Jeden z pokynů, které nám Krišna dal, je život v rovnováze. Jak to chápat a jak prakticky uplatňovat? A jsou pocity provinění vždy negativní? Přednáška z Gopáldží Mandiru, z Francie 2015.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/1I2MLC3-i3idqcl9j0MlX4mM4tOTIhZ5o/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
Podle principů yukta-vairágyam – vyváženého života v zájmu oddané služby Nejvyššímu Pánu – bychom se měli vhodně postarat o naše zdraví. Když to uděláme, budeme zdraví a pak díky svému zdraví budeme schopni nabízet Pánu zdravou službu. Cítím, že bych měl tento bod vyjasnit. Často vídávám oddané, kteří jsou unavení, vyčerpaní, nevyspaní a jen pokračují ve svých činnostech, aniž by byli skutečně šťastní. Občas se sice nějaké dočasné štěstí objeví, když si krásně zazpívají, ale jinak jsou spíše sešlí. Když se unaví naše tělo, unaví se i mysl. A když se unaví mysl, našemu duchu se rovněž nedostává vzpruhy. Proto nám, Svým oddaným, Krišna v Bhagavad-gítě radí:
yuktāhāra-vihārasya
yukta-ceṣṭasya karmasu
yukta-svapnāvabodhasya
yogo bhavati duḥkha-hā
Bg 6.17
„Žijte vyváženým životem. Není třeba být příliš odříkavý – víc, než snesete. Žijte vyváženě. Přijímejte věci dle toho, jak je třeba – ani víc, ani méně. Tak budete žít velice vyvážený a energický život.“
Život asketických jogínů je něco jiného. Jogíni v horách v Indii spí dostatečně, a tak mají pro své odříkání dostatek energie. Pokud by ji neměli, moc by se jim jejich asketická sádhana nedařila. I když podstupují askezi, tak také jedí a spí, i když se velice ovládají. To je jeden za způsobů, jak získat nějaké mystické síly vyšší úrovně – jsou tolerantní, posilují imunitu a odolnost k nepříznivému počasí a jiným špatným podmínkám. Tito jogíni to nakonec všechno používají ke své sádhaně, při které se snaží soustředit na Nadduši. Jejich cílem je být méně a méně závislými na hmotných potřebách a snaží se záviset více na sobě, na svém těle, mysli a duchu. Askeze je pro ně jako výcvik elitního komanda. To, co dokáží udělat jeho členové, běžný voják nezvládne. Aby se jím člověk stal, musí podstoupit velmi tvrdý, asketický výcvik. Jedině tím se člověk dostatečně posílí. A stejně tak v duchovním životě existují asketické výcviky, jak se stát Krišnovým elitním vojákem a bojovat pro dharmu proti adharmě. Bojovat pro dobro proti zlu. Pro oddané je tedy dobré, když projdou svatým asketickým výcvikem, aby se stali duchovním elitním komandem. Nakonec budou v srdci jemnější než květina, plni božské lásky, ale budou silnější než blesk v boji proti adharmě.
Pán Krišna Ardžunu také trénoval, aby se stal elitním komandem. Zároveň ale poukazoval na to, že každý tu není od toho, aby se stal elitním komandem. I bez toho je možné dělat spoustu krásných, důležitých věcí. A proto existuje velmi normální, vyvážený princip yukta-vairágyam. Duchovní elitní komando ho může také následovat podle své vlastní úrovně, která je vhodná pro elitní komanda. Existují různé úrovně aplikace yukta-vairágyam. Běžný způsob aplikace pro běžné oddané bude jiný než pro ty, co se chtějí stát duchovním elitním komandem. Krišna poukazuje na to, že máme přijímat jen na základě naší potřeby. Ani více, než potřebujeme, ale ani méně. Pak budeme žít vyvážený, silný, zdravý život. Když budeme tento princip následovat, bude to dobré nejen pro nás, ale také pro ostatní. Proč? Je to proto, že když někdo přijímá víc, něž kolik skutečně potřebuje, pak vykořisťuje ostatní, protože jim bere něco, co by mohli ostatní použít pro sebe. A ti lidé samotní také mohou onemocnět – když přijímáme věcí více, než potřebujeme, stává se to pro nás nadměrným břemenem. Táhneme na bedrech věci, které nepotřebujeme. To pak způsobuje závislost, připoutanost, zátěž a posílení falešného ega.
