Bhakti Nandan Swámí Maharádž se dělí o své neocenitelné vzpomínky na dobu, kdy jako malý chlapec vyrůstal se Šrilou Šrídhar Maharádžem, který se stal jeho duchovním otcem a učitelem. Přednáška z Kyjeva na Ukrajině 9.8.2013.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/1raTA5VUuIpzSW0vsTSkd1bd5BqjaUumL/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
PŘEPIS
Trošku se zdráhám mluvit sám o sobě, protože nechci, aby to vypadalo, že se chvástám, když popisuji některé z mých vzpomínek. Zároveň vím, že oddaní mají dobrá a otevřená srdce, takže ocení, když se dozví něco nového o Šrílovi Šrídharovi Mahárádžovi.
Milostí Nejvyššího Pána, Božského Páru a Šrímána Maháprabhua jsem byl požehnán tím, že jsem se narodil v rodině oddaných. Moji rodiče a stejně tak moji prarodiče z matčiny i otcovy strany byli zasvěcenými žáky Šríly Bhakti Rakšaka Šrídhara Dévy Gósvámího Mahárádže. Moje matka byla zasvěcená ještě před svatbou. Moji rodiče mě tudíž k němu často brávali na darśan (na návštěvu). Moje maminka mi řekla, že když jsem se narodil, tak mne přinesla k lotosovým nohám mého Guru Mahárádže, abych dostal požehnání. Je to jeden z indických zvyků vyjadřujících úctu – rodiče své novorozené dítě přinesou k lotosovým nohám svého gurua, požádají ho o požehnání a potřou dítěti hlavu prachem z jeho lotosových nohou. Takto se mi dostalo toho velkého štěstí být požehnán prachem z lotosových nohou vznešeného oddaného, Šríly Šrídhara Dévy Gósvámího Mahárádže, když jsem byl malé dítě.
První vzpomínky mám z doby, kdy mi bylo asi tři nebo tři a půl roku. Pamatuji si, že jsem si s ním hrál a dožadoval se, aby mi dával tohle nebo tamto. Když mi bylo asi čtyři a půl, tak už jsem uměl poznávat hodiny. A také jsem velmi rád jedl channa prasādam (tvaroh s cukrem). Všiml jsem si, že Guru Mahárádž si ho vždy dopřával asi ve čtyři hodiny odpoledne, takže jakmile jsem uslyšel, že odbily čtyři, vyběhl jsem nahoru za ním, abych si také pochutnal na té dobrotě. Vždy si vzal jedno sousto channy a druhé dal mně. Guru Mahárádž měl také otočnou židli. Někdy mě na ni posadil, točil se mnou a učil mě 10 směrů, které dle védské kosmologie existují. Otáčel židlí, na které jsem seděl, a ukazoval mi sever, západ, východ, jih a tak dále.
Když byla hvězdná noc, učil mě, která hvězda či planeta je která, a také mi ukazoval různá souhvězdí. Od malička ve mně pěstoval vesmírné vědomí, i když jsem byl ještě dítě. Chtěl, abych si uvědomil, jak obrovský vesmír je. Říkával: „Podívej se na ty nesčetné hvězdy na nebi! Vidíš, jak je vesmír rozlehlý? Naše Země je jen maličkou částí celého kosmu. A celému tomu obrovskému vesmíru vládne Nejvyšší Pán, který stojí tam dole v našem chrámu ve své na třech místech prohnuté podobě a hraje na flétnu. To je ten Krišna, který panuje celému vesmíru. To nádherné Božstvo, které v chrámu uctíváme, pochází z nekonečného duchovního nebe. On je nejvyšší Bůh, který vše ovládá.“ Říkal: „Když Ho budeš oddaně milovat, On bude na oplátku milovat tebe. Snaž se proto stát Jeho milujícím oddaným. Rád si se mnou hraješ a hrát si můžeš i s Ním. On si velmi rád hraje se svými přáteli. Jestli si chceš hrát s Krišnou, tak se musíš začít připravovat už teď, aby sis jednou s tímto dovádivým Krišnou mohl také hrát.“ A já jsem mu hned odpověděl: „Jistě, chci si hrát s tebou a také si chci hrát s Krišnou. Kdy si se mnou Krišna bude hrát?“ On odpověděl: „Napřed se musíš stát Jeho přítelem. Začni s Ním rozvíjet přátelství a jednou si s tebou začne hrát. Musíš čekat, nesmíš být netrpělivý.“ Ale pamatuji si, že jsem tehdy moc trpělivosti neměl. Vyprávěl mi o dalších podobných věcech, kterými se mě snažil vzdělávat, stejně jako otec vypráví poučné příběhy svému synovi.
Pamatuji si, jak Guru Mahárádž scházel dolů z prvního poschodí, aby udělal obchůzku celého Šrí Čaitanja Sarasvat Mathu, a já jsem ho následoval, držíc cíp jeho uttarīyi (horní části oděvu). Guru Mahárádž byl tehdy oproti mně velmi vysoký. Vzpomínám, že jsem chodil těsně za ním a když se opíral o hůl, protože už byl tehdy starý, tak jsem se držel i té hole. Protože Guru Mahárádž nekráčel příliš rychle, tak jsem ho velmi rád obíhal kolem dokola a on mě napomínal, ať to nedělám.
