Může mít člověk víc, než jednoho gurua? Je možné, aby byla sebevražda pozitivní? Vztahuje se na oddané kolektivní karma? Přednáška z Francie, Ecueille, 2015.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/1xT71ezKDpjuQXqb4Chpn2qRZmvYATv2U/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
PŘEPIS
Může mít člověk víc, než jednoho gurua?
Skutečného, pravého gurua je možné najít pouze ve skutečné linii, ve skutečném proudu. Nejde ho najít ve všech proudech. V duchovním životě neplatí, že každý, komu se říká guru a kdo patří do nějaké sampradaāyi, je považován za skutečného gurua. Existují různé gradace. Když Šríla Guru Maharádž vysvětloval, že existují možnosti přijetí jednoho nebo více guruů – že náš guru se může zjevit i v jiných podobách, v různých časech, na různých místech a v různých situacích – myslel tím pravé guruy z pravých proudů duchovnosti, ze skutečného božského proudu. Neměl na mysli jakéhokoliv gurua, včetně těch neautorizovaných a neautentických. Když Šríla Guru Maharádž zeširoka vysvětloval problematiku guru-tattvy, mluvil o přijetí více než jednoho gurua na různých místech, v různých časech a za různých okolností, které je inspirované caitya-guruem (guruem v srdci) a vůlí Božského Páru. Je to ale velmi výjimečná situace a vztahuje se pouze na pravé guruy – akhanda guru tattvu. Akhanda je princip gurua v jednotě – holistický princip gurua. Guru-tattva znamená absolutní chápání principu gurua. Ten je ve své podstatě nedělitelný – je jeden. Celá naše guru-varga je spojená s touto akhanda guru tattvou.
Například k jedinému cíli může vést mnoho cest a každá z nich je jiná. Pokud k tomuto cíli skutečně vedou, pak jsou všechny správné. To jsou praví guruové. Přesto ale existují nesprávné cesty, které nás zavedou na nesprávné místo. Cesty, které nás vedou k ambroziálnímu cíli života jsou považovány za pravé a ty bychom měli následovat a nikoliv cesty, které nás zavedou do nechtěných míst, jako třeba do pekla. Takže je mezi nimi rozdíl. Jedny jsou dobré, druhé ne. Takto bychom měli chápat Guru Maharádžova vysvětlení.
Šríla Guru Maharádž dával o tomto principu mnoho příkladů – student si může vybrat učitele – existuje jich víc než jeden. Musí si ale vybrat skutečného profesora, ne někoho, kdo si na učitele jen hraje. Když se potřebujeme léčit, můžeme si vybrat více než jednoho doktora. Musí to ale být skutečný lékař. Pokud bychom si vybrali někoho, kdo ho ze sebe jen dělá, mohli bychom ohrozit náš život. A s guruy je to stejné. Pokud jsme ale spokojení s léčbou u jednoho lékaře, který je odborníkem a účinně nám navrací zdraví, nemusíme neustále běhat za dalšími a dalšími lékaři. Pokud je to ale kvůli naší léčbě třeba, můžeme vyhledat dalšího dobrého lékaře. V první řadě jde o léčbu – ať už nás léčí jeden odborný lékař anebo druhý. Oba jsou vzájemně spříznění – propojuje je princip procesu léčení. Takový je princip gurua.
Jakýkoliv kvalifikovaný vaišnava, který nám může pomoci pokročit v našem oddaném životě, je považovaný za gurua a měli bychom mu dávat náležitou úctu, ať už je to dīkṣā guru (guru udílející zasvěcení) nebo śikṣā-guru (guru udílející pokyny) a někdy také caitya-guru (Nadduše). Neměli bychom se ale dostat do situace, kdy ve jménu neupjatosti a otevřenosti budeme přijímat jednoho gurua za druhým, aniž bychom to opravdu potřebovali. Například když začínáme studovat a jsme spokojení s naším kvalifikovaným profesorem, není dobré vyhledávat nové a nové profesory a učit se od nich, protože by to celý proces narušilo. Podobně není třeba neustále měnit lékaře. Tyto změny jsou doporučeny jen v případě, že vznikne reálná potřeba. Pokud je Pánovou vůli vyjeveno, že vedle dīkṣā-gurua potřebujeme ještě další vedení śikṣā-gurua, pak je to v pořádku.
