Jak ovládnout naši mysl? Jak správně zpívat Svatá Jména? Jaký je to pocit, když se dostaví chuť a kdy se to stane? Proč toho nelze dosáhnout snadno? Co dělat s přestupky vůči Svatému Jménu, kterých se nevyhnutelně dopouštíme? Jak můžeme zpívat neustále, když musíme ještě dělat spoustu dalších věcí? Jsou Rádhá-Krišna Božstva vyšší, než božstva Gour-Nitáj? Přednáška ze Singapuru, 2014
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/1jil1ZeJFIu__v6YGSl8fWmWEd1gHAaRi/view?usp=sharing
PŘEPIS
Zpívání svatého jména je přínosné ve všech jugách, ale zejména v této kali-juze. Šríla Šukadéva Gósvámí Prabhu pronesl Šrímad Bhágavatam těsně před začátkem kali-jugy, na konci dvāpara-jugy. Chápal, že v kali-juze je silně zapotřebí požehnání skutečného nāma-saṅkīrtanu. Všichni lidé kali-jugy potřebují ohromnou milost Krišnova svatého jména. Ve všech svatých písmech a zejména ve Šrímad Bhágavatamu můžeme vidět, jak Šukadéva Gosvámí oslavuje Krišna nāma-saṅkīrtan. Hodně slyšíme, mluvíme a přemýšlíme o slávě Krišna nāma-saṅkīrtanu, ale když ho máme uvést do praxe, tak nejsme na tu božskou frekvenci radosti, chuti, blaženosti a extáze svatého jména dostatečně naladěni. Ale ani přesto bychom neměli ztrácet naději, neustále bychom se měli snažit. Neměli bychom pochybovat o tom, že se to jednoho dne stane. Takové je nesmrtelné poselství naší guru-vargy a Nejvyššího Pána. Je to poselství nesmrtelné naděje, které nám zvěstuje naše guru-varga: „Jednoho dne se to stane, pokud vaše snaha bude upřímná a taková, jako vlny v oceánu – jedna následující za druhou. Nikdy neustávají a obdobné by měla být i naše snažení.“ V srdci bychom měli mít plnou víru – āśā-bandha hṛdi, jak tomu říkají svatá písma, což znamená se srdcem plným nesmrtelné naděje, s plnou vírou závisející na milosti Nejvyššího Pána Krišny a Bohyně Šrímatí Rádhárání, Panča Tattvy a šesti Gósvámích. Panča Tattva a Šest Gósvámích jsou vtěleními nāma anuśīlanam neboli opěvování slávy svatých jmen, ponoření se do nāma bhajanu. Musíme následovat v jejich stopách, musíme se o to snažit.
Když zpíváme svatá jména a věnujeme se nāma bhajanu, neměli bychom být ledabylí. Měli bychom se soustředit i přesto, že mysl běhá všude možně. Koneckonců, taková je její povaha:
cañcalaṁ hi manaḥ kṛṣṇa
pramāthi balavad dṛḍham
tasyāhaṁ nigrahaṁ manye
vāyor iva suduṣkaram
Bhagavad-gítá 6.34
Ardžuna už se na to Krišny zeptal: „Mysl je tak problematická! Díky inteligenci a vyššímu poznání víme, co bychom měli dělat, ale když příjde na věc, stejně mysli nedokážeme poručit. Nezvládneme ji přivést k uctívání Pána.“ Krišna poradil: „Neboj se, zvyk je železná košile, a tak si ty lepší zvyky vypěstuj:“
atha cittaṁ samādhātuṁ
na śaknoṣi mayi sthiram
abhyāsa-yogena tato
mām icchāptuṁ dhanañ-jaya
Bhagavad-gítá 12.9
„Snaž se vypěstovat si dobrý zvyk, že budeš přivádět svoji mysl ze všech možných míst nazpět ke vědomí Mne. Soustřeď se na Mne. Když se o to budeš opakovaně pokoušet, tak se to jednoho dne stane a ty to pocítíš, ty to zakusíš!“ Když se budeme vědomě snažit pracovat sami na sobě a vědomě budeme přivádět naši mysl k soustředění na Krišnu, byť na jedinou sekundu či minutu se to skutečně stane a pak to zase bude pryč. Když v této snaze budeme pokračovat, tak jednoho dne přivedeme mysl pod kontrolu. Je to jako krocení koně – zpočátku je velmi těžké na něm jezdit či ho ovládat. Jakmile je ale zkrocený, jezdí se na něm velmi snadno. Podobně musí být vytrénovaná i naše mysl.
