Jak se liší obyčejné naslouchání od skutečného šravanam? Jak naslouchat s oddaností na samém začátku duchovní cesty? A mohou být negativní výrazy použity pozitivním způsobem? Přednáška z Mirepoix, Francie, 22.8.2015.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/1Os4g6S-VPojJB2cx88A5vBp0OhVy3RVi/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
PŘEPIS
Dnes ráno jsem spontánně mluvil o pada sevana – slávě božských lotsových nohou Nejvyššího Pána a Paní a oddané službě Jim. To, jak zde právě všichni oddaní zpívali sankírtan – tak krásně a sladce – mě inspiruje k tomu, abych promluvil o prvním kroku navadha bhakti, devíti částí oddanosti, kterým je šravanam. Všichni víme, že Šrí Krišna Čaitanja kladl obrovský důraz na sankíratanam – na blažené zpívaní a tančení při opěvování Krišnovy slávy. Jednoduchá sladká nálada sankírtanu je taková, že se prostě zpívají Pánova svatá jména a oddané písně, člověk je šťastný a tančí. Poslední řádek první šlóky Šikšástakam pojednává o speciální slávě sankírtanu. Param vijayate sri krsna sankirtanam.
Existuje devět částí oddanosti a ta úplně první je šravanam – pozorné naslouchání s náladou oddanosti. Slovo šravanam je zmíněno jako jedno z devíti částí kultivace oddanosti, ale nesmíme ho chápat jako obyčejné poslouchání, ale jako oddané naslouchání. Je to takové naslouchání, skrze které získáváme jistý prožitek, pochopení, a snažíme se prožít to, o čem nasloucháme. Takové oddané naslouchání je blízce propojené se sankírtanem. Pokud se nenaučíme, jak dobře naslouchat o slávě Pána, pak nebudeme kvalifikovaní k tomu, abychom se zaměstnali v sankírtanu. Když mluvíme o naslouchání, pak to chápeme jednoduše – někdo něco řekl a já jsem to uslyšel. Ale naslouchání, které je zmíněno jako první část oddanosti, je mnohem více než takové obyčejné poslouchání. Vhodné naslouchání je ve védských písmech velmi oslavováno. Není to nic obyčejného. Říká se tomu śrutekṣita-patha. Čistí oddaní realizují Nejvyššího Pána, Jeho zábavy a činnosti skrze cestu ucha. Dokáží vidět všechny božské pravdy, týkající se Pána, svýma ušima. Znamená to, že čistí oddaní vidí pravdu skrze slyšení. Vhodnému naslouchání je proto dávána velká důležitost. Jakmile se naučíme správně naslouchat, tak skrze toto naslouchání můžeme získat vyšší, supersubjektivní pochopení, a skrze toto pochopení budeme schopni vizualizovat božskou Pravdu, lílu Božského Páru. Naslouchání je tedy velice důležité.
Uvedu jednoduchý příklad, skrze který můžeme získat zřejmější pochopení toho, co se snažím vysvětlit. Podívejme se na děti – když poslouchají nádherné pohádky, které jim vyprávějí máma s tátou, tak si v mysli vizualizují vše, co slyší. To je skvělý způsob. Ty pohádky se jim tak moc líbí! Jsou těmi příběhy tak okouzleny. V žádném případě to pro ně nejsou jen nějaké povídánky. Dětem se často vybavují úžasné fantastické obrazy na základě toho, co od rodičů slyší, proto těm pohádkám tak rády naslouchají. Toto nám jednoduše dá představu o tom, jak může být naslouchání natolik živoucí, že pouze na jeho základě lze získat nějaké vyšší pochopení a realizace. Děti mají při naslouchání pohádkám fantastické představy, ale v případě oddaných na duchovním poli a naslouchání božským tématům nejde jen o nějaké imaginární představy, ale mohou se dostavit i skutečné realizace skrze svět subjektivních prožitků. Proto na vztah k Bohu skrze cestu zvuku – šabda brahma – a vztahu k Nejvyšší Osobnosti božské Pravdy skrze naslouchání Védská literatura klade velký důraz.
