Očitý svědek vypráví, jak Šrila Šrídhar Maharádž trávil své dny a také se dělí o spoustu dalších nektarových vzpomínek… Přednáška z Brightonu, 29.7.2015.
Audio k poslechu online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/11LbVbK8HugfML00h8PyYa17mzlzI9ZuM/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
PŘEPIS
Opěvování slávy Nejvyššího Pána, Božského Páru a Šrímána Maháprabhua, a také Jejich čistých oddaných je pro kultivaci našeho života oddanosti vždy nezměrně příznivé. Povaha oslavování Krišny je nekonečná, ale vím, že když mluvíme o životech čistých vznešených oddaných, jsou Rádhá s Krišnou ještě potěšenější, než když oslavujeme přímo Je. Opěvování slávy Jejich milovaných služebníků se neliší od opěvování Božského Páru. Víme to díky mnoha krásným veršům svatých písem i slovům mahājanů. Nejvyššího Pána vždy uctíváme společně s Jeho oddanými. Božský Pár nikdy neuctíváme bez nich. Guru Mahárádž tomu říkával „Sluneční soustava“ – Slunce je uprostřed a kolem něj obíhají všechny planety. Chápání Boha jako Krišny je takové, že Krišna je v centru všeho, je středem veškeré láskyplné blažené přitažlivosti, a je obklopen všemi svými čistými oddanými, kteří ho milují. Úplné pochopení Krišny nastane, když Mu s extatickou oddanou láskou slouží Jeho oddaní. Toto reprezentuje naprosté pochopení vědomí Krišny. Nejnádhernější Milovaný Pán je při svých zábavách obklopený, spojený a doprovázený všemi svými důvěrnými milujícími společníky.
Dnes oddaní očekávají, že uslyší životní příběh mého Guru Mahárádže, skvělého a slavného guru-pāda-padmy Om Višnupády Paramahamsy Šrí Šrímad Bhakti Rakšaka Šrídhara Dévy Gosvámího Mahárádže. Měl jsem to neskutečné štěstí, umožněné bezpříčinnou milostí mého Guru Mahárádže, že jsem s ním mohl být už od dětství. Narodil jsem se v rodině oddaných a oba moji rodiče i všichni moji prarodiče byli zasvěcenými žáky mého Guru Mahárádže. Bezpříčinnou milostí Guru-Gaurángy jsem se narodil v této rodině oddaných, takže jsem začal být v kontaktu s Guru Mahárádžem prakticky od doby, kdy jsem byl miminko. Z těch časů si pochopitelně nic nepamatuji, ale moji rodiče a další oddaní mi vyprávěli, že samozřejmě často chodívali za Guru Mahárádžem a brali mě s sebou. Moje matka byla zasvěcená ještě před svatbou. Ona a Šrímatí Krišnamají Déví, další oddaná ze Šrí Čaitanja Sarasvat Mathu, mi vyprávěly, že když jsem byl miminko, mne moji rodiče položili k nohám Šríly Guru Mahárádže a potřeli mi čelo prachem z jeho nohou a poprosili ho, aby mi požehnal.
První vzpomínky na Guru Mahárádže mám z doby, kdy mi byly asi tři a půl nebo čtyři roky. Guru Mahárádž si se mnou moc hezky a s láskou hrával, a hrou mě také učil mnoho duchovních věcí. Jednou ze speciálních charakteristik velkých duší, vznešených oddaných Pána je, že jsou někdy jako děti. Nikdy nejsou dětinští, ale jsou jako děti, aby nám mohli udělit svoji láskyplnou milost. Můj Guru Mahárádž se ke mně chtěl chovat tak, abych byl schopný to pochopit, a tak se také začal chovat dětsky. Pokud by se ke mně choval jako velký acārya a velký guru, nebyl bych tak spontánní. Raději tedy sestoupil na moji úroveň a projevoval mi láskyplnou náklonnost tím, že si se mnou hrál. Občas mi dával sandeś – sladké kuličky, nebo mě posadil na otočnou židli a točil se mnou a při tom mi ukazoval deset světových stran. Vzpomínám si, že někdy večer mi také ukazoval planety, hvězdy a souhvězdí, a vyprávěl mi o nádherné kosmologii, mystickém stvoření Pána Krišny: „Podívej se na Měsíc a na hvězdy! Jak skvěle to všechno Krišna stvořil! Podívej se na ty hvězdy a planety, jak krásně září, jak jsou nádherné! Veškerá ta záře a krása ve skutečnosti pocházejí od Něj. U nás v chrámu můžeš vidět Krišnu, jak hraje na flétnu. Byl to On, kdo to všechno stvořil.“ Vzpomínám si, že v dětství jsem byl velmi připoutaný k Božstvům ve Šrí Čaitanja Sarasvat Mathu. Děti jsou takové – líbí se jim krásné věci, ať už panenky nebo Božstva, a cítí se jimi přirozeně přitahovány. Pamatuji si tedy, že když mi Guru Mahárádž vysvětloval věci o vesmíru, učil mě to ve vztahu ke Krišnovi. Vysvětloval to velmi jednoduše, abych tomu rozuměl, protože jsem byl ještě dítě. Nacházel způsoby, jak mi ty věci podat srozumitelně. Říkal jsem mu tedy: „Krišna je tak skvělý, že tohle všechno vytvořil!“ A on pokyvoval hlavou a říkal: „Ano, Krišna je úžasný, že vytvořil tak krásné věci.“ Dosud si vzpomínám, jak mě Guru Mahárádž všechno učil ve spojitosti s vědomím Krišny. Vždycky mě inspiroval k tomu, abych tančil před Božstvy. Vzpomínám si, že někdy při ārati scházel dolů, kde oddaní tančili. Já jsem je napodoboval a tančil jsem také a Guru Mahárádž mě povzbuzoval, abych tančil ještě víc. Když jsem byl dospělý, tak Guru Mahárádž na tyto hrátky rád vzpomínal. Doposud jsem mluvil o mých vlastních vzpomínkách, kterých mám mnoho.
Dnes bych ale rád popsal, jak vypadal jeden typický běžný Guru Mahárádžův den od rozbřesku až do chvíle, kdy šel spát. Chtěl bych vám přiblížit, jak žil. Je těžké si rozmyslet, o čem budu mluvit, protože když rozeberu nějaká témata a vynechám jiná, budu mít pocit, že něco chybí. Každičké téma, které se týká nějakého vznešeného oddaného Krišny, je tak nádherné, tak prospěšné a poučné! Někdy je velmi těžké zvolit, kterým tématům dám přednost, protože každé z nich má svoji nezaměnitelnou příchuť a charakteristiku a reprezentuje různé aspekty vyšší duchovnosti.
