Proč jsou myšlenky na vlastní smrt pro náš duchovní život příznivé? Jak zharmonizovat materiální práci s vědomím Krišny? A je dobrý nápad, aby oddaný ze západu absolvoval Bhagavat Saptah? Přednáška z roku 2015.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/16dfF-zBh567agWtxWyHYBuXMLsa5ykkA/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
PŘEPIS
Všichni známe výraz „umění žít“. Když ho ovládneme, můžeme žít lépe a náš život bude lepší a šťastnější. Podobně tak existuje umění kultivace nálady vědomí Boha. Myšlenky na smrt nám pomohou, abychom v našem životě bhajanu zvážněli. Když je náš život plný požitků a zábavy, máme tendenci na Krišnu zapomínat. Jsme přespříliš očarováni okamžitým ziskem, pohlcuje nás přitažlivost požitku, legrace a věcí, co nás baví. A tak na Krišnu začneme jednoduše zapomínat. Existují samozřejmě výjimky – čistí oddaní si dokážou užívat zábavy (nikoliv té hmotné, samozřejmě) v rámci vědomí Krišny. Čistý oddaný na Krišnu neustále myslí a neustále Mu slouží, ať už v radosti či ve starostech. Když ale zabředneme do zábavy a požitku na začátečnické úrovni, začneme na Krišnu zapomínat. Na té úrovni nevíme, jak si užívat v rámci vědomí Krišny. Když se naučíme, jak zahrnout veškeré požitky do vědomí Krišny, pak to bude v pořádku. Stát se oddanými Krišny nezbytně neznamená stát se asketickými jogíny, kteří žijí pouze odříkavým životem. Štěstí a požitek jsou v pořádku. Musíme se ale naučit, jakým způsobem si užívat ve vědomí Krišny.
Požitek ve vědomí Krišny může například znamenat, že poté, co jsme Krišnovi obětovali vynikající jídlo a s láskou a trpělivostí počkali nějakých 15-20 minut, si prasādam vychutnáme. Užíváme si ho sice, ale jako Krišnovo prasādam. V ten moment si uvědomujeme, že si vychutnáváme mahāprasādam – jídlo, které ochutnal Pán samotný, a my teď jíme Jeho zbytky. Ta lahodná chuť samotná je Krišna. Krišna říká: „Já jsem chuť vynikajícího jídla, Já jsem tekutostí vody, Já jsem září Slunce a Měsíce…“ Když oddaný dělá všechno ve vztahu ke Krišnovi a s myslí upřenou na Něj, stane se to požitkem ve vědomí Krišny, který zapříčiní osvobození skrze oddané povznesení. V konečném výsledku nás takový požitek přibližuje ke Krišnovi a Krišnu k nám.
Když ale po obětování jídlo sníme, aniž bychom ho oceňovali jako prasādam, pak se tomu neříká uctívání prasādam. Nejsme si vědomi, co jíme, a myslíme si, že je to jen nějaké další dobré jídlo. Proto po obětování, když prasādam přijímáme, bychom měli u každého sousta přemýšlet, jaké velké štěstí máme, že si můžeme pochutnávat na Krišnově prasādam, a nejen na nějakém obyčejném jídle. Když budeme jíst s takovouto náladou, říká se tomu „uctívání prasādam“. Pak je to jedení ve vědomí Krišny. Můžeme si tak užívat! Jedení, pití spánek… Můžeme dělat všechno.
