Měli bychom se dívat na manželku Šrily Prabhupády negativně? A co znamená nejslavnější píseň Govindy Dáse? Přednáška z Francie z roku 2015.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/1zK4lxybcIQT6kt-txQA48BRA-CUMreuw/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
PŘEPIS
Šríla Čandídás, Šríla Vidjápati, Ráj Rámánanda, Šrí Džajadév – to byli známí autoři vaišnavských padyāvalī (písní), kteří se zjevili ještě před Pánem Čaitanjou. Góvinda dás, Básu Ghóš či Narahari Sarkár byli Jeho současníci a viděli Ho na vlastní oči. Není se pak čemu divit, že skládali tak úžasné básně – vždyť přišli do přímého kontaktu s nádherným Pánem Gaurángou! Díky tomu byli tak nabití emocemi a blažeností, že když skládali písně k Jeho oslavě, vyjadřovali tak své vlastní prožitky s Ním.
Často sami sebe označují za pokleslé. Máme je tak vidět?
To byla jejich oddaná strategie, jak přitáhnout pozornost Pána Gaurángy a Rádhy a Krišny: „Pane, podívej se – já jsem nejpotřebnější, protože jsem nejpokleslejší. Jsem v horší situaci než ostatní. Měl bys mi udělit milost a dát mi Tvůj poklad – protože Tvá milost je tu zejména pro ty, kdo jsou v zoufalé situaci. Já jsem nejvhodnějším příjemcem Tvé milosti, protože jsem velmi pokleslý; zasloužím si ji. Nemusíš se příliš starat o ty, kdo se již povznesli – ti už milost nepotřebují, neboť v životě už mají vše. Ale Pane, já nemám nic. Cítím se naprosto zoufalý a opravdu potřebuji poklad Tvé milosti, tak mi ji, prosím, dej!“ To je důvod, proč se takto modlí.
Oni se sice cítí pokleslí, ale ve skutečnosti nejsou. Dívají se na to tak, že jsou velmi zoufalí a pokleslí, a kvůli tomu jsou odloučeni od svého Milovaného. Myslí si, že kvůli své pokleslosti musejí zažívat mnoho bolestivého stesku po Něm. I když mají takovouto náladu, ve skutečnosti pokleslí nejsou. Naopak, ve vztahu s Nejvyšším milovaným Pánem jsou velmi vysoko. Jsou s ním spojeni skrze odloučení – v náladě vipralambhy. Intenzivní láskyplná bolest v odloučení od Krišny je jen jiná podoba premy. Je to jiný aspekt intenzivní Krišna-premy. Oddaného, který cítí silnou premu v náladě vipralambha, bychom nikdy neměli považovat za pokleslého, i když on sám se tak cítí.
Můžeme tyto písně také zpívat?
Jistě, ty písně jsou tady pro nás pro všechny. Tyto velké duše nemluvily jen samy za sebe, ale také za nás ostatní. Všechny pravdy, které se skrze tyto krásné písně projevily, můžeme aplikovat i na nás samotné. Jsou pro nás velmi poučné. Když velcí oddaní tyto písně psali, věděli, že podobné zážitky nemají jen oni sami, ale spousta lidí.
Bhajahu Re Mana
Góvinda Dásdží popisuje realistické záležitosti našeho podmíněného života a také nám ukazuje způsob, jak se z něj vymanit – jak se vyvléknout z pout zbytečných povinností a závazků, které můžeme v životě mít, pokud v něm není přítomný Krišna. Promlouvá ke své mysli a učí tak celý svět, jakým způsobem s myslí rozmlouvat, jak se stát následovníkem vyšší Pravdy, jak hledat vyšší duchovní život ve vědomí Krišny a jak hledat něco vznešenějšího než jen obyčejný podmíněný život.