V duchovním životě bychom se nikdy neměli přijímat jednoho gurua na úkor druhého – měli by se doplňovat. Není to tak, že přijetím śikṣā-gurua odmítneme dīkṣā-gurua. To by se nikdy nemělo stát. Například i když o nás pečují rodiče, můžeme také přijmout vedení strýce nebo tety, ale to neznamená, že bychom měli naše rodiče zavrhnout. Zůstáváme i nadále v péči našich rodičů, ale můžeme přijmout vedení také od dalších lidí, kteří nám mohou v životě pomoci – śikṣā-guruů. Takový je princip holistické harmonie.
Šríla Guru Maharádž to také krásně vysvětluje pomocí dalších příkladů: Dejme tomu, že se staneme milionáři, následně multimilionáři a poté miliardáři. Když se staneme multimilionáři, tak to neznamená, že už nejsme milionáři. To, že se staneme multimilionáři zároveň zahrnuje to, že jsme milionáři. A to stejné platí, když se staneme miliardáři. Pokrok v sobě zahrnuje všechny předchozí situace. Kdybychom se nestali nejprve milionáři, nikdy bychom se nestali multimilionáři. Nemůžeme znevažovat naši původní pozici, ze které jsme vyšli. Pozice milionáře je princip gurua. A stejný princip gurua se projevuje i v dalších krocích, když se stáváme multimilionáři a miliardáři – inspirace za tím je stejná.
Stejný princip gurua se vůlí Pána zjevuje pravému žákovi v různých podobách, na různých místech, v různých časech a během různých situací. Je to tak krásně vysvětleno! Na dokonalé úrovni akhanda guru tattvy není mnoho rozdílů nebo rozlišování mezi tímto a tamtím guruem – fungují jako organický celek. Akhanda guru princip je konec konců Pán Krišna, Rádhiká, Maháprabhu, Baladéva… projevují se v různých podobách jako sad-guruové (praví guruové). Na konečné úrovni je princip gurua neoddělitelně propojen. Nemůžeme se na různé guruy dívat jako na něco zcela odděleného.
Například existuje spousta příznivých věcí a krásných chutí, které se v našem životě spojují. Nevybíráme si a nepřijímáme jen jednu, ale vychutnáváme si je všechny – dobré jídlo či krásné melodie. Vztahujeme se k různým aspektům krásy, k různým barvám – nejen k jedné barvě. Svoje zdraví udržujeme různými způsoby, ne jen jediným. Přijímáme všechny tyto principy v jednotě, i když jsou rozličné. Takto funguje akhanda vzájemná výměna a podobným způsobem můžeme chápat, že žák by ne měl přijímat Šrí Gurua, śikṣā-gurua, dīkṣā-gurua jen individuálně, ale také jako celek. Je to princip jednoty v rozdílnosti. Když se vše sjednotí na úrovni absolutní harmonie, přichází skutečná realizace Šrí Gurua a jeho milosti, realizace guru-tattvy ve vztahu s naším vlastním Gurudévem.
Vztah s našimi rodiči je velmi blízký a krásný a na tom se nic nezmění. Oni budou vždy našimi rodiči a my jejich dětmi. To ale neznamená, že nemůžeme mít vztah s dalšími lidmi, kteří nás mají rádi, i když mezi námi není pokrevní pouto. I s nimi můžeme mít krásný důvěrný vztah a můžeme z něj mnoho získat, ale vždy to bude v harmonii s naším vztahem k rodičům. Skutečný vztah se může objevit na různých úrovních – mezi námi a rodiči, mezi námi a dobrými přáteli, mezi námi a dalšími lidmi, kteří to s námi myslí dobře – všechno toto jsou skutečné a zdravé vztahy. V duchovním životě funguje přijetí gurua žákem podobně.
Co se stane s těmi, kdo spáchají sebevraždu?
