Co je skutečná sádhana a k čemu je potřeba? S jakou mentalitou bychom ji měli praktikovat? A musí být odříkání a oběť vždy jen negativní? Přednáška z roku 2015.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/1DBIFQQd5IYgP3GgT3BZnEc0O36b8Cf6H/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
15-43 Jak správně praktikovat sádhanu
Povaha naší hmotné existence – našeho těla, mysli, a dokonce i místa, času a okolností naší existence, je v porovnání s božskou realitou – neomezenou, absolutní realitou našeho života – velice omezená. Samotná povaha Nejvyšší Božské Pravdy je neomezená. My se z této hmotné úrovně existence někdy snažíme k této neomezené Pravdě přiblížit našimi omezenými schopnostmi – naší omezenou povahou, tělem, myslí, a také místem, časem a okolnostmi. Proto se občas objevují překážky. Říkám to proto, že když jsme teď zpívali, rozkašlal jsem se. Osvítila mě v ten moment realizace, že když se objevují nějaké tělesné překážky ve chvíli, když se snažíme zpívat a vychutnávat si oddanou píseň, stejně tak se objevují, když se z naší omezené úrovně, s omezenými tělesnými a duševními schopnostmi, snažíme přiblížit k neomezenému světu božskosti, k transcendentálnímu světu Nejvyšší Božské Pravdy.
Samozřejmě i přesto, že jsme koneční a omezení, tak když se skutečně spojíme s Neomezenou Realitou – s Nejvyšší Bytostí, můžeme se také stát určitým neomezeným způsobem zplnomocněnými. Je to možné. Stane se to mystickým, mysteriózním způsobem. Elektrické dráty jsou jen obyčejné omezené kusy hmoty, dokáže jimi ale bezmezně proudit neomezená elektřina. Jakmile je elektřina vypnuta, stávají se dráty jen obyčejným předmětem. Ale stejný drát se promění, když je zplnomocněný elektřinou. Není to pak jen obyčejný drát. A podobně když oddaný dokáže získat božské spojení s neomezenou Božskou Realitou, může být rovněž zplnomocněný neomezenou silou Božskosti podobně, jako elektrické dráty zplnomocňuje elektřina. Tu neomezenou sílu zmiňuji relativně – je to prostě mnohem větší síla, než jakou by ten oddaný běžně měl. Síla, kterou může získat božským spojením s všepronikající nadpřirozenou silou, je mnohem větší než jeho běžná síla. Neustále se modlíme o tyto vzácné chvíle prožitku, kdy se staneme požehnáni a zplnomocněni Božskostí.
Svět božské realizace je rozlehlý a nekonečný. Když k němu budeme přistupovat ledabyle, spousta nám toho unikne. O hodně přijdeme. Sádhana znamená být soustředěný, oddaný, spojený. Sádhana je proces, je to snaha o získání tohoto spojení. Jinými slovy, sádhana znamená oddané snažení se. Není to obyčejná snaha, ale oddaná snaha. Je v ní vážný závazek. Sádhana nikdy neznamená, že jakmile se v ní zaměstnáme, tak ihned všechno získáme a dosáhneme veškerého úspěchu. Tak to nikdy není. Začínáme na základní úrovni. Sádhana znamená započetí praxe kultivace duchovního, božského života, a pokračování v něm. Je to snaha být stále kvalifikovanější touto nepřetržitou kultivací božského života. A tak v jeden moment našeho božského cíle dosáhneme.
Je to podobné, jako když se někam vydáme. Začínáme z daleka, z počátečního bodu. Jakmile vykročíme k cíli, tak to neznamená, že jsme ho okamžitě dosáhli. Započali jsme ale proces k jeho dosažení. A přesně to je sádhana. Je to proces chůze po duchovní cestě, která vede k nektarovému životnímu naplnění – extatické lásce k Bohu. Musíme po ní neustále kráčet vpřed, abychom tohoto životního cíle dosáhli. Jednoho dne ho budeme mít, jednoho dne tam určitě dojdeme.
Někdy do našeho pěstování božského života přijde vyšší zásah. Pak místo chůze jsme svezeni, abychom milostí Pána dosáhli našeho cíle rychleji. To je rovněž možné. Namísto zdlouhavé chůze se dostaví speciální milosrdný dar a my dosáhneme cíle rychleji, během jednoho života. Dosažení tohoto cíle je považováno za nejvyšší životní úspěch, není to nic obyčejného. Abychom i v běžném životě splnili nějaký cíl, musíme pro to velmi těžce pracovat. Co tedy teprve říct o tom, jak moc upřímně se musíme snažit, abychom dosáhli toho nejvyššího cíle? Dosažením Nejvyššího Pána budeme naplněni pravdou, silou, krásou a blažeností. Naším cílem je dosáhnout této nejvyššího životní ambice. V porovnání s ní jsou všechny takzvané hmotné ambice ničím.