Měl jsem to štěstí, že jsem s Guru Mahárádžem spával v jedné místnosti. V dětství sice ne, protože tehdy jsem žil s rodiči a přicházel s nimi na návštěvu jak za Guru Mahárádžem tak za mým strýcem, který měl dům přímo v Mathu. Guru Mahárádž totiž pozval své žáky, aby se usadili v blízkosti chrámu, aby je mohl zavolat, kdykoliv potřeboval. Když jsem se ale stal jeho osobním asistentem a služebníkem, spával jsem u něj.
Šríla Guru Mahárádž se vždy budil za rozbřesku, během brāhma-muhūrty. První věc, co udělal poté, co se osvěžil v koupelně, bylo, že se posadil na postel a odříkával nebo odzpívával vandany. Někdy je pronášel nahlas a někdy jen v mysli. Pak vzal svoji japu a začal odříkávat svá kola Haré Krišna Mahámantry. Začínal před maṅgala-ārati. Já jsem ještě spával a Guru Mahárádž mě budil: „Nimai! Utho! Mongoloroti somoy hoyege acche! Nimáji! Vstávej! Už je čas na maṅgala-ārati! Vstaň a připrav se! Spíš až moc!“ Já jsem ale pořád nevstával, býval jsem trošku líný. Říkal jsem: „Už vstanu, ale dej mi ještě chvilku!“ Guru Mahárádž nic neřekl, protože ke mně byl vždy velmi laskavý, a pokračoval v japě. Po několika minutách ale zase zvolal: „Co se s tebou děje? Už je nejvyšší čas vstávat! Vstaň už a připrav se na maṅgala-ārati!“ Poté, co na mě Guru Mahárádž takto dvakrát či třikrát zavolal, nezbývalo mi nic jiného, než vstát. Byl jsem velmi ospalý, ale přesto jsem radostně vyskočil, omyl jsem si tvář a ruce a šel jsem na maṅgala-ārati.
Guru Mahárádž mezitím dál pronášel Haré Krišna Mahámantru. Někdy, i když jsem ještě spal, jsem slyšel, jak jasně a hlasitě pronáší Haré Krišna, Haré Krišna, Krišna Krišna, Haré Haré, Haré Ráma, Haré Ráma, Ráma Ráma, Haré Haré, jako by volal Božský Pár a snažil se zaujmout Jejich pozornost. Byl to příklad živoucího pronášení svatého jména. Někdy během japy spontánně vyslovoval různé verše ze svatých písem nebo provolával: „Gauránga Hari!“ „Gaurasundar!“, a pak zase japoval. Pak zase: „Nitjánanda Prabhu!“ „Doyál Nitái!“, a opět se vrátil k Mahámantře. Nikdy jsem neviděl, že by Guru Mahárádž pronášel svatá jména nějak ledabyle nebo formálně. Vždy to bylo velmi živoucí. Nepřikládal moc velkou důležitost tomu, kolik kol odzpívá, ale vždycky dával velký důraz na kvalitu. Soustředil se spíše na to, jak moc se do toho pohrouží, kolik oddané nálady, oddaného pohroužení v sobě probudí. Takhle to učil i nás a inspiroval nás k tomu. Samozřejmě pokud oddaný dokázal udržet kvalitu i kvantitu zároveň, bylo to podle Guru Mahárádže skvělé a velmi to oceňoval. Ale když kvůli místu, času a situaci nebylo pro nějakého oddaného možné, aby dokončil lakh (100 000) svatých jmen každý den, Guru Mahárádž mu poradil, aby odzpíval tolik, kolik může, ale s láskyplným soustředěním a oddanou náladou. Alespoň upřímná snaha soustředit se na svaté jméno Krišny musí být přítomná. Měli bychom svaté jméno umístit do našeho srdce a nepovažovat ho za obyčejnou zvukovou vibraci. Koneckonců pronášíme svaté jméno Krišny a Šrímatí Rádhiky, takže nálada by měla být láskyplně uctivá, uctivě láskyplná. Takhle nás to Guru Mahárádž učil. Byl velkým acāryou, takže cokoliv říkal, že máme dělat, i sám následoval – ācārya sasanati yas tu sad ācārya udāhṛtaḥ.
Během některých období, jako je třeba kārtik nebo phālguna – měsíc Maháprabhuova zjevení – mě Guru Mahárádž budíval ještě dříve a chtěl, abych mu ihned po probuzení, poté, co jsem si omyl ruce a obličej, nahlas četl ze Šrímad Bhágavatamu nebo Bhagavad-gíty. On při tom někdy zpíval svá kola. Každý den si vyslechl jednu kapitolu Bhagavad-gíty. Sedával na posteli, já na zemi. Já jsem četl a Guru Mahárádž naslouchal. Až později mi došlo, že to nedělal jen proto, aby si mohl vychutnat Bhagavad-gítu, ale také aby mě vzdělal v jejím poznání. Guru Mahárádž už ji znal celou nazpaměť, znal každičký verš. Když jsem četl, tak pronášel verše zároveň se mnou, a když jsem udělal nějakou chybu, ihned mě odhalil, a pak jsem musel verš přečíst správně. „Pokud uděláš chybu ve výslovnosti nějakého verše z Bhagavad-gíty, tak se musíš vrátit a napravit ji. Musíš každý verš Bhagavad-gíty pronášet správně dle původního védského umění výslovnosti. Správná by měla být i tvá nálada a způsob prezentace poznání Bhagavad-gíty, transcendentálního učení Pána Krišny.“
Taková byla Guru Mahárádžova nálada. Kladl velký důraz na to, aby se věci dělaly správně. Tak mě to taky učil. Doteď si dobře vzpomínám, jak jsem byl ospalý, když mě Guru Mahárádž brzy ráno budil poté, co sám vstal a chtěl, abych četl Bhagavad-gítu. Někdy jsem ji četl v polospánku, a když jsem byl příliš líný, abych vyslovil nějakou část verše správně, Guru Mahárádž to hned poznal a láskyplně mě opravil. Každý den jsem musel dokončit jednu kapitolu. Když jsem ji dokončil, Guru Mahárádž začal spontánně osobně vysvětlovat některé hlavní verše z té kapitoly a já jsem naslouchal. Guru Mahárádž měl velmi oblíbené některé verše z Bhagavad-gíty, zejména z 12. kapitoly. Svými vysvětleními často vnesl nové světlo do významu veršů, které se neobjevuje v obecných překladech. Bylo mi jasné, že Guru Mahárádž mluví o významech daných veršů ze své vlastní vnitřní realizace. Bylo to jako jeho vlastní komentář. Vysvětloval ty verše v kombinaci s přirozeným osobním výkladem, naplněným jeho vlastní realizací. Byl to úžasný zážitek. Někdy je vysvětloval obecně a někdy dával nová vysvětlení, odkrývajíc důvěrné skryté významy těch veršů.
