Odchod světců z tohoto světa je zároveň smutnou i radostnou událostí. Každopádně je to skvělá příležitost připomenout si jejich životy a zábavy… Přednáška z Mirepoix, Francie, 2015.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/1MoMnS9NFDqRV3DFcIKb7k1sTmDTj4-wS/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
PŘEPIS
Dnešek je dnem odchodu Šríly Raghunandana Thákura a také Vamšídáse Babádžího Maharádže. Není pochyb o tom, že dnešek je velice příznivý, neboť na toto tithi dva velcí oddaní Nejvyššího Pána odešli z tohoto světa na Gólóku Vrindávanu, aby se spojili se svými milovanými Krišnou a Rádhikou. I když způsobili bolest odloučení – oddaní cítili láskyplné odloučení poté, co tito dva velcí oddaní odešli – tak Nejvyšší Pán je velmi rád, že je má zase zpátky u Sebe. Když se čistí oddaní vydají z původního sídla, Gólóky Vrindávany, sem na Zemi, tak poté, co splní svůj úkol, se vrátí do toho stejného božského sídla. I když přítomnost Božského Páru a Šrímána Maháprabhua je s nimi neustále, tak poté, co se po dlouhé době vrátí nazpět do původního Božského příbytku, je to pro všechny tak blažené – setkání po dlouhé době. Proto je nálada dne odchodu, tirobháva tithi, kombinací bolesti i štěstí. Bolesti kvůli tomu, že jsme přišli o možnost fyzického kontaktu s nimi, a štěstí proto, že se vrátili ke svému milovanému Bohu a Bohyni. A to je důvodem k oslavě.
Pán Čaitanja nám ukázal svým příkladem, jak po odchodu Šríly Haridáse Thákura prožíval jak bolest, tak štěstí. V Čaitanja Čaritámritě je popsáno:
*a
„Na konci oslavy viraha – odchodu Haridáse Thákura – si šel Šrímán Maháprabhu odpočinout se smíšenými pocity bolesti a štěstí.“
CC
Den odchodu čistých oddaných bychom měli prožívat následujíce ve šlépějích a náladě Šrímána Maháprabhua.
Raghunandan Thákur
Kdysi dávno žila v Indii dokonalá oddaná rodina. Všichni její členové byli Krišnovi oddaní. Manžel, manželka, synové i dcery byli skvělými oddanými. Ten proud božského vědomí Krišny jim byl vrozený. Otec, Raghupati Upádhdžaja, byl bráhmin a vaišnava a každý den uctíval Rádhu a Krišnu, a zejména pak Božstvo Gópála. Jednou se stalo, že otec potřeboval odejít z domu, aby něco zařídil. Před odchodem dokončil každodenní arčanu Božstev, a pak zavolal svého malého syna, Raghunandana.
Řekl mu: „Drahý synu, poslouchej. Chci ti dát něco na starost. Musím odejít a tvoje matka nyní připravuje bhógu. Ty ji musíš obětovat Božstvům. Udělej to s patřičnou pozorností a láskyplnou úctou. Nebuď ledabylý.“
Raghunandan byl velmi poslušný syn a také byl velkým oddaným Krišny. I když si jen hrál, bylo jasné, že je zářící osobností. Všichni ho milovali. Okamžitě tedy souhlasil, že to rád udělá.
Otec se zeptal: „Ty víš, jak bhógu obětovat? Už jsi to někdy dělal? Nemyslím si, že ano. Jak to tedy plánuješ udělat?“
„Neboj se, otče, sledoval jsem vždy matku, jak připravuje talíř s bhógou, a také jsem sledoval tebe, jak pokládáš talíř před Božstva. Možná to nevíš, ale vždy jsem tě pozorně sledoval, takže moc dobře vím, jak to udělat.“ Otec si řekl, že to není nic složitého a že to jeho syn určitě zvládne, neboť v jeho žilách proudí jeho vlastní krev a takové věci, jako obětování bhógy, udělá zcela přirozeně.
Zavolal na svoji ženu: „Odcházím pryč, protože musím něco zařídit. Náš syn dnes obětuje bhógu místo mě. Všechno hezky připrav a on to zařídí místo mě.“
„Samozřejmě, neboj se, o všechno bude postaráno.“
Když přišel čas bhógu obětovat, matka připravila talíř a postavila ho před Božstva. Raghunandana začal pronášet mantry pro obětování bhógy, a pak stále čekal v chrámové místnosti. Řekl si, že všechny mantry pronesl správně, a teď je na Krišnovi, aby začal jíst – a tak tam seděl a čekal. Nechtěl odejít, dokud se neujistí, že se Bála Gópála najedl. Čekal a čekal a po nějaké době začal mít obavy. Začal tedy na Krišnu mluvit:
„Ó Krišno, co se s Tebou děje? Nabídnul jsem ti vynikající bhógu, kterou připravila moje matka. Ale ty ji nejíš! Prosím, pojď se najíst. Než odejdu, chci si být jistý, že jsi začal jíst. Pak odejdu.“
Ale nic se nedělo.