Proto moudří lidé realizovali:
yasmin jnate sarvam idam vijnatam bhavati
Mundaka Up. 1.1.3
yasmin prapte sarvam idam praptam bhavati
tad vijijnasasva tad eva brahma
Taittiriya Up. 3.1.1
„… Poznáním Jeho člověk získá veškeré poznání života. Poznáním Jeho je známo vše. Člověk se naplní poznáním.”
„Dosažením Jeho člověk získá vše, čeho lze v životě dosáhnout, veškerého hodnotného bohatství.“
Měli bychom se snažit modlit o dosažení této božské Pravdy, místo abychom marnili náš čas a energii snahou o dosažení nějakých omezených hmotných věcí tohoto světa, které si sebou nemůžeme odnést do věčného života. Je jedno, kolik a jak kvalitních věcí jsme nashromáždili, smrtí tohoto hmotného těla tu musíme zanechat vše, na svoji věčnou cestu si nevezmeme sebou vůbec nic.
Pro náš nesmrtelný život a naši nesmrtelnou cestu k nejvyššímu božskému Cíli musíme mít nesmrtelné bohatství. Musíme nashromáždit bohatství nesmrtelné povahy, božský poklad. Když začneme být ledabylí v soustředění na naší sádhanu neboli pěstování duchovního života, spousta nám toho unikne. Mohu uvést spoustu příkladů. Například, neustále dýcháme. Vdechujeme a vydechujeme. Je to pro nás naprosto běžné a snadné, proto to nebereme nijak vážně. Nedokážeme si plně uvědomit, jak hodnotný každý náš nádech a výdech vlastně je. Milostí Pána k tomu dochází tak snadno – ale kdyby se stalo, že by nám dýchat nešlo, pak bychom teprve ocenili, jak nesmírně hodnotné dýchání je. Velcí jogíni to ale objevili a kladli tak na princip vdechu a výdechu velikou důležitost. Objevili tak příznivý svět pránájámy a začali aplikovat dechová cvičení duchovnějším způsobem. Získali z toho velký prospěch. A bylo to proto, že tito jogíni nebyli ledabylí, nepohlíželi na funkci dýchání ledabyle a chápali jeho jedinečnou, životní důležitost. Nádechy i výdechy jsou pro nás tak důležité! Málokdy si to v životě uvědomujeme, ale jogíni to objevili. Proto kdykoliv, když mají příležitost, tak místo běžného dýchání dělají pránájámu. Dělají to stejné dýchání vznešeným způsobem.
Podobné je to i s pitím vody a dalšími věcmi, které běžně děláme. Protože je to pro nás všechno běžně dostupné, tak k tomu přistupujeme lhostejně. Skutečnou důležitost vody pochopíme až ve chvíli intenzívní žízně, kdy nenajdeme žádnou vodu. Do té doby to pro nás bude jen obyčejná voda.
Proč uvádím všechny tyto příklady? Abych vysvětlil, že nás obklopuje mnoho hodnotných skutečností, bez kterých by se náš život neobešel. Pro nás není molekula ničím. Když se na ni ale podrobně podívá vědec, je spousta věcí, které o ní dokáže zjistit. Vědec se na ni nikdy nedívá jako na něco obyčejného. Právě díky tomu, že vědci považují molekuly za důležité a zkoumají je, mohla nastat spousta objevů. V atomu, který vypadá jako něco zanedbatelného a obyčejného, je ukryto tolik síly! Jeho síla je mnohem větší, než se zdá. Zkoumáním atomu vědci objevili atomovou sílu, která byla zneužitá, ale také byla využita pozitivně. Před tímto objevem se ale spousta lidí dívala na atomy ledabyle, jako na něco bezvýznamného.
Takto se vám snažím vysvětlit rozdíl mezi ledabylým a soustředěným, hlubším pohledem. Udělá to v životě obrovský rozdíl. Podobně i na prostor, čas a další objekty se můžeme dívat prostým, ledabylým způsobem, ale realizované duše k tomu všemu mohou přistupovat jako vāsudevaḥ sarvam iti sa mahātmā sudurlabha (Bg 7.19) – dokážou realizovat a vidět vše, na co se podívají, hlubším pohledem, a mohou tak vidět původní identitu. Dokážou vidět přítomnost Krišny, vševědoucího a všudypřítomného Pána, všude, namísto toho, aby se na vše dívali jen povrchně, jen na základě povrchních relativních skutečností.
Svět duchovní realizace je velice rozlehlý, je nekonečný. Jak subjektivně, tak objektivně. Když zpíváme oddané písně soustředěně, ve sladké láskyplné náladě, a ponoříme se do nich, přinese nám to mnoho duchovního prospěchu. A to i když plně nechápeme význam toho, co zpíváme, protože božská vibrace, která je spojená s oslavováním milovaného Nejvyššího, je vnitřně mocná. Proto se jí říká shabda bharma – božská zvuková vibrace. I když vypadá jako obyčejný zvuk – jako zpěv nějaké písně – je to mnohem víc než to. Oddaná píseň pro Nejvyššího Pána veškeré moci, krásy, blaženosti a celé naší lásky není žádnou obyčejnou písní. Dokáže mě přeci spojit s milovaným nejvyšším Pánem! Když se začnu soustředit, začneme cítit, že vstupujeme do světa láskyplné oddanosti, která je tou písní Pánu nabízena. Mohu toho tolik dosáhnout! Mohu dosáhnout tolika pokladů!