Poté, co byla dokončena Bhagavad-gítá, chtěl, abych četl desátý zpěv Šrímad Bhágavatamu. Šrímad Bhágavatam je velmi obsáhlá kniha, kterou není snadné přečíst celou, takže Guru Mahárádž si zakládal na prvním zpěvu, ve kterém se nachází spousta úvodních veršů, a také na desátém zpěvu, ke kterému byl velmi připoutaný. Vzpomínám si, že když jsem četl nějaké z těchto krásných veršů, Guru Mahárádž zpíval se mnou, protože znal většinu z nich zpaměti.
śyāmaṁ hiraṇya-paridhiṁ vanamālya-barha-
dhātu-pravāla-naṭa-veṣam anuvratāṁse
vinyasta-hastam itareṇa dhunānam abjaṁ
karṇotpalālaka-kapola-mukhābja-hāsam
„Měl tmavě modrou pleť a zlaté šaty. Byl oblečený jako divadelní tanečník ozdobený pavím perem, barevnými kamínky, snítkami poupat a girlandou z lesních květů. Jedna Jeho ruka spočívala na rameni přítele a druhou si pohrával s lotosem. Uši Mu zdobily lilie, tváře Mu hýčkaly kadeře vlasů a na Jeho lotosovém obličeji zářil úsměv.“
– Šrímad Bhágavatam 10.23.22
barhāpīḍaṁ naṭa-vara-vapuḥ karṇayoḥ karṇikāraṁ
bibhrad vāsaḥ kanaka-kapiśaṁ vaijayantīṁ ca mālām
randhrān veṇor adhara-sudhayā-pūrayan gopa-vṛndair
vṛndāraṇyaṁ sva-pada-ramaṇaṁ prāviśad gīta-kīrtiḥ
„Pán Krišna měl na hlavě ozdobu z pavího pera, na uších drobné květy karṇikāra, na sobě žluté šaty zářivé jako zlato a kolem krku girlandu vaijayantī, a tak ukazoval svou transcendentální podobu nejpřitažlivějšího z tanečníků, když vcházel do lesa Vṛndāvanu. Každým krokem okouzloval celou zemi velkým potěšením. Otvory své flétny naplnil nektarem svých rtů a všichni opěvovali Jeho slávu.“
– Šrímad Bhágavatam 10.21.5
Tolik veršů to bylo! Uvedl jsem jen několik veršů, ke kterým byl Guru Mahárádž připoutaný. Je jich ale tolik, že bych mohl pokračovat hodiny a hodiny. Pak znovu, poté, co jsem čtení dokončil, Guru Mahárádž některé verše spontánně vysvětlil. Zpíval je určitým způsobem a já jsem se to od něj naučil. Góvinda Mahárádž tam také někdy při rozbřesku býval a probíhalo tam malé, velmi osobní iṣṭa-ghoṣṭi mezi guruem a jeho žáky. My jsme seděli na zemi a Guru Mahárádž na posteli. Vysvětloval některé verše a my jsme se dotazovali anebo vychvalovali jeho výklady. Probíhala mezi námi vzájemná dynamická výměna. Nebylo to jednostranné. Nebylo to tak, že by Guru Mahárádž mluvil a my byli jen z ticha. Očekával nějakou odezvu, aby viděl, zdali chápeme, co říká a jak to vnímáme. Bylo to úžasné. Tohle všechno se odehrávalo za rozbřesku, těsně před maṅgala-ārati. Bylo to velmi spontánní.
Když zazvonil zvonec, odešli jsme na maṅgala-ārati. Předtím jsme ale vzdali plné poklony. Než jsem odešel z Guru Mahárádžova pokoje, nikdy jsem nezapomněl vzdát plné poklony. Obyčejná pañcāṅga poklona nestačila – chtěl jsem před ním padnout na zem. On se na mě podíval a usmál se, rád viděl, že k němu cítím tolik láskyplné úcty. V některé dny jsem nezvládl jít na maṅgala-ārati. Guru Mahárádž byl ke mně laskavý a nekáral mě, i když rád nebyl, ale poznamenal: „Neměl by sis nechat maṅgala-ārati ujít.“ Věděl ale, že jsem mladý a je běžné, že dospívající lidé potřebují déle spát, proto na mne moc netlačil. Naopak někdy, když viděl, že se necítím dobře a jsem unavený, mě pobízel, abych víc spal. Ráno mi říkal: „Nevstávej, ještě si trošku přispi.“
Po maṅgala-ārati a parikramě jsem se vrátil za Guru Mahárádžem. Musím se ale přiznat, že někdy jsem byl tak ospalý, že jsem se vytratil do mého pokoje, a ještě půl hodinky jsem si přispal. Můj pokoj byl v blízkosti Guru Mahárádžova pokoje, na střeše nātha mandiru. Ten stejný pokoj, ve kterém jsem bydlel, byl poskytnut A.Č. Bhaktivédántovi Svámímu Mahárádžovi. On vlastně tuto místnost inauguroval. Byl to velmi maličký pokoj, každá stěna měřila asi jen 2 krát 2 metry, měl ale vlastní koupelnu a toaletu. Guru Mahárádž chtěl mít Bhaktivédantu Svámího Mahárádže blízko sebe a původně mu nabídl, aby při své návštěvě pobýval s ním v jeho pokoji. Guru Mahárádž měl ale mnoho žáků, kteří za ním často chodili, a tak chtěl Bhaktivédántovi Svámímu dát vlastní pokoj, aby měl také nějaké soukromí. V blízkosti jeho pokojů žádná větší místnost nebyla k dispozici, tak Guru Mahárádž nabídl Bhaktivédantovi Svámímu Mahárádždžímu právě tuto místnost. A jemu se v ní moc líbilo. Svámí Mahárádž tam strávil tam tři dny a tři noci. Guru Mahárádž se ho ráno zeptal, jak se mu v pokoji líbí, jestli se v něm cítí pohodlně a zdali pro něj není příliš malý. Doteď si pamatuji na Prabhupáddžího dětsky nevinný úsměv, kterou v tu chvíli měl. Opověděl: „Khub balo! Apurbo bhajan kutir!“ „Úžasné, je to skvělý bhajan kutir! Jeho umístění je jedinečné. Jakmile vyjdu ven, přímo před sebou můžu vidět dómy tvého nádherného chrámu. Když udělám několik kroků ven a vyjdu pár schůdků, mám darśan Gangy. A jen pár kroků mě dělí od tebe. Cítím, že žiji v pokoji, který je tak skvěle umístěný, že ať se vydám jakýmkoliv směrem, narazím na něco úžasného. Je to skvělý bhajan kutir – jakmile otevřu okno, ihned ho prostoupí vánek od řeky Gangy. Má tak nádhernou atmosféru!“ Navíc byla tato místnost také zcela stranou. Bylo možné se do ní dostat jen po můstku skrze Guru Mahárádžův pokoj. Vchod ze schodiště z nātha mandiru býval uzavřený, nebylo tedy možné se do té místnosti dostat přímo zespodu. Guru Mahárádž mu odpověděl: „Ty jsi velký acārya a cestuješ po celém světě. Na každém místě ti nabízejí luxusní pokoje, kterým se nemůžeme vyrovnat. Nedokážu ti zaopatřit vhodné ubytování. V porovnání s tím, na co jsi zvyklý, je to jen malá komůrka. Cítím se provinile, že jsem ti dal jen takový malý pokojík.“ „Ne ne, Mahárádži, je to bhajan kutir… moc se mi v tom pokoji líbí.“
Vzpomínám si, jak Bhaktivédánta Svámí hned ráno poté, co si krátce promluvili s Guru Mahárádžem, se nechal masírovat hořčičným olejem. Seděl nebo ležel u toho na matraci na střeše nātha mandiru, na který už svítilo ranní slunce. Myslím, že jeho žák, který ho masíroval, se jmenoval Prabhupáda Kripa dás. My jsme ten čistý hořčičný olej dodávali – byl vyroben z hořčice, která se pěstovala na našich pozemcích. Pak se vykoupal a oba duchovní bratři se spolu usadili a pohroužili se na hodiny a hodiny do Hari-kathā, obklopeni svými žáky.
