Co je skutečná sádhana a k čemu je potřeba? S jakou mentalitou bychom ji měli praktikovat? A musí být odříkání a oběť vždy jen negativní? Přednáška z roku 2015.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/1DBIFQQd5IYgP3GgT3BZnEc0O36b8Cf6H/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
15-43 Jak správně praktikovat sādhanu
Povaha naší hmotné existence – našeho těla, mysli, a dokonce i času, místa a okolností je v porovnání s božskou realitou – neohraničenou a absolutní, velice omezená. Samotná povaha nejvyšší božské Pravdy je bezbřehá. Někdy se z této hmotné úrovně existence snažíme k této neomezené Pravdě přiblížit našimi omezenými schopnostmi – naší omezenou povahou, tělem, myslí, a také časem, místem a okolnostmi. Proto se občas objevují překážky. Zmiňuji se o tom proto, že když jsme před chvílí zpívali, rozkašlal jsem se. Osvítila mě v ten moment realizace, že stejně, jako se tělesné překážky objevují ve chvíli, když se snažíme zpívat a vychutnávat si oddanou píseň, tak se také objevují, když se z naší omezené úrovně, s omezenými tělesnými a duševními schopnostmi, snažíme přiblížit k neomezenému světu božskosti, k transcendentálnímu světu nejvyšší božské Pravdy.
Samozřejmě i přesto, že jsme koneční a omezení, tak když se skutečně spojíme s neomezenou Realitou – s nejvyšší Bytostí, můžeme se také stát určitým neomezeným způsobem zplnomocněnými. Je to možné. Stane se to mystickým, mysteriózním způsobem. Elektrické dráty jsou jen obyčejné omezené kusy hmoty. Když ale tento drát zplnomocní elektřina, která skrze něj proudí, není už nadále pouhým drátem. Jakmile je však elektřina vypnuta, dráty se znovu stanou jen obyčejným předmětem. A podobně když oddaný dokáže získat božské spojení s neomezenou božskou Realitou, může ho neomezená síla božskosti zplnomocnit podobně, jako elektrické dráty zplnomocňuje elektřina. To zplnomocnění zmiňuji relativně – myslím tím, že síla, kterou může oddaný získat božským spojením s všepronikající nadpřirozenou Silou, je mnohem větší než jeho běžná síla. Neustále se modlíme o tyto vzácné chvíle prožitku, kdy se staneme požehnáni a zplnomocněni Božskostí.
Svět božské realizace je rozlehlý a nekonečný. Když k němu budeme přistupovat ledabyle, spousta nám toho unikne. O hodně přijdeme. Sādhana znamená být soustředěný, oddaný, spojený. Je to proces, je to snaha o získání tohoto spojení. Jinými slovy, sādhana znamená oddané snažení se. Není to obyčejná snaha, ale oddaná snaha. Obsahuje vážný závazek. Sādhana nikdy neznamená, že jakmile se do ní zapojíme, tak ihned všechno získáme a dosáhneme veškerého úspěchu. Tak to nikdy není. Začínáme na základní úrovni. Sādhana znamená započetí praxe kultivace duchovního, božského života, pokračování v něm a také snaha stát se kvalifikovanějším. A tak v jeden moment našeho božského cíle dosáhneme.
Je to podobné, jako když se někam vydáme. Začínáme z daleka, ze startovního bodu. Jakmile vykročíme k cíli, tak to neznamená, že tam ihned budeme. Započali jsme ale proces k dosažení cíle. A přesně to je sādhana. Je to proces chůze po duchovní cestě, která vede k nektarovému životnímu naplnění – extatické lásce k Bohu. Abychom tohoto životního cíle dosáhli, musíme po ní neustále kráčet vpřed. Jednoho dne ho budeme mít, jednoho dne tam určitě dojdeme.
Někdy do našeho pěstování božského života přijde vyšší zásah. Namísto zdlouhavé chůze se dostaví speciální milosrdný dar a my dosáhneme cíle rychleji, během jednoho života. To je rovněž možné. Dosažení tohoto cíle je považováno za nejvyšší životní úspěch, není to nic obyčejného. I v běžném životě musíme velice těžce pracovat, abychom dosáhli naších cílů. Co tedy teprve říct o tom, jak moc upřímně se musíme snažit, abychom dosáhli toho nejvyššího cíle? Dosažením Nejvyššího Pána budeme naplněni pravdou, silou, krásou a veškerou blažeností. Naším konečným cílem je dosáhnout této nejvyšší životní ambice. V porovnání s ní jsou všechny takzvané hmotné ambice ničím.
