Je možné praktikovat sankírtan o samotě? Znamená seberealizace realizaci vlastní svarúpy? Jaké jsou počáteční úrovně seberealizace? Jaký je proces evoluce vědomí? Proč je ateismus sebevražedný? Co znamená objektivní a subjektivní, relativní a absolutní? Přednáška ze Singapuru, 2014.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/1Jq_-jQ_u-FY81PRSAWAVvz0JkZQq8ZMO/view?usp=sharing
PŘEPIS
Když se oddaní Pána, členové věčné božské rodiny, sejdou dohromady, vytvoří náladu saṅkīrtanu, iṣṭa-goṣṭhī. Jedna z charakteristik vědomí Krišny je ta, že nečiníme dobro jen sobě, ale zároveň i druhým. Když si vychutnáváme nektar vědomí Krišny, tak ho také rozdáváme i ostatním. Taková je nálada saṅkīrtanu, kterou nám Šrí Čaitanja Maháprabhu věnoval. Do saṅkīrtanu se můžeme zapojit všichni dohromady a sdílet spolu nektar vědomí Krišny. Proto také Pán Čaitanja saṅkīrtan velmi zdůrazňoval. Saṅkīrtan není jen nějaké formální zpívání a tanec, ale je to oddaná činnost. Není to pouhé zpívání bhajanů, ale je to také pohroužení se do opěvování Pánovy slávy a kázání o ní. Paraṁ vijāyate śrī-kṛṣṇa-saṅkīrtanam – to je láskyplné blažené pronášení, zpívání a tančení, spojené s nádherným Pánem Krišnou a také sdílení, šíření a vysvětlování slávy Božského Páru a Šrímána Maháprabhua. Jejich sláva vždy do našeho života vnese poselství nesmrtelné naděje, že po opuštění tohoto hmotného těla budeme moci dosáhnout božského života a dostat se do transcendentálního sídla Krišny, Gólóky Vrindávanu, že náš život může být věčně naplněný. Takové je poselství, které nám všem přinesl Pán Čaitanja. Všichni jsme nesmrtelní a můžeme se vrátit do našeho sladkého, nektarového domova – zpátky domů, zpátky k Bohu. My všichni můžeme dosáhnout života dokonalosti, transcendentálně blaženého života ve vztahu k milovanému Nejvyššímu Pánu, který je zdrojem veškeré neomezené síly, krásy a blaženosti – sac-cid-ānanda vigraha. A dnes jsme se tu shromáždili v náladě iṣṭa-goṣṭhī:
dadāti pratigṛhṇāti
guhyam ākhyāti pṛcchati
bhuṅkte bhojayate caiva
ṣaḍ-vidhaṁ prīti-lakṣaṇam
„Dávat a přijímat milodary, důvěrně vyjevovat svou mysl a důvěrně se dotazovat, přijímat prasādam a nabízet prasādam – to je šest znaků lásky, kterou si oddaní navzájem projevují.“
– Upadeśāmṛta 4
Znamená seberealizace dosažení svarūpy?
Seberealizace má různé gradace neboli úrovně. Na počáteční úrovni, na začátku seberealizace ve vztahu k Nadduši – k Nejvyššímu Pánu – se nejedná o realizaci svarūpy (našeho vlastního božského já ve vztahu ke Krišnovi). Realizace svarūpy je dosaženo na mnohem vyšší úrovni seberealizace. Je to jako summum bonum, je to stav, který se blíží stavu dokonalosti. Existují různé adhikāry neboli úrovně seberealizace. Člověk se může nacházet na různých úrovních sebeobjevování – realizací sebe samotného. Seberealizace se vyvíjí skrze postupný vývoj a rozvoj vědomí Krišny. Na konečné úrovni božské seberealizace se dostavuje svarūpa jñānam – realizace našeho vlastního původního božského já. Počáteční úroveň seberealizace bychom tedy neměli chápat jako realizaci svarūpy. Člověk se nachází na různých úrovních seberealizace podle místa, času a situace, ve které žije, podle kvality sādhany a pokroku v duchovním životě. Realizace svarūpy přichází až na té nejvyšší úrovni. Během kultivace duchovního života člověk získává prvotní seberealizaci, druhotnou seberealizaci a tak dále. Až když dosáhne té nejvyšší, úplné seberealizace, získá svarūpa jñānam.