Potom byl tento pokoj přidělen mě. Cítil jsem se v něm velmi požehnaně, protože byl naplněn sladkými vzpomínkami na Bhaktivédántu Svámího Mahárádždžího, mého slavného a milujícího śikṣā Gurua. Pro Guru Mahárádže bylo snadné mě zavolat, protože můj pokoj byl tak blízko. Když Guru Mahárádž něco potřeboval, někdy spontánně zaklepal na dveře mého pokoje a ptal se: „Nimáji, spíš? Copak ses už nenaspal dost? Je čas se vzbudit!“ A mě to bylo tak trapné! Velmi jsem se styděl, ale někdy také ne – Guru Mahárádž byl jako můj milující otec, takže jsem věděl, že před ním nemám co skrývat. „Ano, ale co mám dělat? Byl jsem velmi ospalý.“ „Dobře, umyj si obličej a ruce a přijď za mnou.“ a chtěl se odebrat do svého pokoje. Já jsem ho ale nemohl nechat jít samotného. Podle indické tradice žák musí Gurudévu následovat, takže jsem šel s ním a do jeho pokoje jsem ho doprovodil.
Po maṅgala-ārati Guru Mahárádž vycházel ze svého pokoje na verandu, kde sedával ve svém křesle a pokračoval v japě. Pak se začal dotazovat, jak funguje každodenní služba v jeho chrámu. Sedával nahoře, a protože už byl starý, tak dobře neviděl. Jeho sluch byl ale vynikající. Takže během maṅgala-ārati, parikramu a následného pravidelného kīrtanu pozorně poslouchal, kdo zpívá, jakou melodii zpívá, a pokud někdo použil nevhodnou melodii anebo zpíval špatně, Guru Mahárádž hned někoho poslal, aby toho oddaného požádal, aby zpíval správně. „Vše, co je nabízeno Pánu, by mělo být správné a vhodné. Nikdo by neměl být líný a vše rychle odbýt, jen aby měl formality za sebou. Tak to nemůže být. Saṅkīrtan musí být vykonáván v čisté saṅkīrtanové náladě, s city… Když chceme oslovit nanejvýše krásného Pána oddanou písní, pak bychom ji měli zazpívat krásně. Všechno, co oddaný obětuje, by mělo být kvalifikováno krásou, aby to mohlo být obětováno krásnému Pánu. Nemůžeme nanejvýše nádhernému Pánu věnovat něco ošklivého. Jak bychom mohli nabídnout něco nevhodného a nehezkého? To by se ke Krišnovi přeci nehodilo. Cokoliv, co děláme, se snažme dělat pěkně a s vědomím, že to obětujeme Krišnovi. Musíme to brát vážně, nikoliv ledabyle. Jakmile si budeme myslet, že děláme něco z povinnosti a otravuje nás to, pak to není skutečný saṅkīrtan. Musí v tom být city a život.“ Tohle byl standard, podle kterého nás Guru Mahárádž vzdělával. Vždy pozorně sledoval, jestli oddaní zpívají hezky anebo jestli to odbývají. Když někdo zpíval opravdu snaživě a pěkně, tak toho oddaného zavolal a pochválil ho: „Zpíval jsi moc pěkně, takhle by se mělo zpívat! Chci, abys v tom pokračoval. Nebude to prospěšné jen pro tebe, ale i pro ostatní, kteří tě uslyší. Budeš pro ně dobrým příkladem. Bylo to opravdu velmi pěkné!“ Takto toho oddaného povzbuzoval. A na druhou stranu, když to někdo odbyl, tak si ho také zavolal a pokáral ho, aby ho napravil. Udělal to ale velmi hezky. Guru Mahárádž téměř nikdy nepoužíval nějaké tvrdé výrazy. Dokonce i když někoho káral, byl jemný a klidný. To, že je jedná o výtku, bylo jasné z toho, jaká slova použil.
Vzpomínám si, že pokaždé, když nějaký oddaný svoji službu odbyl a udělal něco opravdu moc nehezky, Guru Mahárádže to velmi rozrušilo. Takovému oddanému pak řekl: „Dnes musíš zůstat bez oběda! To je tvůj trest. Běž do kuchyně a řekni správci, že jsem ti dnes zakázal oběd!“ Ten oddaný byl pak velmi nešťastný. Musel říct správci, že jeho Guru Mahárádž s ním není spokojený a že mu zakázal oběd. „Udělal jsem dnes chybu a Guru Mahárádž nakázal, že mi dnes nikdo nesmí dát polední prasādam. Takový je můj trest.“ Správce se pak snažil tvářit vážně a řekl: „Dnes se musíš postit a příště si dávej větší pozor!“ Když pak nadešel čas oběda a všichni jedli prasādam, Guru Mahárádž ještě čekal a nejedl. Vyptával se, jestli si ten oddaný dal prasādam. „Ne, Guru Mahárádžo, nedal. Všem jsi zakázal, aby mu nějaké dali.“ „Zavolejte ho!“ Ten oddaný si myslel, že ho čeká ještě nějaký další trest a sklesle přišel za Guru Mahárádžem. Ten mu pokynul, aby k němu přišel blíž a dotknul se jeho hlavy. „Už to znovu nedělej. Už tu chybu neopakuj. Budeš si to pamatovat?“ „Ano.“ „Tak běž a dej si prasādam!“ Guru Mahárádž byl tak milující! Až poté se najedl on sám. Takový byl. I když by jeho žáci z něj měli mít i trošku obavy, my jsme k němu cítili hlavně lásku.