Když jsem teď navštívil Slovinsko, jedna oddaná se mě zeptala, jak se postarat o náš hmotný život ve vědomí Krišny. Když chodíme do práce, je to přeci zcela hmotné, lidé kolem jsou materialisté a všechno je hmotné povahy – jak to tedy spojit s Krišnou? Odpověděl jsem: „Uvědomuj si, že do práce chodíš proto, abys vydělala peníze, kterými budeš podporovat Krišnovu rodinu. Nemysli si, že je to tvá rodina. Pokud patříš Krišnovi, pak všechno, co je tvoje, patří i Jemu. Tvoje rodina je vlastně Krišnovou rodinou a ty ji máš jen na starosti. Je to o přístupu: „Ó Pane, Tobě patří všechno a já také. Cokoliv, co vydělám, Ti patří též. Pracuji pro Tebe, i když je to práce v kanceláři. Vydělám tak peníze a použiji je ve službě Tobě. A když z toho získám nějaké prasādam, tak ho přijmu a budu tím udržovat svou rodinu a svůj život coby Tvá služebnice.“ Víme, že Krišna nám nic nesebere, všechno nám vždy ponechá. Když budeme pracovat i v běžném zaměstnání s tím, že pracujeme nikoliv pro sebe, ale pro Krišnu, pak se i hmotné zaměstnání kvalifikuje jako činnost ve vědomí Krišny. Účel světí prostředky. Účelem je služba Krišnovi. Výsledky veškeré naší práce vkládáme do služby Krišnovi, a tak se i zaměstnání kvalifikuje jako služba Jemu, i když jí na první pohled není. Oddaný proto může dělat ve vědomí Krišny cokoliv. Musí tam být plná upřímnost a čistota přístupu, citů srdce. Bhāva-grāhī-janārdana. Pak je vše v pořádku.“
Pán Krišna má všechno, je všemocný a patří Mu veškeré bohatství. Žádné peníze Mu nechybí. Není to tak, že když mu nenabídneme naši výplatu, tak bude nešťastný a nepřežije. Takhle to rozhodně není. Je to naopak – oddaný je tak šťastlivý a požehnaný, když Krišnovi něco dává! Oddaný Krišnovi život nijak nezlepšuje, to bychom si nikdy neměli myslet. Naopak my sloužíme proto, abychom si my zlepšili náš vlastní život, získali útočiště u milosrdného Pána, obdrželi blažený prožitek lásky k Bohu a dosáhli tohoto nektarového životního cíle. Krišna je samozřejmě rád, když takovouto láskyplnou službu od oddaného získá. Větší zájem na tom ale má rozhodně oddaný, nikoliv Pán. Oddaný to dělá ke svému nejvyššímu prospěchu. Není to tak, že by Pánovi pomáhal k dosažení něčeho lepšího. Když tedy děláme všechno, včetně našeho hmotného zaměstnání, ve vztahu ke Krišnovi, pak je to duchovně kvalifikované. Je to o přístupu, o náladě, o pocitech. To je to, co Krišna přijímá. Přijímá zejména naši bhāvu, naši upřímnou touhu a láskyplné city, se kterými službu vykonáváme.
Občas nás napadne: „Jednoho dne zemřeme. Budeme žít jen několik let. Co bude po smrti? Kam půjdeme a co se s námi stane? Narodíme se znovu anebo půjdeme přímo do Krišnova božského sídla a už se do tohoto světského kola rození a smrtí nevrátíme?“ Když přijdou tyto myšlenky, zvážníme. Musíme zvážnět. Tato vážnost nám napomůže více se soustředit na naši sādhanu, více se jí odevzdat. Přitažlivost běžného požitku začne opadat a začneme brát náš budoucí život, věčný život vážně. Proto svatá písma doporučují, abychom občas mysleli na vlastní smrt. Zní to sice pesimisticky a negativně, ale má to velmi pozitivní účinek. Může nás napadnout: „Proč bych měl myslet na smrt? Zemřu tak jako tak, až nastane můj čas. Proč bych se tím měl zabývat už teď? Až umřu, bude konec.“ Toto je ale pesimistický pohled, pohled bezbrannosti a beznaděje. To není považováno za organizovaný způsob, jak se postarat o vlastní život. Je to velmi lehkovážné a nedbalé. Není to známka optimismu. Měli bychom se dát dohromady a postarat se o život, který přijde po smrti.
Inteligentní lidé plánují dopředu – spoří peníze, nakupují nemovitosti a různými způsoby si dopředu zajišťují budoucnost, aby na stáří mohli šťastně žít. Podobným způsobem ještě inteligentnější lidé plánují svůj skutečný život, který přijde po smrti. Vědí, že budou existovat i nadále. Netuší ale, v jakém životním druhu se znovu narodí, a proto vědí, že musí dělat správné věci, aby se narodili alespoň jako lidé, ideálně v dobré rodině, aby byli šťastní. Naplánují si to takhle dopředu.