Proto Krišna říká, že na začátečnické úrovni bychom se měli snažit mysl přivádět k tomu, aby byla příznivá k vědomí Krišny a měli bychom se snažit, aby se soustředila na témata o Krišnovi. Tím si vypěstujeme velmi pěkný zvyk a tento zvyk se stane naší železnou košilí. Ať už se nám to líbí nebo ne, ať už se nám chce nebo ne, když budeme neustále v mysli i nahlas opakovat Haré Krišna mahámantru, stane se to naším zvykem. A kdybychom pak přestali, měli bychom pocit, že nám něco velmi chybí. Kdokoliv to může dělat a kdokoliv může získat výsledky. Když budeme pronášet Haré Krišna neustále po 24 nebo 48 hodin, vryje se to do naší konstituce a budeme to dělat automaticky, aniž bychom na to museli myslet.
Když jsem byl na pouti po jižní Indii, tak i poté, co jsem vystoupil z vlaku, kterým jsem jel velmi dlouho, jsem měl pocit pohybu, jako bych v něm pořád seděl. Tělo si myslí, že stále cítí pohyby vlaku. Tomu se říká anuśīlanam. Když něco děláme opakovaně, tak se to do nás otiskne a sjednotí se to s námi. Je to velmi nápomocné. To je to, co měl Krišna na mysli, když říkal, že si máme vypěstovat dobrý zvyk. Děje se to i v našem běžném životě – děláme tolik věcí automaticky, aniž bychom na ně mysleli. Dělali jsme je tolikrát, že se otiskly do naší přirozenosti a sjednotily se s námi. Staly se reflexy. Není zapotřebí, abychom na to speciálně mysleli, děláme to bezděčně. Aplikace stejného principu ve světě duchovní kultivace je velmi nápomocná. Svaté jméno bude neustále rezonovat naší existencí. Pak se v jednu chvíli automaticky objeví i chuť, ať už tomu věříme nebo ne. A díky ní se prohloubí i naše víra. A čím hlubší víra bude, tím více chuti získáme. A čím více chuti budeme získávat, tím víc se bude prohlubovat naše víra.
Při pronášení svatého jména Pána bychom měli být ve specifické náladě. Neměli bychom se vyvarovat nedbalosti. Měli bychom myslet na Božský Pár a Jejich zábavy, jak jsou popisovány ve verši:
dīvyad-vṛndāraṇya-kalpa-drumādhaḥ
śrīmad-ratnāgāra-siṁhāsana-sthau
śrī-śrī-rādhā-śrīla-govinda-devau
preṣṭhālībhiḥ sevyamānau smarāmi
„Medituji o Šrí Šrí Rádze a Góvindovi, kteří sedí pod stromy přání na drahokamy vykládaném trůnu ve svrchovaně krásné zemi Vrindávanu, neustále obsluhováni nejdražšími sakhīmi, vedenými Lalitou a Višákhou.“
śrīmān rāsa-rasārambhī
vaṁśīvaṭa-taṭa-sthitaḥ
karṣan veṇu-svanair gopīr
gopīnāthaḥ śriye ’stu naḥ
„Šrí Gópínáthe, prameni transcendentálního tance rāsa, stojíš pod stromem Vamší-vata a vábíš všechny mladistvé gopī tóny Tvé flétny. Uděl mi svoji přízeň!“