Podobně, když pronášíme svaté jméno Nejvyššího Pána, musíme pochopit, že nevytváříme jen obyčejnou zvukovou vibraci, ale pronášíme božská jména Nejvyššího Pána. Vypadají, že mají podobu obyčejného zvuku, ale je v nich ukrytá speciální subtilní božská síla a s ní bychom se měli spojit. Když budeme pronášet svatá jména s tímto uctivým vědomím, s oddaným soustředěním, pak v jeden moment požehnáním a milostí námy prabhua získáme skutečné spojení s ním.
Jedním z programů pěstování duchovního života je objevování. Objevování znamená objevování. Není to nic obyčejného. Musíme mít oddanost, abychom objevovali nekonečně mysteriózní, mystický, blažený a nádherný svět božskosti. Musíme mít takovou náladu, přístup a odhodlání – k objevování a zkoumání. Když začneme být skutečně upřímní, abychom učinili božský objev, pak se naše sny začnou uskutečňovat a my začneme objevovat tolik přenádherných rysů, vyhlídek a skutečností z nektarového světa božské pravdy, světa realizace Nejvyšší Bytosti, kterou nazýváme jménem Krišna. Šríla Guru Maharádž Ho nazval Krišna – Překrásná Realita, Blažená Realita. Krišna je pravdivou, mocnou, nádhernou a blaženou Realitou. Všechny tyto vlastnosti má v nekonečné míře. Krišna je takový.
Sádhana znamená práce na dosažení tohoto Nejvyššího Pána, nejvyššího životního Pokladu – být s Ním v důvěrném spojení. Musíme být ale připraveni za to zaplatit patřičnou cenu. Není to nic laciného. Nemůžeme si to koupit lacině, to není možné. Drahocenný poklad si nemůžeme koupit jen tak levně. Jedině naše láskyplná oddanost je považována za dostačující cenu, za kterou je možné si tento drahocenný poklad zakoupit. Laulyam. Čistá oddaná láska je považována za nejcennější měnu, za kterou si můžeme koupit Nejvyššího Milovaného.
Někdy to oddaní úplně jasně nechápou a myslí si, že přijetí života ve vědomí Krišny je velice odříkavé, bolestivé. To je ale jen část konceptu. Ta druhá část je přesně opačná – může to být tak šťastné, tak radostné… Přijetí života ve vědomí Krišny znamená, že o nic nepřijdeme, nic neobětujeme, nic neztratíme – nic krásného či blaženého. Ale naopak získáme něco návdavkem. Namísto toho, abychom něco ztratili, tak toho mnoho získáme – tak moc, až do nekonečna. Máme potenciál k tomu to získávat až do nekonečna. To je naše naděje a náš potenciál. Závisí jen na tom, jak moc se tomu cíli dokážeme oddat a jak moc božské milosti na nás sestoupí a kolik toho bohatství získáme, protože potenciál k tomu to získat je prostě bezbřehý. Kolik ho získáme závisí na tom, jak moc jsme schopni se upřímně s láskou odevzdat a kolik milosti Nejvyššího pána a Jeho čistých oddaných jsme schopni přitáhnout. Když mluvíme o Nejvyšším Pánu, je náš koncept takový, že se jedná o kombinaci Boha a Bohyně, není to jednostranné. Je to celistvý koncept Boha, který je zahrnuje Oba dohromady.
Můžeme vidět, že mnoho Krišnových oddaných mluví o obětech v životě vědomí Krišny a o odříkání ve službě tomuto Pánu. To ale musíme chápat ve správném světle siddhánty. Takováto oběť je tu proto, abychom byli silnější a mocnější, jako když prochází výcvikem elitní komando. Kdybychom žili pořád jen pohodlně, nikdy se elitním komandem nestaneme. To vyžaduje speciální výcvik, aby dosáhlo svých schopností. Jaký je ale konečný cíl tohoto drsného výcviku? Zbavit se slabosti a křehkosti, posílit se. Takže nakonec z toho něco získáme. Členové elitního komanda o nic nepřicházejí, naopak, získávají něco navíc – více fyzických a duševních schopností, více síly. Napohled to může vypadat, že přišli o svůj pohodlný, bezstarostný život, ale ve skutečnosti to není žádná ztráta, protože na oplátku toho získají daleko více. Vzdát se něčeho proto, aby člověk získal něco neobyčejného, není ztráta. Díky novým schopnostem a výdrži může být elitní komando nasazeno tam, kde by to běžní vojáci nezvládli. Dokáží zachraňovat životy. Když oddaní mluví o oběti, většinou se jedná o láskyplnou oběť. Může to sice vypadat jako odříkání, je ale činěné s láskou. Když je oběť činěna z lásky, je v ní speciální štěstí, i když to vypadá, že se člověk o něco připravuje.