Když mi bylo asi 11 let, oficiálně jsem se přestěhoval z domu rodičů do chrámu a začal jsem žít s Guru Mahárádžem. Když mi bylo asi 14 a půl, získal jsem od něj první zasvěcení a dva roky potom i gāyatrī. Na začátku jsem sofistikovanou siddhāntu (filozofii) vědomí Krišny moc nechápal. Hlavním důvodem, proč jsem se toužil stát oddaným Krišny, byla Guru Mahárádžova láska a náklonnost ke mně. I když jsem přišel do Šrí Čaitanja Sarasvat Mathu velmi mladý, díky jeho lásce a náklonnosti mi vůbec nechyběla rodičovská péče. Guru Mahárádžova starostlivost a láska byly hlavními a zásadními důvody, proč jsem přijal život ve vědomí Krišny, ve kterém mě pak Guru Mahárádž laskavě vzdělával a vychovával. Takovou velkou sílu a přitažlivost má láska a náklonnost velkých duší, vznešených oddaných Pána, a já jsem ji dokázal pocítit a vnímat – moc božské lásky mého Guru Mahárádže a sílu jeho milosrdenství. Jeho láskyplná milost mě přitáhla do vědomí Krišny a pak jsem byl vzdělán pod jeho božským vedením. Byl jsem jen bezvýznamný služebník, ale on byl milostivý. Veškerý kredit patří bezpříčinné milosti mého Guru Mahárádže, velkého vznešeného oddaného Nejvyššího Pána.
Mám spoustu sladkých vzpomínek a kdybych měl vyprávět o všech, tak budu mluvit do nekonečna. Milostí mého Guru Mahárádže, Šríly Bhakti Rakšaka Šrídhara Dévy Gósvámího Mahárádže, jsem také měl to štěstí několikrát získat požehnání Šríly Bhaktivédánty Svámího Prabhupády, když jsem byl ještě hodně mladý. Dotkl se mojí hlavy a požehnal mi. Jako osobní služebník Guru Mahárádže jsem se zúčastnil otevření majápurského Čandródaja Mandiru společně s ním, Krišnadásem Babádžím Mahárádžem a Góvindou Mahárádžem. Šríla Bhaktivédánta Svámí Mahárádž tam byl samozřejmě také. Byli to všichni blízcí členové jedné rodiny.
Později jsem přijal sannyās (řád odříkání) od mého milovaného ś ikṣā Gurudévy, Šríly Bhakti Pramóda Purí Gósvámího Mahárádže, kterého považuji za nelišícího se od Šríly Bhakti Rakšaka Šrídhara Dévy Gósvámího Mahárádže. Také jsem ho znal již od dětství a on znal mě, protože často chodíval do Šrí Čaitanja Sarasvat Mathu za Šrídharem Mahárádžem a trávili hodiny a hodiny v blažené Hari-kathā (rozhovorech o Bohu). Šríla Guru Mahárádž mi sice chtěl sannyās udělit, ale zároveň chtěl, abych vystudoval. Chtěl jsem tedy počkat, dokud nedokončím univerzitu. Jednou si mě ale zavolal a vyjevil mi svoji touhu, že pokud mi sannyās během svého života nestihne dát on, tak abych ho přijal od jeho milovaného duchovního bratra, Šríly Bhakti Pramóda Purí Mahárádže, neboť to bude stejně dobré, jako bych ho přijal z jeho vlastních rukou. Vždy mě učil, abych mu projevoval veškerou úctu. Říkával mi, že vždy byl tak drahý Šrílovi Bhaktisiddhántovi Prabhupádovi. Tehdy se jmenoval Paramánanda Prabhu, což bylo jeho brahmacārī jméno. Zmiňoval o něm, že je skvělým editorem magazínu jejich Gurudéva – Nadíjá Prakáš – a také že je prvotřídním bráhmanem, akumār brahmacārīm a čistým vaišnavou, kterého bych měl vždycky ctít a milovat. Proto jsem ho poté, co Šríla Guru Mahárádž opustil tuto planetu, o sannyās požádal a on radostně a milosrdně souhlasil. V udělení mého sannyāsu cítím přítomnost obou těchto duší. Šríla Bhakti Pramód Purí Mahárádž také na pozvání Guru Mahárádže předsedal jako ā cārya ceremonii udělení sannyāsu Bhakti Sundarovi Góvindovi Mahárádžovi.
Jak znovu získat ztracenou chuť k sādhaně a svatému jménu?
Na to se často ptá mnoho oddaných. Musíme se vědomě snažit přistupovat k vědomí Krišny s pozorností a bez lhostejnosti. Oheň bhajanu (oddané meditace) by neměl vyhasnout, což se někdy kvůli nedostatku sādhany (duchovní praxe) může stát.
