Jak to vypadalo, když odešel Šríla Šrídhar Maharádž? Přednáška z Francie, Mirapoix, 2015.

Audio online:

Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/1NYpzz4l5BcDqg_maRKtpL8oyim0u6s13/view?usp=sharing

Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing

PŘEPIS

Spontánně se mi v mysli vybavil tento verš:

nanda kimad aho brahman…

Maharádž Paríkršit se zeptal Šukadévy Gósvámího, velkého syna velkého Vjásadévy: „Ó Prabhu, ó můj božský učiteli, prosím, řekni mi, co výjimečného vykonali Nanda Maharádž a Jašódá Matá, jakou zbožnou činnost, že dokázali získat nejvyšší všemocné Zosobnění vesmírné Pravdy, Parambrahman, za svého syna, který, přemožen jejich láskou, se batolí v jejich domě? Jakou úžasnou oddanou činnost vykonali, že získali toto nejvyšší životní štěstí? Vždyť nejvyšší Všemocný, Vševědoucí a Všudypřítomný, Ztělesnění veškeré božské pravdy, leze po jejich dvorku.“ Šríla Guru Maharádž si tento verš často vychutnával a vysvětloval ho. „Co udělala matka Jašódá, že může kojit Nejvyšší Osobnost Božství, Parabrahman? Jak je možné tohoto nejvyššího štěstí vůbec dosáhnout?“

Šukadéva Gósvámí odpověděl dvěma způsoby, ale nebudu do toho zabíhat. Dnes bych se měl více soustředit na povahu dnešního tématu. Dnešek je dnem odchodu božské milosti mého Guru Maharádže, Óm Višnupády Šríly Bhakti Rakšaka Šrídhara Dévy Gósvámího Maharádže. Je to den nálady spojení s ním v odloučení. Nedávno, když jsem si vybavoval mnoho sladkých vzpomínek na můj život s jeho božskou milostí, bylo to, jako bych se vrátil do minulosti a cítil jeho intenzívní přítomnost v mém životě, jako by se mnou pořád byl, společně se všemi svými oddanými žáky a následovníky. Takovou má povahu milosrdná společnost čistého oddaného – odejdou, ale nikdy nezemřou. Po svém odchodu tu zanechávají tak obrovský poklad, tak ohromné bohatství, možnost pocítit jejich společnost skrze jejich božská poselství a instrukce, skrze jejich životy a učení. Čisté oddané nikdy nerozpoznáme jen na tělesné úrovni, ale na duchovní, božské. Taková je jejich skutečná identita. Přítomnost této jejich božské identity, jejich božského já, je možné pociťovat navždy skrze upřímnou oddanost srdce. Oddaní tedy umírají, aby žili… to Guru Maharádž často říkával. Znamená to zemřít se všemi našimi omezenými hmotnými koncepty života, abychom žili nektarový život, život božského nektaru, život božskosti, život absolutního dobra a ambroziální chuti v láskyplné oddanosti Krišnovi.

V tento den Šríla Guru Maharádž opustil tento svět, aby se znovu spojil s Božským Párem a Šrímánem Maháprabhuem v Jejich božském sídle. Tento den je poznamenaný jak city odloučení od něj z pohledu této naší úrovně, tak naopak radosti Božského Páru a Maháprabhua, kterým se po mnoha letech navrátil jeden z Jejich milovaných služebníků. Měli bychom mít podobnou náladu, jakou měl Čaitanja Maháprabhu po odchodu Námáčarji Haridáse Thákura.

Aniž bych se chtěl nějak vychloubat, chci se podělit o to, jak jsem prožíval období poté, co Šríla Guru Maharádž odešel z toho světa. Ztratil jsem tehdy veškerou chuť do života alespoň na 15 dní. Bolest odloučení byla tak silná… nikdy předtím jsem takovou bolest nezažil. Ztratil jsem chuť k jídlu, pití, spánku… ale nějak jsem pokračoval silou jeho milosti, milostí Guruvargy, Božského Páru, Maháprabhua, Panča Tattvy… Můj Božský učitel, Šríla Guru Maharádž, mě osobně od dětství vychovával. Takže jsem pocítil, jak obrovská může být bolest odloučení od Gurudéva. Cítil jsem ale také, stejně jako další blízcí žáci Guru Maharádže, že i přesto, že mě svírá akutní bolest odloučení, zároveň cítím, že i to zdánlivé fyzické odloučení mne od něj neodděluje, ale naopak mne přináší ještě blíž a blíž jiným druhem láskyplného oddaného vztahu. Došlo mi, že to je to, čemu se říká spojení v odloučení. Často nám nedochází obrovská hodnota božského pokladu našeho života, když je nám snadno dostupný. Ale jakmile o něj přijdeme, v tu chvíli nám dojde, co jsme ztratili. Jak obrovský byl poklad, jaký byl nektar, který jsme tak dlouho měli, ale přesto jsme ho nedokázali plně ocenit. Ale když ho ztratíme, tak nám chybí tak moc, že v našem životě pocítíme důvěrnější realizace tohoto božského pokladu, které jsme neměli v době, když nám byl snadno dostupný.