Například když matka nakrmí děti raději než sebe, nachází v tom větší štěstí, než kdyby se najedla sama. Trpí sice hlady, ale je ráda, že nakrmila své milované děti. Kdyby se naopak najedla sama, žádné štěstí by necítila. Existuje mnoho podobných příkladů. Tyto příklady se nám mohou zdát světské. Nemůžeme ale všechno zavrhovat jako světské. I tento svět byl stvořen Nejvyšším Pánem a o božském světě můžeme získat nějakou představu dokonce i ze světské úrovně, pokud ji vidíme v rámci všeobjímající božské Pravdy. I na světské úrovni našeho života se zjevuje mnoho nádherných, pozitivních věcí, neboť pochází z božského zdroje. Láska, kterou cítíme, může být také velmi krásná a nádherná. Mluvím samozřejmě o skutečné lásce, nikoliv o sobeckém vztahu ve jménu lásky, to je něco jiného. Tam když je tam narušen světský zájem, láska odletí a vyjde na světlo chtíč, který byl nazýván láskou. Mluvím o skutečné lásce.
Náš Gurudží uváděl krásný příklad. Když se dva lidé v tomto světě do sebe zamilují skutečnou láskou, pak pro sebe velmi šťastně něco obětují. Neříkají si: „Proč bych to měl pro ni udělat? Udělám to raději pro sebe!“ Naopak jsou mnohem šťastnější, když udělají v životě nějakou oběť a toho druhého potěší – protože se milují. Na svoji oběť se nedívají jako na něco strastiplného či negativního, ale naplňuje je štěstí z toho, že to dělají pro svého milovaného. Přináší jim tolik slasti! Dokáží dokonce riskovat svůj život, aby zachránili toho druhého. Pokud se něco takového děje i v tomto světě, co teprve říct o povaze obětování se v božské lásce pro Nejvyšší Pravdu? Žádná oběť pro Něj není považována za skutečné odříkání, protože je naplněná štěstím. Oddaní na jisté úrovni cítí tolik blaženosti, když pro svého božského Milovaného činí oběť. Čím víc se oddávají pro Jeho štěstí, tím šťastnější jsou. Čím víc jsou naplňování slastí a blažeností, tím víc oběti chtějí udělat. Proto nálada a kvalita oddané oběti nikdy není naplněna strastmi – naopak, oddaný v ní nachází radost. A taková je oběť, kterou popisují svatá písma. Je zcela dobrovolná. V životě vědomí Krišny není přijata žádná vynucená oběť či odříkání.
Pokud má někdo strach, že přijetí života ve vědomí Krišny přinese mnoho odříkání a vzdávání se pohodlí a že to asi nezvládne, měl by tyto obavy hodit za hlavu. Někdy, aby oddaní byli vycvičeni jako elitní komando, je aplikována nějaká zdravá síla, jako když člověk musí jíst nějaký hořký lék. Konečným cílem užívání tohoto léku je ale návrat a posílení zdraví, záchrana života. Takže i když proces někdy vypadá trošku nepohodlně, výsledek je prospěšný, není to tedy skutečné nepohodlí. Občas na někoho musíme být tvrdí, abychom na něj byli laskaví. Nikdy bychom ale neměli být laskaví, abychom byli krutí. To by bylo velice škodlivé.
Existují také různé oddíly vědomí Krišny. Ne od každého se čeká, že se stane členem elitního komanda a projde výcvikem. Je to jen pro ty, koho vybrala Guruvarga – božští mistři, božští vůdci – ti samotní jsou totiž členy elitního komanda. Běžní oddaní nemusejí posvátné odříkání vůbec podstupovat a mohou nadále žít svůj šťastný, běžný, blažený život ve vědomí Krišny.
Někde jsem četl, že čistí oddaní přijímají určité siddhi a jinde zase, že je odmítají. Jak to je?
Občas může nějaký čistý oddaný Krišny přijmout nějaké siddhi neboli nadpřirozené síly, aby je použil ve službě Pánu, protože koneckonců mystické síly pocházejí od Nejvyššího Pána. Lze je tedy i vhodně využít. V některých případech a v některých situacích mohou čistí oddaní, velcí áčárjové, tyto mystické síly přijmout, aby jimi sloužili Pánu speciálním způsobem. Ale opět – přijímají je v Krišnově zájmu anebo je naopak odmítají, opět v Krišnově zájmu. Buď je to pro ně anukula sasankalpa anebo je to pratikula vivarjana. Toto je harmonické chápání siddhánty o tom, zdali je přijímají či odmítají.
