V písmech jsou zmiňovány případy osobností, které sestoupily z Vaikunthy na tento svět, Krišna ale zároveň slibuje, že kdo jednou dosáhne Jeho sídla, ten nikdy nepoklesne. Přednáška z roku 2015.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/1BN22RQAFXnMollbJ9-CkzUr8Ygr9Mdx2/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
PŘEPIS
Komplikovanou otázku, zdali džíva může ve skutečnosti poklesnout z Vaikunthy, si v poslední době kladou oddaní po celém světě. Odpověď je rovněž velmi složitá. Na úvod musíme vzít v úvahu a svoji mysl i srdce umístit v siddhántickém poznání, že vždy existuje faktor výjimky. Věci v našem životě probíhají běžným každodenním způsobem, ale občas nastane nějaká výjimka. Musíme přijmout obojí jako pravdu – normální, běžný, systematický, obvyklý způsob a také výjimky – obojí je realitou. Existenci výjimečných událostí nemůžeme vyloučit dokonce ani v duchovním světě. Mezi vznešenými oddanými můžeme najít obě kategorie výroků, názorů a citátů. Ze všeobecného hlediska můžeme říct, že když se duše vrátí k Bohu a dosáhne úrovně Vaikunthy, už nikdy nepoklesne. Takový je běžný systém. Ale ve výjimečných případech a ve výjimečných situacích se může stát, že duše může sestoupit dokonce i z Vaikunthy. To bychom ale neměli nazývat poklesnutím, ale sestoupením. Džíva může sestoupit dolů i poté, co dosáhla úrovně Vaikunthy, ať už je vedená sladkou vůlí Pána anebo o své vlastní vůli proto, aby vylepšila nějaký aspekt Pánovy líly.
Na úrovni Vaikunthy obecně platí, že tam nenajdeme zneužívání svobodné vůle. Všichni tam jsou oddaní a jejich vědomí je vznešené a stálé. Z nějakého důvodu, kvůli vylepšení zábav Nejvyššího Pána, se některý oddaný může cítit inspirovaný něco udělat, jako například Džaj a Vidžaj. V jejich případě najdeme tři faktory – přítomnost Čatuh-Sana (čtyř Kumárů), vznešených oddaných Lakšmí-Nárájana, faktor toho, že Džaj a Vidžaj plnili své povinnosti coby strážci brány Vaikunthy, a třetím faktorem je vůle Lakšmí-Nárájana samotných. Takže jak bychom se na to měli dívat? Poklesli Džaj a Vidžaj z Vaikunthy? Nepoklesli, ale sestoupili. Z nějakého důvodu byli použiti jako příklad pro ostatní oddané, aby si dávali pozor na vaišnava aparádhu. Vykonávali svatou povinnost coby strážní, ale přítomnost čistých oddaných, kteří chtěli mít daršan svého Pána, měla vyšší důležitost než běžná pravidla, dle kterých se Džaj a Vidžaj řídili. Proto je Pán Nárájan použil jako příklad, aby ukázal: „Pokud ke Mně Můj oddaný chce navázat vztah a mít Můj daršan, je to důležitější než běžná pravidla, která říkají, že můj daršan je jen omezený. Strážní by jim v tom neměli bránit. Adhikára těchto oddaných, přirozená kvalifikace k tomu, že mohou k Pánu přistoupit, je nadřazená všem pravidlům. Proto chtěl Pán Nárájan tyto dva oddané použít k tomu, aby ukázal, že k Vaišnavovi je nutné se chovat s úctou. U oddaného by úcta měla mít přednost před pravidly.
Nebyla to ve skutečnosti chyba Džaje a Vidžaje, ale zároveň je k tomu Pán Nárájan obzvláště neinspiroval – oni dělali svoji běžnou povinnost na základě své svobodné vůle. A na tom není nic špatného. Také bychom si neměli myslet, že jim k tomu Pán Nárájan dal přímo inspiraci – kdyby to tak bylo, pak by stížnost měla být směrována přímo na Něj. Neměl by pak právo Džaje a Vidžaje trestat. Jejich sestoupení by tedy nemělo být považována za poklesnutí. Je obrovský rozdíl mezi tím, když čistý oddaný za výjimečných okolností sestoupí z úrovně Vaikunthy, a poklesnutím. K sestoupení čistých oddaných nedochází často – dělají to proto, aby propagovali po celém světě určité principy, obětují kvůli tomu svůj život a jejich oběť je schválená Pánem Nárájanem. On by je mohl zachránit, ale On také chtěl, aby bylo celému světu jasné, že Jeho oddaní mají vyšší důležitost než pravidla Vaikunthy. Proto Pán Nárájan schválil kletbu od čtyř Kumárů a nepostavil se na stranu Džaje a Vidžaje, i když byli nevinní, neboť dělali pouze svoji povinnost. Chtěl ustanovit slávu adhikáry čistých oddaných. Byl ochotný obětovat svůj klid a soukromí – neboť Pán občas dělá oběti pro své oddané, když Ho porazí jejich láska – v písmech najdeme mnoho příkladů, například když Brighu Muni kopl Nárájana do hrudi, nebo Sudáma, jemuž Krišna osobně umyl a utřel nohy. I přesto, že on sám byl vládcem Dváraky, přijal pozici služebníka svého milovaného přítele. I když se Sudáma zdráhal tuto službu přijmout, chtěl Krišnovi udělat radost. Existuje mnoho takových případů, kdy se Pán nechal porazit láskyplnou oddaností svých oddaných. Pán v tom nachází zvláštní potěšení.
