Jeden z pokynů, které nám Krišna dal, je život v rovnováze. Jak to chápat a jak prakticky uplatňovat? A jsou pocity provinění vždy negativní? Přednáška z Gopáldží Mandiru, z Francie 2015.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/1I2MLC3-i3idqcl9j0MlX4mM4tOTIhZ5o/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
PŘEPIS
Podle principů yukta–vairāgyam – vyváženého života v zájmu oddané služby Nejvyššímu Pánu – bychom se měli správně starat o naše zdraví. Když to uděláme, budeme fit a pak díky svému zdraví budeme schopni nabízet Pánu zdravou službu. Cítím, že bych měl tento bod vyjasnit. Často vídávám oddané, kteří jsou unavení, vyčerpaní, nevyspaní a jen pokračují ve svých činnostech, aniž by byli skutečně šťastní. Občas se sice nějaké dočasné štěstí objeví, třeba když si krásně zazpívají, ale jinak jsou spíše sešlí. Když se unaví naše tělo, unaví se i mysl. A když se unaví mysl, našemu duchu se rovněž nedostává vzpruhy. Proto Krišna v Bhagavad-gítě nám, Svým oddaným, radí:
yuktāhāra-vihārasya
yukta-ceṣṭasya karmasu
yukta-svapnāvabodhasya
yogo bhavati duḥkha-hā
„Žijte vyváženým životem. Není třeba být víc odříkavý, než snesete. Žijte vyváženě. Přijímejte věci dle toho, jak je třeba – ani více, ani méně. Tak budete žít velice vyvážený a energický život.“
Šrímad Bhagavad-gítá 6.17
Jogíni v horách v Indii spí dostatečně, a tak mají pro své odříkání dostatek energie. Pokud by ji neměli, moc by se jim jejich asketická sādhana nedařila. I když podstupují askezi, tak také jedí a spí, i když umírněně. Askeze je jedním za způsobů, jak získat mystické síly vyšší úrovně. A tak tito jogíni posilují imunitu a odolnost vůči nepříznivému počasí a jiným špatným podmínkám. Tyto schopnosti pak používají ke své sādhaně, při které se snaží soustředit na Nadduši. Jejich cílem je být méně a méně závislými na hmotných potřebách a více záviset na sobě, na svém těle, mysli a duchu. Askeze je pro ně jako výcvik elitního komanda. To, co dokáží udělat jeho členové, běžný voják nezvládne. Aby se jím člověk stal, musí podstoupit velmi tvrdý, asketický výcvik. Jedině tím se dostatečně posílí. A stejně tak v duchovním životě existují asketické výcviky, jak se stát Krišnovým elitním vojákem a bojovat pro dharmu proti adharmě, pro dobro proti zlu. Pro oddané je tedy dobré, když projdou svatým asketickým výcvikem, aby se stali duchovním elitním komandem. Nakonec budou v srdci jemnější než květina, plni božské lásky, ale v boji proti adharmě budou silnější než blesk. Vajrād api kaṭhorāṇi, mṛdūni kusumād api. (Šrí Čaitanja Čaritámrita, Madhja, 7.73)
Pán Krišna Ardžunu také trénoval, aby se stal elitním komandem. Zároveň ale poukazoval na to, že každý tu není od toho, aby se stal jeho členem. I bez toho je možné dělat spoustu krásných, důležitých věcí. Proto existuje velmi normální, vyvážený princip yukta–vairāgyam. Duchovní elitní komando ho může také následovat podle své vlastní úrovně, která je vhodná pro elitní komanda. Existují různé úrovně a dynamiky aplikace yukta–vairāgyam. Běžný způsob aplikace bude pro běžné oddané jiný než pro ty, co se chtějí stát duchovním elitním komandem. Krišna poukazuje na to, že vše máme přijímat jen na základě naší potřeby. Ani více, než potřebujeme, ale ani méně. Pak budeme žít vyvážený, silný, zdravý život. Když budeme tento princip následovat, bude to dobré nejen pro nás, ale také pro ostatní. Proč? Je to proto, že když přijímáme víc, něž kolik skutečně potřebujeme, pak vykořisťujeme ostatní, protože jim bereme něco, co by mohli ostatní použít pro sebe. A také můžeme onemocnět – když přijímáme více věcí, než potřebujeme, stává se to pro nás nadměrným břemenem. Táhneme na bedrech věci, které nepotřebujeme. Tak vzniká závislost, připoutanost, zátěž a posílení falešného ega.
