Jaké jsou životní příběhy třech Gosvámích – Krišna Dáse Kavirádže Gosvámího, Ragunátha Batty Gosvámího a Ragunnátha Dáse Gosvámího, jejihž odchod z této planety slavíme ve stejný den?
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/1BrWYL4z5IjxMNytMEm3hPixncU3L6tYj/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
PŘEPIS
V mém srdci se zjevila myšlenka o úrovni čisté oddanosti. Někdy oddaní nedokáží snášet akutní intenzívní odloučení od Krišny, a tak chtějí opustit svá těla. Šrímatí Rádhárání, nebo i jiné věčné blízké společnice a společníci Božského Páru mívají tak silnou vipralambha dasu, že už tolik bolesti stesku nesnesou. Bolestivá láska ke Krišnovi, způsobená steskem, je tou nejvyšší úrovní. Zázračnou silou oddanosti ke Krišnovi je ale jejich život zachován a je nádherně udržován, ale přitom je prostoupen nektarovou bolestí lásky v odloučení.
Když Sanátana Gósvámí Prabhu chtěl opustit své tělo pod koly Džagannáthova vozu, protože už nemohl snést bolest odloučení od Božského Páru, Rádhy a Krišny, říkal si: „K čemu mi tohle tělo je? Nedokážu pořádně dělat svůj bhajan, tak proč dál žít?“ Taková byla jeho nálada, plná oddané pokory. „Raději se svého života, svého těla vzdám pod koly vozu Pána Džagannátha.“ Maháprabhu ho ale zastavil. Miloval Sanátanu Gósvámího, Rúpu Gósvámího, Svarúpa Gosvámího, Ráje Ramánandu… měl je všechny moc rád. Proto nedokázal tuto touhu Sanátany Gósvámího tolerovat. Jen samotná myšlenka na Sanátanův odchod ho velmi zabolela. Měl tolik lásky ke svému milovanému oddanému!
Někteří vznešení oddaní se někdy moc nestarají o svoji tělesnou stránku. Sanátan Gósvámí přicestoval do Džagannáth Purí zdaleka a při své cestě prošel různými podnebími a zakusil různé strasti a tak se stalo, že někde chytil kožní infekci – kandu rasu. Ta byla tak vážná, že se mu po celém těle udělaly mokvavé puchýře. Ty při doteku praskaly a vytékal z nich mok. V takovém stavu dorazil Sanátana Gósvámí do Purí. Jakmile uviděl Šrímána Maháprabhua, poklonil se Mu a Maháprabhu ho chtěl obejmout. Sanátan Gósvámí se toho ale obával, protože celé jeho tělo pokrývaly puchýře. Maháprabhu to viděl, ale vůbec mu to nevadilo. Když ho objal, samozřejmě se ty puchýře dotýkaly Pánova těla, ale Maháprabhu měl tolik lásky a náklonnosti, že mu to bylo jedno. Naopak si objetí Sanátany Gósvámího velmi užíval. Pán poznamenal: „Sanátane, nestrachuj se, cítím božskou vůni – catuḥ sama (aromatická směs santálové pasty, rumělky, kafru a mošusu), která z tvého těla vychází. Tvé tělo, mysl a duše patří Krišnovi. A s tím, co náleží Krišnovi, musíme zacházet s patřičnou úctou. Nemůžeme se na to dívat jen materiálně.“
Například na sliny dítěte se matka nedívá jako na něco odporného, protože k dítěti cítí velkou lásku. Takže Maháprabhuova intenzívní láska k Sanátanovi Gosvámípádovi byla tak silná, že i když viděl příznaky kandu rasy – puchýře, ze kterých vytékal mok – tak mu to nevadilo a Sanátanu Gósvámípádu objal. Ten se rozplakal, netušil, co se děje a říkal si, že Pánovo tělo je nyní pokryté mokem z jeho puchýřů. Necítil se vůbec šťastně, ale Maháprabhu způsobil, že se přeci jen rozveselil. „Sanátane, proč jsi plný obav? Vše, co máš, zcela patří Krišnovi a toto tělo též. Já objímám tvé tělo a srdce, které jsou odevzdané Krišnovi. Nemohou tedy být ovlivněny žádným světským způsobem. Krišna Mě pouze zkouší, aby viděl, jak se budu chovat k Jeho čistému oddanému – zdali ho budu vidět transcendentálně, nebo materiálně; jestli si řeknu, že se ho nemohu dotknout, protože má nějakou infekci. Tobě se ta infekce přihodila proto, že Krišna chtěl vyzkoušet Mě.“