V jeden moment jsme zjistili, že jeho výtky jsou jen jinou podobou požehnání. Když nás Guru Mahárádž pokárá, tak to znamená, že se o nás více stará, že na nás myslí. Proto věnuje svůj čas a energii k tomu, aby nás pokáral. Výtka od vznešeného oddaného je velkým požehnáním, které odstraňuje naše chyby a pomáhá v našem očištění. V jejich výtce je ukryté požehnání. Tak jsme se na to dívali. Za jeho výtkami je tolik péče a přání všeho dobrého! Takový je rozdíl mezi světskými výtkami, hněvem, závistí a negativním přístupem, a pokáráním od čistého oddaného, které je přesně opačné povahy – je plné přání všeho dobrého. Velké duše nás někdy učí po dobrém i po zlém, abychom se stali elitním komandem. Pokud se chce voják stát elitním vojákem, běžný trénink mu nestačí. Musí podstoupit tvrdý výcvik, díky kterému se elitním vojákem stane. Někdy nás chtěl Šríla Guru Mahárádž vytrénovat právě takovým drsným výcvikem. Dokázal být velmi silný, ale také velmi jemný.
ācāre śāsayet yastu sa ācārya udāhṛtaḥ
śāsane sthira vṛttiśca śisya sadbhi udāhṛtaḥ
„Ten, kdo svým vlastním správným příkladem jednání a praxe učí a vede svého žáka, se nazývá skutečným ācāryou. Na druhé straně ten, kdo má víru a je stálý a rozhodný v podřízení se výchově a poslušnosti učení Šrí Gurua, se nazývá skutečným žákem.“
-???
V sanskrtu se říká – tvrdší, než blesk a jemnější, než květ. Když šlo o principy a o ochranu slávy jeho Gurudévy, Šrímána Maháprabhua, Rádhy a Krišnačandry proti ateismu a neznabožství, byl Guru Mahárádž mocným ācāryou. Když ale jednal s oddanými a služebníky Pána, byl jemný. Samozřejmě také s nimi občas jednal z pozice síly, aby je naučil správným způsobům, protože v indické kultuře to máme tak, že když se něco řekne velmi jemně, nezapíše se to hluboko do paměti. S dětmi je to podobné – když k nim rodiče promlouvají jemně, nevěnují jim děti příliš pozornosti a jen se smějí. Když se ale rodiče naštvou a zvážní, pak je dítěti jasné, že by to nemělo dělat. Dojde mu, že už je to vážné. V duchovním životě je to stejné – na začátečnické úrovni se to takhle děje. Chrámy jsou otevřené všem, a tak přichází mnoho podmíněných duší, které jsou jako neopracovaný materiál, který potřebuje vyleštit. Někdy jen trošku, někdy silněji. Jedině tak se vypracují k určitému standardu a kvalitě. To je zodpovědnost gurua. Takže z lásky hrával Guru Mahárádž ku prospěchu oddaných v chrámu obě role. Hrál roli mocného ācāryi, a měl také svoji milující stránku, jemnou jako poupě.
Dopoledne Šríla Guru Mahárádž sedával v křesle na verandě před svým pokojem a staral se o různá odvětví služby ve Šrí Čaitanja Sarasvat Mathu. Volal si jednoho oddaného za druhým a chtěl od nich nejnovější zprávy o tom, co se kde děje a kdo co dělá, zdali všichni dělají tu službu, kterou jim určil, a jak jim to jde. Stále si vzpomínám, že když jsem byl ještě dítě, tak mně Guru Mahárádž říkával: „Běž a oběhni celý Math. Pozoruj, kde se co děje, kdo dělá jakou službu – dobře se dívej, a pak mi o všem poreferuj.“ Okamžitě jsem vyběhl, protože když jsem byl kluk, tak jsem téměř nechodil, jen jsem běhal. Můj nejoblíbenější způsob chůze byl běh. Takže jsem proběhl celou oblast chrámu, gośalu, pole i zahradu a rozhlížel jsem se kolem dokola. Někdy jsem nakoukl i na oltář, jestli tam probíhá arcana. Sledoval jsem, kdo co dělá, protože Guru Mahárádž chtěl znát všechny podrobnosti o tom, co se děje. Pak jsem se za ním vrátil a všechno jsem mu do detailu vypověděl. Byl jsem k němu velmi upřímný. Někdy se stalo, že nějaký oddaný dostal zodpovědnou službu, ale byl líný a raději se někde zapovídal anebo si šel lehnout, anebo dokonce odešel někam úplně jinam. A já jsem Guru Mahárádžovi všechno řekl. Guru Mahárádž si pak toho oddaného zavolal a řekl mu: „Dal jsem ti tuto službu. Proč si ale místo toho povídáš? Co se to s tebou děje? Povídat si můžeš, až budeš mít volno. Teď je čas na službu, kterou jsem ti dal. Není to pro tebe dobré. Proč to děláš?“ Ten oddaný se pak velmi styděl a prosil o odpuštění a sliboval, že už se to znovu nestane. Oddaní ze začátku nechápali, jak se Guru Mahárádž všechno dozvěděl – to dobré i to špatné. Říkali si, jak je možné, že zná všechny podrobnosti. Pak ale objevili, že za to může ten malý klučina Nimáj, že ho Guru Mahárádž posílá jako svého špióna. Jakmile zjistili, že jsem to byl já, tak když jsem příště dělal obhlídku, tak jen co mě z dálky zahlédli, si začali dávat velký pozor. Věděli, že Guru Mahárádžův zvěd se blíží a že oni se musí velmi hezky snažit. Pak jsem se ke Guru Mahárádžovi vrátil a měl jsem pro něj dobré zprávy. A Guru Mahárádž se ptal: „Jsi si jistý? Je možné, že už jim došlo, že tě posílám já, a proto si dávají pozor. Zkus to dělat tak, aby si tě nevšimli. Já chci vědět, jestli se skutečně věnují chrámovému životu, jak by měli.“ Co jsem mohl dělat? Guru Mahárádž mi dal tu zodpovědnost a musel jsem mu vše pravdivě nahlásit. Cítil jsem se ale špatně, když jsem měl podat report o tom, jak nějaký oddaný nedělá to, co má. Oddaní se mě pak trošku báli. Pak už ale všichni začali být tak pozorní, že si nedovolili službu zanedbávat, takže to nakonec dopadlo dobře. Guru Mahárádž už pak nemusel ani nikoho neustále posílat, protože si všichni zvykli být zodpovědní a pečliví.
