Jak se během let vyvíjelo přátelství mezi Šrílou Prabhupádou a Šrílou Šrídharem Maharádžem? A jak pohlížet na konflikty mezi pokročilými oddanými? Přednáška z Gopínáth Gaudíja Mathu ve Vrindávanu, 16.11.2015.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/19c5_E_7Yra9kWdhal6ScidBS-6N1CLBu/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
PŘEPIS
Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákur měl mnoho kvalifikovaných, vznešených žáků – nejen jednoho nebo dva. Proto ho oslavujeme jako jagad-gurua. Ideální guru je vždy kvalifikovaný k tomu, aby vytvořil mnoho dalších kvalifikovaných oddaných. To je jeho skutečná sláva a skutečný kredit. A Šríla Sarasvatí Thákur Prabhupád byl jedním z těchto mocných vznešených oddaných Nejvyššího Pána – śaktyāveśa-avatār. Byl specificky zplnomocněn božskou silou Čaitanji, Nitjánandy, Panča-tattvy, Božského Páru a toto zplnomocnění dále rozšířil v podobě Šríly Šrídhara Dévy Gósvámího Maharádže, Šríly Bhaktivédánty Svámího Maharádže, Šríly Bhakti Pramóda Purího Gósvámího Maharádže a dalších. Vznešený oddaný je schopný moc, kterou získal od Nejvyššího Pána, expandovat do dalších podob.
Může zdát, že Šríla Bhaktivédánta Svámí Maharádž-dží neměl mnoho osobní společnosti Šríly Bhaktisiddhánty Sarasvatího Thákura Prabhupády, ale on se s ním sdružoval ve svém vnitřním světě, ve světě své oddanosti k němu. A z tohoto světa, který byl úzce propojený se službou jeho velkému guruovi, získal nespočet realizací. To, co jsem právě popsal, rovněž potvrdil Šríla Šrídhar Dév Gósvámí Maharádž – projevení moci a milosti Šríly Sarasvatího Thákura Prabhupády skrze Bhaktivédántu Svámího Maharádže bylo prostě úžasné zažít. Proto se Šríla Guru Maharádž nezdráhal o něm otevřeně prohlásit, že není nikým jiným, než zplnomocněnou inkarnací Krišny a také, že mu Pán Nitjánanda udělil speciální milost, aby kázal vědomí Krišny po celém světě. Říkával také, že Bhaktivédánta Svámí Maharádž byl zplnomocněn Krišnou i Bhaktisiddhántou Sarasvatím Thákurem k tomu, aby naplnil předpověď Šrí Čaitanji Maháprabhua:
pṛthivīte āche yata nagarādi grāma
sarvatra pracāra haibe mora nāma
„Brzy nastane den, kdy se Mé svaté poselství bude šířit do všech koutů světa. Mnoho dobrých duší bude pěstovat život vědomí Krišny. Ten den brzy nastane.“
Čaitanja Bhágavata, Antja-khanda 4.126
Toto prohlásil Šrí Čaitanja Maháprabhu a Šríla Bhaktivinód Thákur znovu potvrdil tuto předpověď, že onen den skutečně brzy nastane. Obě tyto předpovědi i velká touha Šríly Sarasvatího Gósvámího Thákura Prabhupády, aby se božské poselství vědomí Krišny, božské lásky a náklonnosti, rozšířilo do všech koutů světa, byly naplněny skrze mého velkého śikṣā-guru pāda padmu – Šrílu Bhaktivédántu Svámího Maharáddžího, a proto ho Šríla Guru Maharádž prohlásil za śaktyāveśa-avatāra.
Takže by se dalo říct, že byl přímo zplnomocněn milostí Šrímatí Rádhárání?
Samozřejmě, není třeba zmiňovat, že velmi silné spojení se Šrímatí Rádhárání tam bylo také. Naše cesta oddanosti je přímo spojená s rūpānuga linií, s Rúpou Maňdžarí – Rúpou Gósvámím Prabhuem… vede skrze sakhī až ke Šrímatí Rádhárání.