Proto moudří lidé realizovali:
yasmin vijñāte sarvam evaṁ vijñātaṁ bhavati
Mundaka Upanišad. 1.1.3
yasmin prāpte sarvam idam praptam bhavati
tad vijijñāsasva tad eva brahma
Taittiríja Upanišad. 3.1.1
„Poznáním Jeho člověk získá veškeré poznání života. Poznáním Jeho je známo vše, co lze poznat. Člověk se naplní poznáním. Dosažením Jeho člověk získá vše, čeho lze v životě dosáhnout, veškerého hodnotného bohatství.“
Měli bychom se snažit modlit o dosažení této nekonečné božské Pravdy, namísto toho, abychom marnili náš čas a energii snahou o dosažení nějakých omezených hmotných věcí tohoto světa, které si sebou nemůžeme odnést do věčného života. Je jedno, kolik a jak kvalitních věcí jsme nashromáždili, v okamžiku smrti tohoto hmotného těla tu musíme zanechat vše, na svoji věčnou cestu si sebou nevezmeme vůbec nic. Pro náš nesmrtelný život a naši nesmrtelnou cestu k nejvyššímu božskému Cíli potřebujeme nesmrtelné bohatství. Musíme nashromáždit bohatství nesmrtelné povahy, božský poklad. Když začneme odbývat soustředění na naší sādhanu neboli pěstování duchovního života, spousta nám toho unikne. Mohu uvést mnoho příkladů. Například, neustále dýcháme. Vdechujeme a vydechujeme. Je to pro nás naprosto běžné a snadné, proto to nebereme nijak vážně. Nedokážeme plně ocenit, jak hodnotný každý náš nádech a výdech vlastně je. Milostí Pána k tomu dochází tak snadno – ale kdyby se stalo, že by nám dýchat nešlo, pak bychom teprve ocenili, jak nesmírně hodnotné dýchání je. Velcí jogíni to ale objevili a kladli tak na princip vdechu a výdechu velikou důležitost. Objevili převelice příznivý svět prānāyāmy a začali aplikovat dechová cvičení duchovnějším způsobem. Získali z toho velký prospěch. A bylo to proto, že tito jogíni nic neodbývali, nepohlíželi na funkci dýchání ledabyle a chápali jeho jedinečnou, životní důležitost. Nádechy i výdechy jsou pro nás tak zásadní! Málokdy si to v životě uvědomujeme, ale jogíni to objevili. Proto kdykoliv, když mají příležitost, tak namísto běžného dýchání dělají prānāyāmu. Dělají to stejné dýchání vznešeným způsobem. Podobné je to i s pitím vody a dalšími věcmi, které běžně děláme. Protože je to pro nás všechno snadno dostupné, tak k tomu přistupujeme lhostejně. Skutečnou důležitost vody pochopíme až ve chvíli intenzívní žízně, kdy nebude žádná voda v dosahu. Do té doby to pro nás bude jen obyčejná voda. Proč uvádím všechny tyto příklady? Abych vysvětlil, že nás obklopuje mnoho hodnotných skutečností, bez kterých by se náš život neobešel.
Pro nás není molekula ničím. Když se na ni ale podrobně podívá vědec, je spousta věcí, které o ní dokáže zjistit a nikdy na ni nebude pohlížet jako na něco obyčejného. Právě díky tomu, že vědci považují molekuly za důležité a zkoumají je, mohli učinit spoustu objevů. V atomu, který vypadá jako něco zanedbatelného a obyčejného, je ukryto tolik síly! Jeho síla je mnohem větší, než se zdá. Zkoumáním atomu vědci objevili atomovou sílu, která sice byla zneužitá, ale také byla využita pozitivně. Před tímto objevem se ale spousta lidí dívala na atomy bez zájmu, jako na něco bezvýznamného.
Takto se vám snažím vysvětlit rozdíl mezi ledabylým a soustředěným, hlubším pohledem. Udělá to v životě obrovský rozdíl. Podobně i na prostor, čas a další objekty se můžeme dívat prostým, ledabylým způsobem, ale realizované duše k tomu všemu mohou přistupovat jako vāsudevaḥ sarvam iti sa mahātmā sudurlabha (Bhagavad-gítá 7.19) – dokážou realizovat a vidět vše, na co se podívají, hlubším pohledem, a mohou tak vidět původní identitu. Dokážou vidět přítomnost Krišny, vševědoucího a všudypřítomného Pána, všude, namísto toho, aby se na vše dívali jen povrchně, jen na základě povrchních relativních skutečností.
Svět duchovní realizace je velice rozlehlý, je nekonečný. Jak subjektivně, tak objektivně. Když zpíváme oddané písně soustředěně, ve sladké láskyplné náladě, a ponoříme se do nich, přinese nám to mnoho duchovního prospěchu. A to i když plně nechápeme význam toho, co zpíváme, protože božská vibrace, která je spojená s oslavováním milovaného Nejvyššího, je subtilně mocná. Proto se jí říká śabda–brahma – božská zvuková vibrace. I když vypadá jako obyčejný zvuk – jako zpěv nějaké písně – je to mnohem víc než to. Oddaná píseň pro Nejvyššího Pána veškeré moci, krásy, blaženosti a celé naší lásky není žádnou obyčejnou písní. Dokáže nás přeci spojit s milovaným Nejvyšším Pánem! Když se začneme soustředit, začneme cítit, že vstupujeme do světa láskyplné oddanosti, která je tou písní Pánu věnována. Je toho tolik, čeho můžeme dosáhnout! Můžeme získat tolik pokladů!