Na základě mé vlastní zkušenosti mohu říct, že velmi důležitou součástí naší sādhany je neustálá a vědomá snaha o potlačení ledabylého přístupu. Problém je v tom, že máme tendenci ke všemu přistupovat velmi lhostejně či ledabyle, ale nad tento přístup k vědomí Krišny se musíme pozvednout. Musí být stále přítomná bdělá, vědomá a oddaná snaha. Na vytrvalou snahu je často kladen zvláštní důraz i ve světě praktikování jógy. Prāṇāyāma, jógové cviky či mudry nejsou ze začátku příliš zábavné. Když se ale budeme dál a dál vytrvale snažit, začneme po nějaké době cítit, jaký přínos nám tyto praktiky přinášejí a jak dobře se pak cítíme na těle i na mysli. Tak si na ně zvykneme natolik, že se bez nich nebudeme cítit dobře. Snažím se tuto otázku odpovědět jednoduše, pomocí praktických příkladů, bez složité filosofie.
Když jsme každodenně velmi zaměstnaní mnoha věcmi a zapomeneme se starat o naše tělo a nebudeme věnovat pozornost jeho potřebám, tak si ani nevšimneme, že by třeba potřebovalo namasírovat. Když ho ale masírovat začneme, pak se nám bude masáž velmi líbit. Tu touhu po masáži jsme ale kvůli nedostatku pozornosti předtím neměli. Kvůli ledabylosti nám tato potřeba zcela unikala. Jakmile se ale vědomě začneme masírovat, pak se najednou začneme cítit příjemně. Jakmile to začneme dělat, dostaneme na to i chuť. Podobně když spíme, téměř nic nepotřebujeme. Jakmile ale procitneme, máme tolik potřeb! A stejně funguje i sādhana.
Když budeme mít v ruce diamant, ale nebudeme znát jeho hodnotu, nebudeme schopni ho ocenit a budeme s ním zacházet ledabyle jako s obyčejným kamenem. Když ale budeme vědět, co je diamant zač, budeme si ho velmi cenit a vychutnávat si jeho krásu. Když jsme hodně vytížení a nemáme čas se v klidu najíst a rychle zhltneme nějaký vynikající pokrm, nedokážeme si vychutnat jeho skutečnou výtečnou chuť. Ale když to samé jídlo budeme jíst s pozorností, výborně si na něm pochutnáme. To jsou rozdíly mezi ledabylým a pozorným přístupem.
Co znamená ledabylost? Když pronášíme japu (odříkávání mantry), ale mysl je nepřítomná. Prsty posunují jednu kuličku tulasí za druhou, ale nejsme soustředění, mysl běhá všude možně. Místo toho, abychom mysleli na to, že pronášíme Pánovo svaté jméno, myslíme na spoustu jiných věcí. Japu pronášíme jen mechanicky. Nevyvíjíme žádnou vědomou snahu o to, abychom něco cítili a uvědomovali si, že pronášíme tu nejvyšší zvukovou vibraci – ś abda-brahman. Tomu se říká ledabylost. Během pronášení japy si musíme připomínat, že nezpíváme žádné obyčejné jméno, ale svaté jméno, kterým před 5000 lety Krišnu volali i matka Jašódá a Nanda Mahárádž. Když jsme uctivě soustředění a vědomí, je to skutečná živoucí sādhana. Když to děláme ledabyle, pak je to jen mechanická činnost.
Sādhana znamená vyvíjení plně upřímné vědomé snahy. Jakýkoliv druh ledabylé mentality je pro sādhanu špatný. Kvůli našim tendencím k ledabylému přístupu nám hodně věcí unikne. Když jsme soustředění a skutečně se snažíme zlepšovat náš duchovní život, tak v jeden moment vstoupíme do světa duchovního naplnění. Skutečně se to stane. Pravým pochopením kultivace života ve vědomí Krišny je to, že se nenecháme omezit nějakým ledabylým ritualismem: „Mám odříkat tolik a tolik kol, tak je prostě nějak odříkám.“ Sādhana je mnohem víc než rituální formalita. Musí tam být přítomné pocity oddanosti, které ty rituály doplní a tím sādhana ožije. Jinak je to jen ledabylá činnost. Ke kultivaci vědomí Krišny je třeba uctivá systematická vytrvalost. A v jeden moment to začne fungovat. Napřed se nic neděje, pak se to ale najednou začne dít.
Koneckonců je to duchovní život – život plný duchovních, mystických zážitků. Povaha božské duchovní zkušenosti je často mystická a mysteriózní, takže se věci nedějí předem vytyčeným způsobem. Musíme být trpěliví a v srdci chovat nesmrtelnou naději. Naděje nikdy neumírá. A pak to nemůže dopadnout jinak, než že jednoho dne se dostaví nádherný blažený duchovní zážitek, jehož chuť zaplaví celé naše bytí. Pokud budeme dál a dál kultivovat vědomí Krišny a snažit se, pak se jednou záblesk božského zážitku chuti dostaví. Nikdy nevíme, kdy se to stane, ale stane se to. Na začátku sice moc velcí oddaní nejsme, ale když se budeme upřímně snažit se skutečnými oddanými stát, pak v jeden šťastný moment se jimi opravdu staneme. Nemůže to být jinak. Stane se to. Pán to slíbil.
Kyjev, Ukrajina, 9.8.2013