kṛṣṇa taba puṇya habe bhāi
e-puṇya koribe jabe rādhārāṇī khusī habe
dhruva ati boli tomā tāi
Tuto báseň složil můj drahý učitel, Bhaktivédánta Svámí Maharádž. V této básni si Krišnovi stěžuje, že by mu měl dát více milosti. Říká: „Můj duchovní učitel, Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Gósvámí Prabhupáda, byl tak drahý Šrímatí Rádhárání, byl Varšabhánaví Dajita Dás. Měl tu nejnádhernější silnou touhu rozšířit nektarové božské poselství Šrí Čaitanji Maháprabhua po celém světě. A pokud mi, Krišno, milostivě pomůžeš tuto touhu mého Gurudévy splnit, získáš velkou neocenitelnou odměnu – a co je to za odměnu? Velice potěšíš Šrímatí Rádhárání. Proto Tě chci motivovat, abys mi milostivě pomohl rozšířit nektarový poklad vědomí Krišny po celém světě. Pokud budu díky tvé pomoci úspěšný, Šrímatí Rádhárání Tě zahrne tolika požehnáními, milostí a speciální láskou. A o to Ti přeci jde! O to Ti přeci jde v první řadě!“
Tímto způsobem naléhal na Krišnu v náladě sakhya-rasy – čistého přátelství s lehkou příměsí mādhurya nálady, jako Subal Sakhá. Šríla Guru Maharádž také zmiňoval, že Šríla Svámí Maharádž měl nějaké blízké spojení se Subala Sakhou, viděl se jako jeho expanzi. Subal Sakhá je jedním z nejlepších a nejmilovanějších důvěrných přátel Pána Krišny ve Vradža-līle, který je také důvěrně propojený se zábavami mādhurya-rasy Božského Páru – Šrímatí Rádhárání a Krišnačandry. Šríla Guru Maharádž v něm zachytil jistý proud Nitjánandovy milosti, milosti Šríly Sarasvatího Thákura a Bhaktivinóda Thákura a také milosti Šrímatí Rádhárání, a nakonec i Krišny. Všichni tito přišli do života Bhaktivédánty Svámího Maharáddžího. Subal Sakhá je považován za jednoho z priya-narma sakhů – nejdůvěrnějších přátel – který ví, co se odehrává v Krišnově srdci. Všichni gopové do této kategorie nepatří. Subal Sakhá je Krišnovi tak blízký, že Mu dokáže číst myšlenky. Hraje zásadní a veledůležitou roli při setkávání Rádhy a Krišny.
Čistí oddaní nás svým vlastním příkladem učí, jak žít život jako brahmacārī, jak žít v manželství a také jak žít život v plném odevzdání – paramahamsa sannyāsa. Šríla Bhaktivédánta Svámí Maharáddží byl jedním z takových dokonalých příkladů toho, jak žít čistě oddaný život v manželství i v sannyāsu. Během svého manželství se přirozeně musel starat o svůj obchod a rodinné povinnosti, ale je třeba si povšimnout, že ať dělal cokoliv, vždy výsledky věnoval službě Nejvyššímu Pánu. Účel světí prostředky. Aby podpořil rodinu, musel samozřejmě i vydělávat peníze. Konečným cílem jeho obchodních a rodinných aktivit však bylo sloužit Šrímánu Maháprabhuovi, Gurudévovi, Rádě a Krišnovi. I když navenek to vypadalo, že neměl příležitost být delší dobu ve společnosti Šríly Bhaktisiddhánty Sarasvatího Thákura Prabhupády, ve svém vnitřním světě byl službě svému guruovi zcela odevzdaný. Ustanovil příklad, jak správně a ideálně žít v manželství – cokoliv, co člověk vydělá, by se mělo použít ve službě Krišnovi. Když vydělal nějaké peníze, tak plánoval, jak za ně vydá časopis Zpátky k Bohu. Nebo jel do Čaitanja Gaudíja Mathu na Bagh Bazaru za svým Gurudévou a věnoval mu je jako příspěvek. Byl tak oddaný kázání poselství Bhagavat-gíty, takže kdykoliv a kdekoliv mohl, o ní promlouval anebo vyprávěl o Pánu Čaitanjovi. Nikdy si nenechal ujít příležitost kázat. Takže i když byl ženatý, kázal vědomí Krišny inteligentním lidem kdekoliv a kdykoliv se mu naskytla příležitost. Byl to nádherný příklad Krišna-samsáry.