„Dobrá, půjdu tedy ven z chrámu, počkám venku, ale Ty zatím hezky všechno sněz!“
Vyšel ven z chrámu, zavřel dveře a začal pronášet gájatrí mantru, která se pronáší po obětování bhógy. Pak si řekl, že Krišna se už asi pustil do jídla. Nějakou dobu tedy čekal a pronášel u toho gájatrí mantru – múla mantru. Poté, co ji dokončil, měl neustále pochyby, jestli se už Krišna do jídla pustil. Už mu ale došla trpělivost, a tak pootevřel dveře a nakouknul do chrámu. A ke svému velkému překvapení viděl, že Krišna ještě nepřišel a bhóga na talíři je zcela netknutá. Vešel tedy znovu dovnitř do chrámu a zavřel za sebou dveře. Sedl si před Krišnu a řekl:
„Co se to s Tebou děje? Můj otec mi uložil tuto povinnost, abych Tě dnes nakrmil. S láskou jsem Ti nabídnul tolik vynikajícího jídla, ale Ty jsi nic nesnědl! Až se otec vrátí, tak mi vyhubuje, že jsem Tě nezvládl nakrmit. Proč mi to děláš? Chceš se snad dívat na to, jak mě otec kárá, protože jsem Tě řádně nenakrmil?“
Ale Krišna pořád nic. A tak se Raghunandan rozplakal a začal křičet:
„Co se děje? Tatínek mi vyhubuje! Tak dlouho čekám, až se najíš, ale nic se neděje!“
A rozplakal se ještě víc. A to už Bála Gópála nesnesl. A tak skutečně přišel. Už nebyl Božstvem, ale živým Krišnou.
„Neboj, neboj, já se tedy najím!“
A začal před ním jíst. Jeho bolestivý smích se proměnil v slzy radosti, když pozoroval, jak si Bála Gópála pochutnává. Bála Gópála pak řekl:
„Víš, moje máma už Mě nakrmila dosyta. Ale protože ty jsi tak tvrdohlavý, tak si dám ještě. Ale nesním to všechno, jsem opravdu najezený. Můžu tady tedy nějaké zbytky nechat?“
„V žádném případě, Pane! Musíš dojíst všechno. A jestli budeš chtít víc, doběhnu pro další. Rodiče mi říkali, že Ty dokážeš jíst mnoho, bez ohledu na to, jestli Tě maminka nakrmila. Musíš to tedy dojíst, jinak budu pokáraný. Hezky to všechno sněz!“
„Moje máma mě ale opravdu nakrmila, jsem úplně sytý, a teď si dávám jen kvůli tvému naléhání. Všechno to opravdu nesním!“
„Ne ne, musíš sníst alespoň tenhle talíř! Jsi Nejvyšší Pán, tak to určitě dokážeš!“
Bála Gópála si říkal, co to má za oddaného… a nezbývalo mu, než všechno na talíři dojíst. Raghunandan mu umyl ruce a obličej a Gópála se ho zeptal:
„Jsi už spokojený?“
„Ano, velmi spokojený!“
A tak se Gópála Krišna vrátil do své podoby Božstva. Raghunandan odnesl prázdný talíř a prázdnou sklenici matce a ta se divila, co se stalo.