Existují dva typy sebevražd. Negativní a pozitivní. Pozitivní typ, i když se jeví jako sebevražda, se ve skutečnosti za sebevraždu nepovažuje. Je považovaný za obětování života za vznešeným účelem. Někteří velcí lidé obětovali život kvůli nějakému vyššímu cíli, a to se nepovažuje za obyčejnou sebevraždu. Podobně v duchovním životě se někdy čistý oddaný v určité specifické oddané náladě může rozhodnout, že opustí své hmotné tělo a obětuje se za vyšším účelem služby Pánu. Takový čin by se nikdy neměl považovat za běžnou, velmi hříšnou sebevraždu. Existují zmínky o oddaných, kteří ukončili svůj život skokem pod kola Pána Džagannátha při Ratha-játře – to ale není žádná negativní, hříšná sebevražda. Ti oddaní se z nějakého důvodu dostali do nálady, že už chtěli být osvobozeni z podmínění hmotného těla a toužili vrátit se nazpět k Bohu; odejít do Jeho Božského sídla co nejdříve. Tuto inspiraci získali vůlí Pána, z vyšší úrovně. Rozhodli se, že bude nejlepší odejít z tohoto světa skokem pod kola vozu Pána Džagannátha, protože v písmech je zmíněno, že když někdo opustí tento svět tak, že vstoupí do posvátných vod Gangy či skokem pod kola Džagannáthova vozu a podobně, bude to pro něj velmi přínosné – získá skvělý příští život a nebo v některých případech odejde přímo na Vaikunthu.
Oddaní pak pocítí speciální inspiraci to udělat – ne proto, aby skoncovali se svým životem, ale aby dosáhli vyššího života a služby. Proto to není považováno za sebevraždu – sebevražda život nezískává, ale ničí. Pro takového vznešeného oddaného není opuštění těla ničím – duše, jeho pravé já, neumírá. Stejně by v určitý čas tělo opustil, a tak se díky vyšší motivaci rozhodl opustit tělo o něco dříve. Takový oddaný je považován za jīvan-muktu – osvobozeného již v tomto těle. Opustit tělo pro takového oddaného není vůbec žádný problém – je to jako svléknout si oblečení. Nemá pocit, že se zabíjí, ale že jen přechází z jednoho života do druhého, lepšího. V našich očích se to může jevit jako sebevražda, ale je to přesný opak. Rozhodl se pro vyšší život proto, aby mohl vykonávat lepší službu než v tomto životě. Mezi takovým odchodem z těla a běžnou sebevraždou je propastný rozdíl. Je to jako diamant a kus skla – vypadají podobně, ale přitom je jeden hodnotný a druhý bezcenný.
Když ale chtěl Šríla Sanátana Gosvámí opustit tento svět podobným způsobem, Maháprabhu ho zarazil:
sanātana, deha-tyāge kṛṣṇa yadi pāiye
koṭi-deha kṣaṇeke tabe chāḍite pāriye
„Ó Sanátano, pokud bychom pouhým opuštěním hmotného těla dosáhli Krišny, pak jsem připravený vzdát se milionů těl, abych za Ním mohl jít.“
Šrí Čaitanja Čaritámrita, Antja 4.55
Existují běžné okolnosti a specifické okolnosti. Sanátanova touha opustit tělo pod vozem Pána Džagannátha se liší od běžné situace. Popis v Čaitanja Čaritámritě nemluví o tom, že by Šrímán Maháprabhu tento způsob odchodu ze světa zcela zavrhoval. Jen říká, že samotným opuštěním těla ještě automaticky nedosáhneme Krišny. Pokud by to bylo tak snadné, tak by to klidně udělal milionkrát. A řekl mu to zejména ze dvou důvodů:
Zaprvé, aby poučil ostatní oddané (loka-śikṣā), aby věděli, že není dobrý nápad při první myšlence ihned zanechávat své služby a opouštět hmotné tělo. Je lepší zaměstnat se v bhajanu na úrovni, kterou nám požehnal Pán Krišna a využít tento život ve službě Jemu co nejlépe.
Zadruhé Sanátanovi vysvětlil, že ho tu potřebuje: „Tvoje tělo je Mým majetkem. Nemůžeš s ním nakládat, jak se ti zlíbí. Nechci, abys to udělal, protože to nevyhovuje mým zájmům. Já tě potřebuji.“ Je zřejmé, jaký vznešený zájem Maháprabhu měl – Sanátana Gósvámí Prabhu, Rúpa Gósvámí Prabhu a Ragunnáth Dás Gósvámí Prabhu převzali vedení v rozšiřování božského poselství Pána Čaitanji – byli Jím přímo zplnomocněni. Tuto oddanou práci započali již za Jeho života a pokračovali po Jeho odchodu. Všech šest Gosvámích znovu objevilo posvátná místa ve Vradži a různá Božstva a také napsali mnoho knih, vlastně mnohem více, než samotný Pán Čaitanja. Lupta-tīrtha-uddhāra, tattva-uddhāra, bhakti-pratiṣṭhā, śuddha-bhakti grantha bhaja. A to vše díky tomu, že je Pán zcela zplnomocnil. Proto jejich prezentaci považujeme za přímo přicházející od Pána Čaitanji.