Podobně, když pronášíme svaté jméno Nejvyššího Pána, musíme pochopit, že nevytváříme jen obyčejnou zvukovou vibraci, ale pronášíme božská jména Nejvyššího Pána. Vypadají, že mají podobu obyčejného zvuku, ale je v nich ukrytá speciální subtilní božská síla a s ní bychom se měli spojit. Když budeme pronášet svatá jména s tímto uctivým vědomím, s oddaným soustředěním, pak v jeden moment požehnáním a milostí nāmy prabhua získáme skutečné spojení s ním.
Jedním z programů pěstování duchovního života je objevování. Objevování znamená objevování. Není to nic obyčejného. Musíme mít oddanost, abychom objevovali nekonečně mysteriózní, mystický, blažený a nádherný svět božskosti. Musíme mít objevitelského a zkoumavého ducha. Když začneme být skutečně upřímní, abychom učinili božský objev, pak se naše sny začnou uskutečňovat a my začneme objevovat tolik přenádherných aspektů, vyhlídek a skutečností ambroziálního světa božské pravdy, světa realizace Nejvyšší Bytosti, kterou nazýváme jménem Krišna. Šríla Guru Maharádž Ho nazval Krišna – Překrásná Realita, Blažená Realita. Krišna je pravdivou, mocnou, nádhernou a blaženou Realitou. Všechny tyto vlastnosti má v nekonečné míře. Krišna je takový.
Sādhana znamená práce na dosažení tohoto Nejvyššího Pána, nejvyššího životního Pokladu – snaha o to být s Ním v důvěrném spojení. Musíme být ale připraveni za to zaplatit patřičnou cenu. Není to nic laciného. Nemůžeme si to koupit levně, to nejde. Drahocenný poklad si nekoupíme za pakatel. Jedině naše láskyplná oddanost a tužba, laulyam, jsou považovány za dostačující cenu, za kterou je možné si tento drahocenný poklad zakoupit. Čistá oddaná láska je považována za nejcennější měnu, za kterou si můžeme koupit Nejvyššího Milovaného.
Někdy to oddaní úplně jasně nechápou a myslí si, že přijetí života ve vědomí Krišny je velice odříkavé a strastiplné. To je ale jen část celého konceptu. Ta druhá část je přesně opačná – může to být tak šťastné, tak radostné! Přijetí života ve vědomí Krišny znamená, že o nic nepřijdeme, nic neobětujeme, nic neztratíme – nic krásného či blaženého. Ale naopak získáme něco návdavkem. Namísto toho, abychom něco ztratili, tak toho mnoho získáme – máme potenciál získat tak moc, nekonečně moc! To je naše naděje a náš potenciál. Závisí jen na tom, do jaké míry se tomu cíli dokážeme oddat a kolik božské milosti na nás sestoupí a kolik toho bohatství získáme, protože potenciál k tomu to získat je prostě bezbřehý. Kolik ho získáme závisí na tom, jak moc jsme schopni se upřímně s láskou odevzdat a kolik milosti Nejvyššího Pána a Jeho čistých oddaných jsme schopni přitáhnout. Když mluvíme o Nejvyšším Pánu, je náš koncept takový, že se jedná o kombinaci Boha a Bohyně. Je to celistvý koncept Boha, který zahrnuje Oba dohromady.
Můžeme vidět, že mnoho Krišnových oddaných mluví o obětech v životě vědomí Krišny a o odříkání ve službě tomuto Pánu. To ale musíme chápat ve správném světle siddhānty. Takováto oběť je tu proto, abychom byli silnější a schopnější, jako když prochází výcvikem elitní komando. Kdybychom žili pořád jen pohodlně, nikdy se elitním komandem nestaneme. To vyžaduje speciální výcvik, aby dosáhlo svých schopností. Jaký je ale konečný cíl tohoto drsného výcviku? Zbavit se slabosti a křehkosti, posílit se. Takže nakonec z toho něco získáme. Členové elitního komanda o nic nepřicházejí, naopak, získávají něco navíc – více fyzických a duševních schopností, více síly. Napohled to může vypadat, že přišli o svůj pohodlný, bezstarostný život, ale ve skutečnosti to není žádná ztráta, protože na oplátku toho získají daleko více. Vzdát se něčeho proto, aby člověk obdržel něco neobyčejného, není ztráta. Díky svým schopnostem a výdrži může být elitní komando nasazeno tam, kde by to běžní vojáci nezvládli. Dokáží zachraňovat životy. Když oddaní mluví o oběti, většinou se jedná o láskyplnou oběť. Může to sice vypadat jako odříkání, je ale činěné s láskou. Oběť z lásky způsobuje jedinečnou radost, i když to vypadá, že se člověk o něco připravuje.
