Mohou být rozdíly mezi vědeckými závěry a výroky z Véd zharmonizovány? Přednáška z roku 2015.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/1zMbcDr1BlNnxYvi9ou6NP12pXjaiKAx7/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
PŘEPIS
Ve Védách je atom popsán jako nedělitelný, přitom věda prokázala, že jej rozdělit lze. Jak je to možné?
Původní védské vysvětlení je nutno chápat ve správném světle. Paramānu je původní sanskrtský výraz nedělitelné částice, který se běžně překládá jako atom. Param znamená nejvyšší či největší, ānu znamená malý, částice. Je to ta nejvíce nejmenší částice. Další význam tohoto výrazu je částečka Nejvyššího. Ta má mystickou povahu – může být dělitelná i nedělitelná. Výraz paramānu označuje částici, která je mnohem menší než atom, který objevili vědci. Védy ustanovují, že aṇor aṇīyān mahato mahīyān – Nejvyšší Pán má tu moc, že se dokáže zjevovat jako nejmenší z nejmenších a jako největší z největších. Aṇor aṇīyān – ó Pane, můžeš se zjevit jako menší než je nejmenší a větší než je největší. To je koncepce neomezeného. Atom zmíněný ve Védách je spíše imaginární bod. Je tak subtilní, že je téměř jako menší než nejmenší. Je menší než atom, který objevili vědci, a na rozdíl od něj jej nelze dělit – je považován za původní semínko, které je tak maličké, že si jeho velikost ani nelze představit. Je na úrovni taṭastha – hraniční úrovni – protože je natolik subtilní a maličký, že je těžké určit, zdali je duchovní nebo hmotný. Je prostě někde mezi, není ani plně duchovní, ani plně hmotný. Je taṭastha – okrajový – má v sobě obě dvě povahy; spojuje obě dvě strany. Je těžké popsat místo setkání hmoty a ducha. Má podobnou povahu, jako duše. Paramānu není nikde ve Védách popsaný jako hmotný, ale ani jako duchovní. Proto používám výraz okrajový – jinak by nebylo možné ho vysvětlit.
Moudří lidé se na to dívají tak, že nejhrubší forma ducha je hmota a nejjemnější forma hmoty je duch. Jsou vzájemně propojené. Je to de facto jedna existence – Parambrahma, ať už se projevuje v podobě hmoty nebo ducha. Podobně i naše hmotné tělo je kombinací hmoty a ducha. Můžeme ho nazvat čistě hmotným? Vždyť každá buňka je na úrovni protoplazmy protknutá duchem – nemůžeme ho tedy považovat za zcela hmotné, alespoň do momentu, než z něj odejde duše. Teď jsme živí a oba aspekty – hmotný i duchovní – jsou v nás vzájemně prolnuté – jsou od sebe téměř neoddělitelné. V každé části buněk našeho těla proudí vitální energie, díky které jsou živé. Zároveň část našeho těla je hmotná a ta se oddělí od duše, když odejde z těla. Tím okamžikem tělo začíná hnít a počíná proces rozkladu. Hmota existuje v náručí ducha, protože nakonec všechno je duch – Brahman. To je důvod, proč mahābhāgavatové ze své úrovně téměř nevidí hmotu, vidí všechno jako duchovní. Negativní i pozitivní – vše jsou līly Nejvyššího Pána. Světlo i temnota, pozitivní i negativní energie – vše je v konečném důsledku līlā Nadpřirozené Síly. Svobodná vůle duše je s touto vůlí nepochopitelně propletená. Je to acintya-bhedābheda.
Atom, který Védy popisují jako nedělitelný, je tou nejmenší reprezentací brahma-śakti. Není možné jej nadále dělit. Kdyby to bylo možné, tak by existovalo ještě něco menšího – to nejmenší. Pak by byla tato částečka nedělitelná. Kdyby ji bylo možné rozdělit, byl by to důkaz toho, že existuje něco ještě menšího. Není to tedy ta stejná věc, jako atom, o kterém mluví vědci.