Jaká je počáteční úroveň seberealizace?
Je to realizace, že nejsme toto tělo a mysl, ale že jsme duchovní duše. Nejen, že to pochopíme intelektuálně, ale že se do té pravdy skutečně vcítíme. Zjistíme, že jsme mnohem víc, než toto tělo a mysl – že jsme duchovní duše, částečky Param Brahmanu, Nejvyššího Pána Krišny; že jsme částečky Krišnovy okrajové energie. A nejen to, existuje několik druhů primární seberealizace ve vztahu k Nejvyššímu Pánu. Když například zjistíme, že tento svět není naším věčným sídlem, ale že musíme odejít do našeho věčného sladkého domova, zpátky k Bohu. Že naše nejlepší duchovní existence spočívá v rozvíjení extatické lásky ke Krišnovi. Nebo když se cítíme šťastně, spokojeně a inspirovaně ve společnosti sādhuů. Toto všechno jsou prvotní či druhotné úrovně seberealizace… když objevujeme nás samotné, vyvíjíme pochopení nás samotných a zakoušíme nás samotné v novém a novém světle, když přicházíme do kontaktu s čistými sādhuy a dalšími oddanými, když se zapojujeme do zpívání, tančení, opěvování slávy Pána, když pociťujeme vyšší spokojenost, když žijeme vědomý život v kvalitě dobra namísto toho, abychom žili obyčejný život ve vášni a nevědomosti, a když se cítíme lépe než ti, kteří žijí běžným životem. Když získáme lepší prožitek ze života v dobru než ze života ve vášni a nevědomosti.
Všude v tomto světě – ve společnosti, v různých časech a na různých místech nacházíme kvalitativní rozdíly a odlišnosti. To není nic nového. Podobně když budeme pěstovat vyšší vědomí Krišny, spontánně a instinktivně pocítíme zlepšení a vyšší rozvoj, který se začne odehrávat v našem vědomí, v naší konstituci. Budeme se mnohem lépe cítit, a také na to budeme hrdí, samozřejmě pokorně, nikoliv marnivě. Budeme si připadat vznešeně, protože pěstujeme tu nejvyšší a nejvznešenější božskou Realitu a žijeme s ní náš život. Pocítíme hrdost, protože náš milovaný Pán je zdrojem veškeré naší hrdosti. Toto jsou příklady prvotních a druhotných úrovní seberealizace.
Během dalšího rozvoje se kvalita seberealizace ve vztahu k Božskému Páru a Maháprabhuovi zlepšuje. V Brihad Bhagavatámritě můžeme vidět, jak Gópa Kumár stoupal na své pouti výš a výš. Oddaný dělá v duchovním životě přirozený pokrok krok za krokem – kaniṣṭha, madhyama a uttama adhikār jsou různé úrovně oddané seberealizace; úrovně toho, jak se rozvíjíme, jak rozkvétáme ve světle vědomí Krišny.