Pán chtěl oslavit láskyplnou snahu, zoufalé dychtění po Jeho daršanu a službě Jemu, které bylo nadřazené oddanému plnění povinností, které vykonávali Džaj a Vidžaj. Jejich případ proto není považován za poklesnutí, ale za sestoupení. Jejich vlastní činy a kletba Čatuh-sana byly nástroje, které jejich sestoupení způsobily, a Pán Nárájan to celé podporoval. V tomto případě se nejedná o zneužití svobodné vůle, ale možná by se dalo říct, že je to její chybné použití.
Když Džaj a Vidžaj sestoupili, měli už s Pánem Nárájanem dohodu – mohli si vybrat sedm zrození coby oddaní – to by ale zabralo příliš času. Raději si tedy vybrali tři zrození jako Pánovi nepřátelé, aby se mohli rychle vrátit na Vaikunthu. Všechno je to lílá, jako divadelní představení. Své role démonů – Hiranjakši a Hiranjakašipua, Kumbhy a Kumbhákarny, Šišupála a Dantavakry – hráli zcela věrohodně. Stali se skutečnými nepřáteli Nejvyššího Pána. Když se podíváme na lílu mezi Rávanou a Rámou, Hiranjakšou a Pánem Várahou, Hiranjakašipuem a Pánem – byli darebáky, ale v závěrečném momentu, když je Pán zabíjel, zpívali svatá jména – Rávana pronášel Rámovo jméno a oslavoval ho, když opouštěl tělo. Opět se objevila jeho identita coby oddaného. Stejně tak, když byl zabit Šišupála, vyšlo z něj světlo, které vstoupilo do Krišny. I když proti Pánu vystupovali hrubě a urážlivě, nesmíme zapomenout, že to vše se odehrávalo v rámci dohody, kterou s Pánem měli, a oni jen velmi věrně ztvárnili svou roli.
Herci se někdy ztotožňují se svými postavami. I když je jen hrají, tak někdy je těžké říct, zdali je to hraní či pravda – ať už se jedná o milostné či bojové scény. Skutečně dobrý herec se tak vžije do nálady své postavy, že ji přijme – jinak by hraní nebylo realistické. Mezi hraním a realitou je jen velmi tenká hranice – někdy není jasné, co je co. Na úrovni spirituality je to někdy podobné. Ať už vůlí Pána, anebo na základě své vlastní individuální inspirace, někdo také může něco hrát. Jeho jednání ale bude tak realistické, že je jen velmi malý rozdíl mezi hraním a realitou. Existuje také velmi jemný rozdíl mezi inspirací od Pána a použitím vlastní svobodné vůle, protože jdou ruku v ruce. Na té úrovni všechno ovládá Pánova vůle. Ale v rámci Jeho vůle stále funguje svobodná vůle každého oddaného. Není možné popřít existenci individuální svobodné vůle a její záhadné fungování. Je to tedy obojí.
Je to stejné, jako miminko, které je zcela pod kontrolou rodičů. Není nezávislé. Ale zároveň má určitou svobodnou vůli, kam poleze, co bude dělat – rodiče ho neustále neomezují, že nesmí ani to, ani ono. Má tedy také svobodnou vůli, ale jen v mezích rodičovské kontroly. Acintya bhedabhed. Podobným způsobem i na úrovni Vaikunthy fungují obě dvě funkce vůle – individuální svobodná vůle každého čistého oddaného a vůle, která je napojená na sladkou vůli Nejvyššího Pána. Svobodná vůle těchto oddaných tedy není svobodná zcela, v absolutním měřítku, nezávisle na vůli Pána. To by nešlo, protože na té úrovni je nakonec vše ovládáno Pánovou vůlí. Ale v rámci této celkové kontroly mají čistí oddaní svobodnou vůli, není neustále ovládána vnitřní energií. Svobodná vůle tedy má i na té úrovni svoje místo. A když se stane něco, co tato svobodná vůle způsobila, pak to neznamená, že za to Pán může, protože to přímo nedělá. Zodpovědnost leží na oddaných.
Ale vždy to k něčemu je – na té úrovni se neodehraje nic, co by nemělo nějaký božský účel. Je možné, ze jejich svobodnou vůli nepřímo inspiruje Pánova sladká vůle, a proto je něco napadne a pak to udělají… acintya bhedabhed. Džaj a Vidžaj tedy sestoupili, aby vylepšili Pánovu lílu. Rozhodně nepoklesli, protože k tomu byli nějak donuceni. Sestoupili, aby splnili nějaký vyšší cíl. A takových příkladů je mnoho. Výraz „poklesnutí“ není správný v případě, že na zemi sestupují čistí oddaní, sádhana siddhové.