Taková je povaha láskyplného pohledu láskyplného Pána. Pán lásky znamená, že je velmi milující. Pán krásy znamená, že umí zkrášlovat své oddané. Pán lásky také umí naplnit srdce svých oddaných božskou láskou. Proto je Čaitanja Maháprabhu známý jako Pán lásky, Pán krásy, Pán soucitu, Pán milosrdenství, Pán milosrdné lásky…
Pán Čaitanja nedokázal snést byť jen myšlenku na odchod svého milovaného Sanátany Gósvámího. Zastavil ho a řekl: „Sanátane, co si o sobě myslíš? Myslíš si, že tvé tělo náleží tobě? Že ho prostě můžeš zničit jako něco, co ti patří? Je to Krišnův majetek! Tvoje tělo, mysl, duše, srdce a všechno ostatní patří Krišnovi. Jak bys mohl ničit Krišnův majetek? To přeci nemůžeš! Pokud by bylo možné Krišny dosáhnout pouhým opuštěním těla, pak jsem připraven opustit své tělo milionkrát hned teď, abych Ho dosáhl. Krišny ale takto dosáhnout nelze, to je možné jen oddanou láskyplnou službou – bhajanem.“ Pak se samozřejmě Sanátana Gósvámípáda této myšlenky zcela vzdal a cítil, že má láskyplné útočiště v milosti Pána Čaitanji, svého milovaného Pána.
Poté, co Čaitanja Maháprabhu opustil tento svět, Raghunnáth dás Thákur rovněž cítil tak velkou akutní bolest stesku, že přesahovala hranice toho, co byl schopný snést. Chtěl skočit z hory Góvardhan, ale pak zjistil, že našel Čaitanju Maháprabhua v podobě Rúpy a Sanátany a tím se zklidnil a pocítil, že má útočiště. Tento příběh jsem od naší guruvargy slyšel v této podobě, ale vím, že existuje více verzí. Podle některých oddaných nakonec z Góvardhanu skočil, podle jiných o tom neexistují záznamy. Je to ale zcela možné, protože oddaní někdy takovou náladu mají – nedokáží snést intenzitu stesku z odloučení. Někdy se to děje i na světské úrovni, že jeden člověk bez druhého nedokáže žít – když zemře jeden, chce zemřít i druhý.
Význam písně Rádhé Džajo Džajo Mádhava Dajité
Rádhé Džajo Džajo Mádhava Dajité je jednou z nádherných písní, které Šríla Rúpa Gósvámí napsal na oslavu Šrímatí Rádhárání.
Rādhe jaya jaya mādhava-dayite – všechna sláva Šrímatí Rádhárání, Svajam Rúpě déví, Krišnově nejvyšší milované Bohyni! Všechna sláva, všechna sláva přenádherné Bohyni Šrímatí Rádhice, kterou Mádhava miluje ze všech nejvíc!
Gokula-taruṇī-maṇḍala-mahite – Ona je známá jako ta nejlepší ze všech nádherných gókulských dívek. Neexistuje vhodné anglické slovo, výraz taruṇī můžeme přeložit jako dívka, nebo jako anděl. Je tak okouzlující, že vždy překonává všechny ostatní vradžské dívky svojí neskutečnou krásou, úžasnými vlastnostmi a silou své lásky. A zároveň také okouzluje jejich srdce.
Dāmodara-rati-vardhana-veśe – Šrímatí Rádhiká okouzluje a silně přitahuje srdce Jejího milovaného Pána Damódara natolik, že když Ji byť jen zahlédne, zcela Ho pohltí láska k Ní. Jinými slovy pro Jejího Pána Damódara je natolik okouzlující, že jedinou chvilkou s Ní, nebo jediným pohledem na Ni se Jeho srdce naplní oddanou láskou k Ní. To, jak se obléká a zdobí, natolik těší srdce Pána Damódara, že Ho to naplní blaženou láskou k Ní.