Krišna vědecky vysvětluje různé kroky našich prožitků:
indriyāṇi parāṇy āhur
indriyebhyaḥ paraṁ manaḥ
manasas tu parā buddhir
yo buddheḥ paratas tu saḥ
Bhagavad-gítá 3.42
Poučuje nejen svého dobrého přítele Ardžunu, ale i nás všechny: „Ardžuno, uvědom si, že tento hmotný svět pro tebe má hodnotu, je pro tebe důležitý a nemůžeš bez něj žít. Pochop ale, že existují i další úrovně života, které jsou mnohem důležitější, než tato světská existence.“ A pak krok za krokem popisuje: „Indriyāṇi parāṇy āhur – podívej se, tvé smysly jsou kvalitativně nadřazené tomuto hmotnému světu a také jsou důležitější. Proč? Protože pokud bys tyto smysly neměl, tak i když tu bude celý hmotný svět, bude pro tebe nepřítomný. Pokud nemáš oči, nebude pro tebe existovat svět zraku a vidění. Pokud bys neměl uši, svět slyšení, zvuku a hudby pro tebe nebude existovat. Pokud bys neměl nos, svět vůní bude pro tebe nepřítomný. Když nebudeš mít jazyk, nebude pro tebe existovat svět chuti. I když existuje svět objektivních realit, neexistovaly by pro tebe, pokud bys neměl smysly.“ Krišna tím má na mysli, že hmotný svět se zjevuje skrze naše subjektivní vjemy a není tak moc objektivní. Pokud by neexistoval subjektivní prožitek, objektivní poznání či prožitek by také nebyly možné. Subjekt je ten, kdo cítí a objekt je ten, kdo je cítěn. Pokud by neexistovalo cítění, nebyl by ani objekt, který by bylo možné cítit.
Krišna proto vysvětluje: „Pokud bys neměl žádné smysly, svět by pro tebe neexistoval.“ Ostatní by ho ale vnímat mohli. Existují různé dimenze prožitků, které jsou pro nás nedostupné, protože se nacházejí v jiných dynamikách, v jiných dimenzích. Například teď přímo před námi žije spousta živých bytostí, ale my se s nimi nedokážeme spojit. Proudí tu bezpočet elektromagnetických i rádiových vln, my je ale nezachytíme. Museli bychom mít rádio, které se na ně naladí. Ty zvuky neslyšíme a nedokážeme se s nimi spojit ani přesto, že je máme přímo před sebou. V různých dimenzích našeho života existuje mnoho realit. Nedokážeme je přímo vnímat, ale přesto jsou skutečností. Proto koncept reality nezáleží pouze na objektivitě, ale je velmi subjektivní – závisí na pocitech a prožitcích a ty přicházejí ze subjektivní úrovně. Existuje objektivní evoluce a stejně tak existuje i subjektivní evoluce vědomí, kterou tu Krišna vědecky vysvětluje.
Pak Krišna říká: „indriyebhyaḥ paraṁ manaḥ – když je mysl nepřítomná, tak i když jsou oči otevřené, nic nevidíš. Uši fungují, ale ty nic neslyšíš.“ Když mysl není přítomná, tak i přesto, že smysly vše vnímají, tyto vjemy nezachytíme. Pozice mysli je tedy důležitější než smysly. Smysly jsou důležitější než vnější svět a mysl je důležitější než smysly.
Dále říká: „manasas tu parā buddhir – inteligence je nadřazena mysli. I když máš svět, máš smysly a máš i mysl, ale nemáš správnou inteligenci, tak ani nepoznáš, jaké činnosti jsou pro tebe dobré a jaké špatné, co je pro tebe příznivé a co nepříznivé, co ti prospěje a co ti uškodí. Nepoznáš to. Bez světla inteligence a moudrosti nemůžeš žít správný šťastný život, protože ani nebudeš vědět jak. I přesto, že máš k dispozici celý svět, smysly a mysl, tak pokud nevíš, jak správně žít a jaká karma je pro tebe vhodná a jaká ne, je tvůj život de facto zbytečný. Nikdy nepoznáš, jestli kráčíš po správné cestě anebo po špatné, jestli míříš ke zkáze života a ke smrti anebo k nektarovému cíli životního naplnění. Proto je inteligence a moudrost vyšší, než je pozice mysli.“
A nakonec: yo buddheḥ paratas tu saḥ – nad buddhi (inteligencí) je naše vlastní já – ātma – duchovní duše. A ta je úplně nejvyšší ze všech úrovní identity. Pokud by duše neexistovala, všechno ostatní by bylo zbytečné. Stejně tak, jako by byly mobilní telefony a počítače k ničemu, kdyby neexistovala elektromagnetická energie, by bez duchovní duše, našeho skutečného já, Krišnovy síly, bylo všechno zbytečné a bezcenné. Pokud bychom neexistovali, všechno ostatní by bylo irelevantní. Proto je duše nejvyšší ze všech. Hmotný svět, smysly, mysl i inteligence fungují pro duchovní zájem, zájem duše, skutečný zájem života, zájem našeho skutečného já. Pak je to dokonalá, moudrá a inteligentní činnost. Jinak je všechno k ničemu.
