Bhakti Nandan Swámí Maharádž se dělí o své neocenitelné vzpomínky na dobu, kdy jako malý chlapec vyrůstal se Šrilou Šrídhar Maharádžem, který se stal jeho duchovním otcem a učitelem. Přednáška z Kyjeva na Ukrajině 9.8.2013.

Audio online:

Audio ke stažení:

https://drive.google.com/file/d/1raTA5VUuIpzSW0vsTSkd1bd5BqjaUumL/view?usp=sharing

13-07 Vzpomínky na dětství se Šrilou Šrídhar Maharádžem

Trošku se stydím mluvit sám o sobě, protože nechci, aby to vypadalo, že se chvástám, když popisuji některé z mých vzpomínek. Zároveň vím, že oddaní mají dobrá a otevřená srdce, a tak ocení, když se dozví něco nového o Šrílovi Šrídharovi Maharádžovi.

Milostí Nejvyššího Pána jsem byl požehnán tím, že jsem se narodil v rodině oddaných. Moji rodiče a stejně tak moji prarodiče z matčiny i otcovy strany byli zasvěcenými žáky Šríly Bhakti Rakšaka Šrídhara Dévy Goswámího Maharádže. Moji rodiče mě tudíž často k němu brávali na daršan. Moje maminka byla zasvěcená ještě před svatbou. Řekla mi, že když jsem se narodil, tak mne přinesla k lotosovým nohám mého Guru-Maharádže. Je to jeden z indických zvyků vyjadřujících úctu, že rodiče své novorozené dítě přinesou k lotosovýcm nohám svého Gurua, požádají ho o požehnání a potřou dítěti hlavu prachem z jeho lotosových nohou. Takto se mi dostalo toho velkého štěstí být požehnán prachem z lotosových nohou Šríly Šrídhara Dévy Goswámího Maharádže, když jsem byl malé dítě.

První vzpomínky mám z doby, kdy mi bylo asi tři nebo tři a půl roku. Pamatuji si, že jsem si s ním hrál a dožadoval se, aby mi dával tohle nebo tamto. Když mi bylo asi čtyři a půl, tak už jsem uměl poznávat hodiny. A také jsem velmi rád jedl channa prasádam (tvaroh s cukrem). Všiml jsem si, že Guru-Maharádž si ho vždy dopřával asi ve čtyři hodiny odpoledne, takže jakmile jsem uslyšel, že odbily čtyři, vyběhl jsem nahoru za ním, abych si také pochutnal na té dobrotě. Vždy si vzal jedno sousto channy a druhé dal mně. Guru-Maharádž také měl otočnou židli. Někdy mě na ni posadil, točil se mnou a učil mě 10 směrů, které dle védské kosmologie existují. Otáčel židlí, na které jsem seděl a ukazoval mi sever, západ, východ, jih a tak dále.

Když byla hvězdná noc, učil mě, která hvězda či planeta je která, a také mi ukazoval různá souhvězdí. Od malička ve mně pěstoval vesmírné vědomí, i když jsem byl ještě dítě. Chtěl, abych si uvědomil, jak obrovský vesmír je. Říkal: „Podívej se na ten bezpočet hvězd na nebi! Vidíš, jak je ten vesmír rozlehlý? Naše země je jen maličkou částí celého kosmu. A celému tomu obrovskému vesmíru vládne Nejvyšší Pán, který stojí tam dole v našem chrámu ve své na třech místech prohnuté podobě a hraje na flétnu. To je ten Krišna, který panuje celému vesmíru. To nádherné božstvo, které v chrámu uctíváme, pochází z nekonečného duchovního nebe. On je Nejvyšší Bůh, který vše ovládá. Když ho budeš oddaně milovat, On bude milovat tebe. Rád si se mnou hraješ a hrát si můžeš i s Ním. On si velmi rád hraje se svými přáteli. Jestli si chceš hrát s Krišnou, tak se už musíš začít připravovat už teď, aby sis jednou s tímto hravým Krišnou mohl také hrát.“ A já jsem mu hned odpověděl: „Jistě, chci si hrát s tebou a také si chci hrát s Krišnou. Kdy si se mnou Krišna bude hrát?“ On odpověděl: „Napřed se musíš stát jeho přítelem. Začni s Ním rozvíjet přátelství a jednou si s tebou začne hrát. Musíš čekat, nesmíš být netrpělivý.“ Ale pamatuji si, že jsem tehdy moc trpělivosti neměl. Vyprávěl mi podobné příběhy, kterými se mě snažil vzdělávat, stejně jako otec vypráví poučné příběhy svému synovi.