Hari-niṣkuṭa-vṛndā-vipineśe – Vipineśa je Vipina Krišna, Pán Vrindávanu. A s Ním má Šrímatí Rádhárání v květinových hájích Vrindávanu nevysvětlitelně nádherné zábavy. Šríla Rúpa Gósvámí cítí, že květinové háje, ve kterých se odehrávají nejdůvěrnější zábavy, jsou nelišící se expanzí Šrímatí Rádhiky. Je to Ona, neboť celé to prostředí – zahrady či květinové háje – jsou považovány za jednu z Jejích expanzí. Ona připravuje toto všechno tak nádherně, s velkou láskyplnou péčí, aby si Pán Krišna milostné zábavy s Ní krásně vychutnal. Je považována za Vládkyni zahrady, za Bohyni květinových hájů a také celého Vrindávanu. To je důvodem, proč když přijdete do Vrindávanu, většina oddaných volá: „Rádhé Rádhé“. Na Krišnu je pamatováno až po Ní. Celý Vrindávan je uchvácen Její krásou, dokonalostí, silou oddanosti… Ona je skutečnou Bohyní.
Vṛṣabhānūdadhi-nava-śaśi-lekhe – viděli jste někdy, jak nádherně vypadá měsíc, když vychází nad oceánem? Nejen východ Slunce, ale i Měsíc v úplňku vypadá úžasně, když stoupá nad moře. A jeho příklad je použit k oslavě Šrímatí Rádhárání. Úplněk naplněný nektarovou krásou v podobě Šrímatí Rádhiky vychází z oceánu nektaru, nektaru lásky. Co je dalším oceánem nektaru? Srdce Maharádže Vrišabhánua. A právě z něj Šrímatí Rádhárání povstala jako přenádherný úplněk. Šrímatí Rádhárání se narodila Maharádžovi Vrišabáhnuovi a Kírtidě Déví, proto Šríla Rúpa Gósvámí zrealizoval, že se Rádhárání zjevila z nektarového oceánu srdce Maharádže Vrišabhánua. Chtěl poukázat na to, že její zjevení nebylo nějakým obyčejným zrozením. Vše se událo božským způsobem.
Lalitā-sakhi guṇa-ramita-viśākhe – hlavní společnice Šrímatí Rádhárání jsou vždy hluboce uchváceny a okouzleny Její krásou a vlastnostmi. Ona je Bohyní, která neodolatelně uchvacuje a okouzluje srdce svých dvou nejdražších společnic – Lality déví a Višákhy déví. Samozřejmě i ostatních, ale zejména těchto dvou. V oficiálních překladech se často neobjeví všechny sidhānty, všechny realizace a vyjevení, která jsou v původním textu obsažena.
Karuṇāḿ kuru mayi karuṇā-bharite – Ó oceáne milosti a soucitu, Šrímatí Rádhiko! Prosím, uděl mi Svoji božskou milost. Dychtím po Tvé milosti jako pták cātaka. Intenzivně toužím alespoň po jedné kapce. Ó skvělá Bohyně, prosím, smiluj se nade mnou a uděl mi Tvoji nektaruplnou milost a naplň mé srdce a duši Tvojí božskou krásou a Tvojí extatickou láskou ke Krišnovi. Tvé srdce je známé tím, že je plné milosti a lásky. Karuṇā zde neznamená jen milost, ale láskyplná milost.
Sanaka-sanātana-varṇita-carite – Tvou slávu popisuje jak Sanaka Muni, tak můj Gurudéva, Sanátana Gósvámípáda. Každý nechápe Tvoji vznešenou slávu. Pouze čistí oddaní, jako Sanaka, Sanátana, Sanak a Sanandana a jako můj Gurudév, Sanátana Gósvámípáda, ji dokáží pochopit. My také zpíváme śrī rūpa-sanātana-varṇita-carite. Když Šríla Rúpa Gósvámí tuto píseň skládal, nechtěl v ní uvést svoje jméno. Uvedl tam jméno svého Gurudéva, ale svoje ne. My ho tam ale rádi zmiňujeme.