Například když se najíme více než jen pro uspokojení našeho hladu, bude nám těžko a možná se i pozvracíme. Když se nenajíme dostatečně, také nám nebude dobře a budeme zesláblí. Když budeme spát víc, než je třeba, budeme otupělí a naše tělo slabé. Když budeme spát málo, budeme vyčerpaní a nebude se nám dostávat energie. Když budeme cvičit víc, než je třeba, budeme unavení a zesláblí a poškodí to naše zdraví. Když nebudeme cvičit vůbec, tak to zdraví rovněž neprospěje. Pán Krišna nám tedy ukazuje, abychom jedení, pití, spánek, vydělávání peněz či jakékoliv další činnosti udržovali v rovnováze.
Můžeme si říct, že když budeme hromadit víc a víc peněz, nikdy se pro nás nestanou zátěží. Těžko tedy říct, kolik ve skutečnosti potřebujeme, protože žádná horní hranice neexistuje. Z praktického hlediska ale musíme chápat, jaká je hranice naší potřeby, protože jinak vydělávání peněz propadneme a nebudeme moct myslet na nic jiného, než na peníze – kolik vyděláváme, o kolik přicházíme, zdali nás někdo nechce okrást. Začnou nás obklopovat nepřátelé, aby nás o peníze obrali, a začneme se strachovat dokonce o náš vlastní život. Pokud nám peníze přinesou moc a pozici, stali bychom se také terčem velké závisti. Kdybychom tolik peněz neměli, neměli bychom ani tyto potíže. Chudoba je ale na druhé straně také problém.
Přijímání nad naši skutečnou potřebu a pod naši skutečnou potřebu by mělo být zavrženo a měli bychom se tomu vyhýbat. Takový je Krišnův pokyn. Měli bychom přijmout jen to, co potřebujeme. Tak bude náš život vyvážený, šťastný a zdravý a tak se snadno zaměstnáme ve službě Krišnovi – a o to jde v první řadě. Pán Čaitanja poukázal na to, že naším hlavním principem není ani požitek (bhoga), ani askeze (tyāgam). Je jím oddaná služba. To je náš hlavní cíl. Realizovaní vznešení oddaní nám vysvětlili, že se musíme zřeknout suchého odříkání a zároveň také sobeckého požitku. Obojí ale můžeme dělat v zájmu láskyplné oddané služby Pánu. Naším principem by tedy mělo být přijmout vše tak, jak je potřeba, a odmítnout vše tak, jak je potřeba, aby to prospělo zájmu naší láskyplné oddané služby Jemu.
ānukūlyasya saṅkalpaḥ
prātikūlyasya varjanam
rakṣiṣyatīti viśvāso
goptṛtve varaṇaṁ tathā
„Přijetí toho, co je příznivé pro oddanou službu, zamítnutí věcí nepříznivých, přesvědčení, že mě Kṛṣṇa ochrání, přijetí Pána jako svého ochránce či pána, naprostá odevzdanost a pokora je šest způsobů odevzdání se .“
– Šríla Sanátana Gósvámí, Hari-bhakti-vilāsa 11.676 SP
Doteď jsem vysvětloval první část lakṣaṇam, součást śaraṇāgati, který je spojený s principem yukta–vairāgyam. Pán Višvambhara nám také ukázal, že teď, v kali-yuze, mají lidé jen omezené schopnosti. Nejsme tak silní, jako lidé jiných yug. Proto je pro nás nejlepší přijímat tolik, co potřebujeme a být šťastní, plní energie, a zaměstnat se v oddané službě Pánu s plnou radostí a silou.