Dokážeme si představit desetinu sekundy. Ale zkusme představme si její tisícinu nebo miliontinu. Nepůjde to, ale i přesto existuje, je realitou. Pro nás je to ale příliš krátký časový úsek, abychom ho zvládli uchopit. A s prostorem je to stejné. Jaký je nejmenší úsek prostoru? Prostor kolem nás vypadá, že je prázdný, ale přitom je v něm tolik síly! Udržuje v sobě nespočet planet a pojímá v sobě tolik zvukových a světelných frekvencí. Právě teď před našima očima žije v jiných dimenzích nepočet živých bytostí, které nejsme schopni vnímat. Doposud byla objevena existence jen několika z mnoha zvukových či světelných frekvencí. I přesto, že je neznáme, jsou reálné. Potenciál objevů ohledně vesmíru a života je nekonečný. Žádný vědec nikdy nemůže prohlásit, že už bylo všechno objeveno. To je nemožné. Množství věcí, které neznáme, je mnohem větší než množství věcí, které známe. Taková je realita. Takže co můžeme říct o světě věcí, které neznáme? Je to mystické a mysteriózní, ale přesto skutečné. Nedokážeme vidět něco příliš velkého, ale ani něco příliš malého. Když je světla příliš, vidíme jen temnotu. Když je světla málo, taktéž vnímáme jen tmu. Zvířata, která dokážou dobře vidět potmě, žádnou temnotu nevnímají. Podobně nedokážeme slyšet ultrazvuk nebo infrazvuk – zachytíme jen zvukové spektrum mezi nimi. Všechno vnímáme jen v rámci určité škály – nedokážeme pojmout nic, co ji přesahuje. Podobně omezený je i náš myšlenkový proces, kterým se snažíme všemu porozumět. Existuje jen určité spektrum věcí, které dokážeme chápat – to, co ho přesahuje, už nepochopíme. Proto Maháprabhu říká acintya-bhedābheda – nepochopitelná současná jednota i rozdílnost.
A s Nejvyšším Pánem je to podobně úžasné – snažíme se pochopit něco nepochopitelného. I když nějaký koncept o Něm pochopit dokážeme, opět přichází acintya-bhedābheda: jak můžeme chápat něco nepochopitelného? Mnoha věcem nelze porozumět vzestupnou metodou – vlastním úsudkem. Musíme se spolehnout na sestupnou metodu – vyjevení. Přesto ale do nás Nejvyšší Pán vkládá nutkavou touhu všechno pochopit a zrealizovat. To je velké povzbuzení. Neměli bychom ale být falešně pyšní nebo troufalí a myslet si, že všechno pochopíme. S pokorou můžeme čekat na nějaké vyjevení, skrze které začneme chápat, protože věci z vyššího, supersubjektivního světa nelze pochopit hmotným objektivním spektrem vnímání. Není to možné. Duchovní věci je nutné realizovat duchovním způsobem, nikoliv objektivní kalkulací. Supersubjektivní svět musí být realizován supersubjektivním způsobem, za laskavé pomoci supersubjektivní reality. Yam evaiṣa vṛṇute tena labhyas – nedokážeme Ho poznat sami od sebe za pomoci našeho omezeného poznání. Poznáme Ho tehdy, až se nechá poznat On. Pak teprve uvidíme, jaký je.
Vzpomínám si na krásný výrok mého Guru Maharádže. V jižní Indii za ním jednou přišel jeden učenec a řekl: „Pokud omezené dokáže poznat neomezené, pak to neomezené ve skutečnosti není neomezené!“ Guru Maharádž okamžitě odpověděl: „Pokud by se neomezené nemohlo nechat poznat omezeným, pak by nebylo neomezené!“ Ten učenec okamžitě Guru Maharádžovi vzdal úctu a řekl: „Ty máš zajisté realizaci a já to respektuji.“
Někteří vědci už zjišťují, že všechno nelze vysvětlit materiálně a mechanicky. V určitý moment některé aspekty vědy přesahují hmotné chápání. Přesto existují, jsou reálné. Je to realita jiných, vyšších, supersubjektivních dimenzí. Oni o tom vědí, ale neví, jak do tohoto světa vstoupit. Reality supersubjektivní dynamiky existují, ať už se o nich ví nebo ne. Skutečný vědec musí ctít pravdu – musí mít otevřenou mysl a přijmout pravdu celou; takovou, jaká je, ne jen její část, jinak by byl zaslepený. Bylo by hloupé, kdyby přijímal, že existuje systém příčin a následků, ale zároveň tvrdil, že žádná příčina neexistuje, že všechno vzniklo jen samo od sebe. To by si protiřečil. Nejvyšší Brahman je příčinou i následkem. Takový je konečný závěr. Ta samá všepronikající realita se někdy zjevuje jako příčina a jindy jako následek. Někdy se příčina stane následkem a někdy následek příčinou. Dnešní příčina se může stát zítřejším následkem a ten je zase příčinou dalšího následku a takto to pokračuje dál a dál. Nemá to začátek ani konec. Proto říkáme anādir ādir govindaḥ sarva-kāraṇa-kāraṇam – příčina všech příčin, bez začátku a bez konce. V Brahma Samhitě je popsán supervědecký systém. Ateismus je nemožný; je to špatný koncept.