Dnešní den je výročím odchodu třech vznešených oddaných – Raghunnátha Dáse Gosvámího, Raghunnátha Bhatty Gósvámího a Krišnadáse Kavirádže Gósvámího. Je úžasně mystické, že všichni tři vznešení oddaní Nejvyššího Pána odešli z této úrovně na to samé tithi. To také poukazuje na jejich důvěrný vzájemný vztah. Koneckonců všichni jsou blízkými společníky Božského Páru ve Vradži, kde mají podobu mañjarīch.
Šríla Raghunnáth Dás Gósvámí
Raghunnáth Dás Gósvámípád má tolik úžasných vlastností! První, co nás napadne, když se podíváme na jeho život, je to, že měl ducha velkého odříkání, vaišnavské pokory a pohroužení se do Rádhá-Krišna bhajanu s čistou oddaností. Tyto vlastnosti jsou pro něj nejcharakterističtější. Byl ztělesněním pravé oddané oběti a pokory ve vztahu ke Krišnovi a Maháprabhuovi. Taková pokora není považována za žádnou suchou, formální pokoru. Měl takový druh pokory, která reprezentovala jeho intenzivní niterné oddané dychtění po důvěrném spojení se Šrímatí Rádhárání a Krišnou a oddané službě Jim.
Když po něčem intenzivně toužíme s obměkčeným srdcem, pak psychologicky přirozeně velmi zpokorníme. Nemůžeme být arogantní, požadující, rozkazující. Pokud po něčem velice dychtíme, pak chápeme, že je to supersubjektivní poklad. Toužíme po pokladu, který je mnohem lepší a vyšší, než jsme my. Nemůžeme si ho nárokovat a tvrdit, že si ho zasloužíme. Taková nálada by nás diskvalifikovala. Oddaná pokora tedy přichází přirozeně. Taková je skutečná kvalifikace. Poklad transcendentální lásky ke Krišnovi musíme uctívat a zvát ho do našich životů a do našich srdcí. Příležitost důvěrně a oddaně sloužit Božskému Páru musíme zvát v náladě uctívání, nikdy skrze vznášení nároků. Nálada je tedy přesně opačná, než nějaké nárokování nebo prohlašování, že si to zasloužíme, že jsme hodni to získat. Raghunnáth Dás Gósvámí byl jedním z nejlepších příkladů takovéto nálady. A to až do takové míry, že Rádhá-Gópínáth, Rádhá-Madan-móhan a Rádhá-Góvindadév se od něj nedokázali vzdálit. Božský Pár se k němu musel přiblížit, k jeho srdci, a přijmout ho do služby.
Raghunnáth Dás Gósvámípád ve skutečnosti zrealizoval niterný svět vztahu s Božským Párem a službu Jemu už během svého života. Byl neustále pohroužený do vnitřního světa své oddanosti, oddaných citů a službě Rádě, Krišnovi a Maháprabhuovi. Neměl čas na to, aby se staral o své tělo či věci s ním spojené. Přežíval jen díky úžasné moci Krišnovy milosti, protože podstupoval tak intenzívní odříkání, jaké by žádný člověk nemohl přežít. Jedl jen jednou denně, výjimečně dvakrát. Nevařil, jen stál před siṁha-dvārou, hlavní branou Džagannáthova chrámu, v náladě ayācita vṛtti – nikoho nežádal o jídlo či o almužnu. Jen tam stál. Oddaní procházeli kolem něj, nakupovali Džagannáthovo prasādam, a když pocítili spontánní inspiraci, aby mu nějaké prasādam dali, tak to přijal. Nikdy o něj ale nežádal a nikdy nežebral. Tak to dělal mnoho měsíců, možná i déle než rok.
