Co nám svatá písma a sádhuové říkají o posuzování chyb a nedokonalostí ostatních vaišnavů? A může striktní následování pravidel a příkazů poškodit náš duchovní proces? Přednáška z Francie, Mirepoix, 2015.

Audio online:

Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/1ObJeGzXoLpWzsW4Xa1e_s6i74-Ez0MT1/view?usp=sharing

Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing

PŘEPIS:

dṛṣṭaiḥ svabhāva-janitair vapuṣaś ca doṣair
na prākṛtatvam iha bhakta-janasya paśyet
gaṅgāmbhasāṁ na khalu budbuda-phena-paṅkair
brahma-dravatvam apagacchati nīra-dharmaiḥ

Vciťme se do významu tohoto verše, vnímejme ho všemi našimi city:

„Čistý oddaný se ve svém původním postavení vědomí Krišny neztotožňuje s tělem. Neměli bychom se na něj dívat z materialistického hlediska. Měli bychom přehlédnout, že má tělo, které se narodilo v nízké rodině, se špatnou pletí, pokřivené, nemocné nebo neduživé. Obyčejnému zraku mohou být nedokonalosti těla čistého oddaného zřejmé, ale i přes tyto zdánlivé nedostatky nemůže být jeho tělo znečištěno. Je přesně jako voda Gangy, která je během období dešťů plná bublin, pěny a bahna. Voda Gangy se tím neznečistí. Ti, kteří pokročili v duchovním porozumění, se v Ganze vykoupou, aniž by stav vody brali v úvahu.“

Upadešámrita 6

Toto je duchovní koncepce vaišnavy. Skrze tento verš je oslavován charakter vaišnavy, jeho vlastnosti. Pozvedávají se nad nějaké vnější vrtkavé dočasné světské chyby. Jinými slovy, niterná povaha skutečného vaišnavy nemůže být nikdy posuzována podle dočasných vnějších světských nedostatků.

To je zde jasně řečeno. Malé chybičky jsou nepodstatné u někoho, kdo je zcela odevzdaný Pánu a je ozdobený mnoha vznešenými, vysokými lidskými vlastnostmi, hodnými vaišnavy, které Pána tak moc těší. Takový oddaný musí být ctěn jako čistý oddaný Pána a drobné nedostatky, které může mít, bychom měli zcela opomíjet. Pokud to neuděláme, spácháme proti tomuto oddanému obrovský přestupek. A přestupek proti čistému oddanému znamená přestupek proti Nejvyššímu Pánu. To je to, co Šríla Rúpa Gósvámí ve své Upadešámritě říká. Povaha Upadešámrity je taková, že je velmi stručná, nenajdeme v ní mnoho veršů. Rúpa Gósvámí Prabhu pocítil speciální potřebu tento verš do svého učení zahrnout. Viděl ho jako důležitý. Proto si všichni musíme dávat velký pozor, abychom vaišnavu neposuzovali na základě vnějších znaků či nějakých drobných dočasných nedokonalostí. Týká se to rovněž velkých chyb – jakmile je tato velká chyba napravena a všechno je v pořádku – je to stejné, jako když se nám v životě něco pokazí a nastane škoda – jakmile je ale opravena a všechno se opět harmonicky dá do pořádku, pak by tato realita měla být respektována. Měli bychom zapomenout na minulost, neboť ta dočasná chyba již tam není přítomná.

