Jaké praktické příklady nám Šrí Čaitanja Maháprabhu ukázal během různých stádií svého života? Přednáška z roku 2015.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/1BmLErVbAkDUxHVJune9gcJZCrB2Ix3LF/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
PŘEPIS
Proč Maháprabhu napřed jednal jako učenec, pak se věnoval sankírtanu a nakonec odešel do ústraní? Jaký je rozdíl Jeho vnitřních nálad v těchto Jeho životních fázích?
To je velmi pěkná otázka. Je pravda, že Pán Čaitanja během svého života projevil různé nálady. Ale musíme vědět, že všechny tyto různé aspekty neboli nálady Jeho života a učení jsou vzájemně propojené. Jsou považovány za různé aspekty stejného života a učení. Neměli bychom se na ně dívat tak, že napřed byl spíše světským člověkem, učencem či manželem a později se pomalu proměnil v nadpřirozenou bytost, velkou duši. Spíše bychom měli chápat, že se různé aspekty transcendentálních zábav Pána Čaitanji projevily v různých fázích, v různých krocích. I když se budeme snažit to nějak posuzovat, nemáme na to kvalifikace. Musíme se na povahu vývoje různých úrovní projevů Čaitanjova života dívat neutrálně, z hlediska siddhánty.
Můžeme vidět, že nežil jako běžný sádhaka, který se postupně vyvíjí a dělá pokrok. Je zřejmé, že už ty úplně první projevené zábavy na tomto světě, jako bylo Jeho božské zrození a další události, plynou v čistém proudu láskyplné oddanosti ke Krišnovi. Ta byla přítomná od úplného počátku. Samotné Jeho zjevení mělo úžasnou mystickou a božskou povahu. Vrindávan Dás Thákur a Krišnadás Kavirádž popsali Jeho příchod – jak se k Němu oddaní po Jeho narození chovali, jaké měl nádherné dětské zábavy, kdy kromě obyvatel Navadvípu přišlo tajně i mnoho polobohů, aby měli daršan tohoto nádherného zlatého dítěte. Mnozí důležití lidé tribhuvany – třech světů – včetně všech Krišnových oddaných byli velice šťastni a naplněni, když uviděli toto nádherné dítě se zlatou pletí společně s matkou Sačí a Džagannáthem Mišrou. Je tedy zcela jasné, že od samotného zrození, kdy se Čaitanja zjevil jako Nimáj, je vše transcendentální a speciální. Není na tom nic obyčejného. Bylo tam mnoho znaků toho, že to není žádný obyčejný chlapec, ale že je velmi speciální inkarnací Boha. Šrí Advaita Prabhu, Gadádhara Prabhu i Šrívás Pandit cítili, že je na Něm něco zvláštního. Šrí Advaita Prabhu už tehdy věděl, že Jeho Pán odpověděl na jeho dlouhé modlitby a přišel, neboť Jeho srdce bylo tak přitahováno božskou krásou a vlastnostmi tohoto božského dítěte.
Později můžeme vidět, jak se Maháprabhu vyjevil jako Nimáj a Gaurasundara. Jak rostl, tak i když se choval jako obyčejný kluk – nara rúpí lílá – hrál si s ostatními chlapci a dělal další běžné dětské věci, ale velmi často projevoval zázračné jednání. Nebyl jen hravým chlapcem, ale učinil i mnoho zázraků, které popisuje Šrí Čaitanja Bhágavata, Šrí Čaitanja Čaritámrita či knihy Kaviho Karnapúrny a pračár Murárího Gupty. Jednou přišel domů ze školy, usmíval se a na prstech měl inkoustové kaňky. Po cestě si hrál s ostatními chlapci, takže byl umouněný od prachu. Matka Mu vyhubovala, že chodí pozdě ze školy, protože si raději někde hraje předtím než přijde domů. Vyslala Ho ihned do blízkého Advaita Bhavanu, aby zavolal svého bratra Višvarúpu domů, protože už byl dlouho pryč. Nimáj se tedy vydal za svým starším bratrem, aniž by se omyl či převlékl. Jeho umouněný vzhled ale dal ještě více vyniknout Jeho nádherné zlaté barvě pleti. Když vstoupil do šabha shromáždění Advaity Áčárji v Advaita Bhavanu, božská mystická síla a nádhera tohoto chlapce přitáhla srdce všech přítomných. Všichni jistě známe tuto zábavu, kdy ho Advaita Áčárja zkoušel, zdali je skutečně Jeho opravdovým Pánem. Šríla Advaita Áčárja měl takovou moc, že když se poklonil Božstvu, které nebylo pravé, tak se rozlomilo. Poklonil se tedy Jeho lotosovým nohám, neboť věděl, že tento chlapec je opravdový. Vzdal Mu úctu a to i přesto, že by mohl být Jeho dědečkem. Když Nimáj položil svoji nohu na Advaitovu hlavu, všem bylo jasné, že to není obyčejný kluk. Advaita okamžitě věděl, že je to Jeho Pán. Nikdo jiný by se neopovážil ani přijmout Jeho poklony, natož aby Mu někdo položil nohu na hlavu. Taková byla Nimájova hravá odpověď na Advaitovu zkoušku. Višvarúp přihlížel a říkal si, co že to má za mladšího bratra – že si takto zahrává s takovou velkou osobností, jakou byl Advaita Áčarja. Dokonce se ze začátku trošku obával a říkal mu, ať tomu klučinovi žádné poklony nevzdává. Ale ten se jen usmál. To je jeden z příkladů, že ani v dětství se neprojevoval jako běžný chlapec.