To, že existuji já, znamená, že existovali moji rodiče. I pokud někomu rodiče zemřou hned po narození, tak si přeci nemůže myslet, že jeho rodiče neexistovali jen proto, že je nikdy nepoznal. Naše vlastní existence je sama o sobě důkazem existence našich rodičů. A jejich existence zase dokazuje existenci našich prarodičů. Je to prokázáno skrze zákon příčiny a následku – je to axiomatická, zřejmá pravda, která nezávisí na tom, zdali ji přijímáme nebo popíráme. Pokud ateista popře existenci Boha, neznamená to, že Bůh není. Můžeme mu opáčit, že síla, díky které je schopen Boha popírat, pochází od Boha. Pokud by byl mrtvé tělo, neměl by možnost Boha popřít. Může to dělat jen díky tomu, že je naživu a Boží síla je v něm. I popírání existence Boha je umožněno Boží energií. Když je člověk mrtvý, nemůže nic popírat. Toto popírání potřebuje nějakou energii a my nejsme jejími stvořiteli – ta nám byla dána naším Stvořitelem. Proto jsme schopní popírat. Je to zcela zřejmé.
Kde sídlí duše a jak je velká?
Je popsáno, že duše sídlí v srdci, v srdeční cakře. Ale to je fyzické, objektivní umístění. Duše ve skutečnosti sídlí v celém našem já – nemůžeme umístění duše omezit jen srdeční cakrou. To není možné. Svojí povahou je duchovní, její vliv je rovněž duchovní a proto je všeprostupující, stejně jako vědomí. Je to hlavní semínko, ze kterého vyvěrá vědomí, které prostupuje celou naší existencí. Duše tedy proniká celým naším já a nenachází se jen na nějakém konkrétním biologickém místě, i když z relativního pohledu je vysvětleno, že se je umístěna v oblasti srdeční cakry, a to je také pravda. Když se zastaví srdce, život skončí. Je potřeba si všimnout něčeho úžasného – jakmile v lůně matky začne dítěti bít srdce, pokračuje až do smrti – nikdy si neodpočine. Všechno ostatní v našem těle alespoň z části odpočívá, ale srdce ne. Má v sobě speciální sílu, proto je chápáno jako relativní sídlo duše.
Velikost duše je v Bhágavatamu popsána jako desetitisícina konečku vlasu. Dokážete si představit, jak maličká musí být? Ale i přesto je tak mocná! Guru Maharádž dával příklad atomu, který objevili vědci – je tak maličký, ale má v sobě neskutečné množství síly, která se uvolní v okamžiku štěpení. Vysvětloval tak povahu duše – i když je tak nepatrná, má ohromnou moc. Neměli bychom ji podceňovat. A pokud i taková drobná částečka Pánovy síly může být tak mocná, tak co teprve říct o velké části Jeho síly?
Jaký je rozdíl mezi duší a Nadduší?
Existuje mezi nimi rozdíl. Sídlo Nadduše je zcela duchovní, stojící nad okrajovým konceptem, na kterém sídlí duše, které se říká okrajová energie. Ta je subtilní, stejně jako paramānu, a její sídlo má okrajovou povahu. Nadduše může sídlit kdekoliv, je všepronikající. Nachází se všude a zároveň je umístěna na konkrétních místech, nic není mimo ni. Proto můžeme vidět, že Krišna se nachází ve všem v podobě Nadduše. Když říkáme, že Pán je všudypřítomný v celém stvoření, znamená to právě to, že se všude nachází v podobě Nadduše. Bez Její přítomnosti by se nic nedělo – žádné tvoření, udržování či ničení. Bez ní by se v čase a prostoru nemohl odehrávat žádný proces. Díky její fundamentální existenci je vše aktivní, i čas a místo. Jinak by nic neexistovalo, byla by jen úplná prázdnota. Nadduše znamená energie Brahmanu, která je projevená jako Nadduše. Lze ji vnímat jak jednotlivě, tak všeobecně. Může být individuálně přítomná v každé živé bytosti – v člověku, polobohu či bakterii, ve vyšších i nižších životních formách. Zároveň je všeprostupující. To je acintya-bhedābheda.
Je to podobné, jako Slunce – to stejné Slunce svítí na střechy mnoha jednotlivých domů. Každý z nich je ozářen slunečním svitem, který pochází z toho samého zdroje. Přitom světlo dopadající na jednu střechu je jiné než to, co dopadlo na vedlejší střechu. Ale v zásadě je to stejné sluneční světlo. A přesně taková je Nadduše. Kdybychom měli tisíc zrcadel, v jejich odrazech můžeme vidět tisíce Sluncí. Každé z nich můžeme vnímat jako samostatné kompletní Slunce. Stejně tak Paramátmá proniká celým vesmírem a zároveň individuálně sídlí v každé živé bytosti.
UK 2015