Z objektivní úrovně vědomí nás svým vědeckým vysvětlením Krišna přivedl do světa subjektivních prožitků a vědomí. Koncept našeho skutečného já není omezen jen objektivními koncepty naší identity, ale je velice subjektivní. Seberealizace je spojena s tímto subjektivním světem prožitků. Pán Krišna to v Bhagavad-gítě popisuje krok za krokem. Každičký verš Šrímad Bhagavad-gíty je pokladem supervědeckého poznání. Někdy jim nerozumíme, protože naše způsoby chápání i schopnosti prožitku jsou omezené, takže nejsme schopni plně pochytit komplexní význam těchto veršů. To, že to nechápeme, neznamená, že tam vyšší pravda není. Toho, co neznáme, je mnohem více než toho, co známe. Když se podíváme na bezmračné noční nebe, vidíme, že je poseté tolika hvězdami a planetami a v ten okamžik můžeme získat náhled toho, jak obrovský je vesmír a že my jsme jen jeho nepatrnou částečkou. Přirozeně v tu chvíli zjistíme, že celé naše poznání je ve srovnání s nekonečným vesmírem zcela nepatrné.
Dokážeme poznat a pochopit jen určité spektrum, ale nic, co by ho přesahovalo. Nedokážeme zachytit infrazvuk ani ultrazvuk. Díky vědeckému poznání sice víme, že existují, ale nevnímáme je. Když je světla příliš, oslepí nás a nic nevidíme, a když je světla nedostatek, také nic nevidíme. Některá zvířata ale nevnímají velmi slabé světlo jako temnotu a dokážou vidět dobře. Umí se přímo napojit na další dynamiku života, ale my ne. Psi dokážou vnímat velmi vysoké zvuky, ale člověk ne. Vědci tvrdí, že když Země putuje na své cestě kolem Slunce, vytváří velmi silný zvuk, ale my ho neslyšíme.
Existuje nespočetné množství realit v různých dimenzích, které neumíme přímo vnímat. Například elektromagnetická energie je velmi mocná, ale nedokážeme ji vidět a ani se jí dotknout. Je ale tak mocná, že zmáčknutím jednoho tlačítka na telefonu dokážeme odeslat zprávu na druhý konec světa. Tyto energie neumíme vnímat přímo, ale potřebujeme k tomu nějaké přístroje – mobilní telefony, televizory a podobně. A to se netýká jen této planety, ale i vesmíru. Jak funguje tato všeprostupující kosmická energie? Nedokážeme to přímo chápat nebo vnímat, ale nějakým mechanismem můžeme zjistit její přítomnost. Podobně duchovním mechanismem můžeme pochopit vyšší duchovní činnosti a záležitosti. Duchovní pravdy nemohou být nikdy pochopeny hmotným způsobem, prostě protože jsou duchovní. Jak by mohla být duchovní pravda pochopena hmotně? Je nutno ji chápat duchovně. Není to něco, co by šlo zkoumat a dokazovat v nějaké laboratoři. Svět subjektivních prožitků není ničím menším, než svět objektivních prožitků.