Téměř všechno na této světské úrovni, s výjimkou zaměstnání se v oddané službě Nejvyššímu Pánu, má stránku dobrých vlastností a stránku chyb. Není možné ukázat na jedinou věc v tomto hmotném světě, která by byla bezchybná. Všechno má pozitivní i negativní stránku. Vezměme si příklad naše tělo – i to má svoji pozitivní a negativní stránku. Má aspekt krásy a také má aspekt ošklivosti – často se potíme a tak se musíme mýt, býváme nemocní, ale také zdraví, někdy se cítíme a vypadáme skvěle, jako bychom zářili, a jindy jsme zase špinaví, potíme se, páchne nám z úst a z těla musíme vylučovat určité věci, které nejsou moc pěkné a už vůbec pěkně nevoní. Znamená to ale, že bychom se takového těla měli vzdát? Že proto, že v našem těle je spousta nedobrých věcí, tak bychom se ho měli zcela zbavit? Není to tak – vždyť je velmi užitečné a my bychom se o ně měli s láskou starat. I přes tyto nedokonalosti a negativní stránky je tělo velice hodnotné, protože v něm žijeme. Naše tělo a mysl je protknuto s naším vlastním životem. Abychom se postarali o náš život, musíme se velmi hezky postarat i naše tělo. Nemůžeme ignorovat naše tělo nebo určitou jeho část jen proto, že má nějaký nedostatek.

Rúpa Gósvámí nám dává příklad vody v řece Ganze. Ta obsahuje pěnu, bláto a další věci, ty ale nenarušují její svatost, její svatou moc. Je to stejné, jako když je surové zlato v dole smícháno s blátem a dalšími věcmi. Ty ale nenarušují nádheru skutečného zlata, které obalují. Zlato je zlato – jakmile se bláto a špína odstraní, můžeme si užívat pohledu na ryzí zlato. Neřekneme si: „Je to samé bahno, to nemůže být zlato, raději to vyhodíme!“ Stejné je to i s diamanty. Diamanty v dole se někdy nacházejí uprostřed uhlí. Uhlí není diamant a diamant není uhlí, jsou jen vedle sebe. Podobně někdy čistý oddaný může být dočasně ve společnosti nějakých negativních záležitostí. To jsou ale vnější věci, protože čistí oddaní jsou jako zlato nebo diamanty. Musíme to od sebe oddělit a pochopit a rozpoznat čistého oddaného odděleně od těchto zjevně špatných věcí. Je jedno, jak dlouho je diamant vedle uhlí anebo zlato vedle bláta, diamant se nikdy uhlím nestane, stejně jako zlato blátem. Je tam kvalitativní rozdíl.

Svatá písma to vysvětlují na mnoha místech. Nikdy bychom neměli být v iluzi a chovat se k pravému zlatu jako k falešnému, či k pravému diamantu jako k falešnému. Jaké je kritérium, podle kterého bychom měli rozlišovat? Oddané činnosti. Někdy můžeme vidět, že je nějaká velká osobnost nemocná. Znamená to ale, že je ten člověk špatný, protože je nemocný? Vždyť má přeci spoustu dobrých vlastností… Někdy může i velká osobnost podlehnout nějakému mentálnímu rozrušení, to ale neznamená, že se z něj stane obyčejný člověk. Musíme chápat sidhántu ve správném světle.

V Bhagavadgítě jsou podobné verše:

māṁ hi pārtha vyapāśritya
ye ’pi syuḥ pāpa-yonayaḥ
striyo vaiśyās tathā śūdrās
te ’pi yānti parāṁ gatim

Ó synu Prithy! Ti, kdo se ke Mně uchýlí, byť jsou i nižšího původu, ženy, vaišjové (obchodníci) a šúdrové (dělníci), mohou dosáhnout nejvyššího cíle.

Bg. 9.32

A také ve Šrímad Bhágavatamu:

sva-pāda-mūlam bhajataḥ priyasya
tyaktānya-bhāvasya hariḥ pareśaḥ
vikarma yac cotpatitaṁ kathañcid
dhunoti sarvaṁ hṛdi sanniviṣṭaḥ

Ten, kdo se takto vzdal všech ostatních povinností a přijal plné útočiště u lotosových nohou Hariho, Nejvyšší Osobnosti Božství, je Pánu velmi drahý. Pokud se taková odevzdaná duše náhodou dopustí nějaké hříšné činnosti, Nejvyšší Osobnost Božství, která sídlí v srdci každého, okamžitě odejme reakci na takový hřích.