Ale v jeden moment si řekl: „Není to správné. Oddaní si kupují Džagannáthovo prasādam pro sebe, a protože tady postávám, tak možná cítí nějakou povinnost nebo soucit, a tak se se mnou rozdělí. Já jim vlastně kvůli mému vlastnímu uspokojení beru prasādam, které patří jim. To není dobré. Už tak nemohu nadále pokračovat.“ Vzal to opravdu do extrému a tak se rozhodl, že bude jíst jen Džagannáthovo mahāprasādam, které se už zkazilo a bylo vyhozeno do odpadních stok. Z něj pak jen odstranil zkaženou vnější část a vzal si vnitřek, přinesl ho domů, přidal trošku soli a toto každý den s radostí jedl.
Jednou se to dozvěděl Šrímán Maháprabhu. Přišel ho navštívit zrovna, když se chystal jíst. Objevil se z ničeho nic, jako by nepřišel, ale prostě se tam zjevil. Zadržel Raghunnáthovu ruku, ve které už měl nabrané prasādam a řekl: „Ty si jíš takové nektarové mahāprasādam a Mně žádné nedáš, Raghunnáthe? Co je to? Poslední dobou jsi nějaký sobecký! Jíš si tady takové nektarové mahāprasādam a mně ani nenabídneš. Dej mi!“ Vzal si od něj sousto a snědl ho, pak druhé a když se chystal na třetí, Raghunnáth Dás Gósvámí zadržel Maháprabhuovu ruku. „Smiluj se nade mnou! Tohle bys neměl dělat. Není to jídlo hodné Tebe, Prabhu. Měl bych připravit nějakou vynikající bhogu a nabídnout Ti ji. Nemůžeš jíst toto prasādam. Je určené pro mne, ne pro Tebe, Pane.“ Maháprabhu jedl toto mahāprasādam s velkou radostí a tak už to nebylo obyčejné zkažené mahāprasādam, ale božským zásahem získalo úžasnou chuť. Krišna nedokázal tolerovat, aby Jeho oddaný dělal tak velké odříkání, proto zařídil, aby se toto mahāprasādam naplnilo nektarovou chutí, a také aby bylo výživné, aby tak bylo o Jeho oddaného, Raghunnátha Dáse Gósvámího, dobře postaráno.
Raghunnáth Dás Gósvámí byl synem velmi zámožných rodičů. Jeho otec byl velmi bohatý obchodník, byl vlastně král. Měl obrovské bohatství a moc. Na dnešní poměry by se dalo říct, že byl miliardářem. Rodina žila v paláci uprostřed blahobytu, obklopena mnoha služebníky. Když vyrazili ven, jeli v nádherném kočáře taženém koňmi. Raghunnáth dás Gósvámí nebyl nikým jiným než princem.
A tento princ se natolik oddal Rádě, Krišnovi a Maháprabhuovi, že se všeho zřekl! Začal být tak odříkavý, že se chtěl vzdát svého rodinného života už dříve. Napřed získal milost Nitjánandy Prabhua, který mu požehnal povinností využít své bohatství na pořádání každoroční pāṇihāṭi-mahotsavy, kde každý dostane mahāprasādam – chudí, nemocní, bez ohledu na kastu nebo vyznání. A tak v tom každý rok také pokračoval, dokonce i potom, co Pán Čaitanja odešel z tohoto světa a on ve Vrindávanu přijal paramahaṁsa-veśu a začal trvale sídlit ve Vradži. I tehdy pāṇihāṭi-mahotsava běžela dál dle jeho touhy a pokynů, i když on sám se osobně nemohl dostavit. Bengálsko je totiž od Vrindávanu velmi daleko. Členové jeho rodiny se o tento festival starali a ten probíhá až do teď. Říká se mu také danḍa-mahotsava, nebo cīrā-dahī-mahotsava. Podává se nadýchaná rýže a jogurt z čerstvého mléka s melasou, obohacený ovocem – banány, mangy, papájou… je to velmi chutné jídlo.. Nepoužívá se bílý cukr, ale ghur vyrobený z cukrové třtiny.