Pokud oddaní mají svobodnou vůli, znamená to, že jsou součástí okrajové energie. Okraj znamená, že to není ani jedno, ani druhé. Není ovládán ani mahámájou, ani jogamájou, je to svoboda uprostřed. Poté, co dosáhnou sádhana siddhi avasthá úrovně, si oddaní zachovávají individuální povahu a individuální chování a to znamená, že mají i individuální svobodnou vůli. Mají tedy charakter okrajové energie. Kdyby byli zcela ovládnuti vnitřní energií, neexistovala by žádná svobodná vůle. Pak by byla na místě velká otázka – pokud by služba čistého oddaného té úrovně byla zcela řízena Pánovou vůlí, tak co by pak ten oddaný dělal? Pán nebude nikoho nutit, aby ho miloval, protože pak by si to neužíval. Pán si vychutnává jen oddanou lásku, kterou džíva nabídne ze své vlastní vůle a ze své vlastní touhy. Pokud by všechno dělal Pán, tak co by dělal oddaný? Bylo by to zcela neosobní a nemohlo by dojít k láskyplnému spojení mezi Pánem a Jeho oddaným. Takovou prému by si Pán nevychutnal. Musí tam tedy být obě dvě funkce – sádhana siddhové a samozřejmě také nitja siddhové mají silnou svobodnou vůli v rámci antaranga šakti – niterné energie. Čím víc svobodná vůle tyto siddhy posiluje, tím víc lásky a oddanosti k Pánovi cítí. A to se Krišnovi nesmírně líbí. Tato mocná oddaná láska ke Krišnovi a Rádhice je skutečnou prémou. Préma nikdy nemůže být ovládnutá Pánovou energií, protože pak už by to nebyla préma. Skutečná láska nemůže být řízená.
Je to opět acintya bhedabhed – jak moc na úrovni dokonalosti, na Gólóce, Pánova vůle ovládá individuální životy a do jaké míry mají oddaní kontrolu nad vlastním životem oddanosti Krišnovi a Rádhice. Je to vše vzájemně propojené, nelze to změřit nebo posuzovat černobíle. Je to jednota a rozdílnost zároveň. Jednota znamená blízké propojení, protože na té úrovni je vůle oddaných spojená s vůlí Pána, ale zároveň je to stále svobodná vůle daného oddaného a od vůle Pána se liší.
Když tito oddaní sestupují, nikdy bychom si neměli myslet, že Krišna porušuje slib, který nám dal:
avyakto ‘kṣara ity uktas
tam āhuḥ paramāṁ gatim
yaṁ prāpya na nivartante
tad dhāma paramaṁ mama
To, co vedantisté popisují jako neprojevené a neměnné, co je známé jako nejvyšší cíl — místo, odkud se ten, kdo ho dosáhne, nikdy nevrací — to je Mé svrchované sídlo.
Bg 8.21
Krišna svůj slib nikdy neporušuje. Musíme být velmi opatrní v posuzování toho, když někdo sestoupí na základě své vůle anebo na základě chybného použití svobodné vůle. Není vůbec snadné to pochopit. Rozhodně bychom to neměli nazývat poklesnutím, jako kdyby se jednalo o nějakou podmíněnou duši. Rozdíl mezi poklesnutím a dobrovolným sestoupením, vedeným silou vyšší vůle, je ten, že druhý případ se odehrává kvůli naplnění nějakého vyššího účelu. Pokud to pochopíme v čistém světle siddhánty, nebude problém. Je to harmonický způsob, jak to chápat.
Duše, která už se jednou na Vaikunthu dostala anebo se už na ní nachází, může někdy sestoupit dolů na základě speciálního využití své vlastní vůle. Když ale sestoupí, nikdy není ve stejné pozici jako podmíněné duše, i když se nachází na stejném místě. Niternou konstituční povahou se od sebe velice liší. Podmíněné duše jsou nucené být v pokleslém stavu, zatímco ona přichází ze své vůle, aby naplnila nějaký vyšší účel. Dalším velkým rozdílem je to, že podmíněné duše nejsou přímo pod ochranou Pánovy milosti, zatímco oddaní, kteří přišli z Vaikunthy, mají tuto ochranu a mají zaručenou svoji zpáteční cestu. Je to tedy úplně jiný případ. I když dle běžného systému duše, která se na Vaikunthu dostala a není zcela obejmuta niternou energií a stále si zachovává jisté okrajové vlastnosti se už nevrací zpět, zcela výjimečně to může nastat. Čistí oddaní přijímají obě dvě možnosti a my rovněž nemůžeme přijmout jen jednu a popřít druhou. Jedna situace je běžná, druhá je výjimečná.