Guru Mahárádž každý den scházíval dolů ze svého pokoje. Nejprve vzdal uctivé poklony chrámovým Božstvům a obešel čtyřikrát chrám. Guru Mahárádž se opíral o svou velkou hůl a já jsem chodil vedle něj a přidržoval ho za ruku. Po parikramu znovu vzdal oddané poklony a pak se sám vydal na obhlídku. Zpráva, že se Guru Mahárádž vydal na obhlídku, se rychle rozkřikla a všichni si dávali velký pozor. Někdy jsme šli napřed na zahradu, kde se Guru Mahárádž ujistil, že je dobře postaráno o všechny rostliny. Měl rád pohled na všechny ty květy – růže, rajnigandhy, jasmíny a další nádherné vonné květy, které zdobily zahradu. Zavolal zahradníka a pochválil ho, jak dobře odvádí svoji práci: „Děláš velmi hodnotnou službu, všechny tyto květy budou nabídnuty Božstvům – udělají se z nich girlandy a ozdobí se jimi oltář. Vidíš? Jsi přímým služebníkem Maháprabhua a Božského Páru! Květy, které se zjevily díky tvé krásné službě, budou nabídnuty Pánu. Tvoje služba je stejně krásná, jako tyto květiny!“ Takhle Guru Mahárádž povzbuzoval oddaného, který se o zahradu staral. Guru Mahárádž rád chodíval ke stromům – mangovníkům či grepovníkům, a říkal svým žákům, aby už ovoce sklidili a obětovali ho Božstvům, aby se nezkazilo.
Pak vyšel ven z chrámu, kde jsme měli stroj na zpracování obilí, který pro nás byl zdrojem příjmů. Nikdo tehdy neměl moc peněz a tak Guru Mahárádž musel najít způsob, jak zajistit provoz chrámu. Lidé nám platili za namletí mouky a tyto peníze jsme pak používali na elektřinu a další výdaje. Guru Mahárádž se tedy chodil dívat, jak náš obchod funguje. Pak zašel do kuchyně a zeptal se oddaných, co vaří. Chválil je, že jistě připravují vynikající bhogu pro Pána a že se těší, až bude moct ochutnat prasādam. Když oddaní toto povzbuzení a pochvalu slyšeli, měli obrovskou radost. Dmuli se štěstím a sebedůvěrou. „Guru Mahárádž mě dnes pochválil, to je úžasné! Cítím se tak spokojený!“ Guru Mahárádž všechny inspiroval, aby svoji službu dělali lépe a lépe. Takový byl jeho dynamický styl – káral jen občas, spíše oddané chválil. Samozřejmě jen v případě, že si to oddaný zasloužil, nikdy nepřeháněl. Oddaní pak byli šťastní a věnovali se službě s ještě dvojnásobnou nebo trojnásobnou energií, nadšením a radostí.
Pak vystoupal po schodech zpátky nahoru do svého pokoje a dával pozor, jestli je bhoga obětována na čas – mezi 11:00-11:30. Tak to Guru Mahárádž zavedl. Poté, co byla bhoga v chrámu obětována, dal si prasādam. Moc rád si dával prasādam ve společnosti svých žáků. Zatímco jedl, tak jsme ho obklopili a čekali jsme, že od něj dostaneme nějaké zbytky jeho jídla. On to věděl, a tak zatímco jedl, tak nám zároveň rozdával i kousky z jeho talíře. Když tam bylo příliš mnoho oddaných, museli někteří z nich odejít, protože Guru Mahárádž by všechno prasādam rozdal a moc by mu toho nezbylo. Proto jsme nechtěli, aby kvůli nám měl nedostatek jídla. Pokud ale náhodou prasādam i přesto výrazně ubylo, zaběhl nějaký oddaný rychle dolů pro přídavek. Jsou to tak úžasné vzpomínky! Guru Mahárádž si vychutnával prasādam a věděl, že já, Krišnamají déví, Giri Mahárádž, Džáhnavá déví a někdy i chrámový kuchař čekáme, že od něj nějaké prasādam dostaneme. Kuchař chtěl také vědět, jak Guru Mahárádžovi chutná a jestli uvařil dobře. Až do konce bhoga ārati totiž nikdo neochutnával, ale když si vzali prasādam od Guru Mahárádže, tak se dozvěděli, jak vlastně chutná. Všechny tyto drobné příhody mají radostnou příchuť života v chrámu.
V poledne si Guru Mahárádž asi na hodinku zdřímnul. Pak vstal a pokračoval ve své džapě. Mezi 4 – 6 hodinou byl k dispozici pro oddané, aby za ním přišli na darśan. Kdokoliv ho chtěl vidět, mohl v tuto dobu přijít. Někdy to šlo také ráno, mezi 9 – 11 hodinou dopoledne, pokud zrovna nebyl Guru Mahárádž na obhlídce. Kromě obyvatel chrámu přicházelo i mnoho dalších oddaných. Každý den přicházeli z různých chrámů z Nabadvípu i Majápuru. My všichni jsme se kolem něj shromáždili a poslouchali jeho nádhernou Hari-kathā. Nechtěli jsme si ji nechat ujít. Nikdy jsme netušili, jaký úžasný nektar se nám dostane. Oddaní z ostatních chrámů také rádi poslouchali Guru Mahárádžovo Hari-kathā. V té době ještě nebyly zcela běžné diktafony, takže většina jeho Hari-kathā nebyla nahrána. Až v době, kdy začali přicházet oddaní ze Západu, se začaly jeho kathā nahrávat. Snažili jsme se je tedy zaznamenávat do srdce.
Večer dával Guru Mahárádž velký pozor, aby se během večerního ārati a parikramu zpívaly specifické písně v určitých melodiích. Nerad slyšel nějaké zpívání bez rytmu a melodie anebo nějaký hrubý zpěv. Výjimku měli oddaní, kteří prostě zpívat neuměli – protože jakkoliv oddaný zpívá, pokud zpívá s čistými city, pak je to krásné bez ohledu na to, zdali dodržuje melodii a rytmus. Guru Mahárádž nás učil, abychom respektovali, pokud takto nějaký oddaný zpívá. Většinou ale chtěl, aby se zpívalo správně. Když někdo zpíval špatnou melodii, Guru Mahárádž hned někoho poslal, aby ho opravil.