Takových případů bylo mnoho – jezdil třeba na zloději, který Mu chtěl ukrást Jeho šperky… Když byl velmi malý, spatřil Ho zloděj, kterému se zalíbily ozdoby, které měl na sobě. Zavolal Ho k sobě a vzal si Ho na ramena, aby ho odnesl a ukradl mu všechny ty šperky. Ale místo toho se po čase nevědomky vrátil zpět do Nimájova domu. Zloděj si myslel, že utíká směrem pryč na nějaké bezpečné místo, kde by mohl nepozorovaně Nimáje zbavit jeho ozdob. Myslel si, že už na takovém místě je a tak si Nimáje sundal z ramen, aby Ho mohl odstrojit, ale najednou mu došlo, že je nazpět u Jeho domu. Nechápal, co se děje. Maháprabhu se na Něj usmál a pokynul mu, ať Mu tedy ozdoby sebere. Zloděj se ale vylekal a utekl. Tehdy vyšly z domu Sačímatá a Džagannáth Mišra: „Kde jsi byl, Nimáji? Už jsme Tě hledali!“ Ten odpověděl: „Zahlédli jste toho člověka, co odsud právě utekl? Skvěle jsem se povozil na jeho zádech po celém Navadvípu! Moc se mi ta vyhlídková jízda líbila. Je to dobrý člověk, že mě takto povozil!“
Ve škole se během pár dní, na rozdíl od ostatních studentů, naučil všechno a učitele velmi překvapilo, jak je tento chlapec geniální – běžně chlapcům ve škole Gangádhara Pandita trvalo rok i více než se naučili to, co Nimáj zvládl za pár dní. Gangádhar Pandit říkal: „Vypadá sice jako malý kluk, ale jakmile jsem Ho začal učit, tak jako by už všechno věděl – je na něm něco zvláštního a mysticky úžasného!“
A také Kéšava Kašmírí (Vidžaj Pandit), vynikající Pandit, napoprvé velice žasl, když viděl, jak tento mladík byl i přes svůj útlý věk tak učený a moudrý. I když oficiálně reprezentoval jen základy gramatiky, bylo vidět, že je skvělým učencem s vynikající fotografickou i zvukovou pamětí. Když Kéšava Kašmírí vzdával poklony matce Ganze, složil 40 hymnů pro matku Gangu ve velice rychlém sledu. Maháprabhu si je zapamatoval. Vidžaj Pandit se ho zeptal, zdali má nějaké otázky: „Požádal jsi mě, abych složil nějaké verše pro Matku Gangu a tak jsem také učinil. Máš nějaký dotaz?“ „Ano, velký mudrci. Mám trošku pochyby o významu a kompozici tohoto konkrétního verše, který jsi vyřknul.“ A dokonale ho odříkal. Kéšava Kašmírí žasl, protože nikdy v životě nic takového neviděl. Žádný jiný učenec si nedokázal zapamatovat verše, které tak rychle složil. Dokonce ani on sám si je nedokázal dokonale zapamatovat. S velkou úctou a v hlubokém úžasu říkal, že už slyšel o velkých šrutidharech, kteří si dokáží zapamatovat i velice složité věci poté, co je zaslechnou byť jen jedinkrát. „Ale dnes to vidím na vlastní oči – jsi skvělý šrutidhara! Já jsem zkomponoval mnoho hymnů díky požehnání matky Sarasvatí, mé Bohyně, a odříkal jsem je tak rychle. Jak je možné, že jsi jeden z nich zachytil? Velice oceňuji Tvoji jedinečnou paměť!“ Nimáj Pandit pokývl a řekl: „Ano, je to možné. Ty jsi vynikající učenec, požehnaný Sarasvatí, a podobně Mě Pán také požehnal. Nerozumím ale chybám ve Tvé kompozici. Vždyť jsi tak velký učenec!“