Na siddhi jako takové není nic špatného. Záleží na tom, jakým způsobem bude využita. Někteří čistí oddaní je proto v určité situaci přijímají a jiní v jiné situaci je zase odmítají, protože moc siddhi může přinést falešnou pýchu, ego a podpořit „so ham bhava“ – pocit, že „já jsem pán, já jsem vládce“, a nikoliv, že „já mám milujícího Pána, kterému bych měl sloužit.“ Chtějí se stát bohem sami. A taková nálada může nastat. Oddaní se zdráhají přijmout mystické schopnosti, aby se tomuto riziku vyhnuli. Zdali a do jaké míry siddhi budou anebo nebudou přijaty záleží tedy na místu, čase, okolnostech, potřebě ve službě Krišnovi a vlastnostech toho daného oddaného. Nelze to pochopit černobíle, že je to tak nebo onak.
Je také jasně chápáno, že když oddaný podstupuje nějaké svaté odříkání, není to proto, aby získal mystické siddhi. Je to proto, aby Pánu ukázal: „Pane, podívej se na mě. Není to tak, že bych se na Tebe rád obracel jen ve štěstí a slasti, ale jsem připravený k Tobě přistoupit i skrze bolest. Kvalita mé oddanosti zůstane zachována. Velmi rád pro Tebe učiním nějakou oběť a nacházím v tom radost.“ To je poselství, které chce oddaný Nejvyššímu Milovanému dát. To je důvod, proč se čistí oddaní vydávají na cestu odříkání – z lásky k Nejvyššímu Pánu, nikoliv z donucení anebo proto, aby získali mystické síly. Ty přicházejí automaticky a přirozeně, tak je to ve vyšším světě zařízeno. Pokud přijdou, tito čistí oddaní vědí, zdali je přijmout či ne a jak a do jaké míry je využít.
Udělá oddaný pokrok rychleji díky šaranágati anebo milosti?
Šaranágati je nezbytné ve všech činnostech. Bez něj ani nemáme nárok na to, abychom kráčeli po cestě oddanosti. Může ale přijít speciální dar milosti a ta naši cestu k cíli urychlí. Čisté láskyplné odevzdání tuto milost může přitáhnout. V životě sádhaky se kombinují dvě funkce – jeho vlastní upřímná snaha a také získávání pomoci, která přichází jako odpověď na tuto snahu. Pak dochází k pokroku. Čím víc se sádhaka s tou nejvyšší upřímností odevzdává, tím kvalifikovanější je ke získání milosti a tím vytváří více příležitostí k božskému zásahu. Pak je jeho pokrok rychlejší.
Existuje funkce bezpříčinné milosti. Pokud ji někdo získá, je to považováno za obrovské štěstí. Není ale možné odhadnout, jak a kdy se to stane. Tato milost přichází o své vlastní sladké vůli. Koneckonců, je bezpříčinná. I když si ji ten sádhaka nezaslouží, přesto se dostaví, neboť je bezpříčinná. Měli bychom se ji snažit hledat.
Říká se, že naší jedinou kvalifikací je, že nejsme kvalifikovaní, že jsme pokleslí.
Dobrá, ale pokud se budeme snažit těžit z toho, že jsme pokleslé duše, musíme tak činit s pozitivní náladou, aniž bychom se vymlouvali: „Ach, já jsem tak pokleslý, že ani nemohu sloužit. Já ani nedokážu nic dodržovat.“ To by zmařilo účel. Ale pokud z pokory pochopíme, že jsme pokleslí, a velice toužíme po božské milosti a označíme se za kvalifikované získat milost, která je vyhrazená pro pokleslé duše – Patita Pavana (Pána, který zachraňuje hříšníky), můžeme prohlásit, že si milost z této oblasti zasloužíme, protože jsme pro ni velice kvalifikovaní. Nálada je tedy pozitivní, naplněná upřímností a bez výmluv. Pak je to v pořádku a funguje to skvěle, neboť Nejvyššímu Pánu nezbyde nic jiného, než svoji milost takovéto upřímné duši udělit, neboť ona si jen nárokuje právo na milost určenou pro pokleslé duše. Není možné se vymlouvat, že: „Jsem tak pokleslý, že ani nemá cenu snažit se zlepšovat. Nejvyšší Pán musí pochopit, že jako pokleslý nemohu dělat žádnou službu. Pane, udělej všechno za mě, já nejsem schopný ničeho!“ To by byla výmluva a zneužití a to je zcela zakázáno. To by mělo být pratikula vivardžana.
Existuje spojení mezi hmotným a duchovním? Je možné, že vylepšením hmotného života se vylepší i můj duchovní život?
Existuje mezi nimi spojení a zároveň mezi nimi žádné spojení není. Mezi duchovními a hmotnými činnostmi, mezi duchovními a hmotnými prvky může nastat pozitivní i negativní spojení a to vždy záleží na správném použití či zneužití. Oheň je skvělý a nádherný a pokud člověk ví, jak ho použít, může pro něj najít spoustu využití: na svícení, na vaření, jako zdroj tepla… Bez ohně nedokážeme žít. Pokud je ale zneužitý, tak všechno spálí a zabije. Podobně se člověk může ve vodě utopit anebo se jí může napít. Voda za to ale nemůže. A tak je to se vším.