Když pronášíme jména Nejvyššího Pána, měli bychom cítit, že Ho voláme. Není to jen nějaké odříkávání slov. Dejme jim význam. Když pronášíme svatá jména, chceme zavolat našeho milovaného Pána Krišnu a Bohyni Rádhárání. Takovou náladu bychom měli mít. Existuje mnoho druhů citů a nálad, které můžeme při nāma-bhajanu prožívat. Tu jsou nějaké příklady: volejme milovaného Nejvyššího Pána, aby se k nám přiblížil a aby si nás k sobě přitáhl blíže. Obejměme Ho naším srdcem i duší. Nás pak na oplátku obejmou paže Nejvyššího Pána. Takový pocit bychom měli mít a měli bychom se snažit ho cítit. Pak ho jednoho dne skutečně pocítíme, a tak v našem vědomí započne nádherný nektarový prožitek. Pak budeme vědět, jaké to je, i když získáme jen malinký náhled. Zpočátku úspěchu se nektarový prožitek z pronášení svatého jména dostaví jen na okamžik. Nikdy nevydrží moc dlouho. Přichází jako záblesk božského světla, nektarové extatické chuti jmen Krišny, Šrímatí Rádhárání a Maháprabhua… vydrží jen zlomek vteřiny a pak zase zmizí. Ale na pokročilé úrovni už setrvává. Takovou zkušenost mají čistí oddaní, jako Svarúp Damódar Gósvámí či Rája Rámánanda Prabhu. Proto Šríla Rúpa Gósvámí složil ten úžasný verš:
tuṇḍe tāṇḍavinī ratiṁ vitanute tuṇḍāvalī-labdhaye
karṇa-kroda-kaḍambinī ghaṭayate karṇārbudebhyaḥ spṛhām
cetaḥ-prāṅgaṇa-saṅginī vijayate sarvendriyāṇāṁ kṛtiṁ
no jāne janitā kiyadbhir amṛtaiḥ kṛṣṇeti varṇa-dvayī
– Rúpa Gósvámí, Vidagdha Mádhava
Význam jeho posledního řádku no jāne janitā kiyadbhir amṛtaiḥ kṛṣṇeti varṇa-dvayī je: „Ó Pane, netuším, kolik nektarové chuti extatické lásky se nachází ve dvou slabikách Kriš-na. Je to zdroj bezbřehého nektarového prožitku, nektarové chuti. Tato nektarová chuť nezná hranic. Jedna ústa, jeden jazyk, jedny rty nestačí, potřebuji mít miliony rtů, jazyků a úst, abych toto jméno mohl vychutnat!“ Takový pocit to je, když se dostaví skutečná chuť.
hṛdoya hoite bole, jihvāra agrete cale,
ś abda-rūpe nāce anukṣan
„Když zpívání svatého jména vyjde z hloubi naší duše a našeho srdce, začne tančit na jazyku a zaplaví celou naši existenci nevysvětlitelnou slastnou chutí.“
– Šríla Bhaktivinód Thákur, Šrí Náma Mahátmja
Bhaktivinód Thákur nádherně popisuje zážitek s chutí svatého jména.
Takže s āśā-bandha hṛdi musíme pokračovat, a když takto půjdeme dál s vírou a odhodláním, tak se v jeden moment chuť objeví, a pak už nebudeme zpívat suše, ale s chutí. Krišna chce také vidět, jak moc si oddaný zaslouží vyšší chuť a jak moc po ní touží. Jak moc se snaží, aby ji získal, jak moc anuśīlanam má, jak moc odhodlaně praktikuje a kultivuje, aby chuti svatého jména dosáhl. Krišna to chce vidět, není to lacině dostupné. Krišna chce, abychom pochopili, že je to to nejhodnotnější, čeho můžeme v životě dosáhnout. Nikdy bychom to neměli považovat za něco laciného, k čemu si člověk snadno přijde. Musíme zaplatit správnou protihodnotou, abychom tento neocenitelný poklad chuti Krišnova svatého jména získali. A tím platidlem je oddanost, oddaná snaha. Žádná naše upřímná snaha není zbytečná, vždy se promění ve skutečnost. Jednoho dne k tomu musí dojít, v jednu nádhernou, krásnou chvíli našeho života, a na tu chvíli, na tu hodinu, na ten den bychom měli čekat s āśā-bandha hṛdi – se srdcem a duší plnými nektarové naděje.