ŠB 11.5.42

Toto všechno jsou revoluční verše, které nám do života vnáší tolik naděje – nám i všem běžným oddaným i lidem tohoto světa. Nejvyšší Pán může být tak milosrdný! Dokonce i když oddaný nechtěně udělá něco hříšného, může mu být odpuštěno. Nemusí trpět. Milosrdným darem milosti Nejvyššího nechtěné uklouznutí (nemyslím tím dobrovolné trvalé hřešení) bude odpuštěno – za předpokladu, že se odevzdá, že s veškerou láskyplnou oddaností přijme útočiště u Nejvyššího Pána – to je ta kvalifikace. Přináší nám to do života tolik naděje! Je to skvělé poselství Pánovy milosti. Když se staneme oddanými, postará se o nás tak hezky a milostivě. Oddaní se nemusejí obávat hříšných činností, do kterých se dříve zapletli, a toho, jak moc za to budou muset trpět. Speciálním darem Pánovy milosti je zaručeno, že všechno toto bude odpuštěno a očištěno a my nebudeme muset projít peklem. To je pro běžné lidi. Na oddané vždycky čeká speciální milost. Proto je Pán tak milosrdný! Je známý jako milosrdný spasitel. Oddaný Pána může být klidný a může si být jistý, že bude vždy ochráněn milostí milosrdného Pána. Jediné, na co by si měl dávat pozor, je aby byl neustále zaměstnaný v oddané službě Pánu. To jediné by měl mít na starosti.

Také další verš:

tyaktvā sva-dharmaṁ caraṇāmbujaṁ harer
bhajann apakvo ’tha patet tato yadi
yatra kva vābhadram abhūd amuṣya kiṁ
ko vārtha āpto ’bhajatāṁ sva-dharmataḥ

Ten, kdo opustil své hmotné povinnosti, aby se zapojil do oddané služby Pánu, může někdy v nezralém stádiu poklesnout, ale přesto nehrozí nebezpečí, že nebude úspěšný. Na druhé straně neoddaný nic nezíská, ani když je plně zaměstnán svými předepsanými povinnostmi.

ŠB 1.5.17

Tyto verše přinášení naději a útěchu do našich životů. Jsou to nádherné drahokamy. V různých písmech je mnoho podobných veršů.

api cet su-durācāro
bhajate mām ananya-bhāk
sādhur eva sa mantavyaḥ
samyag vyavasito hi saḥ

Je-li ten, kdo se v minulosti dopustil i toho nejohavnějšího činu, zaměstnaný oddanou službou, má být považován za světce, protože jeho rozhodnost je správná.

Bg 9.30

kṣipraṁ bhavati dharmātmā
śaśvac-chāntiṁ nigacchati
kaunteya pratijānīhi
na me bhaktaḥ praṇaśyati

Brzy se napraví a dosáhne trvalého klidu. Ó synu Kuntí, směle vyhlas, že Můj oddaný nebude nikdy zničen.

Bg 9.31

Ve „stávání se oddaným“ je zahrnuta i samotná snaha se oddaným stát. Touha upřímně se oddaným stát je zahrnuta v konceptu stávání se oddaným. To je zcela jasné. Pokud se ale nepokusíme, pak není šance. Musíme se alespoň snažit, ať už jsme úspěšní nebo ne. Když se budeme neustále upřímně snažit, pak se jednoho dne staneme kvalifikovanými coby čistí oddaní. Upřímná snaha je velkou součástí sádhany. Sádhana neznamená, že budeme úspěšní okamžitě, jakmile se začneme snažit. Zasvěcení znamená počátek procesu vědomí Krišny. Je to počáteční úroveň. Není to tak, že by byl člověk úspěšný hned. Musí se vyvíjet a rozvíjet.