Šríla Raghunnáth Dás Gósvámípáda tedy nejprve získal milost Pána Nitjánandy, který k němu byl velice laskavý. Nitjánandovy projevy náklonnosti nebyly vždy jen krásné a sladké – někdy ho objímal, ale někdy mu dal herdu do zad. „Dlouho jsem tě neviděl, ale dneska jsem tě dostal! A už ti nedovolím tak snadno odejít!“ A Raghunnáth Dás si vychutnával Nitjánandovu láskou. Byl zplnomocněn Nitjánandovou čili Balarámovou milostí. Pak nastal čas setkání s Pánem Čaitanjou. Při prvním setkání ho Čaitanja poslal pryč a řekl: „Ještě nenastal tvůj čas. Není vhodná chvíle k tomu, abys zanechal svého rodinného života. Vrať se domů a postarej se o rodiče, manželku a celou rodinu, ale nebuď k nim připoutaný. Konej své povinnosti bez připoutanosti. Vrátit se ale musíš, ještě nenadešel tvůj čas, aby ses ke Mně připojil.“
Aby splnil Maháprabhuovu touhu, vrátil se a všechny své povinnosti bral jako službu Gaurángovi. Až nastal pravý čas, tak se všeho vzdal a šel rovnou za Pánem Čaitanjou a plně se Mu s oddaností odevzdal. Maháprabhu už ho nazpět neposlal, ale objal ho. „Teď už nastal vhodný čas!“ Maháprabhu ho pak vložil do rukou Svarúpy Damódara Gósvámího, aby ho vedl a učil a přivedl k plnému rozkvětu. I když Raghunnáth Dás Gósvámí byl samozřejmě Pánovým věčným společníkem a nebylo potřeba mu napomáhat k rozvoji, část jeho čisté oddané Krišna-premy byla ve spícím stavu a ve společnosti Svarúpy Damódara Gósvámího se probudila a vytryskla z nitra jeho srdce. Stejně tak v poupěti květiny jsou přítomny všechny budoucí aspekty plně rozkvetlého květu – jeho krása i vůně, i když jen v podobě zárodku, nejsou ještě zcela projevené. Takže když Maháprabhu vložil svého milovaného Raghunnátha Dáse Gósvámího do rukou Svarúpy Damódara Gósvámího, byl přesně v takovém stavu – jako nádherné poupě, které čekalo, až rozkvete díky láskyplné péči Svarúpy Damódara Gósvámího. V Čaitanja Čaritámritě proto Krišnadás Kavirádž Gósvámí Prabhu zmiňuje, že byl známý jako Svarúpér Raghu, neboli Raghunnáth, který zcela patří Svarúpovi Gósvámímu, který je jeho majetkem.
Napřed tedy získal milost Pána Nitjánandy, pak Pána Čaitanji, a poté Rúpy a Sanátany Gósvámích. Poté, co Maháprabhu odešel, se cítil zcela bez útočiště a svíral ho stesk. Nevěděl, co má dělat, ale když se setkal s Rúpou a Sanátanou Gósvámími, tak si řekl, že jeho Pán opět přišel jejich prostřednictvím. Viděl je jako od Něj neoddělené. Napsal mnoho nádherných oddaných knih, jako je Vilápa Kušumandžalí, Manah Šikhá a podobně.
Šríla Raghunnáth Batta Gósvámí
Pokud o něm mám mluvit, tak musím poukázat na jeho jedinečnou vlastnost. Byl bráhmin a byl ideálním ācāryou arcany – láskyplného uctívání Rádhy, Krišny a Maháprabhua. Specializoval se také na zpěv oddaných písní. Byl vynikajícím hudebníkem, básníkem i pěvcem. Byl také známý jako skvělý přednašeč Šrímad Bhágavatamu a dalších svatých písem. Někdy zpívával jeden verš ze svatých písem tolika melodiemi a v tolika rāgách, že byl známý jako kokila-kaṇṭha – měl hlas sladký jako kukačka. Jeho specialitou bylo, že dokázal jeden verš zazpívat směsicí nejrůznějších melodií, velmi uměleckými rāgami. A bylo to tak úžasné! Publikum bylo vždy uchváceno jeho přednáškami z Bhágavatamu, jeho prezentací Krišna-kathā. Posluchači byli okouzleni nejen nádhernými melodiemi, kterými zpíval śloky z písem, ale také sladkým způsobem, jakým prezentoval Krišna-kathā. Raghunnáth Batta Gósvámí kázal vědomí Krišny lidem na různých úrovních, jako ideální velký ācārya. Byl velmi oddaný a loajální k Rúpovi a Sanátanovi, stejně jako ostatní Gósvámí.