Máme se obávat přestupků proti svatému jménu?
aviśrānta nāme nāma aparādha yāya
tāhe aparādha kabhu sthāna nāhi pāya
– Harináma Čintámani 9
Neustálým pronášením svatého jména Pána odejdou všechny přestupky proti svatému jménu. Je to proto, že přestupky už nemají místo, kde by se mohly zdržovat, protože veškerý prostor oddaný vyplňuje zpíváním svatých jmen.
Když dítě začne poprvé chodit, vrávoravě se postaví, udělá krok či dva a spadne. Postaví se a znovu po několika krocích upadne. Nikdy se ale nevzdá a v procesu pokračuje. Nakonec nejen, že se naučí chodit, ale dokonce začne všude běhat tak moc, že to pro rodiče začne být problém. Už neleze, ale běhá po celém domě a rodiče ho stěží uhlídají.
bhū mau skhalita-pādānāṃ bhū mir evāvalambanam
tvayi jātāparādhānāṃ tvam eva śaraṇaṃ prabho
„Stejně tak, jako je země podporou pro ty, komu podklouzly nohy, Ty jsi jediným útočištěm těch, kteří Tě urazili.“
– Vidžňápati Pančaka, Rádhá-Krišna Stuti
Takhle bychom měli pokračovat v naší snaze. Měli bychom být v našem úsilí o pronášení svatého jména stejně vytrvalí jako dítě, které se nikdy nevzdá, protože kdyby se vzdalo, nikdy by se nenaučilo chodit. Pokud je ale vytrvalé, tak začne padat méně a méně. Zpočátku padalo v jednom kuse, ale jak se postupně učilo chodit a běhat, padalo čím dál tím vzácněji.
Když se něco v životě učíme, ze začátku děláme spoustu chyb. Něco špatně přečteme, napíšeme anebo špatně zadáme do počítače. Neděláme všechno úspěšně od samého začátku, ale děláme chyby. Nesmíme se ale vzdávat. Musíme pokračovat i přesto, že děláme chyby. Chyby jsou součástí učení. Nevzdávejme se proto a pokračujme. Dávejme si ale pozor, abychom chyby napravili, ať si je nenesme dál. V jeden moment už chyby téměř zmizí a my budeme všechno dělat správně. Ať už se učíme cizí řeč nebo cokoliv jiného, jednou se tak dobře vycvičíme, že se tou věcí staneme, stane se to našimi reflexy, budeme to dělat spontánně a automaticky. Podobně zpočátku nāma bhajanu jsou nāma aparādhy – přestupky proti svatému jménu – chybami. Objevují se automaticky, ať už vědomě či nevědomě. Přicházejí kvůli naší světské povaze a různým rozrušením nāma-bhajanu či pochybám v mysli. Nevzdávejme se ale. Když budeme neustále pokračovat v pronášení svatého jména, když se pohroužíme do nāma-bhajanu, tak všechny tyto přestupky už nebudou mít prostor, ve kterém by se zdržovaly, a tak odejdou.
Jak zpívat svatá jména neustále v našem každodenním živote?
„Ruce práci, mysl a srdce Bohu.“ – je zapotřebí praxe a v jeden moment to bude možné. Když na sobě budeme vědomě pracovat, tak to půjde. V našem světském životě se nám často stane, že děláme jednu věc, ale myslíme na druhou. I oddaní v chrámu někdy zpívají bhajany, ale jejich mysl je úplně jinde. Pak se zase vrátí nazpět a opraví se. Takhle to funguje ve všem. Někdy pracujeme, ale mysl běhá někde jinde, i přesto v práci pokračujeme. Na poli našeho nāma-bhajanu můžeme využít ten stejný princip. Místo myšlení na všechno možné přemýšlejme o Krišnovi. Přemýšlejme o milosti Božského Páru a Maháprabhua, Nitjánandy a Gadádhara, a věnujme se u toho naší práci. Musíme se o to vědomě pokoušet, pak se to stane. Pokud se to může dít v našem světském životě, proč by se to nemohlo stát i v tom duchovním? Měli bychom se o to upřímně snažit. Takhle opravdoví oddaní, zejména čistí oddaní, dělají ve svých životech vše.