Bhajahū re mana śrī-nanda-nandana abhaya-caraṇāravinda re – „Ó mysli, oddaně uctívej lotosové nohy Nejvyššího Pána, zdroje veškeré nebojácnosti. On je konečnou božskou útěchou. On je také známý jako Nanda Nandana, syn Nandy Maharádže. Uctívej Jeho lotosové nohy, které jsou zdrojem veškeré nebojácnosti a útěchy a které poskytují útočiště oddaným.“
Durlabha mānava-janama sat-saṅge – „Po tolika zrozeních, poté, co jsem prošel mnoha životními druhy, se mi konečně poštěstilo získat lidské zrození, které je dosažitelné jen velmi ojediněle. Nepromarni ho a nikdy ho nezneužívej jen obyčejným způsobem, protože je velmi vzácné. Nemarni čas ve špatné světské společnosti, ale vyber si dobrou společnost. Ó má mysli, vždy vyhledávej skutečně dobrou, svatou společnost oddaných Pána, abys byla osvobozena z tohoto hmotného oceánu rození a smrti“ – taroho e bhava-sindhu re.
Śīta ātapa bāta bariṣaṇa e dina jāminī jāgi re – „Ó moje mysli, ty jsi zakusila, jaké to je procházet různými potížemi a různým prostředím – horkem léta a mrazem zimy či neúprosnými dešti – všechno to soužení jsi podstupovala jen proto, abys posloužila nějakým světským příbuzným. Byla jsi vzhůru ve dne v noci a trpěla jsi v rámci saṁsāry. Snášela jsi různá bouřlivá období, ale kvůli čemu? Proč jsi promarnila tolik času a energie? Abys sloužila světským příbuzným, kteří ti nic dobrého nepřinesli. Jen tě zaměstnali v rodinném životě bez vědomí Krišny. Musela jsi věnovat spoustu času a energie, aby ses postarala o příbuzné, kteří nejsou oddanými. Starala ses nejen o své blízké příbuzné, ale i o příbuzné tvých příbuzných. A co jsi za všechno to úsilí a za plnění svých povinností nakonec získala? Všechno končí smrtí. Cokoliv jsi v životě dosáhla plněním svých rodinných povinností, skončí smrtí a je zbytečné. Ó mysli, nestarala ses o to, abys nahromadila nesmrtelný poklad, vyšší duchovní bohatství, které můžeš mít věčně, i po smrti tohoto hmotného těla. Nestaráš se moc zodpovědně o to, abys dosáhla nesmrtelného bohatství, a tak jsi promarnila celý život a veškerou energii. Promrhala jsi to nejhodnotnější lidské zrození jen proto, abys sloužila své rodině. To nebylo moudré, to nebylo inteligentní.“
Biphale sevinu kṛpaṇa durajana, capala sukha-laba lāgi’ re – „Sloužila jsi zlým lidem, které jsi považovala za vznešené a ctihodné přátele, ale mnozí z nich tě akorát využívali. Přišli do tvého života jen proto, aby si urvali nějakou kořist. Čeho jsi dosáhla tím, že ses věnovala těmto zlým a lakomým vykořisťovatelům? V ničem ti nepomohli. Jen proto, abys získala nějaké dočasné štěstí, jsi jim sloužila, považujíce je za přátele.“ Vidíte? Góvinda Dása to také zažil a nejenom on, zažila to spousta dobrých lidí. Protože jsou dobří, jsou často vykořisťováni lidmi, kteří se tváří jako velcí přátelé a dobrodinci, kteří pro ně chtějí jen to nejlepší. Pak jim ale zbyde jen zlomené srdce. Mnoho lidí v tomto světě zažilo něco takového. Jen kvůli kousku dočasného štěstí jsme vyplýtvali tolik času a energie.