V konečném slova smyslu ve skutečnosti není nic hmotné či duchovní. Z absolutní úrovně realizace, která stojí nad relativním pohledem na věc a jejich chápáním, není mezi hmotným a duchovním rozdíl. Je to to, co to je. Subjektivní a objektivní prožitek se spojují dohromady, sjednocují se a tvoří absolutní koncept namísto relativního. Z absolutního pohledu tedy žádný rozdíl mezi duchovním a hmotným neexistuje. Věci vidíme jako hmotné jen díky našemu omezenému pohledu a chápání. To je to, co dělá rozdíl mezi hmotným a duchovním. Všechno je nakonec součtem energie. I když říkáme hmotná a duchovní energie, z úrovně Parambrahmanu je energie prostě energie. Existují její různé úrovně a projevy, ale energie je v zásadě duchovní – koncept energie nemůže být skutečně hmotný. Hmota je něco hrubého, hmatatelného. Energie je subtilní koncept. Skrze pragjánam – nadvědu duchovního světa, je někdy hmota vysvětlována jako nejhrubší podoba duchovního aspektu energie a duchovní aspekt energie je považován za nejjemnější, nejsubtilnější podobu hmoty. Když se hmota naprosto zjemní, mění se v energii, už na ni nelze pohlížet jako na hmotu.
Je to jako okrajová energie – je tak blízko, je okrajová. Když jdou vědci hluboko, až na úroveň kvantové fyziky, vidí, že je všechno tak subtilní, že částice na té úrovni mohou být ovlivněny silou vůle. Proto vědci nedokáží přesně definovat žádný systém té úrovně – pohyb se může kdykoliv změnit, být ovlivněn čímkoliv – včetně lidské vůle. Je to okrajový stav energie. Sarvam khalidam bramha – to říkal Šankaráčárja a my to můžeme přijmout pozitivně – není nic, než Brahma, všepronikající vesmírná síla. Ať je to objekt nebo subjekt, hmota nebo duch. Všechno je projevem této vesmírné síly. Část této síly se zjevuje jako hmota, jiná zůstává ve své původní podobě. Oboje jsou různým vyjádřením té samé reality, božské Energie. Dokud se nacházíme na relativní úrovni konceptů, pochopení a vnímání, tak to přináší hmotné, omezené pohledy na věc.
Na toto tělo se můžeme dívat jako na hmotné i na duchovní. Když se na ně podíváme duchovně, pak chápeme, že vše je stvořeno z panča mahábhúta – pěti prvků – a poté, když člověk zemře, se opět na tyto prvky promění. Sestává se z nich celý vesmír. Tyto prvky jsou všechny jemné, kromě země. Voda (která mívá také podobu plynu), světlo je také stvořeno z duchovní energie – nemůžeme se ho dotknout nebo ho chytit, dokáže cestovat neskutečnou rychlostí, a mysl dokáže cestovat ještě rychleji. Světlo je tedy také v podobě energie. Někdo také říká oheň, ale je to ta stejná věc. Vzduch a také éter jsou rovněž jemné. Vše to jsou projevy jemné energie. Těchto pět prvků se nachází ve všem v tomto vesmíru, ať už to vidíme, nebo ne. I v prostoru kolem nás je zastoupená země, i když ji nevnímáme. Tyto prvky jsou do sebe vzájemně propletené. Můžete se zeptat, jak se třeba voda může nacházet v ohni, ale je tam, je tam ve své ohnivé podobě. Například tekuté palivo nevypadá jako oheň, protože je tekuté, ale má tak blízké spojení s ohněm, i když vypadá jako jiné prvky. I když je benzín tekutý, velice rychle se harmonizuje s ohněm. Kdyby si někdo řekl, že potřebuje uhasit oheň a použil k tomu benzín, protože má strukturu jako voda, co by se stalo? Nastal by pravý opak.
Takže ano, existuje blízký vztah mezi hmotnými a duchovními prvky. Záleží na to, jak je v životě použijeme. To, jak příznivé nějaké hmotné prvky v našem duchovním životě budou, závisí na tom, jak je použijeme. Pokud víme, jak je využít co nejlépe a nejpozitivněji, pak už to nebudou jen obyčejné hmotné věci, překážky v našem duchovním rozvoji. Naopak budou nápomocné, pokud je se správnou náladou vhodně zaměstnáme ve službě Pánu. Tyto věci zduchovní – stanou se duchovně kvalifikovanými. Ale když je zneužijeme pro naše sobecké zájmy, které nás oddělují od Boha, pak se stanou zhmotnělými – hmotně kvalifikovanými.