Občas se snažíme k Bohu něco cítit, ale nejde to. Někdy jsme zoufalí a voláme: „Ó Pane, chci Tě milovat!“ a pak najednou nějakou lásku skutečně pocítíme. Měli bychom se alespoň snažit toužit. Je velmi důležité mít otevřené srdce, být upřímný a naléhat. Když se neustále soustředíme na to, že chceme Krišnu milovat, tak v jeden moment tomu neunikneme a láska ke Krišnovi se skutečně objeví – i když jen v podobě záblesku. To se může stát každému obyčejnému oddanému. Musíme neustále naléhat, nesmíme přestat nebo na to zapomínat.

Jednou se stalo, že oddaný stál před nádherným obrazem Krišny a stěžoval si Mu: „Ó Pane, proč k Tobě necítím lásku? Měl bych Tě přeci milovat! Kdy už konečně něco začnu cítit?“ a najednou zjistil, že pláče a že vlastně pláče láskou ke Krišnovi. Pláče a stěžuje si, proč žádnou lásku necítí a najednou si všiml, že ji cítí, že ji vnímá, že Krišna se spojil s jeho srdcem. V momentě, kdy se rozplakal, lásku pocítil. Jakmile se ale na tu skutečnost začal soustředit, jeho cit byl náhle pryč. Když si stěžoval, jeho srdce bylo tvrdé, ale pláčem úplně změklo.

Nikdy nevíme, kdy a jakým mystickým spletitým způsobem to přijde. Proto nás realizované duše, vznešení oddaní žádají, abychom neztráceli trpělivost, abychom měli asa bandha hridi, srdce plné naděje. Nikdy bychom neměli být zklamaní, protože pro zklamání není místo. I když se někdy v pokorné náladě může dostavit zklamání a frustrace, přesto musíme být neustále plni naděje. Musíme mít neustálou naději, že se to jednoho dne musí stát. Kabe habe bolo sei dina amar… dokonce i osobnost, jako Šríla Bhaktivinód Thákur, napsal tuto píseň… a takových písní je spousta. Čekání, toužení… protože oddaný cítí, že to ještě nezískal, ale velice po tom dychtí. I to dychtění je vlastně určitý způsob dosažení Krišny, je to určitý kontakt s Krišnou. Když se dokážeme modlit k Pánu s dychtěním: „Kdy nastane ten den, kdy přijde ten nejšťastlivější moment?“, pak se to hned v ten okamžik začne dít. To je to, co Pán říká – získávání chuti láskyplné oddanosti ke Krišnovi je takové, že oddaný ji může snadno mít se srdcem plným pokory – na druhou stranu – když oddaný cítí nějakou falešnou pýchu, že je velký oddaný, protože následuje spoustu pravidel a příkazů, a myslí si, že je velký oddaný, velký sannyásí, tak se nestane nic, protože je pyšný a chybí mu pokora.

Pán i oddaní nás varují: „Buďte opatrní. Je jedno, jak moc následujete pravidla vědomí Krišny, nikdy nebuďte falešně pyšní. Nemyslete si, že proto, že po mnoho let striktně následujete, tak že jste lepší než ostatní. Pokud si to budete myslet, nic nezískáte.“ On je sladký Autokrat a nic vám nedá, protože budete pyšní a bude vám chybět pokora a dychtění. Je jedno, kolik pravidel a viddhi v životě striktně následujeme, bez pokory a láskyplného dychtění nic nezískáme. Z našeho následování sice nahromadíme nějaký dobrý duchovní prospěch, určitě to nepřijde vniveč, ale chuť oddanosti ke Krišnovi tím nezískáme, protože naše srdce neměkne, není v něm žádná pokora. Na druhou stranu oddaný, který možná úplně všechno nenásleduje (myslím viddhi, základní principy samozřejmě následovat musí), ale má pokorné srdce a snaží se získat milost oddaných, Božského Páru a Šrímána Maháprabhua, takový oddaný tu chuť oddanosti jednoho dne získá. Taková je kvalifikace. To, co nyní vysvětluji, je velká pravda. Proto skrze svatá písma a spisy velkých oddaných i jejich písní vidíme, že jsou prodchnuté speciální náladou pokorného dychtění. Je to úplně všude. Takový je pravý způsob, jak upoutat pozornost Nejvyššího Milovaného Nejsilnějšího Pána. Nejde to pyšně: „Neustále následuji všechna pravidla a zásady, takže jsme se stal velkým oddaným a všichni, kdo to nedělají tak striktně, jako já, jsou na nižší úrovni!“ Takový oddaný o všechno přijde.