Nemůžeme tedy prohlásit, že z Vaikunthy se nikdy a nikdo nevrací. Sestupují různé Pánovy inkarnace a také Jeho oddaní. Ti dokonce někdy vypadají jako záporné postavy, které jsou potrestány, je to ale jen dramatická zápletka – žádný skutečný přestupek nebo zločin tam nenastal. Hrají svoji roli jen proto, aby zdůraznili pozitivní stránku Pánovy líly. Jak jsem už vysvětlil, aby byl příběh zajímavý a abychom mohli obdivovat skutečné hrdinství hlavních postav, je zapotřebí záporných postav a konfliktu. Jedině pak bude podívaná zábavná. A v duchovním světě je to podobné.
Takže oddaní, kteří z Vaikunthy sestoupí, mají zpáteční cestu zaručenou, anebo musí dělat sádhanu a čekat na milost?
Nemusí. I když to může vypadat, že někteří z těchto oddaných dělají sádhanu a snaží se napravit, je to jen divadlo. Není to skutečně skutečné. Hrají svoji roli velmi realisticky, ale není to opravdová realita.
Zdali je sádhana siddha oddaný na úrovni Vaikunthy přijat niternou energií a zcela ztratí svoji okrajovou energii, anebo ne, zcela záleží na sladké vůli Pána. Jeho okrajová povaha může být zachována velmi subtilním způsobem v harmonii s vlivem niterné energie, ale může v ní být také rozpuštěna. Nikdo netuší, co se stane komu, záležitosti té úrovně nejde zevšeobecňovat, protože vše je řízeno sladkou vůlí Božského Páru, která je zákonem. Je to dynamické. Nelze prohlásit, že pravidlo je takové a takové a všechno vždy se musí odehrávat jedině takovým způsobem. Vše je tam dynamické a vůle Božského Páru vše ovládá hravým způsobem. To je to nejvyšší pravidlo, nadřazené všem ostatním.
Podobných příkladů najdeme mnoho – Čitrakétu, Bharata Maharádž… je popsáno, že Čitrakétu byl mahábhágavata – dosáhl již vznešené úrovně. Jednou ale navštívil Šivu a Párvatí a zastihl je v důvěrné chvilce. Přátelsky Šivovi něco řekl, neboť spolu měli blízký vztah, ale Párvatí se na to dívala úplně jinak. Byla přesvědčená, že ani přes jejich důvěrný vztah by Čitrakétu neměl přehlížet, že jedná se Šiva tattvou. Pán Šiva má vysokou ahikáru a je vždy nadřazený běžným společenským způsobům a pravidlům. Je avadhúta. Byla tedy rozhořčená, že ho Čitrakétu takto posuzuje. Proto ho proklela. Čitrakétu měl pravdu, když chtěl dát Šivovi radu, Pán Šiva měl také pravdu, když pochopil Čitraketuova přátelského ducha a jeho záměr, ale Párvatí se na to dívala ze svého hlediska, a tak ho proklela. Všichni měli pravdu z jejich úhlu pohledu. Poté, co ho Párvatí proklela, řekl Šiva své manželce: „Déví, víš, jak mocný Čitrakétu je? On by dokázal okamžitě tvoji kletbu odvrátit. Ale podívej se na něj – taková je síla mahábhágavaty. On tvoji kletbu s úsměvem a beze strachu přijal. Rozhodl se, že přijme roli asury, aby na chvíli hrál Pánova nepřítele.“
Tento příklad dávám proto, že i když se něco takového stane v životě mahábhágavaty, jako byl Čitrakétu, neměli bychom to nazývat poklesnutím. Je to jen hraní realistické role démona, který bojuje se sádhuy, polobohy a nakonec i s Indrou samotným. Byl velmi mocný, protože byl mahábhágavata oddaným, takže když hrál roli asury, stále měl tu stejnou sílu všemocného Boha v sobě. Bojoval proti polobohům, kterým bylo jasné, že proti němu nic nezmůžou. Vyhledali tedy útočiště u Pána Višnua. Předtím ale, než opustil tělo, můžeme vidět, že vyřknul nádherná slova oslavující Pána Višnua, které jsou jako drahokamy.