„Co to je, můj synu? Ty jsi měl hlad, a tak jsi všechno snědl?“
„Ne! Ne! Jak to můžeš říct? Gópál přišel a všechno snědl!“
Matka si říkala, co to s jejím synem je. V tu dobu se už vrátil i otec. Raghunandan se za ním rozběhl a řekl:
„Otče, splnil jsem velmi pěkně povinnost, kterou jsi mi uložil. Podívej, Gópál všechno snědl! Napřed se mu moc nechtělo, ale já jsem ho přinutil. Podívej se!“
Otec se s úžasem díval na prázdný talíř a sklenici a pochybovačně se zeptal svého syna:
„Ty mi lžeš? Copak ti nedávám dost najíst? Ty jsi všechno snědl a teď mi lžeš, že to snědl Gópál? Ty jsi ale zlobivý! Dal jsem ti za úkol obětovat bhógu Božstvům, a ty jsi to v chrámové místnosti snědl a teď se vymlouváš, že to udělal Gópál? To je k neuvěření! Nikdy jsem si nemyslel, že mám tak zlobivého syna, že bude Pánovi ujídat bhógu!“
Raghunandan se rozplakal:
„Proč mi nevěříš? Krišna pořád nepřicházel, ale já jsem ho znovu a znovu prosil, aby přišel, a když jsem se rozplakal a rozkřičel, pak teprve přišel a všechno snědl. Za co mě káráš? Já jsem všechno udělal moc hezky. Nelžu a ty jsi ke mně nespravedlivý!“
Otec se zarazil, když se podíval synovi do očí a uviděl tam tolik upřímnosti a nevinnosti, a začal si říkat, že by to možná mohla být pravda. Nevěděl, co si má myslet. Jemu samotnému se to nikdy nestalo. Rozhodl se tedy, že se bude celý den postit – protože pokud nejedl Pán, nenají se ani on. Bráhmani a vaišnavové nejedí nic, co by předtím neobětovali Pánu. Říkal si, že každý den jí jedině maháprasádam. Teď žádné maháprasádam není, nezbyl ani lísteček tulasí. Byl zklamaný. Šel si lehnout a usnul. Nebyl to ale obyčejný spánek či bezvědomí, protože ve svém nitru se ocitnul v duchovním světě a zjevil se mu samotný Krišna, který mu řekl:
„Proč jsi pokáral svého syna? Ty jsi to nepochopil! Tvůj syn udělal všechno moc pěkně a byl tak tvrdohlavý, že jsem musel vystoupit ze Svého Božstva a všechno sníst. Nedovolil mi na talíři nic nechat. Není důvod ho kárat, Já jsem skutečně všechno snědl!“
Otec se probudil a začal vzlykat a plakat. Okamžitě se vydal hledat svého syna a když ho našel, jak sedí v koutku a pláče, rozběhl se k němu, objal ho a vzal ho do náruče. Oba plakali a objímali se.
„Synu, prosím, odpusť mi. Udělal jsem proti tobě přestupek. Nedokázal jsem věřit, že jsi udělal nemožné možným. Omlouvám se.“
Raghunandan žasl a říkal si, co se to otci stalo, že mu nakonec uvěřil. Rozplakal se štěstím.
„Pán se mi zjevil ve snu a všechno mi řekl. Normálně se to nestává, proto pro mě bylo těžké tomu věřit. Měl jsi neskutečné, nezměrné štěstí!“
Objímal svého syna a líbal ho a řekl:
„Odteď ty jsi můj otec a já jsem tvůj syn!“
Maháprabhu Raghupatimu Upádhdžajovi připomínal: „Tvůj syn je tvým otcem!“
Takto se to skutečně stalo. A dnešek je dnem zjevení tohoto úžasného oddaného Pána Krišny!
Vamšídás Babádží Maharádž
Viděli jste někdy jeho fotografii? Nosil dlouhé vlasy a chodil téměř nahý. Neměl téměř žádné vnější, tělesné vědomí. Byl to mahábhágavata, úplný avadhúta. Existuje jen jedna jediná jeho fotka. Byl vznešeným mahábhágavata paramahamsou. Nestaral se o své tělo a udržovala jej při životě jen Pánová vůle. Někdy jedl a někdy nejedl po mnoho dní, někdy pil a někdy mnoho dní nepil. Nebydlel v žádném hezkém domě, ale třeba pod stromem, jednou tam a podruhé jinde. Byl současníkem dalšího mahábhágavata gurua, Šríly Gaurakišóra Babádžího Maharádže. Můj paramagurudév, Šríla Sarasvatí Gósvámí Thákur Prabhupád, ho uznával jako jednoho z nejvznešenějších čistých oddaných té doby. Sarasvatí Thákur byl velmi přísný a za čistého oddaného neuznal jen tak někoho. Přesto ale hlásal slávu Vamšídáse Babádžího Maharádže coby čistého oddaného.
Na první pohled neznalým okem nebylo možné zjistit, o jak velkého mahábhágavata oddaného se jedná. Byl jako obrovský diamant nevyčíslitelné hodnoty zabalený v nevábném obalu. Podobně tak existuje v Indii různé ovoce, které nevypadá moc pěkně – má trny nebo je nehezké. Jakmile se ale oloupe, je vynikající. V dávných dobách se někdy stalo, že král se převlékl za obyčejného vesničana, a tak chodil kontrolovat, jak všechno funguje. Slavní velcí lidé se také někdy převlékají za obyčejného člověka. A přesně tak vypadal i Vamšídás Babádží Maharádž. Jeho vnější životní styl nechal proniknout dovnitř jen velmi zkušenému, duchovně kvalifikovanému zraku. Nikdo jiný ho za mahábhágavata oddaného Pána nepovažoval.