Například když matka nakrmí děti raději než sebe, nachází v tom větší štěstí, než kdyby se najedla sama. Trpí sice hlady, ale je ráda, že nakrmila své milované děti. Kdyby se naopak najedla sama, žádné štěstí by necítila. Existuje mnoho podobných příkladů. Tyto příklady se nám mohou zdát světské. Nemůžeme je kvůli tomu zavrhovat. I tento svět byl stvořen Nejvyšším Pánem a o božském světě můžeme získat nějakou představu dokonce i ze světské úrovně, pokud ji vidíme v rámci všeobjímající božské Pravdy. I na světské úrovni našeho života se zjevuje mnoho nádherných, pozitivních věcí, neboť pocházejí z božského zdroje. Láska, kterou cítíme, může být také velmi krásná a nádherná. Mluvím samozřejmě o skutečné lásce, nikoliv o sobeckém vztahu ve jménu lásky, to je něco jiného. Tam když je narušen světský zájem, láska odletí a vyjde na světlo chtíč, který se tvářil jako láska. Já však mluvím o skutečné lásce.
Náš Gurudží uváděl krásný příklad. Když se dva lidé v tomto světě do sebe zamilují skutečnou láskou, pak pro sebe velmi šťastně něco obětují. Neříkají si: „Proč bych to měl pro ni udělat? Udělám to raději pro sebe!“ Naopak jsou mnohem šťastnější, když si v životě něco odepřou a toho druhého tím potěší – protože se milují. Na svoji oběť se nedívají jako na něco strastiplného či negativního, ale naplňuje je štěstí z toho, že to dělají pro svého milovaného. Dokáží dokonce riskovat svůj život, aby zachránili toho druhého. Pokud se něco takového děje i v tomto světě, co teprve říct o povaze obětování se v božské lásce pro nejvyšší Pravdu? Žádná oběť pro Nejvyššího Pána není považována za skutečné odříkání, protože je naplněná radostí. Oddaní na jisté úrovni cítí tolik blaženosti, když si pro svého božského Milovaného něco odepřou. Čím víc se oddávají pro Jeho štěstí, tím šťastnější jsou. Čím víc jsou naplňováni slastí a blažeností, tím víc oběti chtějí udělat. Proto nálada a kvalita oddané oběti není nikdy naplněna strastmi – naopak, oddaný v ní nachází radost. A taková je oběť, kterou popisují svatá písma. Je zcela dobrovolná. V životě vědomí Krišny není přijata žádná vynucená oběť či odříkání.
Pokud má někdo strach, že přijetí života ve vědomí Krišny přinese mnoho odříkání a vzdávání se pohodlí a že to asi nezvládne, měl by tyto obavy hodit za hlavu. Někdy, aby oddaní byli vycvičeni jako elitní komando, je aplikována jistá zdravá síla, jako když člověk musí spolknout nějaký hořký lék. Konečným cílem užívání tohoto léku je ale návrat a posílení zdraví, záchrana života. Takže i když proces někdy vypadá trošku nepohodlně, výsledek je prospěšný, není to tedy skutečné nepohodlí. Občas na někoho musíme být tvrdí, abychom na něj byli laskaví. Nikdy bychom ale neměli být laskaví, abychom byli krutí. To by bylo velice škodlivé.
Existují také různé oddíly vědomí Krišny. Ne od každého se čeká, že se stane členem elitního komanda a projde výcvikem. Je to jen pro ty, koho vybrala guruvarga – božští mistři, božští vůdci – ti samotní jsou také členy elitního komanda. Běžní oddaní nemusejí posvátné odříkání vůbec podstupovat a mohou nadále žít svůj šťastný, běžný, blažený život ve vědomí Krišny.
Někde jsem četl, že čistí oddaní přijímají určité siddhi a jinde zase, že je odmítají. Jak to je?
Občas může nějaký čistý oddaný Krišny přijmout určité siddhi neboli nadpřirozené síly, aby je použil ve službě Pánu, protože, koneckonců, mystické síly pocházejí od Nejvyššího Pána. Lze je tedy i vhodně využít. V některých případech a v některých situacích mohou čistí oddaní, velcí ācāryové, tyto mystické síly přijmout, aby jimi sloužili Pánu speciálním způsobem. Ale opět – přijímají je v Krišnově zájmu anebo je naopak odmítají, opět v Krišnově zájmu. Buď je to pro ně ānukūlyasya saṅkalpaḥ anebo je to prātikūlyasya varjanam. Toto je harmonické chápání siddhānty toho, na jakém základě oddaní siddhi přijímají či odmítají.