Niyamagraha – přílišné připoutání k následování vnějších formálních pravidel – je zakázáno. Člověk se pak stane robotem a jeho srdce strojem. Jeho čas a energie budou tak zahlceny následováním všech těch formalit, pravidel a zásad, že láskyplná oddanost a oddaná chuť ke Krišnovi bude chybět. Na city totiž nebude mít čas, protože bude jako stroj následovat všechna pravidla. Musí tam být rovnováha, jinak to bude fungovat naopak. Je také možné, že toto následování je jen pro vystavování na odiv – navenek může vypadat jako pokročilý oddaný, ale uvnitř je jako stroj. Příliš viddhi je zakázáno, protože naše srdce pak bude vysušené. Systém a disciplína jsou zapotřebí, aby podpořily oddaný život, ale musí tam být vyváženost. Tyto věci nesmí snižovat chuť života v oddanosti. To by samozřejmě nemělo sloužit jako výmluva k tomu žádná pravidla nenásledovat. Jen tam musí být rovnováha mezi viddhi a rágou. Záleží vždy na povaze toho daného člověka a na jeho konstituci – bude se to lišit člověk od člověka – koncept vyváženosti a potřeb ohledně principu yukta vairagya – to vše je definováno individuálně. Nějaké věci jsou všeobecné a společné, jiné jsou individuální a specifické. Sad guru, skutečný guru, může poradit – stejně, jako dobrý lékař předepisuje léky podle povahy nemoci i pacienta. Všechny předpisy nejsou stejné. Proto je duchovní učitel velice zapotřebí. Samozřejmě, to musí být sad guru, nemůže to být nikdo politicky motivovaný, pak by žáka svedl z cesty. Je mi líto, že to musím říct, ale bohužel se to často děje. Spousta nevinných oddaných dobrých srdcí je svedena z cesty motivovanými takzvanými duchovními učiteli. Jsou svedeni namísto toho, aby byli správně vedeni. To je velice smutné.

Žák by měl následovat pokyny svého duchovního učitele, sad gurua, aniž by je posuzoval, stejně jako by se pacient měl řídit radami lékaře. Ten lékař ale samozřejmě musí být expert, pak člověk nemůže pochybovat o tom, co mu bylo předepsáno. Duchovní učitel je jako lékař a bere na vědomí individuální konstituce svých žáků. Například jeden žák přišel za svým guruem a byl velice unaven poté, co vykonal mnoho služby. Najednou bylo zapotřebí něco udělat a ten oddaný se do toho chtěl pustit, ale duchovní učitel mu řekl: „Ne, jen se běž umýt a pak rovnou do postele!“ Žák musel tento pokyn následovat. Duchovní učitel věděl, že tělo si musí odpočinout, aby bylo připraveno na další službu. Na pohled to může vypadat, že člověk by neměl sloužit, ale spát, a nekvalifikovaní lidé to mohou špatně pochopit. Pravý duchovní učitel ale ví, co dělá, a když ho žák poslechne, je to v ten moment ta pravá služba, kterou by měl dělat – poslechnout svého duchovního učitele a jít spát. Až druhý den vstane a bude odpočatý a svěží, duchovní učitel mu dá novou službu, které by se měl věnovat. Stejně tak lékař jednomu pacientovi řekne, aby odpočíval a jinému zase, aby si šel zaběhat. Jednomu řekne, aby jedl sladké a jinému cukr zakáže. Podobných příkladů, kdy to vypadá, že duchovní učitel vede žáka opačně, než by měl, ale přitom to tak není, existuje spousta.