Mahábhágavata oddaní mají přirozeně i nějaké siddhi, i když je neukazují. Nechávají je schované. Někdy nějací zkušení lidé dokáží rozpoznat velkého oddaného, siddha mahátmu, osvobozenou duši. Lidé je také často žádají o požehnání, protože cokoliv, co takový vznešený člověk řekne, se skutečně stane. Taková je vznešená indická tradice. Tyto vznešené osobnosti, jako Gaurakišór Dás Babádží Maharádž či Vamšídás Babádží Maharádž, někdy úmyslně vytvářely prostředí a situace, aby takové lidi odradili, a proto se zdržovali na nečistých místech, nosili ošklivé, špinavé oblečení, něco si pro sebe mumlali a lidi od sebe odháněli a chovali se jako šílenci. Chtěli, aby si lidé mysleli, že nejsou žádní sádhuové, ale blázni, a nerušili je. I když Vamšídás Babádží Maharádž přál všem lidem jen to nejlepší, nechtěl, aby jeho bhadžan narušovali lidé, kteří jen chtějí jeho požehnáním vyplnit nějaké své světské touhy. Tak měl dostatek času na to, aby se pohroužil do bhadžanu.
Někdy křičel nahlas svatá jména Pána a živě tak svého milovaného Pána volal. Někdy vzlykal, někdy si něco mumlal, někdy projevoval extatické božské příznaky lásky k Bohu. Neztrácel čas péčí o tělo, a i přesto byl neustále šťastný a spokojený sám v sobě. Byl átmaráma… – vlastně byl víc než átmaráma. On a Gaurakišór Dás Babádží Maharádž měli podobnou povahu.
Hodně šťastlivých oddaných té doby vědělo, že Vamšídás Babádží Maharádž dokáže mluvit s Gaurángou a Nitjánandou. Byl oddaným ve vátsalja rase. Gaurángu a Nitjánandu uctíval v dětské podobě a stejně tak Krišnu uctíval v podobě Bála Gópála. Bylo vyjeveno, že Bála Gópál Krišna někdy Babádžího Maharádže pěkně pozlobil a stejně tak Gaura s Nitjánandou. Neposlouchali ho a občas mu utekli a on se strachoval, kde jsou a proč se nepřišli najíst, když připravil jídlo. Někdy říkal Gaura-Nitájovi: „Postěžuji si matce Sačí, že jste zlobili!“ A Gópálovi říkal: „Řeknu matce Jašódě, že zlobíš, že jsi nezvladatelný! Ona Ti pak vyhubuje! Dávej si pozor! Myslím to úplně vážně! Raději mě poslouchej a buď hodný chlapec! Je čas se vykoupat, tak pojď, koupel už je připravená. Jsem už starý, nemohu za Vámi všemi běhat! Tak nezlobte! Vy jste mladí a plní energie a já za vámi nemůžu běhat. Jsem jako váš dědeček, tak mě nezlobte. Matka Jašóda a matka Sačí mi Vás svěřily do péče. Nezlobte už!“ Už pak neměli na vybranou a museli ho začít poslouchat a on byl spokojený. „Dobrá, nebojte, nebudu si vašim matkám stěžovat, teď už jste opět moc hodní.“ Taková lílá se odehrávala mezi ním, Gaura-Nitájem a mezi ním a Bála Gópálem. A stejně jako Raghunandan Thákur, i Vamšídás Babádží donutil svá Božstva, aby bhógu skutečně jedla a nenechal je odejít, dokud všechno nesnědí. Gaura-Nitáj a Gópál Krišna někdy pobíhali kolem něj a dělali si z něj legraci. On je musel napomínat, aby se uklidnili, aby se mohl věnovat svému bhadžanu. Ale i jeho napomínání bylo bhadžanem. Bylo to stejné, jako když matka odhání své děti, aby mohla něco udělat. I její práce je ale pro ně.
Takový byl Vamšídás Babádží Maharádž. V den jeho odchodu se z celého srdce a s veškerou upřímností modlíme k jejich lotosovým nohám, aby nám udělil svoji božskou milost, abychom díky ní jednoho dne dosáhli věčné láskyplné služby Božskému Páru a Maháprabhuovi. Dnes už nemáme bohužel více času na to, abychom vstoupili do nádherného světa vandanam – božských hymnů.