Na siddhi jako takových není nic špatného. Záleží na tom, jakým způsobem se využijí. Někteří čistí oddaní je proto v určité situaci přijímají a jiní v jiné situaci je zase odmítají, protože síla siddhi může přinést falešnou pýchu, ego a podpořit „so ham“ bhāvu neboli pocit, že „jsem pán, jsem vládce“, a nikoliv, že „mám milujícího Pána, kterému bych měl sloužit.“ Pak by se i oni sami chtěli stát bohem. Oddaní se zdráhají přijmout mystické schopnosti, aby se riziku takové nálady vyhnuli. Zdali a do jaké míry by tyto siddhi měly nebo neměly být přijaty tedy záleží na čase, místu, situaci, potřebě ve službě Krišnovi a vlastnostech toho daného oddaného. Nelze to chápat černobíle, že je to tak nebo onak.
Je také zcela zřejmé, že když oddaný podstupuje nějaké svaté odříkání, nedělá to jen kvůli tomu, aby získal mystické siddhi. Dělá to proto, aby Pánu ukázal: „Pane, podívej se na mě. Není to tak, že bych se na Tebe rád obracel jen ve štěstí a pohodě, ale jsem připravený k Tobě přistoupit i skrze bolest. Kvalita mé oddanosti zůstane neotřesena. Velmi rád pro Tebe činím nějakou oběť a nacházím v tom radost.“ To je poselství, které chce oddaný nejvyššímu Milovanému dát. To je důvod, proč se čistí oddaní vydávají na cestu odříkání – dobrovolně, z lásky k Nejvyššímu Pánu, nikoliv z donucení anebo proto, aby získali mystické síly. Ty přicházejí automaticky a přirozeně, tak je to ve vyšším duchovním světě zařízeno. Pokud přijdou, tito čistí oddaní vědí, zdali je přijmout či ne a jak a do jaké míry je využít.
Udělá oddaný pokrok rychleji díky śaraṇāgati anebo milosti?
Śaraṇāgati je nezbytné ve všech činnostech. Bez něj ani nemáme nárok na to, abychom kráčeli po cestě oddanosti. Může ale přijít speciální dar milosti a ta naši cestu k cíli urychlí. Čisté láskyplné odevzdání tuto milost může přitáhnout. V životě sādhaky se mísí dvě funkce – jeho vlastní upřímná snaha a také získávání pomoci, která přichází jako odpověď na tuto snahu. Pak dochází k pokroku. Čím víc se sādhaka s tou nejvyšší upřímností odevzdává, tím kvalifikovanější je ke získání milosti a tím více příležitostí k božskému zásahu vytváří. Pak je jeho pokrok rychlejší.
Existuje funkce bezpříčinné milosti. Pokud ji někdo získá, je to považováno za obrovské štěstí. Není ale možné odhadnout, jak a kdy se to stane. Tato milost přichází o své vlastní sladké vůli, ničemu se nepodřizuje. Koneckonců, je bezpříčinná. To znamená, že i když si ji ten sādhaka oddaný nezaslouží, přesto se dostaví. Měli bychom se ji snažit hledat.
Říká se, že naší jedinou kvalifikací je, že nejsme kvalifikovaní, že jsme pokleslí.
Dobrá, ale pokud se budeme snažit těžit z toho, že jsme pokleslé duše, musíme tak činit s pozitivní náladou, aniž bychom se vymlouvali: „Ach, já jsem tak pokleslý, že ani nemohu sloužit. Já ani nedokážu nic dodržovat!“ To by zmařilo účel. Ale pokud z pokory pochopíme, že jsme pokleslí, a velice toužíme po božské milosti a označíme se za velice kvalifikované získat milost, která je vyhrazená pro pokleslé duše – tak můžeme oslovit patita–pāvanu (Pána, který zachraňuje hříšníky), a můžeme prohlásit, že si milost z této kvóty zasloužíme, protože jsme pro ni velice kvalifikovaní. Nálada je tedy pozitivní, naplněná upřímností a je prosta výmluv. Pak je vše v pořádku a funguje to skvěle, neboť Nejvyššímu Pánu nezbude nic jiného, než Svoji milost takovéto upřímné duši udělit, neboť ona si jen nárokuje právo na milost určenou pro pokleslé duše. Není možné se vymlouvat, že: „Jsem tak pokleslý, že ani nemá cenu snažit se zlepšovat. Nejvyšší Pán musí pochopit, že jako pokleslý nemohu dělat žádnou službu. Pane, udělej všechno za mě, já nejsem schopný ničeho!“ To by byla výmluva a zneužití a to je zcela zakázáno. To by mělo být prātikūlyasya varjanam.
Existuje spojení mezi hmotným a duchovním? Je možné, že vylepšením hmotného života se vylepší i můj duchovní život?
Existuje mezi nimi spojení a zároveň mezi nimi žádné spojení není. Mezi duchovními a hmotnými činnostmi, mezi duchovními a hmotnými prvky může nastat pozitivní i negativní spojení. Vždy záleží na správném použití či zneužití. Oheň je skvělý a nádherný a pokud člověk ví, jak ho použít, může pro něj najít spoustu využití: na svícení, na vaření, jako zdroj tepla… Bez ohně nedokážeme žít. Pokud je ale ten samý oheň zneužitý, tak všechno spálí a zabije. Podobně ve vodě se člověk může utopit anebo se jí může napít. Voda za to ale nemůže. Záleží tedy na využití a aplikaci. A tak je to se vším.