Občas si stěžoval, že se některé jeho děti nestávají oddanými Krišny, jak by od nich očekával. Jeho cílem bylo věnovat všechny výsledky svého rodinného života službě Rádě a Krišnovi. Měl mnoho společnosti svého milovaného duchovního bratra, Šríly Šrídhara Dévy Gósvámího Maharádže, už od dob, kdy byl jejich Gurudév přítomný. V té době se poznali a velmi se sblížili. Poté, co Sarasvatí Thákur ukončil své pozemské zábavy a odešel z tohoto světa, stalo se jejich přátelství ještě důvěrnějším. Víme, že Šríla Bhaktivédánta Svámí zvával Šrílu Šrídhara Maharádže do svého domu v Kalkatě, kde spolu pobývali dlouhou dobu. Trávili čas pohrouženi do Hari-kathā a rozprávění ze Šrímad Bhágavatamu. Šríla Bhaktivédánta Svámí Maharádž byl tak šťastný, že mohl ve svém době sponzorovat téměř měsíc dlouhý Hari-kathā program. Šríla Guru Maharádž s ním sice nežil nepřetržitě, ale zato často a opakovaně. Měl v jeho domě vyhrazen krásný pokoj a byl vítaný kdykoliv, kdy by chtěl přijet. Tento pokoj se stal při Guru Maharádžových návštěvách Kalkaty jeho trvalým sídlem. Občas tam také bydlívali brahmacārīni ze Šrí Čaitanja Sarasvat Mathu – Góvinda Maharádž a další – a pomáhali mu s kazatelským programem.
Oba dva si vzájemně napomáhali v kázání – Šríla Bhaktivédánta Svámí Maharádž sponzoroval kazatelské programy Šríly Guru Maharádže a ten zase podporoval kazatelský program Šríly Bhaktivédánty Svámího Maharádže. Oba dva organizovali programy pro svého Gurudévu. Když Šríla Guru Maharádž přijel na návštěvu, oba dva vznešení duchovní bratři diskutovali o mnoha úžasných aspektech Gaudíja-vaišnavské siddhānty, bavili se o závěrech čisté oddanosti. Šríla Guru Maharádž mu vyjevoval své srdce.
dadāti pratigṛhṇāti
guhyam ākhyāti pṛcchati
bhuṅkte bhojayate caiva
ṣaḍ-vidhaṁ prīti-lakṣaṇam
„Dávat a přijímat milodary, důvěrně vyjevovat svou mysl a důvěrně se dotazovat, přijímat prasādam a nabízet prasādam – to je šest znaků lásky, kterou si oddaní navzájem projevují.“
Šríla Rúpa Gósvámí, Šikšámrita 4 SP
Taková výměna probíhala mezi těmito vznešenými oddanými po dlouhou dobu – dávání a braní, braní a dávání… Oba si vychutnávali náladu vzájemné diskuze na témata Rádhy, Krišny, Maháprabhua…
Rozkol v Gaudíja Mathu
Byl to ten samý byt, kde se odehrávala mírová jednání mezi dvěma znesvářenými stranami Gaudíja Mathu?
Guru Maharádž vyprávěl, že to bylo právě v tom bytě, kde se odehrála mírová jednání mezi dvěma znesvářenými větvemi Gaudíja Mathu – Ánantou Vásudévou a jeho následovníky a Tírthou Maharádžem a jeho následovníky. Bhaktivédánta Svámí se jich pochopitelně také účastnil a bylo to také tam, kde navrhl, aby byla založena nová organizace se Šrílou Šrídharem Maharádžem v čele, což ale Šríla Šrídhar Maharádž odmítl. Tato nálada u Šríly Bhaktivédánty Svámího Maharádže přetrvala, když Šrílovi Šrídharovi Maharádžovi později nabídl, aby vedl ISKCON – jak na začátku, krátce po jeho založení, tak v jeho posledních dnech.
I v době svárů v Gaudíja Mathu měli všichni velice pevnou víru ve Šrílu Šrídhara Gósvámího Maharádže, v jeho jeho principy a ideály. Uznávali jeho jedinečnou nestrannou pozici a spravedlivý pohled. Obě strany věděly, že se nestane ničím nepřítelem, že je vždy přítelem a následuje cestu pravdy, aniž by bral ohled na nějaké předsudky. Díky tomu, že v něj měly důvěru obě znesvářené strany, chtěly se dohodnout pod jeho vedením. A tato jednání se odehrávala právě v domě Šríly Bhaktivédánty Svámího a tato jednání také přinesla nějaké dobré výsledky, které ukončily boje. Naše guruvarga mezi sebou sice měla zdánlivé spory v rámci rozdílnosti v názorech, na úrovni Gólóky jsou ale všechny tyto rozdíly přeměněny v rozdílné chutě – jsou jako koření, které ještě lépe dochutí vzájemné spojení. Když vaříme nějaké dobré jídlo, přidáváme do něj koření. Samotná chuť koření je sice příliš silná a ostrá – když se však toto koření přidá do jídla, tak jeho chuť zvýrazní a vylepší. A právě takovéto rozdílnosti a rozbroje jsou jako koření, které Pánu umožní, aby si vychutnal náladu vīra-rasy.