Důvod, proč jsem pocítil spontánní inspiraci mluvit o tomto principu yukta–vairāgyam je to, že často vídám velmi pěkné , upřímné oddané dobrého srdce, jak jsou unavení a musejí se přemáhat, aby vůbec pocítili nějakou radost. Jsou velmi zmoženi z množství služby, kterou vykonávají. Samozřejmě není pochyb, že Pán s radostí přijme veškerou jejich snahu, i když jsou vyčerpaní, ale i přesto oddaní musejí dostatečně odpočívat a zaměstnat se v oddané službě s radostí a nadšením. Pak bude Krišna ještě spokojenější. Rád totiž vidí radostnou láskyplnou náladu. Krišna je známý jako Pán veškeré radosti, nadšení a extatické blažené lásky, a proto také chce vidět, aby jeho oddaní byli také takoví, aby se hodili k Jeho vlastní náladě. Proto by oddaní měli chodit dříve spát. Často vidím, že je mezi oddanými běžný nedostatek spánku. Je lepší jít si lehnout už v devět nebo o půl desáté a pak brzy ráno vstát v plné síle.
Někdy ale není možné se dostatečně vyspat, protože služby je příliš mnoho…
Pán Krišna s radostí přijme službu upřímného oddaného, i když je vyčerpaný. Velice rád uvidí, že i když je tento oddaný unavený, tak i přesto ve své službě svědomitě pokračuje. Prochází tak zkouškou kvality oddanosti. Není pochyb o tom, že to Krišna oceňuje. Ale zároveň nám skrze princip yukta–vairāgya připomíná, že pravděpodobně nebudeme schopni pokračovat v takovém tempu dlouhodobě, neboť by se nám zcela rozložilo naše tělesné zdraví. Na naše zdraví si musíme dávat pozor, abychom neonemocněli, protože by to narušilo naši službu. Obě dvě stránky – odříkání si tělesného pohodlí i správné starání se, abychom byli schopni pokračovat dlouhodobě – musíme přijímat vyváženě, vždy v zájmu služby Krišnovi. Zodpovědnost služby nemáme jen jeden, dva dny nebo týdny, ale na celý život – musíme tedy dobře plánovat. Jinými slovy – obětování nějakého tělesného pohodlí je v pořádku, pokud jde o službu Krišnovi, a stejně tak je správné udržování tělesného pohodlí, pokud jde o službu Krišnovi. Je třeba přijímat obojí vyváženě. Ve svatých písmech je proto řečeno tad-arthe ‘khila ceṣṭitam (Šrímad Bhágavatam 11.3.27): „Ať už děláš cokoliv, měl bys upřít veškerou snahu ve službě Krišnovi, v Jeho zájmu, skrze odmítání i přijímání.“
Vysvětlil jsem princip yukta–vairāgyam – přijímání dle potřeby. Co je ale ta potřeba? Ta musí být definovaná na základě času, místa a situace. Co je skutečně potřeba? Na jakém místě, v jakém čase a v jaké situaci při službě Krišnovi? Koncepce potřeby se bude podle nich lišit. Potřeba v krizové situaci nebude stejná, jako běžná potřeba. Musíme pochopit potřebu podle daného času, místa, situace, naší vlastní individuality, a vyváženým způsobem následovat princip yukta–vairāgyam.
Když je například v chrámu nějaká naléhavá služba, která musí být do určité doby hotová, je to priorita a všichni oddaní by měli pracovat ve dne v noci, aby ji dokončili. To je v pořádku. Fungovat jako oddané elitní komando je občas zapotřebí. Ale poté, co je cíl splněn, je čas na odpočinek a oddaní by si měli dostatečně oddechnout, aby měli spoustu energie na další službu. Takže i jejich odpočinek slouží zájmu Nejvyššího Pána. Obojí je v našem životě zapotřebí.
Někdy je oddaný přesvědčený, že ho Krišna ochrání, i když se zcela vyčerpá…
Pokud má oddaný opravdu pevnou víru, že ho Krišna ochrání, pak to není problém a skutečně se to stane. Vyvstává ale otázka, zdali je doopravdy možné takovou víru mít: „Vše dělám čistě, jen a jen pro Krišnu, takže On mě ochrání.“ Takovou pevnou víru není snadné mít. Rakṣiṣyatīti viśvāso – pevná víra v Krišnu, že mě ochrání. Takže ta pevná víra tam musí být přítomná, aby upoutala Krišnovu pozornost. Pokud není, anebo je mělká, pak to nebude fungovat. Vždyť Pán Krišna je velice zaneprázdněný, je Pánem celého Vesmíru – není snadné upoutat Jeho pozornost.
