohl bych uvést mnoho dalších příkladů… Dávám je, abych vysvětlil, že na počátku je mnoho věcí jen v podobě představivosti, se kterou pokračujeme dál a dál, a pak se jednoho dne dostaví praktická realizace, která představivost nahradí.