Stalo se, že na závěr tohoto setkání se rozdávaly sladké kuličky, jak je v Indii zvykem, aby vše vždycky končilo sladce. Ánanta Vásudéva Prabhu se ale zdráhal tuto sladkost přijmout, protože se obával, že by ho někdo mohl otrávit. Nechtěl si tedy od nikoho sladkou kuličku vzít. Když mu ji ale podal Šríla Šrídhar Maharádž osobně, tak ji bez zdráhání přijal, protože věděl, že někdo, jako je Šríla Šrídhar Maharádž by mu nikdy neublížil, protože je skutečným přítelem. Dělal prostředníka proto, aby z toho měly prospěch obě strany. Ánanta Vásudéva se Šrílou Guru Maharádžem byli velmi blízkými přáteli. Vykonal spoustu služby pro Sarasvatího Thákura. Chyby se v životě dějí, neměli bychom z nich dělat něco velkého, neboť jsou součástí života. Šríla Guru Maharádž k němu i přes jeho dočasný odklon vždy cítil laskavý soucit. Neměli bychom ho zavrhovat, neboť obdržel mnoho milosti od svého Gurudévy a také mu věrně sloužil. Guru Maharádž nikdy neměl problém ho přijmout, pokud by se napravil. Necítil k němu nenávist anebo úplné odmítnutí. Byl vždy velmi laskavý a jemný a přál mu vše dobré. Samozřejmě necítil žádné sympatie k jeho odklonu, empatii k jeho osobě však ano. Taková byla jeho nálada. A Ánanta Vásudva to také věděl a měl ve Šrílu Guru Maharádže plnou víru.
Anvaya vyatirekābhyam – z pohledu uttama–adhikārī mahābhāgavaty byly všechny tyto události jako koření – zábavy Rádhy a Krišny se také nesou jak cestou anvaya – pozitivně, tak cestou vyatirekābhyam – zdánlivě negativním způsobem, v temnotě. Pozitivně i negativně, ve slasti i v bolesti, a to vytváří skvělou možnost ke srovnání dobrého a špatného. Když zažijeme něco negativního, pak dokážeme ještě více oceňovat dobro. Z madhyama adhikārī úrovně to vidíme jako smutné záležitosti, ale z pohledu uttama adhikārīho je jasné, že vše má nějaký význam a že se můžeme poučit a dávat si dobrý pozor, abychom si mezi sebou udržovali čistý přátelský vztah. Jakmile začneme být motivovaní sobeckými zájmy či zájmy organizace, pak se může takový vztah narušit. Je dobré být na pozoru.
Guru Maharádž vždy vysvětloval, že existují relativní zájmy a absolutní zájmy. Mezi těmito dvěma druhy zájmů jsou vždy nějaké rozpory. Namísto hledání rozporů mezi relativním a absolutním je však lepší nacházet harmonické vztahy. A pokud není možné relativní a absolutní harmonizovat, vždy bychom měli upřednostnit a podporovat absolutní zájem na úkor toho relativního, jinak by nemohla nastat skutečná harmonie a jednota. Guru Maharádž vždy dával přednost jednotě před rozdílností a vždy nás inspiroval, abychom odmítali negativní rozdílnosti, protože pak by jednota nenastala. Šrí Čaitanja Maháprabhu také skrze princip acintya–bhedābheda propagoval náladu láskyplného spojení. Tak bychom na to měli pohlížet. Někdy můžeme vidět nějaké zdánlivé rozbroje mezi dvěma skupinami, ale to je vyatirekābhyam – jak popisuje siddhānta Šrímad Bhágavatamu, Pánovy zábavy probíhají na této světské úrovni oběma způsoby – jak pozitivně, tak i negativně.