Když zemře někdo blízký, tak ještě nějakou dobu poté cítíme prázdnotu a říkáme si, k čemu vlastně život je. Jíme dobré jídlo, pohodlně spíme a máme spoustu peněz, ale přesto cítíme prázdnotu, která zůstala po tom, kdo odešel. Velmi zvážníme a dojde nám, že jednou odejdeme i my sami. Proč o tom mluvím? Protože kdykoliv přemýšlím o vlastní smrti, velmi zvážním. Je mi 54 let a nevím, jak dlouho ještě budu žít – 10, 20 let, nebo víc? Proto si říkám, že bych si měl budoucnost hezky naplánovat a připravit se. Je mi jasné, že vstupuji do závěrečné fáze mého života a neměl bych si myslet, že mám ještě spoustu času. Roky uletí a já se budu divit, že přešly tak rychle. Nechci pak být překvapen a zastižen nepřipravený. Buďme tedy velmi opatrní a vážní, dokud ještě máme čas. S naprostou upřímností přijměme plné útočiště u Nejvyššího Páru, a jakmile nás uznají za Své oddané, nebudeme mít žádný problém. Naše útočiště a náš život budou zajištěné a naše budoucnost zářná.
Myšlenky na smrt jsou tedy velmi prospěšné. Vedou nás k tomu, abychom v našem životě ve vědomí Krišny byli vážnější a soustředěnější. Proto nás k nim svatá písma nabádají. V mnoha verších o smrti hovoří, popisují ji a říkají, co se stane po ní. Neustále nám připomínají, že tento život i tento svět jsou dočasné a že musíme zemřít. Musíme ale zemřít, abychom žili; ne zemřít, abychom zemřeli. Měli bychom nechat zemřít naši hmotnou identitu a světské vědomí, abychom mohli žít v transcendentální identitě. Eliminujme tuto hmotnou identitu a přijměme tu transcendentální. To je význam tohoto rčení.
V písmech tedy často najdeme úžasné smysluplné verše, které nám připomínají, že máme být opatrní a zavčas se dobře připravit. Abychom si nemysleli, že bude stačit začít se chystat až v okamžiku, kdy se smrt přiblíží, a teprve pak být vážný a soustředěný a začít se modlit k Bohu. Pán sice v Bhagavad-gítě říká, že kdokoliv na Něj myslí a modlí se k Němu, když opouští tělo, pak zajisté dosáhne osvobození v Jeho sídle. Pravda je ale ta, že je třeba praktikovat vědomí Krišny od chvíle, kdy k tomu začneme být připravení a kvalifikovaní, v době, kdy jsme ještě zdraví a v pořádku. Jedině pak bude možné se v okamžiku smrti do modliteb skutečně pohroužit. Na druhou stranu těm, kteří celý život Krišnovi nesloužili, se v okamžiku smrti myšlenky na Krišnu nedostaví. A když se přeci jen objeví, dlouho nevydrží. Tito lidé budou bezmocně ovládáni saṁskārou neboli vědomím, ve kterém celý život žili a které pěstovali. Takže i když si někdo pomyslí, že se plně oddá Krišnovi a pohrouží se do vědomí Krišny až nějaký čas před smrtí a do té doby si bude radostně užívat života, je to velké bláznovství. Za prvé ani nevíme, kdy zemřeme – neexistuje žádná záruka, kdy se to stane. Za druhé se nebudeme schopni ponořit do myšlenek na Krišnu, když na to přijde. Reálně k tomu nedojde. Náš zažitý zvyk a vědomí, se kterým jsme celý život žili, budou silnější než my. Zmocní se našeho vědomí a my budeme bezbranní a nedokážeme nic dělat. Pokud tedy chceme opustit tělo s myšlenkami na Krišnu, musíme zavčas začít kultivovat vědomí o Něm.
Myšlenka na vlastní smrt, ten pocit a prožitek vlastní smrti, je velmi bolestivý a přináší do našeho života prázdnotu. Vytváří v něm vakuum. Nedokážeme plně popsat slovy, jaký je to pocit. Je nutné ho zažít. Je to prožitek naprosté bezbrannosti, který mají všichni kromě oddaných Nejvyššího Pána, kteří u Něj přijali útočiště. Jinak jsou lidé zcela bezbranní – nemohou mluvit, nedokáží jasně myslet, v podvědomí zažívají bolest, kterou neumějí vyjádřit, stále cítí silnou připoutanost k dětem či partnerovi a nechtějí je opustit. Říkají si, že opouštějí svět a všechno, co jim na něm bylo drahé. Je to bolestný prožitek prázdnoty a zklamání. Jsou plně vědomí, chtějí mluvit, ale nejde to, chtějí žít, ale nemohou. Na jejich bolest není žádný lék. I když nechtějí, pomalu se noří hlouběji a hlouběji, dokud neztratí sebe sama, dokud se nevynoří na další úrovni vědomí. Je to jako přechod z jedné fáze do druhé, při které člověk prochází pocitem naprosté prázdnoty, která je velmi bolestná, protože člověk si je této prázdnoty vědomý. Prožívá úplnou bezbrannost. Podle zákona karmy se pak vynoří v jiné dynamice vědomí.
