Základy správného zpívání džapy a Svatého Jména. Přednáška z Dijonu z Francie z roku 2015.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/1Jfvtz6iI6BDiffjd9UZSQsTDGC-q7VIA/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
PŘEPIS
Chci udělat úvod o povaze našeho pronášení Pánových svatých jmen. Skutečné, živoucí pronášení může být velice snadné, ale také může být velice těžké. Vysvětlím to jednoduše. Existují různé úrovně a různé aspekty kvalifikovaného pronášení. Všichni oddaní musejí instinktivně najít nejlepší způsob, jak v něm najít chuť. Na této světské úrovni je každý individuální, má svoji vlastní specifickou povahu a úroveň chápání i cítění, a proto i metoda neboli způsoby nacházení chuti v pronášení rovněž záleží na individuální povaze a chuti. My všichni jsme individuální bytosti s vlastním individuálním způsobem uvažování, cítění a chtění a chuti, a tak každý z nás musí nalézt individuální způsob, jak pocítit nějakou chuť a radost při pronášení svatých jmen Pána. Když budeme upřímně tento specifický, individuální a k naší povaze se hodící způsob hledat, tak ho milostí Pána budeme schopni objevit.
Kromě objevení individuálního způsobu nacházení chuti v pronášení existují také obecné, základní způsoby, které jsou prospěšné pro úplně všechny. Základní potřebou je láskyplná víra v to, co pronášíme, v tuto posvátnou zvukovou vibraci. Když něčemu skutečně upřímně věříme, tak si za tím jdeme. Chceme být s touto věcí provázáni. Bereme to vážně a přirozeně v sobě máme odhodlanost. Pokud v něco skutečně neuvěříme, odhodlanost se nedostaví. Bez správné víry se nedokážeme na pronášení svatých jmen soustředit. Nikdy nejsme dostatečně vážní, protože se nám nedostává víra.
Podobné je to v józe. Předtím, než vstoupíme do světa meditace, je zapotřebí, abychom zcela vyprázdnili naši mysl – jinými slovy – osvobodili je od veškerých nepotřebných zátěží myšlenek. Jedině potom se může dostavit skutečný pocit z meditace. Dokud jsou mysl a srdce zaměstnané břemeny myšlenek, nemají dostatek prostoru a nejsou v situaci vhodné pro božskou meditaci. I před zahájením meditace při pronášení svatých jmen musíme osvobodit naši mysl a srdce od všech zátěží myšlenek. Musíme zároveň prosit o milost Nejvyššího Pána, a to je zcela zásadní – upřímně se modlit o laskavou pomoc seshora, abychom byli schopni se pohroužit do pronášení svatých jmen a myšlenek na Něj.
Takže na úplném začátku to vypadá tak, že se jen snažíme, stále znovu a znovu, pocítit nějakou chuť. A jak v naší snaze po tomto citu neustáváme a zároveň se modlíme o milost Nejvyššího Pána, pak to v nějaký moment začne přicházet. Jakmile se chuť dostaví, přirozeně víme, jak ji následovat, jak se do pronášení ještě více pohroužit a vychutnat si ho. Nepopisuji nic vznešeného, ale mluvím o úplných základech – jak nalézt alespoň nějakou chuť v pronášení svatých jmen. Nálada pozitivního naléhání je velice nápomocná.
Když se podíváme na děti, můžeme vidět, že je často těší i úplně jednoduchá hra, ve které my sami žádné štěstí nenalezneme. Když jsme dospěli, zapomněli jsme, jak cítit štěstí z něčeho tak jednoduchého. Štěstí, spokojenost a slast považujeme za něco velmi hodnotného. Nemůžeme tedy podceňovat dětské hledání štěstí skrze hru. Děti mají přirozeně otevřenou mysl, a když se jím něco líbí, tak se za tím vydají, s otevřenou myslí a srdcem. Mají schopnost najít chuť i v těch nejobyčejnějších věcech, které pro nás, dospělé, nejsou ničím zajímavým.