ahaṁ hare tava pādaika-mūla-
dāsānudāso bhavitāsmi bhūyaḥ
manaḥ smaretāsu-pater guṇāṁs te
gṛṇīta vāk karma karotu kāyaḥ
„Ó můj Pane, ó Nejvyšší Osobnosti Božství, budu moci být zase služebníkem Tvých věčných služebníků, kteří nacházejí útočiště jedině u Tvých lotosových nohou? Ó Pane mého života, mohu se znovu stát jejich služebníkem, aby má mysl mohla vždy vzpomínat na Tvé transcendentální vlastnosti, má slova mohla tyto vlastnosti vždy opěvovat a mé tělo Ti mohlo vždy s láskou sloužit?“
ŠB 6.11.24
na nāka-pṛṣṭhaṁ na ca pārameṣṭhyaṁ
na sārva-bhaumaṁ na rasādhipatyam
na yoga-siddhīr apunar-bhavaṁ vā
samañjasa tvā virahayya kāṅkṣe
„Ó můj Pane, zdroji všech možností, nechci si užívat na Dhruvaloce, nebeských planetách nebo planetě, kde sídlí Pán Brahma, ani nechci být svrchovaným vládcem všech zemských planet či nižších planetárních soustav. Netoužím být pánem mystických jógových sil a nechci ani osvobození, jestliže se musím vzdát Tvých lotosových nohou.“
ŠB 6.11.25
ajāta-pakṣā iva mātaraṁ khagāḥ
stanyaṁ yathā vatsatarāḥ kṣudh-ārtāḥ
priyaṁ priyeva vyuṣitaṁ viṣaṇṇā
mano ’ravindākṣa didṛkṣate tvām
„Ó Pane s lotosovýma očima, tak jako ptáčata, kterým ještě nevyrostla křídla, neustále vyhlížejí, kdy se vrátí jejich matka a nakrmí je; tak jako telata přivázaná provazy dychtivě očekávají dobu dojení, kdy jim bude dovoleno pít mléko jejich matek; a tak jako sklíčená žena, jejíž manžel je daleko od domova, neustále touží, aby se vrátil a po všech stránkách ji uspokojil, tak i já neustále dychtím po příležitosti přímo Ti sloužit.“
ŠB 6.11.26
Tyto verše jsou pravým opakem jeho předchozího jednání a můžeme tak vidět, že se vrátil zpět do svého vědomí mahábhágavaty. Už nebyl Vrittásurou, ale opět Čitrakétuem. Jsou to tak úžasné hymny, plné čisté oddanosti k Pánu! Jak dobře ale hrál svoji roli asury!
Tu poznámku Čitrakétu pronesl o své vlastní vůli?
Není jasné, zdali to byla jeho nebo Pánova vůle. Nesmíme ale zapomínat, že nebyl žádnou obyčejnou podmíněnou duší. Byl čistým oddaným a vůle čistých oddaných je vždy nějakým způsobem propojená s Pánovou vůlí. Nemůžeme mezi nimi úplně rozlišovat. Je to to stejné, jako když se dítě nachází v lůně matky – oba dva, matka i dítě, jsou zcela oddělenými bytostmi, ale protože se dítě nachází uvnitř matčina těla, nemůžeme je zcela oddělit. Je to acintya bhedabhed povahy. Učinil to na základě svobodné vůle, která byla podpořena vůlí Nejvyššího Pána, který chtěl, aby Čitrakétu tuto roli zahrál. Kdyby se tak nestalo, neexistovaly by ani tyto nádherné verše. Vzniklo tak protichůdné vychutnávání – je to, jako když sníte něco hořkého a pak okusíte sladkou rýži, amrita kélí. Obojí chutná skvěle, i když je to opačné.
Podobně Bharata Maharádž předtím, než se narodil jako jelínek, zakoušel extatickou lásku k Bohu. Byl na úrovni uttama adhikárího. Ať už na ni začal vstupovat anebo na ní byl – bez ní by tyto příznaky nenastaly. Ale i přesto získal nějakou připoutanost k malému jelínkovi, která byla tak silná, že předtím, než opustil své tělo, na něj myslel a strachoval se, kdo se o něj postará. Proto se dle zákonů přírody narodil jako jelínek. Jak to vysvětlit? Je to dost podobné jako poklesnutí z Vaikunthy. On sice nebyl přímo na Vaikunthě, ale byl na vznešené úrovni, na úrovni mahábhagavaty. Ale i přesto to z nějakého důvodu vypadalo, že poklesl, protože se nesoustředil přímo na Pána. Bylo to ale skutečné poklesnutí? Rozhodně ne. Můžeme vidět, že v dalším zrození byl ochraňován. I když měl tělo jelena, byl požehnán speciální mocí, takže si moc dobře pamatoval, proč se narodil jako jelen. Tento čistý oddaný byl použit jako příklad pro všechny ostatní, aby si před smrtí dávali pozor a neodchylovali pozornost od Nejvyššího Pána. Pokud se to mohlo stát tak velkému oddanému, jako byl Bharata Maharádž, pak se to snadno může stát i nám, a proto bychom si měli dávat velký pozor. Pán chtěl všechny varovat, a proto ho použil jako příklad. Stalo se to ale na základě jeho vlastní vůle s podporou sladké vůle Nejvyššího Pána. Ten ho také neustále ochraňoval, a tak si mohl pamatovat, proč se narodil jako jelen. Žil tedy v blízkosti světců a muniů v lese, naslouchal Védám a oslavám Nejvyššího Pána, a pak se znovu narodil jako člověk a stal se Džada Bharatou, dalším mahábhágavatou.
anta-kāle ca mām eva
smaran muktvā kalevaram
yaḥ prayāti sa mad-bhāvaṁ
yāti nāsty atra saṁśayaḥ
A každý, kdo na konci života při opouštění svého těla vzpomíná jen na Mě, dosáhne okamžitě Mého stavu bytí. O tom není pochyb.