Nimáj Pandit z pozice učitele gramatiky, kterou už v té době vykonával, začal poukazovat na nejrůznější gramatické chyby v tom verši. „V tom verši jsi porušil nějaká gramatická pravidla a také jsou tam chyby v siddhántickém aspektu těchto veršů.“ Kéšava Kašmírí žasl – bylo to poprvé v životě, co se mu něco takového stalo. „Jak je to možné? Jak jsem mohl složit verš, ve kterém jsou gramatické chyby? To se mi ještě nestalo. Já jsem zplnomocněný mojí Bohyní, ta by určitě nedovolila, abych složil něco špatně.“ Začal se celý potit i přesto, že seděl na břeh Gangy, kde foukal chladivý vánek. To všechno se odehrávalo i před jeho vlastními žáky, kteří se cítili uraženi a ztrapněni. Zpočátku se snažil bránit, že ty chyby nejsou ve skutečnosti chybami a že verš byl složen správně. Nimáj Pandit se na něj s úsměvem díval a bylo Mu zřejmé, že je zoufalý a že se snaží obhájit, i když je mu v srdci jasné, že nemá pravdu. Chtěl si zachránit prestiž před ostatními. Nakonec ale musel porážku přiznat, nebylo jiné cesty ven. Maháprabhu analyzoval nesprávnosti v jeho kompozici tak hezky a přesně, že to jinak nešlo. Sklonil hlavu a bylo mu trapně.
Maháprabhuovi žáci se málem začali smát a oslavoval, jak Kéšavu Kašmírího – Vidžaje Pandita, který porazil všechny učence, porazil jejich vlastní učitel. Ten je ale okamžitě zarazil a varoval je, aby ho nikdy neuráželi. Dokonce i v životě velkých učenců se něco takového stane. Vidžaj Pandit byl Maháprabhuovi vděčný, že uchránil jeho čest. Tradicí bylo, že vítězná strana měla plné právo oslavovat své vítězství nad oponentem, Maháprabhu ale zasáhl a tuto tradici porušil. Nechtěl nikomu způsobovat bolest. Kéšava Kašmírí tuto vznešenou Maháprabhuovu vlastnost obdivoval a byl za ni vděčný. Velice ho ale celá situace mrzela, téměř omdlel. Porážku ještě nikdy nezažil, a teď nad ním navíc zvítězil pouhý mladý učitel gramatiky. Bylo to pro něj, jako by zemřel. V hlavě měl jedinou otázku: „Je to obyčejný učitel? Možná je to někdo v převleku. Je tak nádherný a zářivý! Nevypadá jako obyčejný mladík!“
Nedokázal jíst, pít ani spát. V jeden moment ale usnul a ve snu se mu zjevila Bohyně Sarasvatí, aby mu zodpověděla jeho vekou otázku, proč byl poražen: „Neboj se, porazil tě můj manžel, není to nikdo obyčejný! Vzal si na sebe podobu Nimáje Pandita. Byl jsi tak pyšný a choval ses před mým božským Pánem tak nafoukaně. Co jsem měla dělat? Až doteď jsem Ti pomáhala proti všem světským učencům. Nemáš důvod k zahanbení, protože tě porazil Nejvyšší Pán. Máš ve skutečnosti obrovské štěstí. Můj Pán si s tebou tímto způsobem zahrál a tak jsi se stal součástí Jeho líly. Měl jsi obrovské štěstí, že jsi měl Jeho daršan. Jakmile ráno vstaneš, okamžitě za ním pospěš a vzdej Mu své poklony. Pros Ho o odpuštění za to, že jsi Ho vyzval. Díky mému požehnání už chápeš, kým je.“ A to také ihned ráno udělal.