V konečném slova smyslu nic ve skutečnosti není hmotné či duchovní. Z absolutní úrovně realizace, která stojí nad relativním pohledem na věc, není mezi hmotným a duchovním rozdíl. Je to to, co to je. Subjektivní a objektivní prožitek se spojují dohromady, sjednocují se a tvoří absolutní koncept namísto relativního. Z absolutního pohledu tedy žádný rozdíl mezi duchovním a hmotným neexistuje. Věci vidíme jako hmotné jen díky našemu omezenému pohledu a chápání. To je to, co dělá rozdíl mezi hmotným a duchovním. Všechno je nakonec součtem energií. I když říkáme hmotná a duchovní energie, z úrovně Parambrahmanu je energie prostě energie. Existují její různé úrovně a projevy, ale energie je v zásadě duchovní – její koncept nemůže být skutečně hmotný. Hmota je něco hrubého, hmatatelného. Energie je subtilní koncept. Prajñānam (nadvěda duchovního světa) někdy hmotu vysvětluje jako nejhrubší podobu duchovního aspektu energie a duchovní aspekt energie je považován za nejjemnější, nejsubtilnější podobu hmoty. Když se hmota zcela zjemní, změní se v energii a už na ni nelze pohlížet jako na hmotu.
Když jdou vědci hluboko, až na úroveň kvantové fyziky, vidí, že je všechno tak subtilní, že částice na té úrovni mohou být ovlivněny silou vůle. Proto vědci nedokáží přesně definovat žádný systém té úrovně – pohyb se může kdykoliv změnit, může být ovlivněn čímkoliv – včetně lidské vůle. Je to okrajový stav energie. Sarvam khalv idaṁ brahma (Čándógja Upanišad 3.14.1) – to tvrdil Šankaráčárja a my to můžeme přijmout pozitivně – neexistuje nic, než Brahma, všepronikající vesmírná síla. Ať je to objekt nebo subjekt, hmota nebo duch, všechno je projevem této vesmírné síly. Jedna část této síly se zjevuje jako hmota, jiná část zůstává ve své původní podobě. Obě jsou různým vyjádřením té samé reality, božské Energie. Dokud se nacházíme na relativní úrovni konceptů, pochopení a vnímání, tak to přináší hmotné, omezené pohledy na věc.
Na toto tělo můžeme pohlížet jako na hmotné i na duchovní. Když se na ně podíváme duchovně, pak chápeme, že je celé stvořeno z pañca–mahābhūta – pěti prvků (pṛthvī země, jala – voda, tejas – oheň, vāyu – vzduch, ākāśa – éter) – a poté, co člověk zemře, se opět na tyto prvky promění. Sestává se z nich celý vesmír. Tyto prvky jsou všechny jemné, kromě země. Voda mívá podobu plynu a světlo je také stvořeno z jemné duchovní energie – nemůžeme se ho dotknout nebo ho chytit, dokáže cestovat neskutečnou rychlostí, a mysl dokáže cestovat ještě rychleji. Světlo či oheň je tedy také v podobě energie. Vzduch a také éter jsou rovněž jemné. Vše to jsou projevy jemné energie. Těchto pět prvků se nachází ve všem v tomto vesmíru, ať už to vidíme, nebo ne. I v prostoru kolem nás je zastoupený oheň, i když ho nevnímáme. Všechny tyto prvky jsou do sebe vzájemně vpletené. Můžete se zeptat, jak se třeba voda může nacházet v ohni, ale je tam, je tam ve své ohnivé podobě. Například tekuté palivo nevypadá jako oheň, protože je tekuté, ale má velice blízké spojení s ohněm, i když vypadá spíše jako voda. I když je benzín tekutý, velice rychle se sjednocuje s ohněm. Kdyby si někdo řekl, že potřebuje uhasit oheň a použil k tomu benzín, protože má strukturu jako voda, co by se stalo? Nastal by pravý opak.
Takže ano, mezi hmotnými a duchovními prvky existuje blízký vztah. To, jak příznivé nějaké hmotné prvky v našem duchovním životě budou, závisí na tom, jak je použijeme. Pokud víme, jak je využít co nejlépe a nejpozitivněji, pak už to nebudou jen obyčejné hmotné věci, překážky na cestě našeho duchovního rozvoje. Naopak budou nápomocné, pokud je se správnou náladou vhodně zaměstnáme ve službě Pánu. Tyto věci zduchovní – stanou se duchovně kvalifikovanými. Ale když je zneužijeme pro naše sobecké zájmy, odděleně od Boha, pak se stanou zhmotnělými – hmotně kvalifikovanými.
