Je džapa jediným způsobem, jak pronášet Svatá Jména a jak se k nim vztahovat? Přednáška z Dijonu, Francie, 2015.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/1K2yAlNbbEbECTQECyoalmMhKkJEqyvdw/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
PŘEPIS
Pronášení a opakování jednoho svatého jména může být velmi prospěšné. Do Vrindávanu často přicházejí nepálští bráhminští chlapci, aby tam studovali písma a věnovali se oddanosti Krišnovi. Jednou jsem tam viděl jednoho pěkného nepálského brahmačarína ze Šrí Sampradáji, který neustále pronášel jméno „Rádhé, Rádhé, Rádhé“. Jeho ruce vykonávaly nejrůznější službu, ale jeho jazyk byl neustále pohroužen v pronášení „Rádhé“. Jednou jsem si všiml, že se mu trošku objevila pěna u úst – bylo jasné, že při pronášení „Rádhé Rádhé“ má nějakou chuť. Radostně vykonával jakoukoliv službu, která byla třeba, jeho ústa ale neustále opakovala „Rádhé Rádhé“. Na každého oddaného se také velmi hezky usmíval. Někteří chrámoví oddaní mu říkali: „Ty tady ze sebe děláš velkého oddaného, ukazuješ, jak pořád zpíváš!“ Já jsem ale ty chrámové oddané musel zarazit: „Nepřerušujte ho. On spontánně a radostně pronáší svaté jméno Rádhé. Když ho budete rušit, ať už kvůli službě nebo něčemu jinému, mohli byste udělat přestupek. Proto to raději nedělejte. Snažíte se něco říct ze své obyčejné pozice a mluvit s ním, jako mluvíte mezi vámi, ale jeho pohroužení v náma bhadžanu je důležitější. Naučte se, jak to respektovat. Nesnažte se ho rušit, pokud je to možné.“
Byl jsem jeho příkladem pohnutý – byla v něm čistota, čistota v jeho pronášení svatého jména Šrímatí Rádhárání. Znovu a znovu se to dotýkalo mého srdce. Když se ho někdo snažil vyrušit, on zůstal v klidu, jen se usmál a dál pronášel „Rádhé, Rádhé…“ a pokračoval si ve svém. Moc se mi jeho čistota a připoutanost líbily. Vypadalo to, že bez toho nemůže být. Byl jsem šťastný, když jsem ho slyšel opakovat svaté jméno. I když byl o tolik mladší než já – byl to jen chlapec – mohl jsem ale vnímat, že díky své upřímnosti získává speciální milost Šrímatí Rádhárání a Krišnačandry. Proto měl neustále tolik chuti. Občas zpíval Krišnovo jméno, ale většinou říkal „Rádhé“. Bylo pro mě blažené slyšet ho. Měl jsem toho oddaného moc rád.
Šríman Maháprabhu také ustanovil podobný příklad – často říkával: „Haré, Haré, Haré Krišna! Ráma, Ráma…“ Kromě pronášení Mahámantry často opakovaně pronášel jen jedno Pánovo jméno. Víme také, že Dévarši Nárada dal svému žákovi, Ratnákarovi, jediné svaté jméno – Ráma. Ten ho pak neustále opakoval: „Rám, Rám, Rám, Rám…“ Ze začátku, kvůli svému hříšnému životu, ale nedokázal toto svaté jméno vyslovit, a tak ho začal vyslovovat opačně: „Mára, Mára…“ Pronášením svatého jména Ráma byl zcela pohroužený do světa oddanosti Pánu Rámovi, a tak se z něj v jeden moment stal Válmikí Muni, přesný opak toho, co býval dřív.
Vyslovování jediného svatého jména je také někdy velmi prospěšné. Když budeme s radostí opakovat jen jedno jméno, jako Ráma, Ráma, Ráma… Hari, Hari, Hari… Krišna, Krišna, Krišna…, automaticky v tom nalezneme speciální chuť. Šrímán Maháprabhu Sám to tak často dělával. Ve Šrí Čaitanja Čaritámritě se píše, že v jižní Indii se Maháprabhu pohroužel do pronášení: „Krišna, Krišna, Krišna, Krišna, Krišna, Krišna, Krišna he! Krišna, Kéšava, Krišna, Kéšava, Krišna, Kéšava, páhi mám! Ráma Rághava, Ráma Rághava, Ráma Rághava Rakša mám.“ Tančil u toho v extatické lásce k Bohu a takto cestoval po jižní Indii.
Pokud pocítíme, že se nám vedle našeho pravidelného odříkávání mahámantry chce pronášet jedno svaté jméno Nejvyššího Boha či Bohyně, pak bychom to rozhodně měli udělat. Je to plné chuti. Je to další z metod pronášení svatých jmen.
V Indii jsem viděl oddané, kteří poté, co se ráno probudí, pronášení: „Hari, Hari, Hari, Šrí Hari“ velmi radostně a spontánně a je jim úplně jedno, kdo si o nich co pomyslí. Někdy v proudu přirozeného spontánního pronášení někteří oddaní cítí, že by chtěli namísto tichého pronášení svaté jméno hlasitě zvolat. Mají takovouto náladu: „Ó můj milovaný Pane, slyšíš mě? Mohu se s Tebou spojit? Dáš mi nějakou milost? Jsem velice potřebný a moc po Tobě dychtím! Ó Krišno, Rádhiko! Já vím, že máte důležitější věci, ale toto je také důležité – abyste mi věnovali trošku pozornosti. S pokorou se snažím volat Vaše jména a přitáhnout tak Vaši milosrdnou pozornost.“ Oddaní to často nedělají – aby nebyli špatně pochopeni – ale občas se již nedokážou udržet, nemohou to už dál v sobě dusit, a tak Pána volají nahlas, i když si o nich někdo může pomyslet, že se dočista zbláznili. Jim je to ale jedno. Nakonec, pokud se dostaví vzedmutí inspirace po hlasitém volání Pána, neměli bychom ho uměle potlačovat jen kvůli svému okolí. Dejme tomu průchod a zavolejme ho, aniž bychom brali ohledy na okolí. Někdy je ale dobré ohledy na okolí brát, aby nedošlo k nedorozumění. Vždy záleží na situaci. Láskyplné emoce jsou součástí oddanosti, bez nich je nemyslitelná. Proto když se v nás nějaká láskyplná emoce vzedme, neměli bychom ji pokaždé potlačit a ovládnout – nechme ji, ať se projeví. Takové je živé praktikování oddanosti.
Stejný princip lze aplikovat i na zpěv oddaných písní. Často jsem viděl oddané, jak zpívají pro Nejvyššího Pána o samotě, sladce a nádherně, i když okolo nikdo jiný nebyl. Zpívali jen pro Jejich potěšení. To je také součást bhajanu. Někdy se ale ti samí oddaní ovládají, aby to nebylo považováno za chvástání a předvádění se. Oddaní se nikdy nechtějí před začátečnickými oddanými stavět do skvělé pozice. Když se v našem životě objeví ten vzácný moment, kdy pocítíme láskyplné emoce k Božskému Páru, a chce se nám plakat štěstím a láskou, aniž bychom to dopředu plánovali, pak bychom měli tuto náladu přijmout a pěstovat ji namísto toho, abychom se ji snažili potlačovat. To by bylo pro náš bhajan velice nezdravé.