Můj Guru Maharádž, Šríla Bhakti Rakšaka Šrídhar Dév Gósvámí Mahárádž, velmi často mluvíval o tématu subjektivní evoluce vědomí, které je přesným opakem Darwinovy filozofie, která je extrémním způsobem prezentace objektivní evoluce života. Ideální spiritualista, velký realizovaný oddaný Pána, vidí život komplexně, nikoliv částečně. Objektivní pohled je pouze částečný. Koncept života je součtem subjektivního a objektivního prožitku, hmotné i duchovní zkušenosti. Ve světě duchovních prožitků je vše tak naplňující, že to nijak nezávisí na objektivním prožitku. Je to jako sen – vidíme, cítíme, slyšíme stejně, jako na objektivní úrovni, ale ve skutečnosti nevidíme, necítíme a neslyšíme našimi smysly nic. Vše se odehrává ve světě našeho vědomí. Pokud bychom se nikdy nevzbudili, tak svět našich snů se stane realistickým objektivním světem a naopak tento svět se stane pouhým snem. Úplná koncepce a realizace života nikdy nemůže být omezena jen objektivním pohledem. Na subjektivní úrovni prožitků je toho mnohem více. Naše guru-varga používá příklad snu, abychom měli jasnější představu o tom, jak funguje svět subjektivních prožitků. Každý ví, že sen je také realita. Sen může být dokonce tak mocný, že někdo může dostat infarkt, pokud se mu zdá nějaká noční můra, která je v ten moment pro toho člověka úplnou realitou. Naopak když máme nějaký krásný sen, máme takovou radost, že se štěstím rozpláčeme a když se probudíme, zjistíme, že stále pláčeme. Sny tedy nejsou o nic slabší než objektivní prožitky. To nám dává představu o tom, jak můžeme mít prožitky na subjektivní, duchovní úrovni, která je rovněž konkrétní realitou. Krišna tímto veršem vysvětluje:
yā niśā sarva-bhūtānāṁ
tasyāṁ jāgarti saṁyamī
yasyāṁ jāgrati bhūtāni
sā niśā paśyato muneḥ
„To, co je pro všechny bytosti nocí, je časem bdění pro toho, kdo ovládá sám sebe. A to, co je pro všechny bytosti čas bdění, je pro toho, kdo zkoumá své nitro, naopak noc.“
Bhagavad-gítá 2.69
Krišna popisuje tu samou věc jinými slovy. Velcí muniové, ṛṣiové, jógí a oddaní jsou plně probuzeni, když obyčejným lidem vládne noc, protože oni bdí v jiné dimenzi života. Den pro velké munie, ṛṣie či jógí je nocí pro běžné lidi a naopak. Velké realizované duše vždy žijí ve vyšší duchovní dimenzi a jsou neustále probuzeni v této rovině vědomí, ale ostatní v ní spí. Tito oddaní naopak spí na obyčejné hmotné úrovni, ta je pro ně jako noc. Krišna to popsal opravdu velmi nádherně.
Krišna také skrze Višvarúpu, vesmírnou podobu, ukázal všechny možné dimenze, životní druhy a činnosti. Ardžuna ze sebe na oko dělal nevěřícího, protože chtěl, aby Krišna touto podobou vyjevil celému světu, že je Nejvyšší Pán. Krišna tvrdil, že je Nejvyšší Osobností Božství, ale nepodal žádný důkaz. Ardžuna se tedy zeptal, proč by Mu měl uvěřit. Proto, aby Krišnovi celý svět a hlavě Jeho oddaní uvěřili, projevil svoji vesmírnou podobu. V jeden moment už ale Ardžuna pohled na ni nedokázal snést, protože to byl nadmíru silný zážitek. Jeho schopnosti vnímání byly příliš slabé a omezené, takže ten prožitek nedokázal zpracovat. Proto žadonil, aby Krišna na sebe opět vzal svoji sladkou podobu jeho milovaného přítele. Ve vesmírné podobě Krišna Ardžunovi jasně dokázal, že celý vesmír je plný různých dimenzí prožitků, životních druhů, činností a životů, že je jich nekonečno, bezpočet. Když se podíváme na noční nebe, můžeme mít podobný zážitek, jako měl Ardžuna. Nedokážeme to zcela zpracovat, je pro nás příliš obrovské. Celé vesmírné stvoření prostě nepochopíme, dokážeme pochopit jen nepatrnou část. Náš prožitek neobsáhne tolik nejrůznějších věcí, které zůstanou mimo něj, přitom to jsou samozřejmé skutečnosti.