Bg 8.5
Tyto příklady se tedy považují za sestoupení, nikoliv za skutečné poklesnutí. Poklesnutí nastává následkem aparádhy.
Je parampara jedna anebo má mnoho větví?
Parampara může mít spoustu větví a linií, stejně, jako jeden strom má mnoho větví. Každá z nich má své vlastní větve a lístky – všechno to jsou individuální bytosti, všechny jsou ale spojené s tím stejným hlavním stromem. Podobným způsobem funguje i guru-parampara. Parampara sestoupila takovým způsobem, že byla tak košatá, že Sarasvatí Thákur zavedl siksa guru bhagavati paramparu – od Čaturmukha Brahmy až ke Gaura Kišórovi Babádžímu. Vybral její představitele, aby bylo možné ji v krátkosti představit. Jinak by byla příliš obsáhlá. Není to tak, že by Brahmá neměl žádné jiné syny a žáky, pouze Náradu. Brahma měl mnoho dalších žáků a stejně tak Dévarši Nárada měl mnoho žáků vedle Vjásadéva. Mnoho z nich bylo vysoce kvalifikovaných a měli své vlastní parampary. Sarasvatí Thákur přijal pouze Vjásadévu, protože ho považoval za hlavní proud. Od Krišny k Brahmovi, od něj k Náradovi, od něj k Vjásadévovi atd…
To, že následujeme tuto paramparu, rozhodně neznamená, že by jiné parampary neexistovaly. Existuje jich mnoho a jsou pravé, jsou to jen jiné větve toho stejného stromu a rovněž na nich rostou lístky, květy a ovoce. Všichni se musíme stát harmonisty a vidět všechno z celkového pohledu, z absolutního hlediska harmonie. Pak bude náš pohled úplný.
Rasa
V Čaitanja Čaritámritě je řečeno,
*a
Každá oddaná nálada je sebenaplněná, naprosto dostatečná pro oddaného, který ji má. Je to proto, že máme co do činění s nekonečnou, nikoliv konečnou Realitou. Každičká nálada láskyplného vztahu s neohraničenou Božskou Pravdou se rovněž stává neohraničenou. Proto oddaní v paramparách, kde není upřednostněna mádhurja rasa, ve svém vztahu s Pánem nepociťují žádný nedostatek. K Pánu Nárájanovi například cítí dásja rasu, která rozhodně není jako otroctví, je jeho pravým opakem. Nedokážou bez takové služby žít a jsou k ní tak přitahováni, je zcela prodchnutá láskyplnou oddaností k Nejvyššímu Pánu. Cítí se zcela spokojeni i v šanta nebo dásja rase anebo v sakhja rase. Nemají žádnou potřebu jít ještě výš.
Když se s nimi setkáme, rozhodně bychom se jim neměli snažit říkat nebo podsouvat, že my jsme větší oddaní, že by se měli ke Krišnovi vztahovat ve vyšší náladě, než je šánta nebo dásja… I když z absolutního pohledu existuje hierarchie ras, tak kromě skutečně kvalifikovaných oddaných, kteří skutečně stojí na vyšší úrovni než je šánta nebo sakhja rasa, jim nikdo jiný nemůže nic takového radit.
Bylo by to stejné, jako bychom se na nějakou zemi dívali na mapě a posuzovali, jestli je lepší nebo horší, než jiné a pak bychom se snažili vysvětlovat lidem, kteří v těchto zemích skutečně žijí, že je tato země horší nebo lepší. Pokud nemáme adhikáru, ale jen intelektuální poznání, pokud jsme nedosáhli vyšší úrovně oddanosti a extatické lásky k Bohu, nemůžeme radit ostatním anebo je posuzovat, a už vůbec ne se na ně dívat povýšeně s tím, že my jsme lepší. Vznešený oddaný vždy vzdává úctu každé úrovni láskyplného vztahu s Pánem – to je vaišnavata.
Můžeme vidět, že ani Maháprabhu nechtěl narušovat ništhu Murárího Gupty v láskyplné oddanosti k Pánu Rámačandrovi. O Krišnovi mu vyprávěl jako doplnění, nikoliv tak, že by měl Rámačandru odmítnout a přijmout Krišnu. Věděl, že je velkým oddaným Pána Rámy, a zkusil mu říct: „Proč nepřijmeš do svého života i Pána Krišnu? Velmi tě to obohatí.“ Ale Murárí Gupta to nedokázal. Byl zcela pohlcen oddanou láskou k Pánu Rámačandrovi. Jeho hlavním životním Božstvem byl Pán Ráma. Pán Čaitanja to pochopil a nechtěl ho nijak rozrušovat, proto podporoval jeho ništhu k Pánu Rámačandrovi. A my musíme přístup Čaitanji Maháprabhua následovat.