Oddaní často nemají úplně jasnou představu o šravanam… často o něm slyší, ale nechápou, v čem leží jeho velká důležitost. Snažím se tedy vysvětlit, že šravanam je celý velký svět. Proto cesta božské zvukové vibrace – šabda brahmanu – cesta oddaných písní, se kterými přistupujeme k Nejvyššímu Pánu, je velice zdůrazňovaná ve všech svatých písmech. Když tedy písma zmiňují, śrutekṣita-patha – vizualizaci božské pravdy skrze naslouchání, říkají, že je možné mít božské vize skrze cestu naslouchání. Naslouchání je přímo propojené se zpíváním a opěvováním Pánovy slávy a také s oddaným chápáním a prožitky, které člověk skrze toto naslouchání získá. Není to tedy jen pasivní naslouchání, ale také vlastní pronášení či zpívání svatých jmen a oddaných písní a také opakování toho, co jsme slyšeli od čistých oddaných. Zahrnuje to obě tyto funkce. Je to vzájemně velmi propojené.
Když něco slyšíme, tak funkce slyšení je jedna věc a to, co slyšíme, je dalším aspektem. Ten, kdo slyší, funkce slyšení a to, co je slyšeno, jsou tři různé funkce, které jsou zapotřebí k procesu naslouchání. Podobné je to s tím, kdo vidí, viděním a tím, co je viděno. Všechny tyto tři funkce jsou velice důležité v živoucím naslouchání. Nic takového, jako „hm, hm, dobře“. V tomto konceptu naslouchání se skrývá celý velký svět sádhany. V naslouchání Harikathá – slávy Pána – musí být oddanost, nálada závazku. Pak je to chápáno jako správné naslouchání – první z devíti částí oddanosti. Bez závazku a oddanosti tomu, co slyšíme z úst čistých oddaných, nelze považovat naslouchání za správné. Ať už posloucháme Harikathá či oslavování Nejvyššího Pána, je zapotřebí to dělat s oddaností.
Může vyvstat otázka: „Vždyť je to teprve první krok z devíti částí oddanosti! Jak můžeme očekávat, že na této prvotní úrovni vůbec nějakou oddanost budeme mít?“ Je to o tom se o oddanost alespoň snažit. I tato snaha o oddanost je součástí sádhany. Jinými slovy, měli bychom být vážní a pozorní. A když se funkce naslouchání stane skutečně oddanou, pak je to velice chutné, velice lahodné. Nejvyšším příkladem toho, jak nanejvýše lahodné takové naslouchání může být, je když Šrímatí Rádhárání slyší Šjáma nám z úst Svých sakhí – pak je zcela přemožena slastí v srdci. Stačí, aby jen zaslechla jméno Jejího milovaného Krišny! V životě Šrímána Maháprabhua a Jeho čistých společníků také nalezneme spoustu vynikajících příkladů – stačilo, aby jen zaslechli Pánovo Jméno, a hned je zachvátila extatická láska k Bohu. Jejich naslouchání bylo tak živoucí – nebylo to obyčejné slyšení nějakého zvuku.