Dávám jeden příklad za druhým, abych odpověděl na tvoji otázku. Je jich ještě spousta. Všechny dokazují, že Gauránga nebyl jen velkým sádhakou, který se duchovně rozvíjel.
I když byl Džagannáth Mišra velkým známým učencem a matka Sačí měla výsadní postavení mezi ostatními ženami a i když pocházeli z vysoké aristokratické bráhmanské rodiny, neměli vždy dostatek peněz. Šrímán Maháprabhu jim během svého mládí dodával peníze a pomáhal jim. Říkali si, odkud to všechno bere, zejména když přinesl domů zlaťáky. Čaitanja Bhágavata popisuje, že dokonce i když byl úplně malý, tak že Jeho rodiče někdy zaslechli Jeho nákotníčky, jak cinkají po celém domě, a to dokonce i poté, co Mu je sundali. Chodili po domě a hledali, odkud ten zvuk pochází, ale když prošli domem, zvuk ustal a nikde nikdo nebyl. Říkali si, že protože uctívají Šálagrám a Bála Gópála jako jejich domácí Božstvo, tak že si s nimi zahrává a běhá po jejich domě. Byl to ale ve skutečnosti malý Nimáj. I když mu rodiče jeho nákotníčky sundali, tak ve své původní podobě Bála Gópála je stále měl, proto Jeho kroky zvonily.
Toto všechno se odehrávalo ještě předtím, než Maháprabhu odešel do Gáji. Poté, co se vrátil, opět prováděl mystické zázračné zábavy. Ty měly božštější charakter a On také projevoval příznaky extatické lásky k Bohu. Dříve vyzýval všechny známé učence z Navadvípu a všechny je porážel – nejen ostatní žáky, ale i učitele. Všichni se Ho báli a už z dálky se Mu vyhýbali, aby je nevyzval nějakými složitými logickými argumenty. Věděli, že by je čekala porážka. Někdy je Maháprabhu volal a říkal: „Počkej, počkej, kam utíkáš? Jsi přece Můj přítel!“ Oni na to ale nedbali a utíkali pryč. Když se vrátil z Gáji, byl jako vyměněný. Všichni žasli nad tou změnou – ten drzý Nimáj Pandit se proměnil v pokorného a jemného člověka, který každému vzdával úctu a nikoho nevyzýval. Říkali si, co se Nimáji Panditovi stalo a jakou úžasnou změnu prodělal? Všichni to velice oceňovali. A pak samozřejmě přijal sannjás.
Takže abych odpověděl na otázku – i když se Maháprabhuovy zábavy odehrály ve třech nebo čtyřech úrovních či aspektech, dle toho, jak chtěl svoje zábavy projevit, nebylo to stejné, jako když se obyčejný sádhaka rozvíjí skrze sádhanu a dělá pokrok, i když to tak vypadalo. Tak bychom se na to měli dívat.
Můžeme se z Jeho života něčemu naučit?
Rozhodně ano. Z různých úrovní a aspektů Jeho zábav se toho můžeme naučit mnoho – od Jeho zrození, dětství, času studií, rodinného života i života v sannjásu. Dal světu oddaných úžasný dar, který sám vychutnával – božský nektar Krišna-prémy. Z každičkého aspektu Jeho zábav a činností se můžeme naučit mnoho úžasných věcí. A to nejen obyčejným, normálním způsobem, ale také jedinečným, duchovním způsobem. Jak z pohledu vyšších lidských hodnot a principů, tak také dle božských vlastností – vše se můžeme naučit z Jeho života a učení.
Můžeme se spíše zeptat, z čeho by se nic naučit nedalo? Neexistuje žádná část Maháprabhuova života, ze které bychom si nemohli vzít nějaké poučení. Od samého narození projevoval speciální znaky – byl obzvláště krásný a měl nádhernou zlatou pleť. Každému se velmi líbil. Kdokoliv se na tohoto zlatého chlapce podíval, zjistil, že jeho srdce bylo zcela uchváceno úžasným láskyplným naplněním díky kouzlu, které ještě v životě nezažili. Všem bylo jasné, že to není žádné obyčejné dítě. Spousta šťastlivých lidí pocítila duchovní povznesení, když Ho spatřila. Z toho se můžeme naučit, že když se velká duše nebo Nejvyšší Pán zjeví v nějaké rodině, tak i když přijde v převleku, stane se spousta úžasných zázračných věcí. I když je Pán malým dítětem, o všechno se hezky stará a srdce svých oddaných naplňuje radostí. Občas se chová normálně, ale občas udělá něco zvláštního, aby své blízké oddané potěšil.