Večer někdy Guru Mahárádž poslouchal zprávy v rádiu, aby věděl, co se děje ve světě. Občas používal tyto aktuální události při svých Hari-kathā. Uváděl je jako příklady, aby vysvětlil jisté duchovní skutečnosti; aby prezentoval lidem Hari-kathā srozumitelnějším způsobem. Je skvělé, že cokoliv mahābhágavata oddaný ve svém životě přijme, použije ve službě Krišnovi. Poslouchání zpráv z rádia nebo čtení novin je na pohled světská činnost. Když ji ale dělá čistý oddaný Pána, tak ji využije ve službě Krišnovi. Spousta lidí Guru Mahárádžovo Hari-kathā oceňovala, protože bývalo naplněno praktickými příklady z každodenního života. Říkával: „Proč se tohle děje? Protože tohle nám chybí… Jinak by se to nedělo.“ Někdy citoval Gándhího nebo Bála Gangádhara Tilaka či jiné indické politické vůdce, protože věděl, že mají v Indii spoustu následovníků a těší se velké úctě. Aby lidé pochopili vyšší realitu vědomí Krišny, tak tyto osobnosti citoval. „Víte že i Mahátma Gándhí rád četl Bhagavad-gítu? Četl ji každý den a veškerou moc nenásilí získal z jejího poselství. Zde jsou verše, které oslavují nenásilí a dharma-yudhu. Například Bál Gangádhar Tilak jednou prohlásil, že ve vrcholném verši Bhagavad-gíty sarva dharmām… Krišna ve skutečnosti dává nektar na zlatém talíři.“ Tento jeho výrok se Guru Mahárádžovi moc líbil. „Dokonce i váš vůdce má tak moc v úctě verše Bhagavad-gíty. Vidíte? Také byste měli následovat její poselství. Neříkáme to jen my, ale i vaši vůdci.“ Někdy citoval Einsteina, protože i ten měl velkou úctu k všeprostupující nadpřirozené Síle. Na každém kroku svých objevů více a více žasl. Sám to popsal, že žasl při objevování vesmírné Síly, která je pro něj Bohem. Takhle nějak se vyjádřil na sklonku svého života, když se ho někdo ptal, co pro něj znamená Bůh.
Guru Mahárádž chodíval spát brzy, mezi půl devátou a devátou hodinou. Předtím, než usnul, pronášel nějaké mantry. Oddaní by měli žít život oddanosti tak, aby všechno v jejich životě bylo ve spojení s vědomím Krišny. Ať už je to jedení, spaní, pití, mluvení, studium i vše ostatní. A přesně to můžeme vidět v Guru Mahárádžově životním stylu – všechno dělal ve spojení s vědomím Krišny. Viděl jsme tedy, jak před usnutím pronáší Mahámantru a další mantry. Myslel na Pána Nárájana, jak leží na oceánu, a pronesl mantru Padmanábhovi, Šrímánovi Maháprabhuovi a Božskému Páru. To byly hlavní mantry. Vzpomínal na Božský Pár a Šrímána Maháprabhua, jak se ukládají ke spánku a oddaní jim během této doby slouží, na jejich svayana līlu, a tak také usnul.
Mnoho věcí jsem přeskočil, stihl jsem zmínit jen nějaké věci z Guru Mahárádžových každodenních činností. Kdybych měl mluvit o všem, tak by to zabralo hodiny a hodiny. Nesnažím se jen o výčet toho, co se dělo, že Guru Mahárádž udělal tohle a tamto. To by bylo suché. Snažím se vám zprostředkovat i nějaké pocity a vykreslit živý obraz. Každičká věc, co Guru Mahárádž udělal, v sobě měla tolik vnitřních citů, duchovních pokladů. Nemůžu je všechny popsat detailně, protože pak bych vyprávění nedokončil.
Dávná historie Šrí Čaitanja Sarasvat Mathu
Šríla Guru Mahárádž, coby jeden z předních kazatelů mise Sarasvatího Thákura, strávil část svého života kázáním a propagováním mise jeho Gurudévy po tehdy ještě nerozdělené Indii, s velkou radostí a spoustou energie. Mezi učenými oddanými byl velmi známý a velmi vážený. Poté, co jeho Gurudév odešel, ho přemohla tak silná bolest z odloučení, že téměř přišel o veškerou radost. Chtěl se odebrat někam do ústraní. Měl pocit, že když jeho milovaný Guru Mahárádž není na tomto světě, nedostává se mu už radostného nadšení, a tak se pod tíhou odloučení od svého milovaného gurua stáhl ze svého kazatelského života. Z nálady goṣṭhy-ānandīho se jeho nálada změnila na bhajanānandī. Chtěl žít svůj život v ústraní, pohroužený do bhajanu.
Šrí Čaitanja Sarasvat Math byl založený uprostřed lesa. Byl tam jen Góvinda Kund a Guru Mahárádž si tam postavil hliněnou chýši, obklopenou vysokými stromy, květinami a ptáky. Takový byl jeho malý nádherný bhajan kutir. Žila tam také spousta divokých zvířat, takže Guru Mahárádž tam pobýval společně s nimi. Byly tam hyeny, a dokonce i leopardi a tygři, opice s černým obličejem, kterým se říká Hanumani, a mnoho hadů. Guru Mahárádž tam šťastně žil. Samozřejmě nemusel ani žádat o povolení ke stavbě své chýše, protože majitelé pozemku byli rádi, že tam žije sādhu.
V těchto počátečních dnech Guru Maharádž sloužíval Girirádžovi. Byl pohroužený do svého bhajanu a místní lidé za ním chodívali na darśan. Někteří z těch lidí byli zloději a kriminálníci, protože takoví lidé v té oblasti žili. Když se doslechli, že tam přišel velký sādhu a postavil si tam bhajan kutir, chtěli za ním, jako pokleslé duše, přijít. Oni se samozřejmě na začátku nepovažovali za pokleslé, naopak, byli na své zlodějské a kriminální činy patřičně hrdí. Začali tedy za ním chodit a asi během měsíce, co pravidelně poslouchali jeho Hari-kathā, se začali měnit a upřímně se Guru Mahárádžovi svěřili: „Mahárádži, netušíme, co nás čeká! Poté, co jsme s tebou přišli do kontaktu, jsme zjistili, jak pokleslí jsme. Jak je vůbec možné, že Pán Krišna tě poslal sem do lesa a my měli možnost se s tebou setkat? Vůbec jsme si to nezasloužili! Pánova bezpříčinná milost nám tě seslala, abys nás zachránil. Chápeme, že Šrí Čaitanja je zachráncem všech pokleslých.“ Upřímně mu vyjevili, co všechno dělají a Guru Mahárádž řekl, že to není dobré, aby se změnili. „Co to děláte? Copak neznáte hodnotu lidského života? Jak cenný je? Jen ho marníte a mrháte tím, že kradete a přepadáváte lidi – to není dobré. Chci, abyste se všichni napravili, očistili a stali se vznešenými lidmi! Abyste se stali oddanými Rádhy, Krišny a Maháprabhua. Pán Nitjánanda byl milostivý k lidem, jako jste vy. Víme, jak zachránil Džagáje a Madháje. Nechť Jeho milost vstoupí i do vašich životů. Modlete se k Němu a klaňte se mu, protože Jeho milostí budou vaše životy zachráněny.“