E dhana, yaubana, putra, parijana, ithe ki āche paratīti re – Tento řádek se vztahuje k předchozím veršům. „Myslela sis, že díky těmto lidem budeš šťastná, ale najednous okouzlení opadlo a omamná iluze a připoutanost k rodinným členům byla pryč.“ Je tu řeč o těch příbuzných, co nebyli oddaní. U oddaných rodinných členů je to jiné. „Veškeré mé mládí, bohatství, moje vlastní děti a příbuzní…. Proč bych k nim měl cítit tolik láskyplné připoutanosti?“
Kamala-dala-jala, jīvana ṭalamala, bhajahū hari-pada nīti re – „Vždyť náš život se chvěje jako kapka vody na konci okvětního lístku lotosu. Může co chvíli spadnout.“ Okvětní lístek lotosu je přirovnáván k zákonům přírody, procesu rození, udržování a smrti, na kterém se náš život naklání jako kapička vody, která je už už na spadnutí. Až spadne, bude konec. Hmotný život, který považujeme za naše útočiště, nemůže být konečným útočištěm, stejně jako špička listu lotosového květu nemůže být trvalým útočištěm pro kapku vody – vždyť může každou chvíli sklouznout. Není to žádné spolehlivé útočiště. Podobně tento svět považujeme za naše útočiště, ale není jím – kdykoliv se může stát, že ho budeme muset opustit. Neměli bychom věnovat tolik času a energie pouhému udržení rodinného života. Spíše bychom se měli zaměstnat službou a uctíváním lotosových nohou Pána Hariho.
Může vyvstat otázka: Copak se oddaní nemají hezky starat o svou rodinu? Odpověď je, že by měli… to není to, co měl Góvinda Dása na mysli. Měl na mysli světský rodinný život – že není dobré trávit veškerý čas jen kolem rodiny a dětí a věnovat se jen hrubému uspokojování smyslů a věcem, které nemají žádnou spojitost s vědomím Krišny, s životem v kvalitě dobra. Lidé v kvalitě nevědomosti a vášně se nestarají o vyšší život a svůj vztah s Krišnou. Zajímá je jen dočasný hmotný požitek a jejich život pak skončí smrtí. Proč podporovat takový životní styl? Takoví lidé nejsou dobrou společností a nemá cenu s nimi ztrácet čas a energii. Pokud ale rodinní členové napomáhají životu ve vědomí Krišny nebo alespoň žijí život v kvalitě dobra, nebo ještě lépe vysoký život ve vědomí Krišny, o ty bychom se rozhodně měli velmi pěkně postarat.
Thákur Bhaktivinód, Ambaríš Maharádž, Paríkšit Maharádž, Džanaka Riši a mnoho dalších ideálních ženatých mužů se krásně staralo o své rodiny ve vědomí Krišny. A tak to má být. Pokud ostatní nepřijímají vznešený život ve vědomí Krišny, život v kvalitě dobra, neztrácejme s nimi energii. To je poselství této písně.
Byla Prabhupádova manželka špatný člověk?
Šríla Bhaktivédanta Svámí Prabhupáda se vždycky krásně staral o svoji rodinu ve vědomí Krišny. Hezky pečoval o všechny její členy. Kvůli vlastní smůle možná někteří ze synů nepřijali způsoby svého otce, ale není pochyb o tom, že se jim dostalo velkého prospěchu ze svaté společnosti tak velkého oddaného. Není žádných pochyb o tom, že díky tomu získali nějaké vyšší zásluhy. Zřejmě se ale nedostali na takovou úroveň, jakou od nich jejich otec očekával a nepřijali jeho styl života za svůj.