To, že Maháprabhu zakázal Sanátanovi Gósvámímu, aby obětoval své tělo, neznamená, že zavrhl princip icchā-mṛtyu – posvátného obětování vlastního života. Jednak tím chtěl poučit oddané a druhak Sanátanu Gósvámího potřeboval, aby splnil tu nejvyšší službu Jemu a Božskému Páru. Proto mu řekl: „Ty jsi můj majetek. Nemůžeš o sobě rozhodovat!“ Nechtěl, aby se tato myšlenka mezi běžnými oddanými ujala – že kdykoliv se budou chtít vrátit za Krišnou, tak opustí své hmotné tělo tímto způsobem, aniž by se zabývali bhajanem. Icchā-mṛtyu je výhradně pro kvalifikované oddané a nikdy by neměla být přijímaná jako bežný standard pro kohokoliv.
Když se dokážeme naladit na frekvenci Šrímána Maháprabhua a Božského Páru, tak budeme schopni vidět, že i tento náš pozemský život je velmi užitečný. Zaměstnejme se v bhajanu a dělejme úžasné věci, i dokud jsme stále v tomto těle – není třeba ho opouštět, raději ho využijme, jak nejlépe to jde! Služme Nejvyššímu Pánu a vraťme se za Ním, až přijde náš čas.
Lze porozumět karmě?
Uvedu příklad – dnes máme po celém světě internet, který je neskutečně složitý. Každý okamžik v něm proudí obrovské množství zpráv, fotek a zvuků, které lidé posílají. Nedokážeme si ani představit, jak složitý systém to je. Všechny tyto činnosti, které v rámci internetu probíhají, jsou vzájemně úzce propojené, ale přitom je každá z nich samostatná. Pokud se na internetu něco pokazí, nemusí to mít jedinou příčinu, ale většinou je to více věcí, které nefungují správně. Není vždy snadné posoudit, co přesně se přihodilo a jedině experti dokážou správně odhalit, co je hromadnou příčinou té chyby a co je individuální příčinou. Co teprve říct o povaze vesmírné karmy! Ta je ještě nesčetněkrát komplikovanější a není možné posoudit, proč se něco odehrává určitým způsobem a něco zase jiným. To, jak se zákony přírody starají o všechny akce a reakce je příliš složité na to, aby bylo možné to analyzovat. Jedině experti dokážou odhalit, proč a skrze co se té které duši dostalo těch či oněch reakcí. Jen expert určí, zdali se jedná o individuální či hromadnou karmu a proč karma k jednotlivým lidem přichází tak, jak přichází. Je těžké vysvětlit, proč a jak se to děje, ale děje se to – tím si můžeme být jistí. Jedině nejvyšší Pán nebo někdo, koho zplnomocní jako experta na analytiku karmy, může odpovědět, proč a kdy karma přichází. Například Dhritaráštra netrpěl slepotou jen kvůli tomu, že jeho matka při jeho početí zavřela oči – to byla jen zjevná příčina, ale karmických příčin bylo zajisté víc.
V životě se děje spousta věcí, které se stát měly, ale na venek to vypadá, že se odehrály z úplně jiného důvodu. Písma uvádějí příklad vrány, která sedí na větvi v háji kokosových palem. Jakmile vrána vzlétne, tak z vedlejšího stromu spadne kokos. Vypadá to, že jeho pád způsobila vrána svým letem, ale je to jen náhoda, že se tyto dvě události udály najednou. Kokos ve skutečnosti spadl proto, že uzrál a utrhl by se tedy i bez vrány.