Bhaktivinód Thákur zpívá:
e deher kriyā, abyāse koribo,
jībana japana lāgi’
śrī-kṛṣṇa-bhajane, anukūla jahā,
tahe ho’bo anurāgī
„Postarám se o své duševní a tělesné činnosti jen ze zvyku a moje mysl a srdce budou vždy pohroužené do vzpomínání, mluvení a opěvování slávy Božského Páru a Maháprabhua. Takto se si zařídím život. Zatímco se budu starat o své běžné činnosti jen ze zvyku, moje mysl a srdce budou zcela odevzdané lotosovým nohám Božského Páru, vzpomínání na Ně, opěvování a vychutnávání Jejich slávy a Jejich božských zábav.“ Bhaktivinód Thákur to tak skutečně dělal, když žil svůj život bhajanu na Gódrumu. Takový je tento krásný proces.
Je řečeno, že ke získání čistého jména je zapotřebí opakování ohromného množství svatých jmen…
Ano, to je obecné pravidlo. Je to relativně absolutní pravidlo. Ale není to absolutně nevyhnutelné pravidlo. Vždy může hrát roli kṛpā-siddhi, speciální dar milosti. Tato možnost tam vždycky je. Součástí procesu je, že na tom neustále musíme pracovat a snažit se o to, a pak teprve přijde výsledek. I v běžném životě se musíme velmi snažit, abychom dosáhli výsledku. Co teprve říct o nejvyšším životním cíli? Dosažení útočiště u Krišny, Rádhárání a Maháprabhua je tím nejvyšším životním cílem. Žádný jiný cíl nemůže být vyšší než tento. Abychom naplnili tento nejvyšší životní cíl, musíme zaplatit patřičnou cenu, a tou je naše neustálá snaha o kultivaci. Pak se to stane.
Jen se podívejme, jak olympijští sportovci neustále roky a roky trénují, aby dosáhli zlaté medaile! Nejen olympionici, ale všichni vrcholoví sportovci. Podobně je to i ve světe obchodu, vzdělání, techniky nebo čehokoliv jiného. Musejí se neustále snažit dál a dál, a teprve pak jsou úspěšní. Úspěch se nedostaví ze dne na den. Pokud je třeba takového úsilí k dosažení obyčejného světského cíle, co teprve říct o tom nejvyšším životním cíli, získání dokonalosti? Dosažení Božského Páru a Maháprabhua je získáním dokonalostí, nektarovým životním naplněním. A za to musíme zaplatit.
Ponoření se do nádherných oddaných písní o Krišnovi a krásné hudby je jedním ze skvělých způsobů, jak se s Pánem spojit. Podobné je to s obrázky Božského Páru a jejich zábav – existuje tolik nádherných obrazů, které přitahují srdce. Meditujme o nich, přemýšlejme o nich a ponořme se do jejich nálady a pocitů, vyjádřených barvami. Barvy vypadají, že jsou vnější, ale když se pohroužíme do světa zábav, které jsou těmito barvami zobrazeny, tak vstoupíme do vnitřního světa nálad. Nebude to jen obyčejné: „Jé, Krišnův obrázek, to je hezké“. Protože z toho nic nezískáme. Proto neustále zdůrazňuji: Nebuďme ledabylí. Když budeme ledabylí, nikdy se nic nestane. O tolik toho přijdeme, tolik toho ztratíme! Když zpíváme oddané písně, snažme se zpívat s oddanou láskou. Pak ta píseň pro nás nabyde na významu. Vstupme do světa chuti té písně a prociťme ji, její význam a také náladu a melodii. Pak to pro nás bude mnohem chutnější než jen formální zpívání. Podobně když se podíváme na nádherný obraz zábav Božského Páru či Maháprabhua, vstupme s oddaností do tohoto světa a skrze meditaci toho tolik získáme! Když budeme ledabylí, nedostaneme prostě nic.