Z vznešeného lidského hlediska se můžeme naučit spoustu věcí. Například když Maháprabhu zarazil své studenty, aby nezačali urážet velkého učence Kéšavu Kašmírího, kterého porazil svými argumenty. Poučil je, že k velkému člověku si musíme zachovat úctu a neměli bychom se snižovat k nízkému jednání. Nikdy bychom neměli slavit porážku vznešeného člověka. Každý někdy zažívá dobré i špatné a my bychom se neměli radovat, když na někoho přijdou těžké časy. Proto i Maháprabhu se ke svému soku choval velmi jemně a snažil se neranit jeho city. To je vznešený příklad, který nám dal. Také se můžeme poučit, jak vyzvat pyšného učence a nenechat ho být. Maháprabhu věděl, že je velmi pyšný a chtěl ho zbavit jeho ega a poučit ho a také poučit nás, abychom nikdy nebyli pyšní, i kdybychom byli velmi vzdělaní či vynikali v logice. Není dobré být domýšlivý – měli bychom být vyvážení. Kéšavu Kašmírího – Vidžaje Pandita přivítal velmi hezky a bez pýchy. On byl velice pyšný, ale říkal si, že před ním stojí obyčejný chlapec. Ale postupem času se jeho názor na Nimáje Pandita obrátil vzhůru nohama.
Také učil svoji matku a vysvětloval jí filozofii, i když matčina nálada byla: „Dobře, dobře, stačilo, už je té filozofie příliš.“ Její nálada byla spíše vátsalja rasa. Říkala si, jak je možné, že je její syn tak moudrý a dokáže tak dobře argumentovat. Věděla, že všechno, co říká, je pravda. On totiž seděl na nečistém místě, kam se vyhazovaly zbytky a ona Ho nabádala, aby tam neseděl a šel jinam. Říkala si, jak krásné filozofické odpovědi jí její syn dává. Nedokázala jeho argumenty porazit. Velice si toho ale vážila a bylo jí jasné, že její syn je neobyčejný.
Když se Gauránga vrátil z Gáji – učil své studenty úplně jinak než předtím. Veškeré vzdělávání spojoval s Krišnou. Všechny relativní aspekty vzdělání směřoval ke středovému zdroji veškerého poznání, vzdělání a moudrosti – k Nejvyššímu Pánu. Všechno vysvětloval ve spojení s Krišnou. Z tohoto stylu vzdělávání se také můžeme mnoho naučit. Je tak odlišné od běžného materialistického vzdělání. Vzdělání může být dokonalé jen tehdy, když je spojené s centrem veškerého vzdělání, jinak všechny aspekty našeho vzdělání zůstanou nedokonalé. To je to, co nás Maháprabhu svým systémem vzdělávání naučil. Ustanovil také nový způsob, jak se učit skrze velmi základní „semínka“ vzdělání. Každý aspekt poznání spojil s Krišnou a prokázal, že je spojený s Krišnou, a bez Jeho síly by neplatily žádné aspekty vzdělání a byly by k ničemu. Získání gjánam nebo poznání není jen teorie, protože teorie musí být propojená s praktickými pravdami. Bez nich by bylo teoretické poznání k ničemu. Bez Krišnova požehnání by neexistoval žádný objekt nebo subjekt vzdělávání.
A také žil příkladný ideální bráhmanský vznešený rodinný život – navštěvovalo Ho velmi často mnoho hostů, a on je dle védské tradice hostil. Sádhuové často přijížděli do Navadvípu, protože tehdy už byl známý po celé Indii jako centrum vzdělanosti. Scházeli se v něm studenti z celé Indie stejně, jako v současné době studenti cestují za lepším vzděláním do Anglie nebo do USA. V té době se považoval Navadvíp za místo prestižního vzdělání. Maháprabhu se tedy o všechny hosty vzorně staral s láskou a úctou, a ti pak Jeho pohostinnost i pohostinnost Jeho rodičů vychvalovali. Vidíte, že z Maháprabhuova života si můžeme brát poučení i předtím, než přijal sannjás.