kevā śunāila śyāma-nāma
kānera bhitara diyā, marame paśila go
ākula karila mora prāṇa
„Ó můj milovaný příteli. Kdo je to? Kdo je ten přítel, který mi žehná ze všech nejvíc? Který pronesl jméno mého milovaného – Šjáma – jehož nektarová zvuková vibrace vstoupila skrze cestu mého ucha a dotkla se mého srdce a celé je zaplavila, stejně jako celé moje bytí, blaženou extatickou láskou? Jsem tak vděčný tomuto mému příteli!“
Čandídás
Vidíte? Jen zaslechnutím jména Šjáma Šrímatí Rádhárání zaplavila láska k Jejímu Milovanému. To je nejvyšší příklad naslouchání. Takový je koncept oddaného naslouchání v transcendenci. Nelze ho srovnávat s obyčejným posloucháním. A takovéto naslouchání se neliší, je neoddělitelné od sankírtanu – pronášení či zpívání slávy Pána a oddaných písní. Čím více slyšíme, tím víc chceme zpívat. Čím víc zpíváme, tím víc chceme slyšet tento nektar písní lásky k Bohu. Žízeň srdce a duše se neustále zvyšuje a není nikdy ukonejšena. Čím víc srdce oddaného pije nektar svatých jmen a milostných písní pro Krišnu skrze své naslouchání a jeho žízeň je tak hašena, tím více se tato žízeň zvětšuje. Tak to funguje. Tímto způsobem se to neustále rozvíjí dál a dál, nekonečně – nava nava navayamanu. Je to nová, novější a nejnovější nektarová chuť naslouchat, zpívat, obracet se na svého Milovaného.
Vracím se k základům duchovního, oddaného naslouchání. Ve védských časech velcí rišiové a muniové a také oddaní zpívali oslavné písně pro Pána. V Sáma védě takových písní najdeme spoustu. Vedle pronášení ómkáry také zpívali tolik nádherných hymnů. Často je zpívávali společně. To vytvářelo to prostředí harmonického melodického koncertu božské zvukové vibrace skrze tyto hymny či mantry. Tito světci a oddaní byli přemáháni božskou radostí v proudu zpívání, kterou naplňovali celé prostředí kolem – vzduch, éter… a dokonce se občas stávalo, že i divoká zvířata vyšla z lesa, aby také poslouchala jejich nádherný zpěv. Opravdu se to stalo. Tomu se říká živoucí, ideální nálada společného naslouchání a zpívání. Koncept ideálního sankírtanu není jen zpívání a pronášení, ale také naslouchání tomu, co zpíváme a pronášíme. Je to vlastně vzájemné opětování. Přirozeně chápeme, jak vitální roli hraje funkce naslouchání v obohacené náladě sankírtanu.
Šrímán Maháprabhu poprvé projevil takovýto typ sankírtanu ve své Nabadvípa líle ještě předtím, než přijal sannjás. Slyšel jsem od oddaných, že kromě Mahámantry Maháprabhu zavedl různé mantry a jedna z nich byla mantra pro obyčejné lidi, což vlastně byla i mantra pro dváparajugu:
Hare murare madhu kaita bhare, gopala Govindas Mukunda Sauri, Yagnesa Narayana Krishna Vishno, Nirasrayam maam Jagadesa Raksha.
A všichni společně s Pánem Gaurángou tyto mantry bláznivě zpívali a tančili. A všichni obyvatelé Nabadvípu byli tímto extatickým zpěvem, tancem, Mahámantrou a mantrou dváparajugy a dalších svatých jmen Krišny zcela přemoženi. Sankírtanové hnutí započalo během Nabadvípa líly. Naslouchání a zpívání v sankírtanovém hnutí Pána Čaitanji bylo tak mocné, city extatické lásky v něm byly tak silné, že všichni tito oddaní, a dokonce i běžní lidé, kteří se zapojili do sankírtanu, když se Maháprabhu vydal k domu Kaziho, úplně zapomněli na strach z Kaziho, protože je posílila extatická nálada sankírtanu. Naopak Čánd Kazi se rozklepal strachem, protože čelil síle božské zvukové vibrace sankírtanu, a i přesto, že byl velkým a mocným vládcem, dostal strach. Moc božské zvukové vibrace, síla extatické lásky k Bohu přemohla politickou administrativní moc Čánd Kaziho. Pán Čaitanja projevil tento úžasný zážitek v životě Svých oddaných ještě předtím, než přijal sannjás. A samozřejmě všichni víme, že na konci této líly se mocný vládce Čánd Kazi stal oddaným Pána Čaitanji a zapojil se do extatického sankírtanu a začal Pána následovat. Přestal se starat o svoji důstojnost a politickou pozici, neboť byl neodolatelně přitahovaný kouzlem a blažeností sankírtanu, a přidal se do něj mezi ostatní. A někteří z jeho poddaných si říkali, co se to s jejich pánem stalo? V jednu chvíli mu musel Pán Čaitanja připomenout, že by se měl vrátit, ale on nechtěl. Ztratil veškerou chuť starat se o své královské povinnosti, chtěl prostě jít dál a dál. Všechno toto se odehrávalo v noci – vše bylo osvíceno loučemi, které symbolizovaly osvícení srdce světlem extatického sankírtanu. Celé okolí naplnilo rytmické bubnování, zpěv, tančení a světla velkých loučí. Srdce všech, v čele s Pánem Čaitanjou, polapila extatická láska ke Krišnovi.