Například když se najíme více než jen pro uspokojení našeho hladu, bude nám těžko a možná se i pozvracíme. Když se najíme nedostatečně, také nám nebude dobře a budeme zesláblí. Když budeme spát víc, než je třeba, budeme otupělí a naše tělo slabé. Když budeme spát málo, budeme vyčerpaní a nebude se nám dostávat energie. Když budeme cvičit víc, než je třeba, budeme vyčerpaní a zesláblí a poškodí to naše zdraví. Když nebudeme cvičit vůbec, tak to zdraví rovněž neprospěje. Pán Krišna nám tedy ukazuje, abychom jezení, pití, spánek, vydělávání peněz či jakékoliv další činnosti drželi v rovnováze.
Můžete si říct, že když budeme hromadit víc a víc peněz, nikdy se pro nás nestanou zátěží. Těžko tedy říct, kolik ve skutečnosti potřebujeme, protože žádná horní hranice neexistuje. Z praktického hlediska ale musíme chápat, jaká je hranice mé potřeby, protože jinak vydělávání peněz propadneme a nebudeme moct myslet na nic jiného, než na peníze – kolik vyděláváme, o kolik přicházíme, zdali nás někdo nechce okrást. Začali bychom mít pocit, že nás obklopují nepřátelé, aby nás o peníze obrali, a začneme se strachovat dokonce o nás vlastní život. Pokud bychom měli moc a pozici, mířila by na nás také spousta závisti… Kdybychom tolik peněz neměli, neměli bychom ani tyto problémy. Chudoba je ale na druhé straně také problém.
Přijímání nad naši skutečnou potřebu a pod naši skutečnou potřebu by mělo být zavrženo a měli bychom se tomu vyhýbat. Takový je Krišnův pokyn. Měli bychom přijmout jen to, co potřebujeme. Tak bude náš život vyvážený, šťastný a zdravý a tak se snadno zaměstnáváme ve službě Krišnovi – a o to jde v první řadě. Pán Čaitanja poukázal na to, že našim hlavním principem není ani požitek (bhoga), ani askeze (tjágam). Je jím oddaná služba. To je náš hlavní cíl. Realizovaní vznešení oddaní nám vysvětlili, že si musíme odříct suché odříkání a zároveň také sobecký požitek. Oboje ale můžeme dělat v zájmu láskyplné oddané služby Pánu. Naším principem by tedy mělo přijmout vše tak, jak je potřeba, a odmítnout vše tak, jak je potřeba, aby to prospělo zájmu naší láskyplné oddané služby Jemu.
ānukūlyasya saṅkalpaḥ
prātikūlyasya varjanam
rakṣiṣyatīti viśvāso
goptṛtve varaṇaṁ tathā
Doteď jsem vysvětloval první část lakšanam, šaranagati, který je spojený s principem yukta-vairágyam. Pán Višvambhara nám také ukázal, že nyní je Kalijuga a lidé proto mají jen omezené schopnosti. Nejsme tak silní, jako lidé jiných jug. Proto je pro nás nejlepším způsobem přijímat tolik, co potřebujeme a být šťastní, plní energie, a zaměstnat se v oddané službě Pánu s plnou radostí a silou.
Důvod, proč jsem se cítil spontánně inspirovaný mluvit o tomto přincipu yukta-vairágyam je to, že často vídám velmi pěkné oddané dobrého srdce, jak jsou unavení a musejí se přemáhat, aby vůbec pocítili nějakou radost. Jsou velmi zmožen z množství služby, kterou vykonávají. Samozřejmě není pochyb, že Pá s radostí přijme veškerou jejich službu, i když jsou vyčerpaní, ale i přesto oddaní musejí dostatečně odpočívat a zaměstnat s v oddané službě s radostí a nadšením. Pak bude Krišna ještě spokojenější. Rád totiž vidí radostnou láskyplnou náladu. Krišna je známý jako Pán veškeré radosti, nadšení, extatické blažené lásky, a proto také chce vidět, aby jeho oddaní byli také takoví, aby se hodili k Jeho vlastní náladě. Krišna přijímá obě dvě oddané nálady – radostnou oddanost i bolest lásky v odloučení od Něj.