Pamatuji si, jak Guru-Maharádž scházel dolů z prvního poschodí, aby udělal obchůzku celého Čaitanja Sarasvat Mathu a já jsem ho následoval, držíc cíp jeho uttaríji. Guru Maharádž byl tehdy proti mně velmi vysoký. Vzpomínám, že jsem chodil těsně za ním a když se opíral o hůl, protože už byl tehdy starý, tak jsem se držel i té hole. Protože Guru-Maharádž nekráčel příliš rychle, tak jsem ho velmi rád obíhal kolem dokola a on mě napomínal, ať to nedělám.

Když mi bylo asi 11 let, začal jsem oficiálně žít v chrámu s Guru-Maharádžem. Když mi bylo asi 14 a půl, získal jsem od Guru-Maharádže první zasvěcení a dva roky potom i gajatrí. Na začátku jsem moc nechápal sofistikovanou siddhántu vědomí Krišny. Hlavním důvodem, proč jsem se toužil stát oddaným Krišny, byla láska a náklonnost, kterou ke mně Guru-Maharádža měl. I když jsem přišel do Šrí Čaitanja Sarasvat Mathu velmi mladý, díky jeho lásce a náklonnosti mi vůbec nechyběla rodičovská láska. Guru-Maharádžova starostlivost a láska byly hlavními a zásadními důvody, proč jsem přijal život ve vědomí Krišny. Guru-Maharádž mě pak laskavě vzdělával a vychovával ve vědomí Krišny. Takovou velkou sílu a přitažlivost má láska a náklonnost velkých duší, vznešených oddaných Pána, a já jsem ji dokázal pocítit a vnímat – moc božské lásky mého Guru-Maharádže a sílu jeho milosrdenství. Jeho láskyplná milost mě přitáhla do vědomí Krišny a pak jsem byl vzdělán pod jeho božským vedením. Já jsem byl jen bezvýznamný služebník, ale on byl milostivý. Všechen kredit patří bezpříčinné milosti mého Guru-Maharádže, velkého vznešeného oddaného Nejvyššího Pána.

Mám spoustu sladkých vzpomínek a kdybych měl vyprávět o všech, tak budu mluvit do nekonečna. Milostí mého Guru-Maharádže jsem také měl to štěstí několikrát získat požehnání Šríly Bhaktivédanty Swámího Prabhupády, když jsem byl ještě hodně mladý. Dotknul se mojí hlavy a požehnal mi. Jako osobní služebník Guru-Maharádže jsem byl na otevření majápurského Čandrodaja Mandiru, společně s ním, Krišnadásem Babádžím a Govindou Maharádžem. Šrila Bhaktivédanta Swámí Maharádž tam byl samozřejmě také. Byli to všichni blízcí členové jedné rodiny.

Později jsem přijal sanjás od mého milovaného Gurudévy, Šrily Bhakti Pramód Purí Goswámího Maharádže , kterého považuji za nelišícího se od Šrily Bhakti Rakšaka Šrídhar Dév Goswámího Maharádže. Také jsem ho znal již od dětství a on znal mě, protože často chodíval do Čaitanja Saraswat Mathu za Šrídhar Maharádžem a trávili hodiny a hodiny v blažené Harikathá. Šrila Guru-Maharádž mi sice chtěl dát sanjás, ale já jsem chtěl počkat, dokud nedokončím univerzitu. Řekl mi ale, že pokud mi nedá sanjás on během svého života, abych přijal sanjás od jeho milovaného duchovního bratra, Šrily Bhakti Pramod Purí Maharádže, neboť to bude stejně dobré, jako bych přijal sanjás z jeho rukou. Vždy mě učil, abych k němu projevoval veškerou úctu. Říkával mi, že vždy byl tak drahý Šrílovi Bhaktisidhántovi Prabhupádovi. Tehdy se jmenoval Paramánanda Prabhu. Říkával o něm, že je to čistý vaišnava, kterého bych měl vždycky ctít a milovat. Proto jsem ho později o sanjás požádal a on radostně a milosrdně souhlasil. Šrila Bhakti Pramód Purí Maharádž také na pozvání Guru-Maharádže předsedal jako áčarja ceremonii udělení sanjásu Bhakti Sundar Govindovi Maharádžovi.

Jak znovu získat ztracenou chuť k sádhaně a Svatému Jménu?

Toto je velmi častá otázka, na kterou se oddaní ptají. Musíme se vědomě snažit nebýt nepozorní, a lhostejní vůči vědomí Krišny. Oheň bhadžanu by neměl vyhasnout. Někdy kvůli nedostatku sádhany oheň bhadžanu vyhasne. Ale vědomí Krišny je tak nádherné, že v něm platí pravý opak toho, než že by důvěrnost přinášela pohrdání.