Ale ti, kdo z plného srdce a s naprostou upřímností přijali útočiště u Nejvyššího Pána, se cítí v bezpečí a šťastně. Vědí, že nemusí projít tou strašlivou prázdnotou. Už před smrtí jsou připraveni na to, že opustí hmotné tělo a odejdou na Krišnalóku. Mohou tedy odejít ze svého těla s pozitivními pocity, štěstím a jistotou. Nejsou zoufalí a nezužuje je žádná bolest. Vědí, jak se vztahovat k božskému světu, na rozdíl od lidí, kteří znají pouze tento svět, a když ho musí opustit, tak přijdou o půdu pod nohama. Oddaní to ale mají přesně naopak – cítí se v bezpečí u Nejvyššího Pána a odcházejí do Jeho božského příbytku, takže jejich prožitek je zcela pozitivní, plný očekávání a optimismu. Nepociťují neštěstí nebo bolest. To, co popisuji, není nic jiného než prostá realita bez jakéhokoliv náznaku představivosti. Podle individuální konstituce se to může odehrát i trošičku jinak, ale z celkového pohledu to bude vypadat takto.
Když někdo spáchal hodně hříchů, tak se ještě před stavem prázdnoty dostaví vize podobné nočním můrám. Uvidí, jak jde do pekla a prochází různými bolestnými situacemi, spatří Jamadúty, jak si pro něj přicházejí. Jako Adžámil – ten měl tyto zážitky ještě předtím, než z těla zcela odešel. Je to podobné, jako v živém snu, v živé noční můře.
Nikdo by si neměl myslet, že po smrti se člověk ponoří do prázdnoty a pak už nic nebude. To si mohou myslet jen blázni. Protože když je tělo pryč, tak pořád můžeme prožívat to, co ve snu. Sny totiž neprožíváme skrze smysly – oči, nos či uši. Zažíváme je na mentální úrovni. Takže i když opustíme hmotné tělo, tato úroveň prožitků přetrvává. Myslet si, že po smrti těla všechno končí a už nebude žádné štěstí či neštěstí, žádná bolest či žádná slast, by bylo bláznovství. Ve světle poznání můžeme jasně vidět, že takhle to nefunguje. Pesimisticky si to můžeme myslet nebo si to přát, ale ve skutečnosti se to neděje. Vznešené duše nám radí: „Nežijte v ráji bláznů, žijte v ráji mudrců!“ Protože ráj bláznů neposkytuje skutečný prožitek ráje. Podle zákona karmy po opuštění těla začínají další dobré či špatné zážitky. Každý by si tedy měl dávat pozor sám na sebe. Tomu se říká inteligence.
Adžámilův příběh všichni znáte, takže nebudu zabíhat do podrobností. Když umíral a Jamadútové se ho snažili odvléct, volal svého milovaného syna: „Nárájane, Nárájane, zachraň mě! Můj život je v nebezpečí a asi umřu!“ Hned si ale řekl, že ten malý chlapec ho asi nezachrání. Jakmile ale pronesl jméno Nárájan, vzpomněl si i na původního Nárájana, protože Mu dříve po mnoho let sloužil, a tím se jeho volání stalo kvalifikovaným. Proto se také okamžitě objevili Višnudútové, aby ho ochránili před Jamadúty, kteří proti síle a záři Višnudútú neměli šanci. Ti mu nakonec zachránili život. Jakmile se probral, vše si pamatoval, a tak všechno okamžitě zanechal za sebou a odešel do oblasti Badrí Nárájana a pohroužil se do Krišna-bhajanu. A pak, když znovu nastal čas jeho smrti, spatřil božský vůz z Vaikunthy. Jeho prožitek z opouštění těla pak byl přesně opačný. Odešel na Vaikunthu a možná byl pak ještě Krišnovou bezpříčinnou milostí povýšený na Gólóku. Ten vůz, který pro něj přijel, byl vyrobený z vědomí, nikoliv z kovu, oceli nebo dřeva. A to nebyl jen Adžámilův případ, takových událostí existuje víc.