Nejvyšší funkce naslouchání a zpívání se spojila v jedno v podobě sankírtanu. Čím víc oddaní naslouchají písně, tím víc chtějí zpívat, a čím víc zpívají, tím víc chtějí naslouchat… Tak se to vše spojilo v harmonickém koncertu.
tuṇḍe tāṇḍavinī ratiṁ vitanute tuṇḍāvalī-labdhaye
karṇa-kroḍa-kaḍambinī ghaṭayate karṇārbudebhyaḥ spṛhām
cetaḥ-prāṅgaṇa-saṅginī vijayate sarvendriyāṇāṁ kṛtiṁ
no jāne janitā kiyadbhir amṛtaiḥ kṛṣṇeti varṇa-dvayī
„Ó sakhí, netuším, nedokážu změřit, nepochopím, kolik nektaru je obsaženo ve dvou slabikách jména Mého Milovavého – Kriš-ná. Nevím, kde je hranice, kam až to sahá. Není možné, abych poznala hranice nektarového prožitku slyšení či vyřčení těchto dvou slabik dohromady – Krišna. Kolik nektaru to v sobě má!“
Śrīla Rūpa Gosvāmī, Vidagdha-mādhava (1.15)
V duchovním životě, a dokonce i na úrovni světské poezie, najdeme občas nějaká slova, která sice běžně mají negativní nádech, ale jsou záměrně použita k tomu, aby nesla ještě pozitivnější význam, který běžné slovo nevyjádří. Někdy třeba jeden milující může říct své milované: „Nesnáším tě!“ Myslí tím však „Miluji tě“, ale to „Nesnáším tě“ je silnější, emotivnější, je v tom speciální chuť lásky, i když je vyjádřená protichůdným výrazem. Vradža-gópí říkají, že chtějí, aby je jejich Milovaný vydrancoval. Způsobuje jim to to nejvyšší štěstí. Je třeba to chápat v kontextu. Například kradení je špatné. Pokud ale krade Krišna, stane se to tím nejlepším a nejchutnějším – každý Jím chce být ukraden! Existuje jedna modlitba: „Ó Pane, vidím, že Tvoje mysl a srdce ukradly Vradža-gópí. Podívej se, já moji mysl a srdce stále mám – tak si je, prosím, vezmi!“ To je velice vynalézavý způsob, jak poprosit Pána, aby přijal naše srdce a mysl. Stejně tak, když řekneme, že jsme otroci lásky – tak používáme na pohled negativní slovo, které je opakem lásky – k tomu, abychom zintenzívnili vyjádření lásky. Proto říkáme – otrok božské lásky. Musíme pochopit, že ta nejvyšší koncepce osvobození se nachází v otroctví Krišnovi. Je velkým štěstím, když se naším diktátorem stane zosobnění veškerého dobra, Krišna. Je nejsladším autokratem. Nejnádhernějším autokratem. Nejsoucitnějším autokratem. Nejmilovanějším autokratem. Oddaní jsou šťastní, když je tento milovaný Autokrat ovládá.