V běžných případech, kdy není tato hluboká víra přítomná, je lepší být praktičtější a dle Krišnových pokynů, na základě různých úrovní adhikāru se starat o zdraví tak, jak je to třeba. Protože nakonec systém péče o zdraví také stvořil On. My jsme jej nestvořili. Když tyto principy následujeme, tak ve skutečnosti ctíme zákony zdraví stvořené Krišnou. Jejich správné následování ale rozhodně nikdy nesmí být výmluvou k nadměrnému požitku a vykrucování se ze služby. Člověk musí být upřímný sám k sobě a vědět, jestli něco nemůže udělat skutečně proto, že je příliš unavený, anebo proto, že se jen vymlouvá. Krišna to pozná.
Jak překonat pocit provinění, když nejsme schopni všechno správně následovat?
Pocity provinění v životě vědomí Krišny mohou být negativní i pozitivní. Jinými slovy mohou být negativně negativní anebo pozitivně negativní. Nejprve bych rád vysvětlil pozitivní stránku pocitů viny v životě služby Nejvyššímu Pánu. Tyto pocity mají i velmi vznešení oddaní. V jejich světě najdeme spoustu pociťování viny i přesto, že neustále překrásně a mistrně slouží. I tak mají pocit, že toho nedělají dost a že to nedělají správně. To je pozitivní pocit viny. Takovéto pozitivní pocity provinění vyvstávají z upřímné pokory. Když jsou čistí oddaní ve své pokoře přesvědčeni, že jsou k ničemu, že jsou nekvalifikovaní a že toho moc nedělají, ale zároveň nemohou žít bez služby jejich Milovanému, pak je to skutečné, opravdu to tak myslí – není to nějaké umělé divadýlko. Skličují je opravdové pocity viny, ale jsou velice pozitivní a jsou skutečným pokladem, skutečným kapitálem. Člověk nic neztrácí, nýbrž získává. Je to, jako když je někdo milionář, ale myslí si, že nemá nic v porovnání s multimilionáři. Ti si zase myslí, že jsou ničím v porovnání s multimiliardáři. Mají jistý pocit viny, že nedokázali vydělat dostatek peněz, a to i přesto, že jich mají ohromné množství.
Druhý pocit viny je přesným opakem toho, co jsem právě vysvětlil. Jsou to negativní pocity provinění a když je máme, měli bychom na nich zapracovat, abychom se tak už necítili. Měli bychom něco udělat s našim selháním a tím, co nám skutečně chybí, abychom udělali pokrok. V takovém případě bychom měli udělat vše proto, abychom už nemuseli tuto skutečnou vinu cítit. Je v pořádku ji na nějakou chvíli pocítit, ale pak bychom se měli co nejdříve snažit situaci vyřešit s pevným odhodláním, že musíme udělat něco, abychom vše napravili a vinu už nepociťovali. Protože dlouhodobé žití s negativními pocity viny není znakem zdravého pokroku. Musíme s tím tedy něco udělat s pozitivním odhodláním. Pokud tyto pocity zmizí, bude to hezké.
Pozitivní pocity viny čistých oddaných jsou velmi respektovány, negativní pocity viny naopak ne a nejsou zapotřebí. I ty negativní pocity jsou dobrou známkou toho, že jsme si pokorně uvědomili svá vlastní selhání a nedostatky namísto toho, abychom si nalhávali, že je všechno v pořádku a že vše děláme správně. Často totiž můžeme vidět lidi ve velmi špatné situaci, kteří jsou však pohlceni falešnou pýchou, a jsou přesvědčeni. že jsou na tom vlastně velmi dobře, i když tomu tak není. To není dobré. Je mnohem lepší upřímně rozpoznat, co děláme špatně, jaké děláme chyby a vypořádat se s tím, než si ve falešné pýše myslet, že jsme bezchybní. To by bylo velice škodlivé.