Proto je ateismus považován za svět nevědomosti, za svět nedostatku poznání a inteligence. Někdy se takzvaně inteligentní lidé chvástají, že jsou ateisty. Ale přitom kdyby jim Krišna nedal jejich životní energii, nedokázali by se ani chvástat, byli by jen mrtvým tělem. Kdyby nebyl Bůh, pak by ani neexistoval člověk, který by se mohl chvástat. Jejich samotné chvástání a popírání existence Boha je umožněno boží silou v nich. Mrtvola nedokáže myslet nebo mluvit. Ateistům uniká základní zřejmá pravda – existence všepronikající nekonečné nadpřirozené Síly. Autority vědeckého světa to chápou také. Nemají jinou možnost, než existenci takové všepronikající síly přijmout, protože kdyby taková síla neexistovala, neexistovali bychom ani my. My jsme nestvořili sami sebe, ale byli jsme stvořeni zákonem stvoření. Kdybychom chtěli popírat náš samotný zdroj, bylo by to sebevražedné. Ateismus je sebevražda. Je to popření nás samotných, naší existence a veškerých realit.
Existují duše žijící na vyšších, pokročilejších úrovních, osvícené poznáním, a také duše v různých dynamikách či dimenzích nevědomosti, bez poznání pravdy. I na tomto hmotném světě žije tolik lidí ve velké iluzi, deziluzi či zmatku. Žijí svůj monotónní život bez nějakého vyššího vhledu, vyššího poznání nebo vyšších prožitků. Jedí, spí, oddávají se sexu a pak zase znovu a znovu, bez jakékoliv zvídavosti ohledně vyššího poznání, vyššího božského života.
Jsou subjektivní prožitky vždy pouze relativní?
Existují určité subjektivní vjemy, které máme všichni společné – jako bolest, slast, smích, pláč, hlad… Některé výrazy a gesta jsou také univerzální. Není to tedy tak, že všechny druhy subjektivních zkušeností jsou jen relativní, některé také sdílejí stejné základy. Když něco nazveme relativním, tak je to relativní vůči absolutnímu celku. Jinak by neexistoval koncept relativity. Pokud neexistuje koncept celku, nemůže existovat koncept části, oboje spolu vzájemně souvisí. Proto relativní a absolutní chápeme jako na sobě závislé. Ale relativní pochází z absolutního. Všechny naše relativní prožitky a činnosti vycházejí z jednoho nekonečného absolutního celku. To by měli všichni pochopit. Je jedno, jak relativně v našich životech něco chápeme a prožíváme, vždy to pochází z jediného původního organického celku, který je absolutní. Všechny relativní způsoby jsou tedy nakonec sjednoceny ve velké nekonečné jednotě, v nejvyšším Původci. Je tedy jedno, kdo následuje jaký systém víry a náboženství. I když jsou fundamentální pravdy a reality ve všech náboženstvích, vírách a duchovních praxích relativní, jsou spojeny s absolutní Pravdou.
Vývoj je možný. Ze světa jednoho relativního poznání je možné vstoupit do světa dalšího relativního poznání. Když někdo například neumí sánskrt, nebude mu rozumět. Když se ho ale naučí, vstoupí do světa obrovského poznání. A tak to funguje nejen s jazyky, ale například také s kulturami. Určitá kultura se může zdát lidem z jiné kultury nepochopitelná. Nebudou ničemu rozumět. S jazykem je to stejné. Když nějaké řeči nerozumíme, tak i když otevřeme nějakou nádhernou knihu, kvůli relativní jazykové bariéře z ní nebudeme nic mít. Jakmile se ale ten jazyk naučíme, okamžitě budeme moci vstoupit do jejího světa.