Neměli bychom to posuzovat prostým černobílým způsobem – toto je hmotné, takže to musíme odmítnout. Tak to není. Všechno záleží na tom, jak to přijmeme, jak to aplikujeme a jak to použijeme. Objetí může být skvělé, když se odehraje mezi dvěma lidmi, kteří se milují. Pokud se ale obejmou nepřátelé, může to být životu nebezpečné, neboť to mohou využít jako příležitost se zabít. Přitom je to stále to stejné objetí. Je tedy objetí dobré anebo špatné? Takových případů bych mohl dát bezpočet. Nůž v rukou lékaře a stejný nůž v rukou darebáka. Udělá to takový rozdíl! První život zachraňuje, druhý ho bere. Nůž v ruce darebáka je považován za hrubě hmotný, vzdálený od Boha. V rukou lékaře ale může být duchovní. Objetí mezi lidmi, co se milují, může být duchovní. Objetí mezi nepřáteli se považuje spíše za bezbožné a hmotné. Gravitace je v našem životě přínosná – bez ní bychom nedokázali chodit, sedět či odpočívat. A přitom ta stejná gravitační síla nás může zabít – pokud odněkud spadneme nebo skočíme, využijeme tu stejnou gravitační sílu negativním způsobem, a tak nás zabije. Přitom je to ta stejná gravitační síla, která nás udržuje při životě. A podobně je to se vším.
Teoreticky víme, že bychom neměli hledat štěstí v hmotných věcech, ale u Krišny. Jak se o tom ale přesvědčit? Jsme tak připoutaní k tomuto hmotnému požitku, že nejsme schopni vychutnat duchovní věci.
Proto bychom měli být 24 hodin denně zaměstnáni ve vědomí Krišny, abychom se od těchto věcí vzdálili. Měli bychom se k tomu vytrénovat, abychom byli neustále v životě božského vědomí Krišny. To je jediné řešení. Toto je teoretická, logická odpověď. Odpovím ale i prakticky. Lze toho docílit skrze sebemotivaci. Velká část sádhany v našem životě je sebemotivování se, pěstování zvyku mluvení s naší vlastní myslí, připomínání jí, že není možné žít život bez vědomí Krišny: „Cokoliv, co děláš, dělej ve vědomí Krišny. Ó moje mysli, takový je tvůj ideál. Proto to, prosím, dělej.“ Proto přišla manah šikha. Najdeme spoustu písní, které složili realizovaní oddaní, ve kterých mluví ke své mysli a tvrdohlavě na ni naléhají, neustále, jako v oceánu stíhá jedna vlna druhou.
Je to stejné, jako jógový proces nebo pránájáma. Na začátku si nováčci říkají, co je na tom tak skvělého, vždyť to jsou obyčejné pohyby a nádechy… „Spíme přeci běžně, tak co je zvláštního na jóganidře? Proč dělat všechny ty bolestivé cviky? Jsem mnohem šťastnější bez nich. Učitel mě asi chce potrápit.“ Jakmile ale tito žáci začnou s úctou a oddaností následovat slova učitele, pomalu to do sebe začne zapadávat a oni najednou pochopí, o čem to vlastně celé je. Je to vlastně skvělý pocit dělat pránájámu. Pak už tomu věří, protože chápou, jaké to je, a je pro ně mnohem snazší ten proces následovat. V jednu chvíli pak ten samý člověk, kterému se to na začátku zdálo zbytečné a obyčejné – bez toho už nedokáže dále žít. Pokud by necvičil každý den jógu či nedělal pránájámu, cítil by, že mu něco chybí ke štěstí.
Takto sádhana neboli neustálá oddaná snaha může změnit životní styl a může otevřít dveře do světa vyššího prožitku a realizace. Ten vztah, to spojení, mezi ledabylým životním stylem a speciálním žitím musí být objeven. Když je člověk dostatečně upřímný, aby k tomuto objevení došel, pak k němu rozhodně jednou přijde a vše do sebe zapadne. Přijde to z ničeho nic, jakoby odnikud. Krišnovi oddaní by měli být plni nesmrtelné naděje, protože naděje nikdy neumírá. Aby pozvali věčné životní bohatství. Tomu se říká sádhana. A skrze tento oddaný proces, závazek neustálé snahy, objeví víc, víc se přiblíží k božskému životu – víc a víc, tak jak to doporučují realizovaní oddaní. Nemůže se stát, aby k tomu jednoho dne nedošlo. Ale není možné to zakusit předtím, než to zakusíme. Nemůžeme nic poznat předtím, než to poznáme. Nemůžeme se ničeho dotknout předtím, než se toho dotkneme. Naše poznávání se odehrává během procesu poznávání. Prožíváme během procesu prožívání. Není to pod naší kontrolou. Když ale pokračujeme s plnou upřímností, upřímnou snahou, tak se teorie přemění v praktickou realitu. Svět teoretického prožitku a představy se promění do světa skutečného zážitku a realizace. Stane se to. Musíme mít pevnou, hlubokou víru v Pána a v duchovní proces, který následujeme.