Což se jeho manželky týče, rozhodně neplatí, že by nebyla oddaná – to ona byla. Byla velmi pěknou oddanou Rádhy a Krišny s dobrým srdcem. Ale také zřejmě nedosáhla takového standardu, jaký od ní Bhaktivédanta Svámí Maharádž-dží očekával. Proto o ní oficiálně jako o oddané moc nemluvil, i když ona svým vlastním způsobem oddaná byla. Podporovala svého manžela, když každý den uctíval doma Božstva, pomáhala mu s přípravou na uctívání, a při zvláštních příležitostech se sama do uctívání i zapojovala. Pomáhala mu nejrůznějším způsobem sloužit Bohu. Není to tak, že by byla pryč a nic nedělala. Je zřejmé, že mezi sebou měli oba manželé speciální vztah a že jí Prabhupáda vyčítal, že by toho mohla dělat víc. On jí říkával: „Proč neděláš ještě tohle a toto?“ A ona odpovídala: „Vždyť já toho mám na práci tolik, mám spoustu zodpovědnosti – starám se o děti a dělám mnoho dalších věcí, nemohu pořád jen sloužit Pánu! Ty na to máš čas, ale já ne.“ Měli spolu nějaké hádky, které běžně mají i jakéhokoliv jiné páry. Těžko najdete nějaké ideální manžele, kteří se nikdy nehádají. Manželé se pohádají a pak se udobří a jsou spokojení. A pak zase z ničeho nic přijde hádka, a tak pořád dokola. A to se děje i v rodinách ve vědomí Krišny. To ale nezbytně neznamená, že spolu manželé mají negativní vztah. Taková je povaha rodinného života – v manželství vždycky všechno neplyne hladce a spokojeně od začátku až do konce. Takhle to nefunguje. Jsou tam emocionální rozdíly, individuální způsoby chtění, myšlení a cítění, rozdíly názorů… City manžela a manželky nejsou vždycky stejné a pak přichází konflikty. Ideální pár by ale měl mít delší ta období míru a klidu.
Takže Šríla Prabhupáda a jeho žena měli také takový vztah. Konec konců, byli manželé. Manželovo očekávání, které od manželky měl, se někdy lišilo od toho, jak to viděla ona. On chtěl, aby byla taková, a ona chtěla, aby zase on byl onaký. Ona slepě nenásledovala všechno to, co po ní on chtěl. Měla sice ve zvyku pít čaj, ale občas můžete potkat oddaného, který čaj nebo kávu pije. Pití kávy nebo čaje v sobě nemá tolik síly, aby zabránilo přirozenému proudu oddanosti ke Krišnovi. Neznamená to, že oddaným pití čaje nebo kávy schvaluji, ale alkohol, kouření a drogy jsou mnohem horší. Prabhupádova manželka to zřejmě viděla podobně, říkala si, že když se občasné napití čaje jí od Krišny neodvede. Nedělala to, aby byla omámená, ale jen tak, aby si spravila náladu. Nedělala to proto, aby porušovala manželovy příkazy. Manžel občas může něco požadovat, manželka má ale právo věci udělat trošku jinak. Taková je povaha vztahu mezi manželi. Jsou to dvě individua, která se vzájemně milují – nikdo z nich není ve vztahu pánem nebo otrokem, který si myslí, že musí do puntíku následovat všechno, co její partner řekne a dát stranou veškerou individualitu a svobodnou vůli. Je možné, že právě takhle se cítila: „On mi to pití čaje pořád vyčítá a je na to tak přísný, ale já kvůli tomu přeci neztratím oddanost. On byl zasvěcený velkým duchovním učitelem, je tedy jeho povinností mi připomínat, abych žila v čisté kvalitě dobra bez jakékýchkoliv omamných látek, dokonce i bez čaje a kávy, takže on jen plní svoji povinnost a snaží se změnit můj životní styl tak, jak věří, že je to správné. Ale já zasvěcená nejsem a tak nemusím tato pravidla následovat. On jen vykonává povinnost jako dobrý manžel a chce, abych ho následovala a stala se velmi dobrou oddanou. Pití čaje ale není nic vážného, takže tento jeho pokyn neposlechnu.“ Manželka by neměla slepě následovat úplně všechno, co po ní manžel chce. I když samozřejmě drtivou většinu věcí dělala – koneckonců byla to indická manželka – ale v některých případech využila své svobody a svobodné vůle, i když jinak se svým manželem spolupracovala. Potřebovala nějaký svůj vlastní svobodný prostor a v tom není žádný problém. To, co Bhaktivédanta Svámí Maharádž chtěl po své manželce, bylo v pořádku, a to, co ona udělala, bylo také v pořádku. Oboje je z relativního pohledu správné.