Někdy musí lidé trpět za činy ostatních, protože jsou s viníky propojení – takže karma jednoho člověka ovlivní i jiné a tomu se říká kolektivní karma. Ta může být dobrá nebo špatná. Díky podmínění je možné přebírat karmu ostatních, proto bychom se měli všech podmínění zbavit. Když se člověk narodí v nějaké zemi, automaticky sdílí určitou karmu, která vzniká na základě činností nebo kultury té země. Mimoto je tu samozřejmě prostor i pro individuální karmu. Vyvstává otázka, jaký je vzájemný vztah mezi osobní a hromadnou karmou a do jaké míry člověk přijímá karmu od ostatních. Je to ale velmi složité. Anebo je tu další otázka – při havárii letadla anebo při nějaké přírodní katastrofě zemřou také dobří či dokonce svatí lidé. Zemřou stejně, jako hříšníci. Proč? To bylo zodpovězeno dvěma způsoby:
1. I když v tomto životě ten člověk dělal samé dobré činnosti a nahromadil spoustu dobrých plodů, je možné, že díky pralabhda karmě z minulého života si musí ještě něco vytrpět i v tomto životě.
2. Protože ten člověk byl zaměstnaný tolika dobrými věcmi a nahromadil spoustu sukṛti, zajisté bude obdařený speciálním požehnáním od Pána, takže poté, co opustí hmotné tělo, získá mnohem vyšší život a lepší možnosti pro duchovní růst. Přesto, že trpěl jako ostatní lidé a zemřel stejně, jako oni, tak jeho případ bude posuzován speciálně.
Podobné příklady občas můžeme najít i kolem nás. Když je v nebezpečí dobrý člověk, který udělal spoustu skvělých věcí pro ostatní, ihned mu spousta lidí z vděčnosti přispěchá na pomoc. Podobně když se skuteční oddaní ocitnou v nesnázích, Pán jim pomůže svým požehnáním a ochrání je. Poté, co potíže překonají, opět zazáří. Nikdy se nezhroutí pod vahou nesnází.
kṣipraṁ bhavati dharmātmā
śaśvac-chāntiṁ nigacchati
kaunteya pratijānīhi
na me bhaktaḥ praṇaśyati
„Brzy se napraví a dosáhne trvalého klidu. Ó synu Kuntí, směle vyhlaš, že Můj oddaný nebude nikdy zničen.“
Šrímad Bhagavad-gítá 9.31
Proto Nejvyšší Pán říká, že Jeho skutečný oddaný není nikdy ztracen, nikdy nezanikne ani přesto, že může mít potíže či bouřlivá životní období, neboť ho Pán vždycky ochrání. Musíme chápat, že i když velmi dobrý člověk, nebo dokonce oddaný, opustí své tělo jako následek hromadné karmy, je jeho případ speciální a v dalším životě získá mnoho odměn. Z úrovně vyšší realizace duše skutečné já nikdy neumírá, takže nezemře ani ten oddaný a v dalším životě získá odměnu.
Někdy se také může odehrát zázrak, že i když přijde katastrofa s mnoha mrtvými, oddaní přežijí. Existují takové případy. Například v Kédarnáthu v Uttarakhandu před dvěma lety nastal kvůli vydatným dešťům obrovský sesuv půdy. Zemřela tam spousta lidí, ale oddaní z Dillí se vrátili v pořádku. Zcela se odevzdali Pánu Krišnovi, Šrímatí Rádhárání a Maháprabhuovi a modlili se s vědomím, že záchrana jejich životů závisí pouze na Nich. Lidé, kteří byli mnohem silnější a odolnější než oni, tam zemřeli. Tito oddaní ale po čtyřech dnech a nocích uprostřed Himalájí, ve svíravé zimě a hustém dešti, větru, bez jídla či vody a v promočeném oblečení přesto přežili. Vysvětlovali pak, že dokázali vydržet jen díky milosti, která je objala a ochránila. Jakmile se dostali do nemocnice, padli vyčerpáním. Byl to pro ně zázračný zážitek. Dokonce i lékařům v nemocnici nezbývalo, než uvěřit, že nastal nějaký zásah shůry, protože dle medicínských poznatků není možné, aby někdo přežil čtyři dny a noci v takových podmínkách.
Jeden člověk se také stal oddaným, když jako jediný přežil havárii letadla, když jeho sedadlo zůstalo zaklesnuté ve větvích stromu. Během havárie si řekl, že pokud tohle přežije, věnuje svůj život Bohu a svůj slib také dodržel. Tyto zásahy shůry přicházejí a mohou zvrátit účinky hromadné karmy a mohou někoho zachránit, i když ostatní zahynou. Tito lidé jsou zachráněni proto, že mají nějaký vznešený úkol.