Neměli bychom to posuzovat prostým černobílým způsobem – toto je hmotné, takže to musíme odmítnout. Tak to není. Všechno záleží na tom, jak to přijmeme, jak to aplikujeme a jak to použijeme. Objetí může být skvělé, když se odehraje mezi dvěma lidmi, kteří se milují. Pokud se ale obejmou nepřátelé, může to být životu nebezpečné, neboť mohou objetí využít jako příležitost, aby se zabili. Přitom je to stále to stejné objetí. Je tedy dobré anebo špatné? Takových případů bych mohl dát bezpočet. Nůž v rukou lékaře a stejný nůž v rukou darebáka. Jak obrovský rozdíl to je! První život zachraňuje, druhý ho bere. Nůž v ruce darebáka je považován za hrubě hmotný, vzdálený od Boha. V rukou lékaře ale může být duchovní. Objetí mezi lidmi, co se milují, může být duchovní. Objetí mezi nepřáteli se považuje spíše za bezbožné a hmotné. Gravitace je v našem životě přínosná – bez ní bychom nedokázali chodit, sedět či odpočívat. A přitom ta stejná gravitační síla nás může zabít. Pokud odněkud spadneme nebo skočíme, využijeme tu stejnou gravitační sílu negativním způsobem, a tak zemřeme. Přitom je to ta stejná gravitační síla, která nás udržuje při životě. A podobné je to se vším.
Teoreticky víme, že bychom neměli hledat štěstí v hmotných věcech, ale u Krišny. Jak se o tom ale přesvědčit? Jsme tak připoutaní k tomuto hmotnému požitku, že nejsme schopni vychutnat duchovní věci.
Proto bychom měli být 24 hodin denně zaměstnáni ve vědomí Krišny, abychom se od něj nevzdalovali. Měli bychom se vytrénovat, abychom byli neustále umístění v životě božského vědomí Krišny. To je řešení. Toto je teoretická, logická odpověď. Odpovím ale i prakticky. Lze toho docílit skrze sebemotivaci. Velká část sādhany v našem životě je o sebemotivování se, pěstování zvyku promlouvání k naší vlastní mysli, připomínání jí, že není možné žít život bez vědomí Krišny: „Cokoliv, co děláš, dělej ve vědomí Krišny. Ó moje mysli, takový je tvůj ideál. Tak to, prosím, dělej.“ Proto přišla Manaḥ–śikṣā. Najdeme spoustu písní, které složili realizovaní oddaní, ve kterých mluví ke své mysli a neoblomně na ni naléhají, neustále, jako v oceánu stíhá jedna vlna druhou.
Je to stejné, jako jógový proces nebo prānāyāma. Na začátku si nováčci říkají, co je na tom tak skvělého, vždyť to jsou jen obyčejné pohyby a nádechy… „Spíme přeci běžně, tak co je zvláštního na jóganidře? Proč dělat všechny ty bolestivé cviky? Jsem mnohem šťastnější bez nich. Učitel mě asi chce potrápit!“ Jakmile ale žáci začnou s úctou a oddaností následovat slova učitele, pomalu to do sebe začne zapadávat a oni najednou pochopí, o čem to vlastně celé je a že cvičení prānāyāmy je vlastně velmi příjemné. Pak už tomu věří, protože chápou, jaké to je, a je pro ně mnohem snazší ten proces následovat. V jednu chvíli pak ten samý člověk, kterému se vše na začátku zdálo zbytečné a obyčejné, bez toho už nadále nedokáže žít. Pokud by necvičil každý den jógu či nedělal prānāyāmu, cítil by, že mu něco chybí ke štěstí.
Takto sādhana neboli neustálá oddaná snaha může změnit životní styl a může otevřít dveře do světa vyššího prožitku a realizace. Musíme ustanovit ten vztah, to spojení, mezi ledabylým životním stylem a speciálním žitím. Když je člověk dostatečně upřímný, aby ho objevil, pak mu to rozhodně jednou dojde a vše do sebe zapadne. Přijde to z ničeho nic, jakoby odnikud. Srdce Krišnových oddaných by měla být plna nesmrtelné naděje, protože naděje nikdy neumírá. A měli by zvát věčné životní bohatství do svého života. To se nazývá sādhana. A skrze tento oddaný proces, závazek neustálé snahy, objeví víc, víc se přiblíží k božskému životu tak, jak to doporučují realizovaní oddaní. Nemůže se stát, aby k tomu jednoho dne nedošlo. Ale není možné to zakusit předtím, než to zakusíme. Nemůžeme nic poznat předtím, než to poznáme. Nemůžeme se ničeho dotknout předtím, než se toho dotkneme. Naše poznávání se odehrává během procesu poznávání. Prožíváme během procesu prožívání. Není to pod naší kontrolou. Když ale pokračujeme s plnou upřímností, upřímnou snahou, tak se teorie přemění v praktickou realitu. Svět teoretického prožitku a představ se promění ve svět skutečné koncepce a realizace. Stane se to. Musíme mít pevnou, hlubokou víru v Pána a v duchovní proces, který následujeme.