Také se můžeme poučit ze způsobu, jakým Maháprabhu pěstoval svůj přátelský vztah s nágarijas – vesničany. Chodil od domu k domu a žádal o různé věci. Někdy platil a někdy ne, ale každý Jím byl okouzlen. Dokonce i když někde nezaplatil, lidé byli rádi, že Mu mohou dát nějaké dary. A také docházelo k různým sladkým zábavám mezi Jím a Kólavéčou Šrídharem. „Oh, já jsem chudý bráhman. Nimáji, ty jsi velmi vzdělaný a víš, že jsem chudý. Přinesl jsem tyto věci na trh a potřebuji něco vydělat, ale ty mi to chceš vzít – z čeho budu žít? Něco si vezmi, ale neber mi všechno. Určitě máš nějaký zdroj příjmů. Zajisté jsi bohatší než já. Jsi známý jako skvělý učitel a máš mnoho žáků. Zaplať mi tedy aspoň něco!“ Maháprabhu se ale smál a všechno si bral. Když přišel Kólavéča Šrídhar domů, tak tam uviděl všechny ty věci, co donesl na trh. Myslel si, že už mu všechno došlo. Tímto způsobem Maháprabhu žehnal svých oddaným. Sad-prahariya bháv. Sedm časových období projevení Maháprabhuových zábav. Pak už začal Maháprabhu jednat jako ten, kým skutečně je – jako Nejvyšší božský Pán. Kólavéča Šrídhar pak plakal štěstím – „Dřív jsem nechápal, kdo jsi. Ale jsem tak požehnaný a šťastlivý, že jsem Ti mohl něco dát! Někdy jsem ani nechtěl, protože jsi neplatil. Teď chápu, že jsi chtěl rozvíjet takový vztah se mnou, že jsi si stejně všechno vzal. Kdo je šťastlivější, než já?“ Z toho se můžeme poučit, jak kultivovat láskyplně požadující vztahy s přáteli a ostatními, které máme rádi.
Byl všude vítán, protože uchránil pověst Navadvípu tím, že porazil Kéšavu Kašmírího. Kdyby totiž Kéšava Kašmírí porazil ostatní učence z Navadvípu, tak utrpí pověst celého města. Po té porážce byli Pánovi všichni vděční a byli na Něj patřičně hrdí. Měli ho také rádi díky jeho vznešenému či hravému vystupování a okouzlující povaze. Kamkoliv zavítal – ať už do domů nebo do obchodů, kde prodávali santálové dřevo, olej, látky či jiné nezbytnosti – všichni Ho vítali, nádherného Gaurahariho, a cítili se blaženě, když jejich místu požehnal. Přirozeně Mu z lásky dávali dary. Z toho se můžeme poučit, jak nádherný může být vztah od srdce k srdci. Dokonce srdce trhovců, kteří nikdy nic nedávají zadarmo, byla tak přitahována krásou a jednáním Pána Gaurahariho, že Mu dávali jeden dar za druhým a On je velmi rád přijímal. A kdo Mu nechtěl dát všechno, od toho si všechno Sám vzal. Samozřejmě velmi láskyplně – takto jednal jen se svými nejbližšími. K ostatním se choval korektně. Cokoliv, co Mu s láskou dali, přijal. Později zjistili, jaké štěstí měli, že Pán přijal jejich dary. Cítili se požehnáni. „Naše zaměstnání bylo požehnáno božským soucitem Gaurahariho.“
Také se z toho můžeme naučit, že někteří lidé, pašandí, k Němu nebyli příliš přátelští a jako Nejvyššího Pána Ho nepřijali. Záviděli Mu a nedokázali tolerovat Jeho pověst a slávu. Z toho se můžeme poučit, že i přesto, že byl Pán tak milosrdný a pomohl tolika lidem, vždy byli nějací nešťastníci, kteří ho díky karmě nebo svým špatným motivacím nedokázali přijmout. Neměli otevřenou mysl a srdce, nezasloužili si tedy Gaurahariho požehnání. Později ale, když se Nitjánanda a Gaurahari zjevili ještě milosrdnějším způsobem, pak už spasili úplně všechny, bez ohledu na kastu, vyznání anebo na to, zdali měli či neměli přátelský přístup. Takový byl dar jejich milosrdenství. Můžeme tedy vidět, že i když tolik lidí mělo prospěch z Maháprabhuovy společnosti, někteří ji nedokázali přijmout. Máme s nimi soucit a přejeme jim všechno dobré, aby také jednou v životě získali požehnání.