V Kaljána kalpataru Šríla Bhaktivinód Thákur zmiňuje, že i některé duše na úrovni Vaikunthy, které jsou zapojené do extatické láskyplné služby Pánu Nárájanovi a prožívají ánandam, mohou sestoupit. Co naděláme? Existují oba výroky – že mohou sestoupit, i že nemohou sestoupit. Z neutrálního pohledu absolutního úsudku vidíme obojí – většinou nesestupují, ale z výjimečných důvodů mohou – ale v takovém případě mají plně zaručený návrat.
Zralé ovoce má stejnou cenu, ať už je na stromě anebo když ho utrhneme – a stejně tak čistý oddaný, ať už je na Vaikunthě, nebo zde, neztrácí svoji skutečnou hodnotu. Nikdy bychom ho neměli považovat za běžnou podmíněnou duši.
Jak se máme dívat na život čistých oddaných předtím, než oficiálně započnou svůj duchovní život?
Můžeme se na to dívat jednak běžným způsobem jako na vývoj, při kterém ten oddaný prošel různými životními obdobími, místy a situacemi, ale také bychom to měli chápat jako lílu. Nejde se na to dívat zcela obyčejně. Lílá znamená, že se věci neodehrávají úplně přímočaře a jasně, má mystičtější a nevyzpytatelnější povahu. Je proto zajímavější a chutnější. Pokud by bylo od začátku do konce jasné, že je někdo čistý oddaný – mohlo by to být monotónní. Někdy to tak je, ale ne pokaždé. Bylo by to předvídatelné a životopisy Krišnových oddaných by nebyly tak barvité, protože všechno by bylo předem jasně dané. Nebyla by tam chuť líly. Proto musíme věci chápat jak relativně, tak absolutně, a také tak chápat vztah mezi relativním a absolutním.
Můj Guru Maharádž byl, stejně, jako jeho rodina, velmi přitahován Pánem Rámačandrou. Postupně vyvinul velkou náklonnost k Čaitanjovi Maháprabhuovi, a skrze čistou oddanost Jemu se dozvěděl o Rádze a Krišnovi a pocítil k nim mnoho láskyplné oddanosti.
Existují dokonce i případy čistých oddaných, kteří byli ze začátku Kálí bhaktové. Poté, co se z nich stali oddaní Krišny, už se na ně nemůžeme dívat jako na oddané Kálí či Šivy. Jejich minulost zdobí jejich následný život coby oddaného Krišny. I ve Vradži mezi gópími můžeme vidět, že některé uctívaly Šivu či Kátjájaní. V konečném slova smyslu ale jsou všechny Krišnovy čisté oddané. Když se Krišna zjevil na této Zemi ve Vrindávanu, tak většina jeho současníků byli Jeho věčnými společníky. I přesto ale někteří z nich uctívali Šivu, Kátjájaní či Nárájana. Bylo to vše harmonicky zařízeno tak, aby to obohatilo chuť Krišna líly. Dokonce i matka Jašódá brala prach z lotosových nohou čistých oddaných, aby jím potřela Krišnovu hlavu. Není to nádherná lílá? Vzala prach z lotosových nohou čistého oddaného jejího syna, aby jím potřela Jeho hlavu. Ona neví, že její syn je Nejvyšší Osobnost Božství, takže si říkala, že by Mu měla potřít hlavu prachem z lotosových nohou mahátmy. Na pohled to nedává smysl – mělo by to přece být opačně! Ve skutečnosti to obohacuje chuť Krišna líly.
Jak ve Vradža líle, tak v Gaura líle najdeme i oddané, kteří uctívají Lakšmí-Nárájana. Musíme to chápat v harmonickém konceptu siddhánty. V konečném smyslu jsou všichni vaišnavové, i když relativně tomu tak vždy není. Musíme to chápat dle času, místa a okolností. Například policista musí někdy dělat nepříjemné věci, ale v principu je vždy dobrým člověkem, který ochraňuje dobro před zlem. Když někdo uvidí policistu v akci, může si říct, že je to velmi krutý člověk, ale on to dělá jen z bohulibé povinnosti. Podobně polobozi jsou vždy vaišnavové a vaišnaví, jen vykonávají různé povinnosti, které jim Pán udělil. Polobozi jsou také džívy, ale mají víc síly a energie. Jsou ale také podmíněni. Jivera svarup… konečná identita každého z nás je taková, že jsme všichni věčnými milujícími služebníky pána Krišny. V konečném slova smyslu jsou všichni vaišnavové a vaišnaví. Nějaké vaišnavské vlastnosti se už projevily, jiné zůstávají neprojevené, v podobě skrytého potenciálu. Uttama bhagavatové proto vidí všechno jako Pánovu zábavu, ať už je to pozitivní nebo negativní.