Tento příklad uvádím proto, že když ponášíme svatá jména, mělo by být naše srdce dětské, nevinné a otevřené, a stejně tak i naše mysl. Měli bychom chápat, že se jedná o božskou zvukovou vibraci, Pánovo svaté jméno, a s tímto pochopením bychom se za ním měli vydat, bez jakýchkoliv předsudků. Měli bychom být odhodlaní nějakou chuť milostí Pána nalézt. A pak se to v jednu chvíli stane. Viděl jsem děti, které si hrály tak, že si broukaly. Zkoušely broukáním vytvářet různé zvuky. Velmi je to bavilo. Děti nikdy nedělají nic, co by je nebavilo. Podobně na začátečnické úrovni, i když možná nechápeme povahu božské zvukové vibrace Pánových jmen, tak pokud k nim budeme přistupovat jako nevinné dítě, s otevřenou myslí a srdcem a se zvědavostí a dychtivostí, pocítíme chuť z té zvukové vibrace stejně, jako ty děti získávaly štěstí z různých zvukových vibrací, které vytvářely. Když děti něco chtějí, prostě po tom sáhnou – bez nějakých omezení nebo předsudků. Samy zjistí, jak být šťastné. Stačí jim prosté, jednoduché věci, se kterými se my, dospělí, nespokojíme. Neříkám, že bychom měli být dětinští, ale měli bychom být dětští – s otevřenou myslí a srdcem, bez předsudků. Otevřenost má ve světě meditace a pronášení svatých jmen své využití. Proto na začátku jakékoliv meditace můžeme něco pronést nebo zazpívat společně a snažit se najít v tom sborovém zvuku nějakou chuť. Měli bychom se snažit cítit, že jsme součástí tohoto světa posvátné zvukové vibrace, a měli bychom si uvědomit, že to není jen obyčejný zvuk.
Další úrovní je chápat význam slov, které pronášíme, a soustředit se na něj. Haré znamená Šrímatí Rádhárání a Krišna je Nejvyšší Pán Krišna. Vyslovujeme jména Nejvyššího Boha a Bohyně. Musíme si uvědomovat, že s láskou voláme nádhernou Bohyni a Boha, ztělesnění veškeré nádhery, radosti, pravdy a blaženosti, anebo se o to alespoň snažíme. Při pronášení bychom měli meditovat nad jejich božskou krásou, láskyplnou náklonností, kterou k nám všem cítí, nad Jejich slávou a nad naším láskyplným vztahem k Nim. Měli bychom se snažit tuto chuť cítit. Je to podobné, jako když se dva lidé do sebe velice zamilují – také na sebe moc rádi myslí, mluví o sobě. Tento příklad uváděla i naše guruvarga, neboť krásně prakticky ukazuje, že je nutné cítit nějaký vztah k Božskému Páru, anebo se o to alespoň upřímně neustále snažit. Když Pán uvidí, že se upřímně snažíme pomoct sami sobě, napomůže nám Svým požehnáním – a tak se to nakonec stane. Když se dva lidi vzájemně neznají a vysloví své jméno anebo o tom druhém uslyší, nic to pro ně neznamená. Když se do sebe ale zamilují, tak pronášení jména toho druhého či mluvení o něm má v sobě speciální chuť. Vidíte, kde je ten rozdíl?
A podobně bychom se měli snažit pěstovat láskyplné pouto k našemu Nejvyššímu Milovanému. Nestane se to okamžitě, ale když se budeme neustále snažit, bez přestání, jako vlny v oceánu, Nejvyšší Pán to uvidí a řekne si: „Tenhle člověk se tak upřímně snaží se se Mnou s láskou spojit, měl bych mu požehnat Mojí milostí, aby byl úspěšný.“ A pak, v jeden šťastlivý den, nám bude umožněn vstup do světa chuti svatého jména Nejvyššího Pána a Paní. Staneme se obyvateli tohoto světa, bude pro nás otevřený a dostupný. Tomu se říká sádhana. Ta by měla být nepřetržitá. Pokračujme tedy v naší snaze s veškerou upřímností a chápejme, že to, co vyslovujeme, je božská zvuková vibrace a ne jen obyčejný zvuk. Buďme v klidu a mějme otevřenou mysl, a tak se chuť občas dostaví. Když říkám snaha, je to přirozená snaha bez úsilí – není to nic umělého, napjatého… Je to spontánní, přirozené, láskyplné.