Musíme věřit, že jednoho dne budeme odměněni. To je ta nesmrtelná naděje, která nikdy neumírá. Abychom dosáhli nesmrtelného bohatství, musíme mít nesmrtelnou naději. Omezená, slabá, zranitelná a křehká naděje nemůže doufat v dosažení toho nejvyššího životního pokladu. Naše naděje by tedy také měla být plná síly. Proto je doporučována sādhu-sanga – společnost světců – a iṣṭa–goṣṭhī – to je to, co děláme právě teď. Je to nápomocné k tomu, aby nás to probudilo. Svatá společnost nás může, byť třeba jen na krátkou chvíli, přenést do světa subjektivních prožitků. Musíme se snažit v našem úsilí pokračovat různými způsoby, různými službami. Bude to v našem životě oddanosti velmi přínosné. Proto říkám, že ledabylost v duchovním životě není dobrý nápad.
Když stojíme před nádherným obrazem zábav Božského Páru, tak si můžeme říct: „Hezký obrázek“. Ale když si dáme na čas a na tento obraz se pořádně zadíváme – ať už je to zábava na houpačce, tanec rāsa, výměny mezi matkou Jašódou a božským děťátkem Gopálem – a pohroužíme se do nálady toho obrazu, do oddané nálady, kterou ten obraz znázorňuje, pak můžeme pocítit něco víc, než když na ten obraz jen ledabyle pohlédneme a půjdeme dál. Tomu se říká sādhana. V určitý moment budeme skutečně schopni vstoupit do světa oddané nálady té zábavy, a pocítit tolik štěstí a blaženosti, až nás to rozpláče. Taková je živoucí sādhana. Podobně když zpíváme, měli bychom se do písně pohroužit a nezpívat ji jen formálně. Čím víc budeme ke světu oddaných písní přistupovat s city, tím víc štěstí niterné oddané nálady a pravd té písně zakusíme. Když ji odzpíváme ledabyle, nebudeme z toho mít vůbec nic.
Tančit je také možné zcela formálně, bez jakýchkoliv citů. Člověk může navenek napodobit radostný tanec, žádnou skutečnou radost z toho ale nezíská. Přitom tanec a zpěv jsou tu zejména od toho, aby vyjádřily naše radostné pocity. Tyto city je také možné jen zahrát. Ve světě duchovní praxe to funguje obdobně. Existuje formální, suchá praxe – následování pravidel a příkazů – a pak také živoucí, skutečná praxe. Potřebujeme tu druhou.
Proč Madhuráštaka popisuje i negativní věci jako sladké?
Nemysleme si, že sladkost, o které mluví tato píseň, chutná jako obyčejný cukr, med, či melasa. Je to mnohem víc, je to nektarová chuť překonávající běžnou chuť sladkosti. Co znamená, že i Krišnovo dupnutí je sladké? Znamená to: „Ó milovaný, pokud udělám něco, co se Ti znelíbí, klidně mě potrestej, ale hlavně mě neopouštěj, neodcházej ode mě! Klidně mě kopni Svou lotosovou nohou a já tak pocítím její dotek. Bude to pro mě tak blažené! Ó mé milované Útočiště, jsi vládcem veškeré sladkosti, a tak i Tvé dupnutí nemůže být jiné než nektarové. Nedokážeš být nelaskavý v pravém slova smyslu. Cokoliv, co uděláš, je sladké a nektarové!“ Je to extrémní láskyplné odevzdání.
Taková je i nálada posledního verše Maháprabhuovy Šikšástaky:
āśliṣya vā pāda-ratāṁ pinaṣṭu mām
adarśanān marma-hatāṁ karotu vā
yathā tathā vā vidadhātu lampaṭo
mat-prāṇa-nāthas tu sa eva nāparaḥ
Nebudu se pouštět do vysvětlování celého verše, ale Krišnovo láskyplné dupnutí je v tomto verši rovněž zmíněno. Samotné pojetí toho, že na nás Krišna stoupne svojí lotosovou nohou, by nemělo být chápáno světsky, kdy se dupnutí považuje za akt nenávisti. Takové pojetí nelze nikdy aplikovat na tento případ. Nálada je přesně opačná. V tomto dupnutí není žádná nenávist, jen láskyplná hravost. Podobně se chovají dva milující – pokud nastane emocionální konflikt, tak se někdy vzájemně pokárají nebo si řeknou, že se nesnáší – ale není to skutečná nenávist. Vychází z láskyplné emoce – „Nesnáším tě“ vlastně znamená „Nesnáším tě, protože tě tak miluji.“ Výraz „nesnáším tě“ je použit pozitivně. Když si řeknou, že umírají láskou, tak ve skutečnosti neumírají, ale žijí. Aby byla vyjádřena intenzita lásky, tak běžná slova někdy nestačí. Proto se ke zdůraznění používají zdánlivě negativní výrazy. A přesně takové je Krišnovo dupnutí. Musíme to chápat pozitivně, transcendentálně, zcela nad omezeným světským pojetím dupnutí.