Podívejme se na celý obrázek – nejen na to, že neposlechla svého manžela. Podívejme se na celé ty dlouhé roky, kdy byla jeho manželkou. Porodila mu děti a starala se o celou rodinu. A protože to dělala pěkně, měl její manžel čas na překládání a vydávání časopisů a knížek. Díky tomu mohl také organizovat Krišna-kathā, na které zval své vznešené duchovní bratry, jako například mého Guru Maharádže… Nemůžeme popřít, že hrála významnou roli tím, že stála v pozadí a starala se o rodinu a ostatní věci, a tak manželovi ušetřila čas, který mohl věnovat službě Bohu. Takhle svému manželovi přímo i nepřímo pomáhala. Ona s ním také ve většině věcí spolupracovala, dejme tomu z 95%. Když se podíváme na úplný obrázek toho, čím vším do života svého manžela přispěla – jako manželka, jako matka, jako správkyně domácnosti – uvidíme, že mu velmi pomáhala. Nemůžeme ji pak posuzovat jen na základě těch 5% věcí, u kterých si postavila hlavu, i když ji manžel žádal, aby to nedělala. Nemůžeme posuzovat její život a její povahu jen na základě této jedné věci, kterou nenásledovala. Nakonec byla manželkou, ne otrokem. Měla také svůj osobní prostor, ve kterém se mohla svobodně rozhodovat. Nemůžeme ji za to obviňovat. Nedělala to jako známku vzdoru, ale spíš si říkala: „Můj manžel je velmi vážený, pokročilý a velmi oddaný svému guruovi. To já nejsem. Není tedy žádná tragédie, že jednu malou věc nebudu následovat. Můžu si to dovolit, Krišna mě pochopí.“ Nedělala to schválně proto, aby svého manžela naštvala. V tom je velký rozdíl.
Často o ní oddaní vědí pouze to, že vyměnila Šrímad Bhágavatam svého manžela za sušenky k čaji. Ale z pohledu siddhānty je to tak, že přímo nebo nepřímo hodnotně přispívala rodinnému životu Šríly Prabhupády. Jak můžeme ignorovat a zapomínat na toto všechno a dělat si o ní představu jen na základě této malé části? To by nebylo fér. To, že Šríla Prabhupáda zmínil tuto událost, rozhodně neznamená, že jeho žena byla skrz na skrz zlým člověkem, že nenásledovala pokyny čistého oddaného. Neměli bychom dělat žádné závěry, pokud nemáme celý obrázek jejich vzájemného vztahu.
Svámí Maharádž se o svou rodinu a zejména o svou ženu staral i poté, co přijal sannyās. Posílal jí každý měsíc peníze. Pokud by byla tak špatná, tak proč by Šríla Prabhupáda promrhal peníze, které měly být použity na službu Krišnovi, a namísto toho je dal neoddané? Musíme pochopit, že když se čistý oddaný, ať už ze soucitu nebo kvůli zásluhám, o někoho stará, musíme se na tohoto oddaného dívat jako na někoho, kdo si to zaslouží a má k tomu duchovní kvalifikace. Dostává se mu péče, která se nepoštěstí každému. Jeho žena s ním prožila mnoho let a každý den mu sloužila – máme všechno tohle shodit ze stolu a soustředit se jen na jednu jedinou věc a říct, že nebyla loajální a neposlechla čistého oddaného? To by byla velká chyba.
Nejsem si jistý, jestli byla zasvěcená, byla to ale zbožná žena v kvalitě dobra, stala se vegetariánkou a následovala pravidla a omezení. Šrílu Prabhupádu by neoženili jen tak s někým. Kdyby se Šríla Bhaktivédánta Svámí Prabhupáddží dozvěděl, že někteří z jeho žáků se snaží kritizovat jeho vlastní manželku jen na základě pití čaje, určitě by se mu to nelíbilo. Možná si na to občas v minulosti postěžoval, když mluvil proti pití čaje, ale to rozhodně neznamená, že by to žáci měli vzít natolik vážně, aby o ní říkali, že nebyla dobrou ženou a že nebyla oddanou. To by se mu rozhodně nelíbilo. Stejně tak žádná matka nechce slyšet, jak někdo kritizuje jejího děti, i když ona sama si na ně někdy stěžuje. Lidem ale někdy chybí komplexní chápání pravdy. Občas považujeme relativní pohledy za absolutní. Vždy existují relativní i absolutní pohledy a nikdy bychom je neměli zaměňovat.