A to se skutečně stalo. Úplně se změnili a stali se oddanými. Byli to třeba Varšiní Ghóš, Randžan Ghóš a další. Stali se Guru Mahárádžovými žáky a skvělými oddanými Krišny. Ostatní to velmi překvapilo, jak moc se tito lidé změnili. Museli si samozřejmě najít nějaká nová zaměstnání a Guru Mahárádž jim v tom pomohl. Když si pro ně jednoho dne přišli policisté, Guru Mahárádž je zarazil a řekl jim: „Tito lidé se už změnili. To, co vy jste nedokázali, jsem už udělal. Můžete je sebrat, dát do vězení a potrestat je, ale když se z vězení dostanou, vrátí se opět ke svým starým zvykům. Nedokážete skutečně očistit jejich vědomí a jejich srdce. To, co jsem s nimi udělal já, je mnohem lepší a prospěšnější. Řekněte tedy vašim nadřízeným, že jsem už za ně jejich práci udělal, a zvládl jsem toho ještě mnohem víc. Dnes už to jsou jiné lidé. Žijí životem v kvalitě dobra. Udělejte tedy výjimku, protože milost stojí nad spravedlností. Na mnoha místech v písmech najdeme, že nejvyšší podobou spravedlnosti je milost. Cokoliv, co dříve udělali, už očistili, a v jejich současném životě si už žádný trest nezaslouží, protože svých činů litují, dělají odříkání a služí Pánu. Samozřejmě, abychom dostáli liteře zákona, požádám je, aby se podrobili soudnímu procesu a přijali trest. Já ale žádám vás i soud, aby byl trest mírný, aby nenarušil jejich život ve vědomí Krišny. Život, který teď žijí, je mnohem prospěšnější, než kdyby byli zavřeni ve vězení. Konečný cíl výkonné moci je pomoct a napravit, nikoliv krutě potrestat. Oni sice spáchali nějaké trestné činy a tresty si zaslouží, ale ty tresty by měly sloužit k nápravě vězňů. A to jsem už udělal. Nezaslouží si proto žádné přísné potrestání. Dejte jim nějaký malý trest a propusťte je, aby mohli sloužit Bohu a konat dobro.“ Guru Mahárádž ty lidi také nabádal, aby šli za těmi, koho dříve přepadávali, koho okradli a oloupili, aby před nimi padli na kolena, dotkli se jejich nohou a upřímně žádali o odpuštění a o požehnání, a pak aby se vrátili a pokračovali ve své službě Krišnovi. Guru Mahárádž udělal tuto úžasnou věc a místní lidé, kteří se předtím těchto kriminálníků báli a pohrdali jimi, zjistili, že se jejich životy zcela změnily. A když začali vyzvídat, dozvěděli se, že je to díky Guru Mahárádžovi. Za to ho velmi oslavovali.
Po nějaké době života v ústraní se po Guru Mahárádžovi začali shánět jeho duchovní bratři. Přemýšleli, kam asi Šríla Šrídhar Mahárádž odešel. Stýskalo se jim po něm, a tak se ho vydali hledat. Tehdy neexistovaly telefony či internet, takže komunikace byla složitá. Když chtěl někdo zůstat schovaný v lese, nebylo vůbec snadné ho objevit. Oheň ale nikdy nezůstane dlouho skrytý. Když se rozhoří, lidé si ho brzy všimnou. A přesně to se stalo s Guru Mahárádžem. Pomalu se mezi místními začalo šířit, že velký sannyāsī, velký sādhu, žije v lese na Koladvípu. Místní lidé tuto zprávu roznesli do vzdálenějších oblastí, a tak se zpráva šířila, až dorazila k Púdžajapádovi Bhakti Pragjánu Kéšavovi Gosvámímu Mahárádžovi, Naraharimu Prabhuovi, Púdžajapádovi Bhakti Sarangovi Gosvámímu Mahárádžovi, Bhakti Sarangovi Prabhuovi a Púdžajapádovi Sahkí Čarana Rájovi. Ti už ho tehdy už zoufale hledali a říkali si, kam asi odešel, když je opustil. Lidé, co zprávy donesli, si sice nebyli úplně jistí, kdo tento sādhu je, ale říkali, že je to pěkný sannyāsī a velmi moudrý sādhu. Jeho duchovní bratry hned napadlo, že by to mohl být Šríla Šrídhar Mahárádž, a tak se tam dva či tři z nich vypravili, aby to zjistili. Když přišli k bhajan kutiru, zavolali Guru Mahárádžovo jméno. Ten hned poznal jejich hlasy a byl radostně překvapený, že je vidí. Nečekal, že ho někdo někdy objeví. Všichni měli obrovskou radost, že se vidí a objali se. Guru Mahárádž se usmál a řekl: „Tak nakonec jste mě objevili, uprostřed lesa!“ Posadili se a měli iṣṭa-ghoṣṭi.
Sakhí Čaran Ráj, který byl velmi bohatý obchodník, tehdy řekl: „Šrílo Šrídhare Mahárádžo, je zřejmé, že jsi k tomuto kousku země přilnul, a dokonce tu máš i bhajan kutir. Vlastně jsi tu už založil nový chrám, který má podobu tvého bhajan kutiru. Vidím, že v budoucnu se tato hliněná chýše se promění ve slavný chrám, Šrí Čaitanja Sarasvat Math. Takže, Mahárádži, rád bych pro tebe vykonal službu. Prosím, přijmi ji.“ „Jakou službu bys pro mě chtěl udělat? Já nemohu přijmout žádnou přímou službu. Cokoliv ale nabídneš, akceptuji s tím, že to nabídnu lotosovým nohám mého Guru Mahárádže. Pod touto podmínkou mohu přijmout cokoliv, co nabízíš.“ „Mahárádžo, chci vyhledat majitele tohoto pozemku a oficiálně ho od něj odkoupit, abys tu mohl mít āśram.“ Guru Mahárádž se usmál: „To si přeješ? Chceš to udělat na základě tvé spontánní touhy?“ „Ano, Mahárádži.“ „Dobře, já to velmi vítám.“ Velmi brzy Sakhí Čaran Ráj, který později přijal babājī-veśu, ale v té době ještě stále byl ideálním gṛhastou, zakoupil celý velký pozemek a napsal ho na Guru Mahárádžovo jméno a ten ho pak přepsal na jméno Božstev. Takhle Šríla Guru Mahárádž započal Šrí Čaitanja Sarasvat Math v Nabadvípu a ten začal postupně nabývat dnešní krásné podoby. Myslím, že datum založení Mathu bylo 1947.
Všichni, kdo jste tam byli, víte, že je tam spousta stromů a květin. Hodně z nich je ještě pozůstatkem toho původního lesa. Některé byly zasazeny později, ale jiné jsou velmi staré a čekaly tam, aby mohly Guru Mahárádžovi sloužit. Jaké štěstí měly! Mangovníky, grepovníky i stromy s lesními květy získaly požehnání, že sloužily čistému oddanému.
Brighton, Spojené Království, 29.7.2015