Myšlenky na naši vlastní smrt jsou tedy velmi prospěšné, abychom díky nim začali brát náš život ve vědomí Krišny vážně. Začneme díky nim méně zapomínat na Krišnu. Celý Bhágavatam se zjevil na základě konceptu smrti. Najdeme v něm tolik příběhů o smrti! Maharádž Paríkšit měl jen sedm dní a uvědomil si, že ještě nevykonal svoji povinnost služby Krišnovi. Říkal si, jak jen dokáže během sedmi dní získat ten nejvyšší životní prospěch? Proto pozval spoustu muniů, ṛṣiů, jogínů a dalších zbožných lidí a žádal od nich radu, co je nejlepší dělat v situaci, do které se dostal, aby během sedmi dní získal ten nejvyšší prospěch. Když se zeptal Šukadévy, odpověď byla tak senzační a dynamická! Vzal to úplně z jiné strany: „Maharádži, ty máš spoustu času! Máš celých sedm dní na to, abys myslel na Krišnu! Dokonce i jediný moment, který věnujeme se správným soustředěním Krišnovi, může obohatit život natolik, že si to ani nedokážeme představit. Vůbec se nestrachuj, máš spoustu času. Neztrácej ho ale a plně se pohruž do vědomí Krišny namísto toho, aby ses sužoval tím, jak málo času ti zbývá. Protože těmito negativními myšlenkami bys jen ztratil další drahocenný čas.“
Šukadéva Gósvámí ho povzbudil, aby se ihned stal oddaným a nedbal na čas. Čas je relativní koncept – to, jaký prospěch získáme, záleží na tom, jak moc a jak intenzivně a kvalitně se do vědomí Krišny pohroužíme. Kvantita nemusí být důležitá. A na konci Šrímad Bhágavatamu se Šukadéva Gósvámí zeptal: „Ó vznešený králi, jak se cítíš poté, co jsi vyslech Šrímad Bhágavatam? Ještě se bojíš smrti?“ Sedm dní již téměř uběhlo a Maharádž Paríkšit již byl osvobozený, i když ještě zůstával v tomto těle. Už byl ale pozvednutý na božskou úroveň vědomí Krišny. Jen se na Šukadévu Gósvámího usmál a odvětil: „Ne, Prabhu. Tvojí milostí jsem zcela transcendoval veškerý strach ze smrti a cítím se zcela osvobozený a ustálený na božské úrovni vědomí Krišny. Není pro mne rozdíl v tom, jestli had Takšaka přijde a uštkne mě nebo ne, jestli už opustím toto tělo anebo ne. To, čeho jsem se obával předtím, než jsi začal mluvit, mě už netíží. Teď cítím přesný opak. Cítím se velmi spokojeně a bezpečně. Už jsem dosáhl nektarového osvobození ve vědomí Krišny a zcela jsem transcendoval jakýkoliv strach ze smrti. Nezajímá mě, jestli se toto tělo rozpadne. Je to, jako bych si měl svléknout šaty.“ Šukadéva Gósvámí se na něj usmál a vrátil se nazpět do svého světa. Všichni plakali bolestí odloučení, ale také radostí, protože nejen král Paríkšit, ale celé publikum získalo obrovský nektarový poklad! Poté, co sedm dní zažívali ohromnou blaženost a najednou Šukadéva Gósvámí odešel, zachvátila je bolest stesku po něm. Na takovém pozadí se zjevil náš Šrímad Bhágavatam.
Někdy nás myšlenky na smrt vedou k nesmrtelnosti. Pomohou nám přemoci smrt, protože se už nikdy nevrátíme a nebudeme se muset rození a smrti znovu poddávat. Protože když se znovu nezrodíme, už nikdy nezemřeme, a tak nad smrtí zvítězíme. Budeme žít na úrovni božskosti, na úrovni Gólóky, kde už žádné rození ani smrt neexistují. Můžeme říct, že když duše odsud odejde na Gólóku, tak se tam vlastně rodí – jak tedy můžeme tvrdit, tam není žádné zrození a smrt? Je to ale podobné, jako se probudit ze spánku. Není to skutečné zrození se na Gólóce. Teď máme noční můry na úrovni māyā-loky a jednou se probudíme na úrovni Gólóky. Není to skutečné zrození. My už tam v naší svarūpě jsme.
Mají Jamadútové duchovní těla?