Proto by oddaní měli chodit dříve spát. Často vidím, že je nedostatek spánku mezi oddanými běžný. Je lepší jít si lehnout už v devět nebo o půl desáté a pak brzy ráno vstát v plné síle.
Někdy ale není možné se dostatečně vyspat, protože služby je příliš mnoho…
Pán Krišna velice rád přijme službu upřímného oddaného, i když je vyčerpaný. Velice rád uvidí, že i když je tento oddaný unavený, tak i přesto svědomitě pokračuje ve své službě. Prochází tak zkouškou kvality oddanosti. Není pochyb o tom, že to Krišna oceňuje. Ale zároveň nám skrze princip yukta-vairágya připomíná, že pravděpodobně nebudeme schopni pokračovat v takovém tempu dlouhodobě, neboť by se nám zcela rozložilo naše tělesné zdraví. Na naše zdraví si musíme dávat pozor, abychom neonemocněli, protože pak bychom ani nemohli dělat žádnou službu. Nestarání a starání se o zdraví musí být přijaté v rovnováze v Krišnově zájmu. Jsou tam obě dvě stránky – stránka odříkání si tělesného pohodlí i stránka správného starání se, abychom byli schopni pokračovat dlouhodobě – oboje dvoje musíme přijímat vyváženě, vždy v zájmu služby Krišnovi. Zodpovědnost služby nemáme jen jeden dva dny nebo týdny, ale na celý život – musíme si to tedy dobře naplánovat. Jinými slovy – obětování nějakého tělesného pohodlí je v pořádku, pokud jde o službu Krišnovi, a stejně tak je správné udržování tělesného pohodlí, pokud jde o službu Krišnovi. Je třeba přijímat obojí vyváženě. Ve svatých písmech je proto řečeno tad-arthe ‘khila ceṣṭitam (ŠB 11.3.27): „Veškerá tvá snaha by měla být ve službě Krišnovi, v Jeho zájmu. V čemkoliv, co děláš. Skrze odmítání i přijímání.“
Vysvětlil jsem princip yukta-vairágyam – přijímání dle potřeby. Co je ale ta potřeba? Ta musí být definovaná na základě času, místa a situace. Co je skutečně potřeba? Na jakém místě, v jakém čase a v jaké situaci při službě Krišnovi? Koncepce potřeby se bude podle nich lišit. Potřeba v krizové situaci nebude stejná, jako běžná potřeba. Musíme pochopit potřebu podle času, místa, situace, mé vlastní individuality, a vyváženým způsobem následovat princip yukta-vairágyam.
Když je například v chrámu nějaká naléhavá služba, která musí být do určité doby hotová, je to priorita a všichni oddaní by měli pracovat ve dne v noci, aby ji dokončili. To je v pořádku. Pracovat jako oddané elitní komando je občas zapotřebí. Ale poté, co je cíl splněn, je čas na odpočinek a oddaní by si měli dostatečně oddechnout, aby měli dostatek energie na další službu. Takže i jejich odpočinek slouží zájmu Nejvyššího Pána. Obojí je v našem životě zapotřebí.
Někdy je oddaný přesvědčený, že ho Krišna ochrání, i když se zcela vyčerpá…
Pokud ten oddaný má opravdu pevnou víru, že ho Krišna ochrání, pak to není problém a Krišna ho skutečně ochrání. Vyvstává ale otázka, zdali je skutečně možné takovou víru mít: „Vše dělám čistě, jen a jen pro Krišnu, takže On mě ochrání.“ Takovou pevnou víru není snadné mít. Liksysati visvaso – pevná víra v Krišnu mě ochrání. Takže ta pevná víra tam musí být přítomná. Pokud není, anebo je mělká, pak to nebude fungovat. Vždyť Pán Krišna je velice zaneprázdněný, je Pánem celého Vesmíru – není snadné upoutat Jeho pozornost.