Také se můžeme poučit ze způsobu, jakým laškoval s Lakšmíprijou a Višnuprijou – svými manželkami. Jedna část jejich životů byla naplněná učenými činnostmi – Višnuprija déví nebyla o nic menším vzdělancem, než On – byla vysoce vzdělanou dámou. Někdy tedy mezi sebou soutěžili na poli interpretace písem a sanskritské literatury. Gaurahari rád viděl, jak je Jeho žena učená a geniální. A také jak se staral o svoji matku Sačí déví – Pánův otec, Džagannáth Mišra, odešel z tohoto světa brzy, a tak se Maháprabhu o svoji matku krásně a s láskou staral. Ona by nesnesla myšlenku, že by i její druhý syn vzal sannjás. Nebylo to kvůli tomu, že by se o ni neměl kdo starat, ale byla k Němu tak převelice připoutaná! Samozřejmě i poté, co Maháprabhu přijal sannjás, se ujišťoval, že se o Jeho matku ostatní oddaní postarají. Všichni ji znali, a tak se o ni krásně starali. I přesto poté, co Gaurahari odešel, se vytratila veškerá radost z jejího života. Z toho se můžeme poučit, jak ze vznešeného důvodu přijmout a tolerovat bolest, jak učinit vznešenou oběť a pokračovat dál.
Také můžeme vidět, jak poté, co přijal sannjás, respektoval touhu své matky a zůstal poblíž. Mohl místo do Džagannáth Purí odejít do Vrindávanu – vždyť koneckonců Krišna byl Jeho milovaným Pánem. Zůstal ale nedaleko Bengálska, což je mnohem blíž než Vrindávan. Staral se takto o svoji matku skrze oddané, kteří každý rok přicházeli do Džagannáth Purí a pak se zase vraceli zpátky. Svoji matku velmi miloval a tak se vždy oddaných vyptával, jak se má a zdali je o ni dobře postaráno. Občas jí také skrze tyto bengálské oddané posílal zprávy, aby se necítila opuštěná a aby věděla, že se o ni stará a že ji miluje. Sačímatá samozřejmě plakala a neustále vzpomínala na svého syna Gaurahariho. I když už byl Maháprabhu v Džagannátha Purí, tak ona pro Něj každý den vařila a se slzami obětovala jídlo, jako by zapomněla, že už tam Nimáj není. Maháprabhu musel uznat, že když mu matka takovým způsobem jídlo obětovala, tak i přesto, že byl sannjásí, nemohl jinak než se tam mystickým způsobem vydat, aby to jídlo přijal. Když Sačímatá viděla, že nějaké jídlo chybí, řekla si, že asi zapomněla obětovat dostatek jídla. Nepochopila, že to by Nimáj, kdo přišel, protože nedokázal odolat láskyplnému volání své matky. Někdy jí ale dal nějaké znamení, že to byl On, a ona pak byla velmi šťastná. Poté sama radostně přijala prasádam.
Samozřejmě mnoha drahým oddaným se Maháprabhuův sanjás nelíbil. Často mu s láskou vyčítali: „Kdo Ti řekl, že máš přijmout sannjás? Způsobil jsi tolik bolesti odloučení, dokonce i Tvé vlastní matce a Višnuprije déví a také oddaným z Navadvípu. Nám se to moc nelíbí, Pane!“ Z toho se můžeme poučit, jaká je láskyplná nálada mezi Pánem a oddanými – tito oddaní měli tak velkou lásku a tak si vážili Gaurahariho, že i když respektovali jeho sannjásínský život, moc se jim nelíbil.
Na každičkém kroku se můžeme naučit tolik úžasných věcí! Vrindávan dás Thákur to popsal ve své obsáhlé knize, stejně tak Krišnadás Kavirádž Gósvámí – nemám dost času na to, abych zmínil úplně všechno. Každičká část Maháprabhuova života je poučná – společensky, duchovně, oddaně…