Jednou se mi něco takového stalo také. Před mnoha lety jsem šel v Dillí po ulici. V Dillí bývají silnice rozdělené zvýšenými obrubníky – člověk přejde jednu část silnice a na obrubníku může počkat, až bude moci přejít druhou část. Přecházel jsem tehdy hodně rušnou silnici plnou osobních aut a náklaďáků. Přešel jsem jednu polovinu vozovky a kráčel jsem po obrubníku, abych se dostal k místu, kde jsem chtěl přejít tu druhou. Zamyslel jsem se ale a již jsem chtěl vkročit do vozovky na druhé straně, neboť jsem byl přesvědčený, že nic nejede. Najednou jsem si ale všiml, že jen několik desítek centimetrů přede mnou projelo vysokou rychlostí nákladní auto, které by řidič rozhodně nestihl zastavit včas, ani kdyby mě uviděl. Stalo se ale něco zázračného – nějaká síla mě na dvě, tři sekundy zadržela v polovině pohybu. Jasně jsem pocítil tu sílu, která mi zabránila vstoupit do vozovky. Jakmile kamion přejel, padl jsem směrem dopředu. Všechno se to stalo tak rychle, že pouhými reflexy bych nebyl schopen zareagovat. Pokud by mě skutečně zachránily moje reflexy, zůstal bych stát anebo bych padl dozadu, nikoliv dopředu. Oči se mi naplnily slzami a začal jsem plakat. Bylo mi zcela jasné, že Nejvyšší Pán mě zachránil a řekl jsem si, že můj život má zřejmě nějaký vyšší smysl. Pokaždé, když si na to vzpomenu, tak zjihnu. Bylo krásné pocítit Pánův přímý zásah v mém životě.
Můj Guru Maharádž mi vyprávěl, jak se mu stalo něco podobného. Jednou ho Krišna také přímo zachránil. V době, kdy se budova, kde byl Guru Maharádžův pokoj ve Šrí Čaitanja Sarasvat Mathu v Nabadvípu, teprve dostavovala, byly některé části jeho pokoje ještě nedokončené. Měl už ale střechu i schody, takže tam mohl bydlet. Bylo léto a Guru Maharádž spával v prvním patře, protože tam příjemně profukoval větřík, ale zábradlí ještě nebyla hotová. Také se tam právě stavěla toaleta s koupelnou, kterou už Guru Maharádž používal.
Guru Maharádže jednou navštívil Bhakti Prapan Dámódar Mahárádž. Poté, co si popovídali, ulehli vedle sebe do dvou lehkých dřevěných postelí, zvaných charpai. Dámódar Mahárádž se ale v noci vzbudil a svou postel přemístil, aby na něj válo více vánku a následně opět usnul. Poté se vzbudil Guru Maharádž, protože potřeboval jít na záchod. Byla úplná tma, bylo trošku vidět jen díky hvězdám na obloze. Pamatoval si, kde byla postel Dámódara Mahárádže a myslel si, že se podle ní může orientovat při své cestě. Nenapadlo ho, že by Maharádž svoji postel přestěhoval. A tak se podle ní vydal tam, kde si myslel, že se nachází koupelna se záchodem. To byl ale špatný směr. Nebyla tam ani koupelna, ani zábradlí – podlaha na tom místě úplně končila. Koupelna nebyla na stejné úrovni, jako zbytek podlahy – byla asi dva schůdky pod její úrovní. Guru Maharádž věděl, že když skončí podlaha, stačí udělat krok dolů a dosáhne na první schod.