Mahābhāgavata na to pohlíží neutrálně, i když je nakloněný spíše pozitivní stránce Krišna-līly. Ví, že negativní stránka není přímo součástí Krišna-līly, ale je tu od toho, aby zvýraznila pozitivní stránku. Mahābhāgavata se k ní proto staví neutrálně, protože ví, že tento hmotný svět obsahuje jak pozitivno, tak negativno a je místem jak pro oddanost, tak pro vykořisťování. Guru Maharádž hmotný svět nazval zemí vykořisťování, protože taková je světská povaha. Nemůžeme očekávat, že vše od začátku do konce bude plynout jen pozitivně, bez jakéhokoliv konfliktu. To můžeme předpokládat pouze v Pánově božském příbytku. A to je rozdíl mezi světským a transcendentálním. Naším konečným cílem je vymanit se z této světské úrovně vykořisťování a odejít do Pánova božského příbytku, na Gólóku, a stát se jejími obyvateli. To je cílem naší sādhany.
Šrímad Bhágavatam uvádí příklad avadhūty, který se učil od 24 bytostí – bral si jen esenci a přijímal ji. Stejně tak i my se můžeme poučit z těchto zdánlivých bojů, konfliktů a nesrovnalostí mezi oddanými a naučit se jak něco pozitivního, tak to, co bychom dělat neměli a na co bychom si měli dávat pozor. Měli bychom také vidět, že i po všech těchto bojích můžeme být opět spojeni dohromady – možnost usmíření a urovnání existuje vždycky. Vždy existuje potenciál jednoty v rozdílnosti. Až se všichni tito duchovní bratři sejdou na Krišnalóce, bude mezi nimi naprostá harmonie, zbavená jakéhokoliv rozporu. Proto mahābhāgavatové ze své úrovně na vše pohlížejí jako na divadelní představení. Na pohled to vypadá jako skutečný konflikt, ale poté, co představení skončí, je jasné, že to nebylo doopravdy, všechno se přátelsky urovná a nastává harmonie. A tak to bylo i v tomto případě – můžeme vidět, že i přes všechny konflikty, když se duchovní bratři později setkali, mluvili o sobě dobře, chválili se, byli spolu v přátelském spojení… Pamatuji si, že Akinčan Krišnadás Babádží býval poslem – následujíc ve šlépějích Dévárišiho Nárady navštěvoval různé chrámy, kde sídlili jeho duchovní bratři, a skrze něj Šríla Guru Maharádž a ostatní duchovní bratři dostávali zprávy z Gaudíja Vaišnavského světa a vzájemně se o sobě dozvídali. Všichni vždy o svých duchovních bratrech mluvili hezky a s láskou a zcela zapomněli na to, co se odehrálo v minulosti.
Pravda není jednostranná – občas oddaní kladou přílišný důraz například na některé negativní poznámky, které Bhaktivédánta Svámí Maharádž o Šrílovi Šrídharovi Maharádžovi pronesl. Ale mimo těchto pár věcí o něm řekl mnoho krásného, velice ho chválil a také se s ním často sdružoval – chodíval k němu na návštěvu do Šrí Čaitanja Sarasvat Mathu a také ho zvával do svého chrámu. Pokud by vůči němu měl skutečně negativní přístup, tak proč by toto všechno dělal? Každý inteligentní člověk pochopí, že se jeho negativní výroky týkaly rozdílnosti v názorech mezi dvěma duchovními bratry. V určité náladě mohli prohlásit jedno nebo druhé…
Šríla Guru Maharádž nepřijal návrh Šríly Bhaktivédánty Svámího Maharádže, aby se stal hlavou ISKCONu, ze dvou důvodů. Na venek řekl, že je to proto, že už je na to příliš starý, že má na starosti svoji misi a svůj život v bhajanu, nemohl by tedy všude cestovat. Svámí Maharádž mu na to odpověděl, že by mohl bydlet v majápurském Čandródaja mandiru a všichni by jezdili za ním a naslouchali mu. Šríla Guru Maharádž se ale necítil kvalifikovaný, aby ve svém pokročilém věku přijal tuto zodpovědnost a také jeho nálada byla spíše náladou bhajanu. Existují dva druhy nálad – goṣṭhyānandī a bhajanānandī. Oba jsou vysokými standardy života bhajanu a ve svém pokročilém věku byl Šríla Guru Maharádž spíše v bhajanānandī náladě. Naopak Šríla Svámí Maharádž byl spíše goṣṭhyānandī. Byli oba vznešenými oddanými, ale měli rozdílné nálady. To byl jeden důvod.