V tomto světě můžeme vidět, že existují různé typy hmotných těl – lidská, zvířecí a tak dále. Všechno to jsou hmotná těla, které jsou různých druhů – hmyz, vodní živočichové, ptáci atd. V duchovním světě, světě vědomí, zase existují různé druhy těl, která sestávají z různých druhů vědomí. Jamadútové mají hmotná těla, nikoliv duchovní. Mají ale hmotná těla jiné dynamiky, které se liší od těch našich. Žijí také v jiné dimenzi. Pokud bychom se vydali na jinou planetu, najdeme tam rovněž nějaký život. Těla tam ale mohou vypadat jinak a fungovat úplně jiným způsobem než jak fungují naše těla na naší úrovni. Na různých planetách tedy existují různé typy hmotných těl a Jamadútové jsou z jiné planety. Mají jiné schopnosti. Tělo Jamarádže ale sestává z vědomí, protože je čistý oddaný. Ti, kteří pro něj pracují, ale nezbytně nemusejí mít duchovní těla, mají těla hmotná. Je tolik věcí, které jsou mystické. Existují pravdy o jiných dimenzích – těla i mysli mohou být z jiných dimenzí…
Je těžké pro lidi ze Západu vydržet sedm dní Bhagavat-spataha?
Nemělo by to být těžké, pokud je v srdci zájem. Pak to bude naopak radostný zážitek. Říká se, že když se člověk baví, tak čas letí rychle. Když se oddaní se zájmem a oddaností pohrouží na sedm nebo i více dní do naslouchání Bhágavatamu a Krišna-kathā, tak se jim těch sedm dní bude zdát málo. Řeknou si, že by to rádi ještě o kus prodloužili. Samozřejmě občas si člověk musí udělat přestávku kvůli hmotnému tělu – musí si odskočit, najíst se a podobně, ale pak zase pokračuje. I když je fyzicky unavený či ospalý, stejně bude rád pokračovat. Je to podobné, jako když obchodníci vydělávají spousty peněz – jejich tělo a mysl jsou natolik plné energie, že jim únava nevadí. Nechtějí odpočívat, protože by se připravili o výdělek. Nesnesou představu odpočinku, raději jsou unavení při vydělávání peněz. Dají přednost únavě s výdělkem než odpočinku bez výdělku. A nálada oddaných je podobná. Neměli bychom se toho bát a už dopředu si říkat, že to nezvládneme. Zvládnou to i jiné lidé, není tedy důvod, proč bychom to nezvládli i my.
Musíme ale naslouchat od oddaných, ne od māyāvādīch. Recitátoři Bhagavat-saptaha bývají často placení, mohou si vydělat i několik set tisíc až milionů rupií. Tyto události často platí velmi bohatí lidé, kteří raději, než aby zaplatili daně, dají peníze na takovouto událost a získají nějaké punyam. Mezi těmito profesionálními recitátory existuje velká řevnivost. Skutečnou zkouškou oddanosti ale je, pokud je někdo ochotný to udělat zcela zdarma anebo jen za pokrytí nákladů. Někdy také recitátoři recitují jen hlavní verše a nepopisují všechny detaily, někdy Bhágavatam jen převyprávějí vlastními slovy. Bhagavat-saptaha většinou sestává z naslouchání, ale občas se zpívají i bhajany. Každý den to trvá asi 16 – 18 hodin.
Je prospěšná i Bhagavat-saptaha v angličtině?
Je velmi prospěšná. Z tradičního pohledu to nebude mít úplný účinek, pokud nebudou přednášeny původní verše a bude recitován jen překlad. Ale pokud je přítomná oddanost v srdci… je to jako razítko nebo podpis důležitého člověka na nějaké listině, které by neměly význam, pokud by za nimi nestál skutečný člověk. Žádné z razítek, dokumentů či bankovek by neměly hodnotu, pokud by za nimi nestála síla a moc nějakého člověka. Byly by to jen cáry papíru. Samy o sobě jsou bezcenné, ale hodnotu jim dává člověk, který za nimi stojí. Stejně tak trůn je jen kus dřeva. Pokud je na něm usazený skutečný člověk – král, pak nabývá na významu. Podobně pokud se Bhagavata-saptaha přednáší a naslouchá jen jako formalita pro získání nějaké punyi, bez oddanosti v srdci, určitý prospěch z toho sice je, ale skutečné hodnoty toto všechno nabývá až tehdy, když je přítomná oddanost. Ta tyto činnosti kvalifikuje. Pokud se tedy přednáší Bhagavata-saptaha i v jiném jazyce, tak pokud je přítomná oddanost, všichni z toho získají obrovský prospěch.
2015