Tehdy se ale z nějakého důvodu rozhodl, že na schodek nešlápne přímo, ale že položí napřed svoji pravou nohu, přičemž bude stále pevně stát na levé noze. Schodek ale nohou nedokázal nahmatat. Zkusil to znovu a stále nic. Sklonil se a snažil se schodek nahmatat rukou, ale nic tam nebylo, jen vzduch. V tu chvíli si jeden jeho žák, Dharmadás, který byl na noční hlídce, v přítmí všimnul, co se nehoře děje a říkal si, co to tam Guru Maharádž dělá. Namířil tam baterku a zakřičel: „Guru Maharádžo, co tam děláte?“ V ten moment se Guru Maharádž zcela probral a uviděl, kde je. Dharmadás okamžitě vyběhl nahoru a posvítil Guru Maharádžovi na cestu do koupelny. Pak Guru Maharádž pochopil, kde se stala chyba – v rozespalosti mu nedošlo, že Dámódar Maharádž v noci svoji postel přestěhoval. Propuknul v pláč, protože mu bylo jasné, že to byl přímý zásah Maháprabhua, Rádhy a Krišny, kteří mu zachránili život či zdraví. Neexistoval žádný jiný důvod, proč by zrovna tuto noc nevkročil do koupelny přímo, ale zcela nezvykle místo před sebou nejprve prozkoumal.
Proč velcí oddaní onemocní?
Existují dvě perspektivy a obě dvě jsou pravdivé. Zaprvé je to loka-śikṣā – aby nás poučili, že i těla čistých oddaných, kteří žijí na světské úrovni, mohou být ovlivněná, zejména z biologického hlediska. A co teprve pak říct o podmíněných, obyčejných duších? Tyto velké duše nám ukazují, že dokud žijeme na světské úrovni, nedokážeme se světskému vlivu zcela vymanit. Zadruhé musíme chápat, že i když čistý oddaný projeví nějaké onemocnění, kvalitativně je to jiné – úroveň jeho tělesné, duševní a duchovní existence se kvalitou zcela liší od úrovně běžných lidí.
Z části onemocní proto, aby lidem ukázali, že tato světská úroveň není ideálním místem pro život – je to úroveň vykořisťování. Proto bychom se v první řadě měli dostat z této úrovně rození, stáří, nemoci a smrti. Musíme se odsud dostat pryč. Svým vlastním příkladem dávají na vědomí, že tato úroveň není vhodná k životu ani pro čistého oddaného, proto bychom se z ní měli dostat pryč. Z části je to ale jen hra – jsou to čisté vznešené duchovní osobnosti – není to tedy zcela tak, jak to vypadá. Je to směs obojího.
Existuje zásadní rozdíl mezi jejich existencí zde na bhauma (pozemské) úrovni a na úrovni Gólóky Vrindávanu – božského sídla, a kvůli tomuto rozdílu je rozdílná i jejich tělesná existence. Tuto realitu musíme přijmout, ale to neznamená, že se zmenší naše úcta k nim a budeme je považovat za obyčejné lidi, kteří také umírají a trpí. Jejich vědomí je stále osvobozené, jako když například Maharádže Paríkšita uštkl had Takšaka. Když oddaný žije na úrovni bhauma, pak ho tato úroveň také do jisté míry ovlivňuje. Když opustí tělo, zanechají ho tu, na úrovni bhauma. Neměli bychom to ale považovat celé jen za līlu (zábavu), jako když kouzelník dělá své triky. Tak to úplně není.
Poté, co čistý oddaný tělo opustí, musíme se o ně správně postarat – vložit do samādhi (hrobky) nebo do ohně. Pokud bychom to neudělali, bylo by to velmi neuctivé. Nemůžeme se na jeho nemoc či odchod z těla dívat čistě jako na līlu, jako na něco, co se ve skutečnosti neděje a nedat tak jejich tělo do samādhi, to by bylo velmi neslušné. Na všechno musíme pohlížet realisticky harmonickým způsobem. Část jejich nemoci je jen na oko, další část skutečně existuje. Možná ji používají jako loka-śikṣā pro ostatní k tomu, aby si uvědomili, že tato úroveň není ideálním místem k životu, neboť vlivům bhauma úrovně se nelze vyhnout.
Copak čistí oddaní nemají duchovní tělo?
Je rozdíl mezi hmotným tělem, které máme na této úrovni a tělem tvořeným vědomím, které mají oddaní na duchovní úrovni. Tělo čistého oddaného se sice liší od těla běžného člověka – je vysoce kvalifikované, dalo by se říct zduchovnělé, ale i přesto má světské podmínění, i když vznešené. Na světské úrovni se takovému podmínění nelze vyhnout – musíme jíst, pít i spát – to nelze popřít, je to zcela zřejmé. Není možné zde mít stejné tělo, jaké mají oddaní na Gólóce.
Ecueille, Francie, 2015