Podobně existují různé dimenze našeho poznání a prožitků. Když mezi sebou mluví dva lékaři, dokonale si rozumějí, laik ale z jejich konverzace nepochytí nic. Když žijeme v nějaké relativní sféře prožitku a nedokážeme vstoupit do jiné, tak to neznamená, že tam není. Neznamená, že není reálná. Je to jen další oceán relativní skutečnosti. Když ale dosáhneme úrovně dokonalosti, dokonalého poznání, prožitku dokonalosti a dokonalosti prožitku, všechno relativní se spojí dohromady a povznese nás nad veškeré omezené relativní víry a vnímání. Je to zcela možné. Kvůli jazykovému omezení říkáme „úroveň dokonalosti“, ale nejedná se o nějakou rovinu, ve skutečnosti je to celý svět. A tímto světem je Krišnovo sídlo – Gólóka. Je to svět dokonalosti, která stojí nad všemi relativitami. I na této úrovni můžeme ale vnímat jen relativně dokonale, nikoliv absolutně dokonale. Dokonale dokonalou realizaci a prožitek může mít jen Nejvyšší Pán Krišna. Jeho oddaní jsou Jeho částečkami a tak mohou dosáhnout nanejvýš jen relativně dokonalé realizace. Nikdy ji nemohou mít absolutně dokonalou, to musíme pochopit.
Existuje obrovský rozdíl mezi následováním slepého systému víry a následování cesty skutečné pravdy. Stát se oddaným Nejvyššího Pána Krišny znamená stát se skutečným osvíceným následovníkem nejvyšší Reality, nejvyšší Pravdy. Není tam místo pro slepou víru. Pokud někdo uctívá Nejvyššího Pána, tak uctívá nejvyšší Pravdu. Bůh není nikým jiným než nejvyšší Realitou, nejvyšší Pravdou. V jazyce Šríly Bhakti Rakšaka Šrídhara Dévy Gósvámího Mahárádže je to Překrásná Nejvyšší Realita. Nejvyšší Realita, která je ztělesněním veškeré pravdy, věčnosti, síly, krásy a blaženosti. To je uctívaný cíl našeho života – dosáhnout pravdy, věčnosti, krásy a blaženosti, a Pán Krišna je zosobněním toho všeho, všech nejvyšších aspektů realit.
Jak se seberealizovat co nejdříve? Je to možné během tohoto života?
Je to možné jedině díky daru zvláštní bezpříčinné milosti Nejvyššího Pána. V ostatních případech musíme následovat proces a přirozeně se rozvíjet krok za krokem. Pokud nám ale Nejvyšší Pán daruje zvláštní milost, tak je to jediný způsob, jak rychle dosáhnout dokonalosti. Stejně tak velkým obchodníkem se staneme postupně. Musíme vydělat pomalu ale jistě nějaké peníze a krok za krokem své podnikání rozšiřovat. Pokud budeme obchodovat s našimi omezenými financemi a obchodnickými schopnostmi, bude nám to trvat velmi dlouho. Budeme se muset rozvíjet postupně. Pokud ale budeme příbuzní miliardáře a ten nás bude mít rád, tak se s námi může o své peníze podělit a z nás se najednou stanou milionáři. Takto vypadá dar bezpříčinné milosti Nejvyššího Pána, zvaný kṛpā-siddhi. Je to nejrychlejší způsob, jak rychle zbohatnout – jiné cesty není.
Abychom tu milost získali, tak musíme být připravení, že?
Po Krišnově milosti musíme vnitřně dychtit. Musíme tu touhu uvnitř mít. Musíme v sobě chovat nesmrtelnou naději. Stát se Krišnovým oddaným znamená stát se největším optimistou. Pro pesimismus není místo. Musíme být naplněni pozitivní nesmrtelnou nadějí. Není to žádná imaginární naděje, ale je zcela realistická. Protože té úrovně dokonalosti opravdu můžeme dosáhnout. Nikdy neztraťme naději, pozitivní nesmrtelnou naději ve vědomí Krišny, která je skvělým zdrojem inspirace a života. Nemysleme si, že to možná přijde a možná ne. Přijde to určitě. Možná to bude zítra a možná pozítří. Ale určitě toho dosáhneme, protože Nejvyšší Pán je tak milostivý! Naše upřímné oddané úsilí nikdy nepřijde nazmar. Nikdy nebude zbytečné. Jednou se náš božský sen musí proměnit ve skutečnost. Konec konců, mluvíme o životě božského naplnění.
Singapur, 2014