Z mé vlastní zkušenosti můžu říct, že velmi důležitá součást naší sádhany je neustálá a vědomá snaha o potlačení lhostejného přístupu. Problém je v tom, že máme tendenci ke všemu přistupovat velmi lhostejně či familiárně, ale my se nad tento přístup k vědomí Krišny musíme pozvednout. Musí zde stále být přítomná bdělá, vědomá a oddaná snaha. I ve světě praktikování jógy je na vytrvalou snahu často kladen zvláštní důraz a je jí přikládána důležitost. Praktikování pránajámy, jógových cviků či muder není ze začátku příliš zábavné. Když se ale budeme vytrvale snažit, začneme po nějaké době cítit, jaký přínos nám tyto praktiky přinášejí a jak dobře se pak cítíme na těle i na mysli. Pak si na ně zvykneme natolik, že se bez nich nebudeme cítit dobře. Snažím se tuto otázku odpovědět jednoduše, pomocí praktických příkladů, bez složité filosofie.

Když jsme každý den velmi zaměstnaní tolika věcmi a zapomeneme se starat o naše tělo a nebudeme mu věnovat pozornost, tak si nevšimneme, že by třeba potřebovalo namasírovat. Když ho ale masírovat začneme, pak se nám bude masáž velmi líbit. Tu touhu po masáži jsme ale kvůli nedostatku pozornosti předtím neměli. Kvůli lhostejnosti nám tato potřeba zcela unikala. Jakmile se ale vědomě začneme masírovat, pak najednou pocítíme ten příjemný pocit. Jakmile to začneme dělat, dostaneme na to i chuť. Když spíme, téměř nic nepotřebujeme. Jakmile ale procitneme, máme tolik potřeb. A stejně funguje i sádhana.

Když budeme mít v ruce diamant, ale nebudeme znát jeho hodnotu, nebudeme schopni ho ocenit a budeme s ním zacházet jako s obyčejným kamenem. Když ale budeme vědět, co je diamant zač, budeme ho velmi oceňovat a vychutnávat jeho krásu. Když jsme velmi vytížení a nemáme čas na jídlo, tak i když rychle zhltneme nějaký vynikající pokrm, nedokážeme vychutnat jeho skutečnou výtečnou chuť. Ale když to samé jídlo budeme jít s pozorností, bude nám velmi chutnat. To jsou rozdíly mezi ledabylým a pozorným přístupem.

Co znamená ledabylost? Když pronášíme džapu, ale mysl je nepřítomná. Prsty posunují jednu kuličku tulasí za druhou, ale nejsme soustředění, mysl běhá kdekoliv jinde. Místo toho, abychom mysleli na to, že pronášíme Pánovo Svaté Jméno, myslíme na tolik jiných věcí. Džapujeme jen mechanicky. Nevyvíjíme žádnou vědomou snahu o to, abychom něco cítili a uvědomovali si, že pronášíme tu nejvyšší zvukovou vibraci – Šabda Brahma. Tomu se říká lhostejnost. Během pronášení džapy si musíme připomínat, že nezpíváme žádné obyčejné jméno, ale Svaté Jméno, kterým před 5000 lety Krišnu volali i matka Jašóda a Nanda Maharádž. Když jsme soustředění a vědomí, je to skutečná sádhana. Když to děláme lhostejně, je to jen mechanická činnost.

Sádhana znamená vyvíjet upřímnou vědomou snahu. Jakýkoliv typ lhostejné mentality je pro sádhanu špatný. Kvůli našim tendencím ke lhostejnému přístupu nám hodně vědí unikne. Když jsme soustředění a skutečně se snažíme zlepšovat náš duchovní život, tak v jeden moment vstoupíme do světa duchovního naplnění. To se skutečně stane. Pravým pochopením kultivace života ve vědomí Krišny je to, že se nenecháme omezit nějakým lhostejným ritualizmem: „Mám odzpívat tolik a tolik kol, tak je prostě nějak odzpívám.“ Sádhana je mnohem víc, než rituální formalita. Musí tam být přítomné pocity oddanosti, které ty rituály doplní a tím se stane sádhana živoucí. Jinak je to jen lhostejná činnost. Je třeba systematická vytrvalost při kultivaci vědomí Krišny. A v jeden moment to začne fungovat. Napřed se nic neděje, pak se to ale najednou začne dít.

Nakonec, je to duchovní život – život plný duchovních, mystických zážitků. Povaha božské duchovní zkušenosti je často mystická a mysteriózní, takže se věci nedějí předem vytyčeným způsobem. Musíme být trpěliví a v srdci chovat nesmrtelnou naději. Naděje nikdy neumírá. A pak to nemůže dopadnout jinak, než že jednoho dne budeme mít nádherný blažený duchovní zážitek, jehož chuť zaplaví celé naše bytí. Pokud budeme dál a dál kultivovat vědomí Krišny a snažit se, pak jednou přijde ten záblesk božského zážitku. Nikdy nevíme, kdy se to stane, ale stane se to. Na začátku sice moc velcí oddaní nejsme, ale když se budeme upřímně snažit stát se skutečným oddaným, pak v jeden šťastný moment se jím opravdu staneme. Nemůže to být jinak. Stane se to. To Pán slíbil.