Můžeme považovat našeho gurua za lepšího, než ostatní?
Existují relativní standarty oceňování a také ty absolutní. Například na mého Gurudévu, Šrílu Bhakti Rakšaka Šrídhara Gosvámího Maharádže se můžu dívat jako na jednoho z milovaných společníků Sarasvatího Thákura, můžu ho vidět jako jednoho z nejdůležitějších a nejdražších z jeho synů. To je absolutní pohled. Z mého relativního pohledu jeho žáka ho můžu vidět jako úplně nejdražšího a nejmilovanějšího. Oba dva pohledy a pocity mají své místo a svoji úroveň. Naši matku můžeme považovat za nejlepší na světě, ale pokud se na to podíváme z absolutního pohledu mateřství, tak uvidíme, že skvělých matek je na světě spousta. Je tedy přípustné mít jak absolutní, tak relativní náhled a realizace o guruovi. Všechno má své místo. Když byl můj Guru Maharádž obklopen svými drahými duchovními bratry a já bych se poklonil pouze jemu, rozhodně by tím nebyl potěšen. Velmi by ho to rozhněvalo. Bylo by mu před ostatními duchovními bratry trapně, že nenaučil svého žáka, jak se správně chovat ke svým duchovním strýcům. Zahanbil bych ho. Ale kdybych se poklonil jemu i všem ostatním duchovním bratrům, byl by velmi rád. Kdybych cítil úctu jen k mému vlastnímu Guruovi, protože on je přeci ten nejlepší, jediný, že je to jagad-guru a ostatní nejsou nic – možná jsou jeho duchovní bratři, ale nesahají mu ani po kotníky – mého Guru Maharádže bych tím urazil. Musíme mít harmonické vztahy se správnou úctou.
Na chválení vlastního gurua není nic špatného. Když nazveme hodnotný diamant hodnotným diamantem, říkáme jen pravdu. Musíme ale uznat, že existují i další hodnotné diamanty. Z mé relativní pozice žáka samozřejmě považuji mého gurua za toho nejlepšího ācāryu, protože on je skutečně sad-guru. Když se na něj budu dívat ve vztahu s jeho bratry a sestrami v rodině Bhaktisiddhánty Sarasvatího, pak musím přijmout fakt, že můj Guru Maharádž je jedním z nejdražších vznešených žáků Sarasvatího Thákura Prabhupády, ale nikoliv jediný. Někdo mě může kritizovat, že svého gurua nevidím jako toho nejlepšího, ale jen jako jednoho z nejlepších. Já ale musím přijmout pravdu takovou, jaká je a nemohu ji měnit, to by nebylo uctivé. Tím, že budu mého Guru Maharádže považovat za jednoho z nejdražších žáků Sarasvatího Prabhupády, tak ho žádným způsobem nesnižuji. Vůbec ne. Nesnažím se ho shodit z jeho vysoké pozice. Pokud to tak někomu připadá, pak se na to dívá špatně. Přijetí skutečné pozice čistého oddaného je tím nejlepším projevem úcty, zbavené přeceňování i podceňování. Žádné přehánění a žádné snižování. A tak by to mělo být.
Jak se máme chovat ke guruům, o kterých si myslíme, že nejsou pro svoji pozici kvalifikovaní?
Vzdejme jim úctu jako vaišnavům. Věnovali velkou část svého života službě Pánu, jinak by tu pozici nezískali. Měli bychom vzdát úctu jejich odhodlání a službě, kterou vykonali. Měli bychom je respektovat jako pěkné oddané.
Francie, 2015