Krišnadás Kavirádž Gósvámí
Krišnadás Kavirádž Gósvámí dokázal něco, o čem si nikdy nemyslel, že se by se mu to mohlo podařit – sepsal Čaitanja Čaritámritu. Předtím, než se odhodlal k tomu ji sepsat, už několik knih napsal, jako například Góvinda lílámritu. Byl velkým učencem své doby na poli sanskrtské i jiné literatury. K sepsání Čaitanja Čaritámrity se rozhodl až ve velmi pokročilém věku. Na úplném sklonku svého života dokázal napsat takovou velkou knihu! Nebylo to vůbec snadné – je tam tolik vysvětlení tattvy a umělecky vylíčených zábav Maháprabhua, Rádhy a Krišny. K tomu ho inspirovali tehdejší obyvatelé Vrindávanu, zejména šest Gósvámích. Byl zcela odhodlaný, že tuto službu vykoná jak pro Pánu Čaitanju, tak k uspokojení mnoha oddaných, kteří tehdy sídlili ve Vradža dhámu.
Zpočátku si nebyl úplně jistý. Měl v sobě sice silnou inspiraci a odhodlání, ale nebyl úplně přesvědčený, že tento přetěžký úkol zvládne a dokončí. Cítil, že potřebuje ještě nějaké další zplnomocnění. Šel tedy za Madana-móhanem a modlil se o Jeho požehnání a svolení. Ve chvíli, kdy vzdával Božstvu svoji dandavāt pranāmu, spadla přímo na jeho hlavu Madan-móhanova girlanda. Púdžárí měl velkou radost, když tuto scénu uviděl. Krišnadáse Kavirádže Gósvámího naplnila božská radost a ve svém srdci pochopil, že mu Rádhá-Madan-móhan požehnali a udělili svolení, aby začal Šrí Čaitanja Čaritámritu sepisovat. Nechal si tu girlandu na hlavě a se srdcem naplněným blažeností a extází začal ještě toho samého dne psát. Ve své maṅgalācaraṇě opěvuje napřed Rádhá-Madana-móhana, Rádhá-Góvindadévu a Rádhá-Gópínáthdžího. Složil nádherné verše, které tyto sambhandha, abhideya a prayojana-ādi-devy opěvují. Ve Šrí Čaitanja Čaritámritě se také několikrát zmiňuje o tom, že vůbec neví, jak je možné, že pokračuje v transcendentálním úkolu tak obrovského rozsahu. Upřímně přiznává:
āmi vṛddha jarātura, likhite kāṅpaye kara,
mane kichu smaraṇa nā haya
nā dekhiye nayane, nā śuniye śravaṇe,
tabu likhi’ – e baḍa vismaya
„Když píši, ruce se mi třesou a ani si nedokážu věci dobře pamatovat. Moje paměť zeslábla a celé moje tělo zasáhlo stáří. Přesto ale pokračuji, pořád píši tuto nejúžasnější knihu Šrí Čaitanja Čaritámritu, knihu nejvyšší důležitosti – nedělám to ale vlastní silou.“
Šrí Čaitanja Čaritámrita 2.2.90
ei grantha lekhāya more ‘madana-mohana’
āmāra likhana yena śukera paṭhana
„Cítím, že já jsem jen nástrojem, ve skutečnosti je to Madan-móhan, kdo píše tuto knihu. Je to Jeho božská milost, která mi dodává sílu k jejímu napsání.“
Šrí Čaitanja Čaritámrita 3.8.78
Takto to realizoval a přiznal. Neustále opakoval, jak je překvapený, že je i nadále schopný psát takovou veledůležitou knihu i přes své pokročilé stáří. Věděl, že bez milosti Rádhy a Madan-móhana by to nebylo možné. Poté, co Čaitanja Čaritámritu dokončil, tak všichni obyvatelé Vradži si ji neskutečně vychutnávali a z celého srdce Kavirádžovi Gósvámímu Prabhuovi gratulovali k tomu, že světu oddaných věnoval tak neocenitelný nektarový dar.