Podobně když pronášíme svaté jméno, měli bychom si být vědomí toho, že tato jména mají význam, že to nejsou jen obyčejné zvukové vibrace. Je to volání Nejvyššího Pána jeho úžasnými přenádhernými jmény – Krišna, Šjámasundara… vědomě to prociťme, a pak bude naše zpívání živoucí. Když zavoláme našeho milovaného či milovanou jménem, tak v tom jménu cítíme význam. Není to pro nás jen obyčejné slovo. Když se na něj nebo na ni podíváme nebo na něj či na ni myslíme či pro něj nebo ji něco děláme, cítíme tolik štěstí. Proč bychom tedy neměli být šťastní, když něco děláme pro našeho milovaného Pána, Pána našeho života, náš život i duši? Musí se to stát! Takhle by měl být oddaný odhodlaný. Nemůžeme si nechat toto štěstí uniknout. Musíme mít tento láskyplný požadavek v našem vztahu k Božskému Páru a Maháprabhuovi. Musíme se a láskou dožadovat Jejich požehnání, shovívavosti a milosti. Oni pak nebudou moci tyto čisté požadavky ignorovat, budou je muset vyslechnout a vyplnit. Musíme se naučit, jak tyto láskyplné požadavky vznášet.
Když zpíváme svatá jména, máme se snažit pomoct si sami, anebo máme spoléhat na Pánovu milost?
Tak i tak. Měli bychom se snažit pomoct si sami a neměli bychom si myslet, že Pán za nás všechno udělá. Co bychom pak měli dělat my? Ale zároveň bychom měli říct Pánu: „Prabhu, já vím, že jsi nejzaměstnanější v celém vesmíru, ale i přesto se na mne, prosím, podívej. Navaž se mnou vztah. Nemůžeš mě ignorovat. Podívej se, já se k Tobě snažím přiblížit! Prosím, požehnej této mé upřímné snaze, aby byla úspěšná a já se k tobě přiblížil. Prosím, udělej to.“ Takový by měl být náš přístup. Je kombinací obou dohromady. Nezávislá oddaná snaha i závislost.
Jeden ācārya řekl, že je nesprávné a pro něj velmi bolestivé, když jsou Božstva Rádhá-Krišny a Božstva Gaura-Nitáje či Gaura-Gadádhary na oltáři stejné úrovni. Je to tak?
Tohle skutečně nějaký ācārya řekl? V naší čisté Gaudíja tradici to tak není. V rūpānuga způsobu myšlení a realizace jsou ācāryové a oddaní šťastní, když Je uvidí na stejné úrovni, protože Svojí tattvou jsou velmi propojeni. I když Šrímán Maháprabhu hrál roli největšího oddaného, nelišícího se od Šrímatí Rádhárání, neboť přijal Její náladu i barvu pleti, věříme, že nebyl nikým jiným, než Krišnou samotným. Skrze Něj jsme se dozvědělio Rádhice a Krišnačandrovi. Nemůžeme tedy být vůči Němu nevděční. I když hrál roli Krišnova největšího oddaného, svojí tattvou byl expanzí, projevením Božského Páru. Zcela věříme a rūpānuga vaišnavové realizují, že Nitjánanda je Baladéva tattva. Proč by tedy mělo být bolestivé vidět je na stejné úrovni?
Někdy dokonce i v rodinném životě rodiče i děti sedí na stejné úrovni nebo spí na stejné posteli. Jsou tak šťastní a líbí se jim to, neohlížejí se na nadřazené postavení rodičů. Konec konců jsou v čistém láskyplném vztahu. Co teprve říct o ryzí lásce, která je mezi Gaurángou a Nitjánandou nebo mezi Rádhou a Krišnou? Zapomeňme na hierarchii… z pohledu absolutního láskyplného vztahu budou Rádhá-Krišna i Gaur-Nitáj šťastní, že budou na oltáři na stejné úrovni.