Všechno je schváleno Pánovou vůlí, i když on Sám do světského vesmírného dění nezasahuje. Jeho spojení s tímto světem je nepopiratelné, protože bez něj by nic nemělo cenu. Všechno by bylo zbytečné a mrtvé. Pán dává všemu život, bez Jeho vůle a síly by bylo všechno mrtvé. Proto je s tímto děním spojen a zároveň není. Acintya bhedabed. Není nijak ovlivněn zákony přírody, které On sám stvořil. Popsal to v Bhagavad-gítě:
mayā tatam idaṁ sarvaṁ
jagad avyakta-mūrtinā
mat-sthāni sarva-bhūtāni
na cāhaṁ teṣv avasthitaḥ
Ve své neprojevené podobě prostupuji celým vesmírem. Všechny bytosti jsou ve Mně, ale Já nejsem v nich.
Bg 9.4
na ca mat-sthāni bhūtāni
paśya me yogam aiśvaram
bhūta-bhṛn na ca bhūta-stho
mamātmā bhūta-bhāvanaḥ
A přesto ve Mně vše stvořené nespočívá. Pohleď na Mou mystickou moc! I když jsem oporou pro všechny živé bytosti a jsem všude, nejsem částí tohoto vesmírného projevu — Mé vlastní Já je samotným zdrojem stvoření.
Bg 9.5
To, co říká Krišna, vypadá, že si protiřečí, ale je to realita. Říká, že je to Jeho jóga vibhúti, transcendentální moc. Říká Ardžunovi, že se musí povznést nad jeho běžný způsob chápání, inteligence a realizace, aby byl schopný to pochopit. Jasně říká, že je všude a zároveň není nikde. Vše je v Něm, a přitom v Něm nic není. To je Krišnova transcendentální povaha, kterou lze jen těžko chápat.
Koho se týká Krišnův výrok, že Jeho oddaný nikdy nezanikne?
Myslí tím oddané z jakékoliv správné pravé duchovní skupiny nebo linie nebo cesty. Týká se to všech oddaných, nejen oddaných v této Krišnově tradici. Musíme to chápat v širším pohledu. Znamená to prostě oddané Boha. Krišna je Nejvyšší Osobnost Božství a miluje Ho spousta lidí, ale různými způsoby. Někteří jsou mu oddáni jako Pánu Nárájanovi, jiní jako Rámovi, a existuje spousta dalších koncepcí. Tento výrok se týká všech, kteří kráčejí po nějaké z cest oddanosti.
V čem se liší naše a Šankaráčárjova filozofie?
Hlavní rozdíly mezi Šankaráčárjovou a vaišnavskou filozofií najdeme ve třech aspektech:
1. osobní/neosobní vztah k Bohu a filozofie
2. věří, že se duše zcela smísí s Brahmadžjóti a sjednotí se s Bohem a ztratí tak jakoukoliv individuální existenci
3. přicházejí o příležitost láskyplného spojení mezi oddaným a Bohem v pěti rasách
Maháprabhu ale říká, že Bůh zůstane Bohem, ty se v Něm jen rozpustíš. Bohem pořád zůstane Bůh, ty se jím nikdy nestaneš. Jsi nesmírně maličký a to, že se v Bohu rozpustíš, Jeho existenci nijak neovlivní. Vzhledem k tomu, že se rozpustíš, už žádné ty ani nebude, tak jak by ses ty mohl stát Bohem? Aby ses stal Brahmanem, musel bys zůstat tebou, abys to dokázal vnímat a užít si to – tu sílu, tu ánandam. Ale ty už nebudeš, ale Brahma zůstane. Je to iluze myslet si, že se staneš Bohem. Můžeš se v něm nanejvýše rozpustit. To ale není spojení. Spojení znamená, že je zapotřebí dvou individuálních existencí, které si svoje spojení vychutnávají. Naprosté rozpuštění ve větší síle a energii není spojení – není to, že se tou silou staneme, jen se v ní rozpustíme a ztratíme naši individuální existenci. Běžné lidi ale filozofie o tom, že se mohou stát Bohy přitahuje – ale ve skutečnosti k tomu nikdy nedojde.
Do určité úrovně filozofie je ale Šankaráčárjovo učení dobré. Znovu ustanovil védskou kulturu a védské hodnoty a zvyky – uctívání Božstev, pránájámu, meditaci, jógu… takže do určité míry je to dobré, ale v konečném slova smyslu se to velmi liší. Proto můžeme vidět, že všichni naši áčárjové Šankaráčárju respektují, i když nepřijímají jeho filozofii.
Védská filozofie se rovněž dělí na osobní a neosobní. Šrímán Maháprabhu řekl, že i když védské poznání a siddhántická pravda, která jím byla zjevena, mohou na první pohled vypadat neosobně, tak když přejdeme počáteční úroveň jejich neosobní prezentace Božské Pravdy, můžeme v nich najít osobní koncept této Pravdy. Na první pohled je to neosobní, ale když se do nich víc zahloubáme, najdeme osobní koncept. Jyotir abhyantare rupam, atulam Syamasundaram (Sri Tattva sutra 3.29). Tak to vysvětlil Rámánudžáčárja a další vznešení oddaní. „Z dálky vypadáš jako záře, ale když se přiblížím k tomuto světu svitu, mohu vidět zdroj tohoto světla a tím je Krišna.“