Musíme věřit, že jednoho dne budeme odměněni. To je ta nesmrtelná naděje, která nikdy neumírá. Abychom dosáhli nesmrtelného bohatství, musíme mít nesmrtelnou naději. Omezená, slabá, zranitelná a křehká naděje nemá přístup k tomu, aby doufala v dosažení toho nejvyššího životního pokladu. Naše naděje by tedy také měla být silná.
Proto je doporučována sádhu sanga – společnost světců – a išta goští – to je to, co děláme právě teď. Je to nápomocné k tomu, aby nás to probudilo. Svatá společnost nás může, byť třeba jen na krátkou chvíli, přenést do světa subjektivních prožitků. Musíme se snažit v našem úsilí pokračovat různými způsoby, různými službami. Bude to v našem životě oddanosti velmi přínosné. Proto jsem na začátku říkal, že ledabylost v duchovním životě není dobrý nápad.
Když stojíme před nádherným obrazem zábav Božského Páru, tak si můžeme říct: „Hezký obrázek“. Ale když tomu ale věnujeme patřičný čas a na tento obraz se pořádně zadíváme – ať už je to zábava na houpačce, tanec rása, výměny mezi matkou Jašódou a božským děťátkem Gopálem – a pohroužíme se do nálady toho obrazu, do oddané nálady, kterou ten obraz zobrazuje, pak můžeme pocítit něco víc, než když na ten obraz ledabyle pohlédneme a půjdeme dál. Tomu se říká sádhana. V nějaký moment budeme skutečně schopni vstoupit do světa té oddané nálady, té zábavy, a pocítit tolik štěstí a blaženosti, až nás to rozpláče. Taková je živoucí sádhana. Podobně když zpíváme, měli bychom se do písně pohroužit a nezpívat jen formálně. Čím víc budeme ke světu oddaných písní přistupovat s city, tím víc štěstí niterné oddané nálady a pravd té písně zakusíme. Když ji odzpíváme ledabyle, nebudeme z toho mít vůbec nic.
Tančit je také možné zcela formálně, bez jakýchkoliv citů. Člověk může formálně napodobit radostný tanec, žádnou skutečnou radost z toho ale nezíská. Přitom tanec a zpěv jsou tu zejména od toho, aby vyjádřily naše radostné pocity. Tyto city je ale možné jen zahrát. Ve světě duchovní praxe to funguje obdobně. Existuje formální, suchá praxe – následování pravidel a příkazů – a pak také živoucí, skutečná praxe. Potřebujeme tu druhou.
Proč Mahuráštaka popisuje i negativní věci jako sladké?
Nemyslete si, že sladkost, o které mluví tato píseň, chutná jako obyčejný cukr, med, či melasa. Je to mnohem víc, je to nektarová chuť překonávající běžnou chuť sladkosti. Co znamená, že i jeho dupnutí je sladké? Znamená to: „Ó milovaný, pokud udělám něco, co se Ti znelíbí, klidně mě potrestej, ale hlavně mě neopouštěj, neodcházej ode mě! Klidně mě kopni Svou lotosovou nohou. I tak pocítím její dotek. Bude to pro mě tak blažené! Ó mé milované Útočiště. Jsi vládcem veškeré sladkosti, a tak i Tvé dupnutí nemůže být jiné než nektarové. Nedokážeš být nelaskavý v pravém slova smyslu. Cokoliv, co uděláš, je sladké a nektarové!“ Je to extrémní láskyplné odevzdání.
Taková je i nálada posledního verše Maháprabhuovy Šikšástaky:
āśliṣya vā pāda-ratāṁ pinaṣṭu mām
adarśanān marma-hatāṁ karotu vā
yathā tathā vā vidadhātu lampaṭo
mat-prāṇa-nāthas tu sa eva nāparaḥ
Nebudu se pouštět do vysvětlování celého verše, ale Krišnovo láskyplné dupnutí je v tomto verši rovněž zmíněno. Samotné pojetí toho, že na nás Krišna stoupne svojí lotosovou nohou, by nemělo být chápáno světsky, kdy se dupnutí považuje za akt nenávisti. Takové pojetí nelze nikdy aplikovat na tento případ. Nálada je přesně opačná. V tomto dupnutí není žádná nenávist, jen láskyplná hravost. Podobně se chovají dva milující – pokud nastane emocionální konflikt, tak někdy se vzájemně pokárají nebo si řeknou, že se nesnáší – ale není to skutečná nenávist. Vychází z láskyplné emoce – „Nesnáším tě“ vlastně znamená „Nesnáším tě, protože tě tak miluji.“ Když si řeknou, že umírají láskou, tak ve skutečnosti neumírají, ale žijí. Aby byla vyjádřena intenzita lásky, tak běžná slova někdy nestačí. Proto se používají zdánlivě negativní výrazy, aby to ještě zvýraznily. A přesně takové je Krišnovo dupnutí. Musíme to chápat pozitivně, transcendentálně, zcela nad omezeným světským pojetím dupnutí.