V běžných případech, kdy není tato hluboká víra přítomná, je lepší být praktičtější a dle Krišnových pokynů, dle různých úrovní adhikáru se starat o zdraví tak, jak je to třeba. Protože nakonec systém péče o zdraví také stvořil On. My jsme jej nestvořili. Když tyto principy následujeme, tak ve skutečnosti ctíme zákony zdraví stvořené Krišnou. Jejich správné následování tedy rozhodně nikdy není výmluvou k nadměrnému požitku a vymlouvání se ze služby. Člověk musí být upřímný sám k sobě a vědět, jestli něco nemůže udělat skutečně proto, že je příliš unavený, anebo proto, že se jen vymlouvá. Krišna to pozná.
Jak překonat pocit provinění, když nejsme schopni všechno správně následovat?
Pocity provinění v životě vědomí Krišny mohou být negativní i pozitivní. Jinými slovy mohou být negativně negativní anebo pozitivně negativní. Nejprve bych rád vysvětlil pozitivní stránku pocitů viny v životě služby Nejvyššímu Pánu. Tyto pocity mají i velmi vznešení oddaní. I v jejich světě najdeme spoustu emocí viny i přesto, že neustále překrásně a mistrně slouží. I přesto mají pocit, že toho nedělají dost a že to nedělají správně. To je pozitivní pocit viny. Takovéto pozitivní pocity viny vyvstávají z upřímné pokory. Když jsou čistí oddaní ve své pokoře přesvědčení, že jsou k ničemu, že jsou nekvalifikovaní a že toho moc nedělají, ale zároveň nemohou žít bez služby jejich Milovanému, pak je to skutečné, opravdu to tak myslí – není to nějaké umělé divadýlko. Opravdu je skličují pocity viny, ale jsou velice pozitivní. Jsou skutečným pokladem, skutečným kapitálem. Člověk nic neztrácí, nýbrž získává. Je to, jako když je někdo milionář, ale myslí si, že nemá nic v porovnání s multimilionáři. Ti si zase myslí, že jsou ničím v porovnání s multimiliardáři. Mají jistý pocit viny, že nedokázali vydělat dostatek peněz, a to i přesto, že jich mají ohromné množství.
Druhý pocit viny je přesným opakem toho, co jsem právě vysvětlil. Jsou to negativní pocity provinění a když je máme, měli bychom na nich zapracovat, abychom se tak už necítili. Měli bychom zapracovat na našem selhání a na tom, co nám skutečně chybí, abychom udělali pokrok. V takovém případě bychom měli udělat vše proto, abychom už nemuseli tuto skutečnou vinu cítit. Je v pořádku ji na nějakou chvíli pocítit, ale pak bychom se měli co nejdříve snažit situaci vyřešit s pevným odhodláním, že musíme udělat něco, abychom vše napravili a vinu už nepociťovali. Protože dlouhodobé žití s pocity viny není znakem zdravého pokroku. Musíme s tím tedy něco udělat s pozitivním odhodláním. Pokud tyto pocity zmizí, bude to hezké.
Pozitivní pocity viny čistých oddaných jsou velmi respektovány, negativní pocity viny naopak ne a nejsou zapotřebí. I při těch negativních pocitech je dobrou známkou, pokud se tam objeví pokora a s pokorou si člověk uvědomí svá vlastní selhání namísto toho, aby si nalhával, že je všechno v pořádku a že dělá vše správně. Často totiž můžeme vidět lidi ve velmi špatné situaci, ale jsou pohlceni falešnou pýchou, že jsou na tom vlastně velmi dobře, i když tomu tak není. To není dobré. Je mnohem lepší upřímně rozpoznat, co děláme špatně, jaké děláme chyby a vypořádat se s tím, než si ve falešné pýše myslet, že jsme bezchybní. To by bylo velice škodlivé.