Existoval ještě důvěrnější důvod, který Šríla Guru Maharádž sdělil jen mě, Krišnamají déví a několika dalším blízkým žákům. Kdyby tuto zodpovědnost přijal a stal se vůdcem, mohlo by to vytvořit budoucí komplikace ohledně vztahu gurua a žáka. Svojí přirozenou pozicí by se stal śikṣā guruem ISKCONu, z čehož by mohl vzejít zmatek, protože by de facto byli v ISKCONu dva guruové – na základě písem není pozice śikṣā gurua nižší, než pozice dīkṣā gurua. Proto Guru Maharádž nechtěl, aby taková situace v ISKCONu nastala. Raději viděl, aby byl Šríla Svámí Maharádž jediným áčárjou celého ISKCONu. Šríla Guru Maharádž byl velmi zkušený a nechtěl způsobit žádné budoucí problémy tím, že by byli dva guruové, což by se nevyhnutelně stalo, kdyby nabídku přijal. I tak si Šríla Guru Maharádž této velkodušné nabídky cenil – chtěl ale, aby Šríla Svámí Maharádž zůstal jediným āčārjou.
Někteří lidé to ale nechápu a tvrdí, že nabídku odmítl, protože chtěl být sám guruem. Je to ale přesně naopak. Měl ochranářskou náladu a byl přesvědčený, že když Bhaktivédánta Svámí ISKCON vytvořil, měl by být také jeho jediným āčārjou. Pokud někdo chtěl śikṣu, mohl přijít k němu a on byl vždy připravený vést svými pokyny, svojí śikṣou. A to po něm také Svámí Maharádž chtěl – dal pokyn svým žákům, aby po jeho odchodu za Šrílou Šrídharem Maharádžem chodili pro śikṣu. Nakonec vlastně Šríla Guru Maharádž jeho žádost, aby dál vedl jeho žáky, přijal – dělal to ale ze své mise. Nikdo nemůže říct, že Šríla Guru Maharádž prosbu odmítl – naopak, naplnil ji. Stal se velkým śikṣā guruem mnoha oddaných. Ale dělal to ze své mise, aniž by se dělil o ISKCON a přímo se na něm podílel, protože ze zkušenosti věděl, že by to vedlo k budoucím konfliktům.
Guru Maharádž znovu a znovu zdůrazňoval, že máme být hledači esence – saragrahi. Na této úrovni jsou vždy dobro a zlo promíchané. Když se v dole těží zlato, je smíchané s bahnem a různými nerosty. Abychom získali ryzí zlato, musíme tyto nechtěné složky odstranit. Podobně se těží diamanty – existuje proces, jak to udělat. A stejně tak ve světě duchovních realizací a činností se musíme stát hledači podstaty. Díky světské povaze je na této úrovni všechno promícháno a my musíme přijmout to dobré a příznivé pro službu Krišnovi – ānukūlyasya saṅkalpaḥ – a musíme eliminovat ty negativní, nepříznivé věci. Takový je náš standard, taková je naše bezpečná pozice. A špatné věci nemusíme jen eliminovat, ale také se můžeme snažit je napravit. Měli bychom pomoci zlu, aby se napravilo v dobro. Takový je vznešený princip Maháprabhua a Nitjánandy – byli tak milosrdní i k hříšníkům! Maháprabhuovým principem bylo nenávidět hřích, nikoliv hříšníka. Ničit hříchy, ne hříšníky. Kde by jinak byl princip milosti? Maháprabhu i Nitjánanda Prabhu jsou ztělesněním nekonečného milosrdenství a Guru Maharádž často říkával, že milosrdenství stojí nad spravedlností. Ve vyšší říši duchovního světa vládne milost, nikoliv spravedlnost. My, jako pokleslé duše, si toho moc nezasloužíme na základě spravedlnosti, ale i přesto po tom toužíme a darem milosti je nám to dáno, je nám požehnáno neocenitelným pokladem Krišna-premy, oddané služby a vztahu ke Krišnovi. I když si ho nezasloužíme, tak jsme ho získali – a to jen díky milosti.
Vrindávan, 16.11.2015