Nevím, jak to ten ācārya myslel, možná se pokoušel vysvětlit něco jiného – že by neměli být na stejném místě. Tam už rozdíl je. Umisťujeme je sice do různých částí oltáře, míváme je ale na stejné úrovni. Na různé části oltáře je umišťujeme kvůli rasa-vicāře. Nemůžeme je mít na stejném místě. Například Rádhá-Krišna a Krišna-Balarám nemohou být ve stejné části, protože by tam došlo ke kolizi ras. Mohou být na stejné úrovni v jiných částech oltáře, ale ne hned vedle sebe. Podobně Rádhá-Krišna a Gaura-Nitjánanda také nemohou být umístěni společně. Rádhá-Krišna a Maháprahu ale ano. Pán Nitjánanda je Baladéva Tattva. Ve vztahu k Rádhárání je starším bratrem Jejího Krišny a tak mezi sebou přirozeně mají uctivý odstup, jak je to ve védské tradici běžné. Takto je rasa-vicār zachována. Krišna může být se svým starším bratrem, to je v pořádku. Šrímatí Rádhárání může také jednat s Balarámem v rámci vhodného chování. Ale když jsou Rádhá a Krišna spolu v milostné náladě, v mādhurya-rase, tam Balaráma nepatří, nehodí se tam. Proto Božský Pár a Balarám nemohou být vedle sebe. Maháprabhu tam ale být může. Maháprabhu není nikým jiným, než kombinací Rádhy a Krišny.
Pokud tedy tento ācārya poznamenal, že ho bolí, když jsou tato Božstva umístěna vedle sebe, je to v pořádku, protože pak tam dochází ke konfliktu rasy mezi sakhya či vātsalya a mādhurya rasou. Pokud jsou ale tato Božstva umístěna v dostatečné vzdálenosti, pak není problém.
Básu Ghóš složil nádhernou píseň:
Yadi Gaura Na Hoito
gaura nā hoito, tabe ki hoito,
kemane dharita de?
rādhāra mahimā, prema-rasa-sīmā,
jagate jānāta ke
„Kdyby se Maháprabhu nezjevil, kdo by nám pověděl o ezoterické povaze zábav Rádhy a Krišny? Kdo by nám dal ten nesrovnatelný dar extatické lásky ke Krišnovi? Kdo by vychutnal tu nejvyšší extatickou lásku ke Krišnovi v citech, emocích a náladě Šrímatí Rádhárání? Kdo by ji milosrdně rozdal nám v tomto světě… kdyby se Pán Gaura nezjevil?“
madhura vṛndā-vipina-mādhurī
praveśa cāturī sāra
varaja-yuvati-bhāvera bhakati
śakati haita kā’ra
„Kdo by měl sílu vykonávat čistou oddanou službu, následujíc ve stopách dívek z Vradži? Zručnost Vradža gopī je požadavkem ke vstupu do nanejvýše sladkého lesa Vrindy Déví.“
gāo gāo punaḥ, gaurāńgera guṇa,
sarala haiyā mana
e bhava-sāgare, emana dayāla,
nā dekhi ye eka-jana
„Oh, prosím, znovu a znovu opěvuj slavné vlastnosti Pána Gaurángy! Snaž se mít prosté srdce. Nikdo nikdy neuzřel uprostřed tohoto oceánu nevědomosti tak velkorysou osobnost, jako je On.“
gaurāńga baliyā, nā genu galiyā,
kemane dharinu de
de vasur-hiyā, pāṣāṇa diyā,
kemane gaḍiyāche
„I když zpívám Gaurángovo jméno, z nějakého důvodu jsem se ještě pořád nerozpustil v extázi. Jak se mi podařilo udržet si břímě tohoto těla? Proč stvořitel do těla Vásudévy Ghóše vložil místo srdce kámen?“
Singapur, 2014