I v životě Šríly Sarasvatího Gósvámího Thákura Prabhupády najdeme mnoho revolučních příkladů. Byl přesně takovým speciálním božským učitelem. Posílal některé svoje žáky na kazatelské mise během ékádaší. Říkal jim: „Prostě jezte běžné jídlo.“ Taková byla jejich služba. Oni by nikdy neporušili pravidla ékádaší, zapsaná v Hari Bhakti Viláse. Ale jejich Gurudéva si to vzal na svá bedra. Sarasvatí Thákur věděl, že budou cestovat daleko a jejich služba bude vyžadovat fyzickou energii. Nebudou v situaci, kdy by si mohli připravit nebo sehnat ékádaší jídlo. Byli by vyhladovělí a nedokázali by službu dobře zvládnout. Byl velmi praktickým guruem a udělal pro ně výjimku. A oni guruův pokyn následovali. To ale rozhodně neznamená, že to povolil všem pro všechna ékádaší. To rozhodně ne. Byla to výjimka pouze pro ně a jen za této situace. Kdyby ho ale nějaký začátečnický oddaný posuzoval dle pravidel Hari Bhakti Vilásy, řekl by si: „Jak je možné, že říkal svým žákům, aby jedli v den ékádaší jídla připravená z obilovin?“ Ani by nepochopil, jak moc velký přestupek proti velkému oddaného udělal. Dokonce i Sanátana Gósvámí v samém závěru Hari Bhakti Vilásy poté, co popsal mnoho posvátných pravidel a zásad, napsal: „Všechny tato pravidla, zásady a příkazy, které jsem zmínil, mohou mít výjimky. V případě pochyb následujte příklad oddaných v chrámu Džagannátha v Purí – Jagannáthánu saratha. Protože jejich systém posvětil Pán Džagannáth a stojí nad všemi pravidly a zásadami. Jeho sladkou vůlí je všechno kvalifikované.“

I v našem duchovním životě může nastat spousta výjimečných situací. Takže je velice důležité dobře chápat svět sidhánty. Běžným způsobem i speciálním způsobem.

Jako komentář k verši, který jsem uvedl na úvod, Šríla Thákur Bhaktivinód složil tuto nádhernou píseň, ve které se modlí nejen za sebe, ale za nás za všechny:

hari he!

nira-dharma-gata, jahnavi-salile,
panka-phena drsta haya
tathapi kakhana, brahma-drava-dharma,
se salila na chadaya

Ó Pane! Někdy je možné na Ganze vidět bláto a pěnu, které se na vodě řeky přirozeně objevují. Přesto ale zkapalněná transcendentální posvátnost nikdy neopouští tyto vody.

vaisnava-sarira, aprakrta sada
svabhava-vapura dharme
kabhu nahe jada, tathapi ye ninde
pade se visamadharme

Podobně, tělo vaišnavy je vždy transcendentální. Ať se na to podíváme odkudkoliv, jeho povaha a tělo nejsou nikdy světské. Ten, kdo ho kritizuje, je odpadlíkem.

sei aparadhe, yamera yatana,
paya jiva avirata
he nanda-nandana! sei aparadhe,
yena nahi ha-i hata

Kvůli takovému přestupku Jamarádž takové duši způsobí věčné utrpení. Ó Nanda-nandano, ať mě takový přestupek nezničí.

Sri Laghu-chandrika-bhasya Bhaktivinod Thakur

tomara vaisnava, vaibhava tomara,
amare karuna daya
tabe mora gati, habe tava prati,
pa’ba tava pada-chhaya

Tvoji vaišnavové jsou Tvojí slávou. Nechť jsou ke mně milostiví. Pak moje cesta dospěje do zdárného konce a já spočinu ve stínu Tvých lotosových nohou.