A proto vipralambha prému (akutní láskyplná bolest v odloučení), její speciální charakter, tak moc oslavují jak svatá písma, tak Šrímán Maháprabhu a Jeho božští společníci. Neboť skrze tuto náladu vipralambhy se můžeme důvěrně spojit s naším gurudévem, s Nejvyšším Pánem a Paní, velmi speciálním způsobem. Šríla Guru Maharádž spojení v odloučení často vysvětloval. Říkával, že den odchodu čistého oddaného musí být vnímán jako den, kdy je možné se s ním spojit skrze city odloučení. Člověk by ale neměl mít pocit, že je od něj doopravdy odloučený… Nikdy bychom neměli být skutečně odloučení, ale měli bychom cítit spojení skrze toto odloučení. Někdy také vysvětloval výraz „odloučení skrze spojení“. To je možné vysvětlit dvěma perspektivami – jak negativní, tak pozitivní. Negativní pocit odloučení během spojení je takový, že i přesto, že jsme velice blízko čistému oddanému, jeho fyzické podobě, nedokážeme ve skutečnosti přijmout a absorbovat hodnotu a milost takové společnosti, protože nemáme dostatek oddanosti a kvalifikací. Žába ve vodě může být velice blízko lotosu, ale včely a čmeláci přiletí zdaleka, aby z lotosu posbírali med. Žába je přitom přímo pod ním, velice blizoučko, ale stejně jeho nektar nikdy neochutná. Takový případů je spousta. Takže někdy se můžeme nacházet fyzicky velice blízko sádhuům a oddaným… Na svatých místech můžeme vidět, že spousta lidí má daršan nějakého velkého mahátmy každý den, sedí vedle něj, ale nic z toho nemají. Tomu se říká „být odloučený skrze spojení negativním způsobem“. I když jsou tito lidé ve spojení s velkým mahátmou, vznešeným oddaným, ve skutečnosti opravdovou společnost nemají a ke své vlastní smůle a kvůli nedostatku kvalifikací nedokážou přijmout jeho milost. Nezaslouží si ji.

Druhá, pozitivní, stránka „odloučení skrze spojení“ je ta nejvyšší nálada a emoce prema vaicittya dasy. Na nejvyšší úrovni pranayi, premy, extatické lásky ke Krišnovi, kterou dokáží cítit vradžské gópí a naše Svayam rúpa déví, Vradžéšvarí, Šrímatí Rádhárání, i přesto, že je Její milovaný Krišna u Ní tak blizoučko, cítí od Něj odloučení, protože už tuší, co se stane v budoucnu… „Teď je Můj milovaný velmi blízko u Mne, ale za chvíli, po nějakém čase Mě opustí a odejde. Jak snesu takovou bolest odloučení od Něj?“ Takže i během času láskyplného spojení mezi Krišnou a Šrímatí Rádhárání je Její srdce naplněno bolestí předzvěsti odloučení. I když je Její milovaný hned vedle Ní, tak Ona skrze prema vaičittja dasa pociťuje láskyplně bolestné odloučení. To je pozitivní stránka. Je vysoká, velmi vysoká.

Měl jsem obrovské štěstí, že jsem mohl po mnoho a mnoho let velmi blízce sloužit mému Guru Maharádžovi coby jeho osobní služebník. Spával jsem v jeho pokoji a osobně se o něj staral. Vybavuji si zejména závěrečné období jeho života. Koncem roku 1986 a v roce 1987 a 88 Guru Maharádž býval hluboce pohroužený do vychutnávání skvělých veršů z Bhagavad-gíty, Bhakti Rasámrita Sindhu, Šrímad Bhágavatamu, Krišna Karnámritam, Udždžvala Nílámani, Brihad Bhagavatámritam, Lalita Mádhavy, Vidagdha Mádhavy, Gópála Čampu, Gítá Góvindam… Šríla Guru Maharádž sedával na jednoduchém křesle hned před svým pokojem… možná jste viděli jeho křeslo na fotkách… a býval pohroužený do odříkání svých kol Haré Krišna Mahámantry. Čas od času během toho také dle své nálady vyřkl nějaké nádherné verše z písem. Pokud byste si přečetli knihu Šrí Bhakti Rakšaka Bhadžana Mádhurí, Pohled do srdce Guru Maharádže (dostupná i v češtině – poznámka překladatele), získali byste nějakou představu. Všechno tam není zaznamenáno, ale dá vám to náhled toho, co si Guru Maharádž vychutnával během svých posledních dní na této Zemi. Zpíval či přednášel verše, jako jsou:

tava kathāmṛtaṁ tapta-jīvanaṁ
kavibhir īḍitaṁ kalmaṣāpaham
śravaṇa-maṅgalaṁ śrīmad ātataṁ
bhuvi gṛṇanti ye bhūri-dā janāḥ

ŠB 10.31.9

āhuś ca te nalina-nābha padāravindaṁ
yogeśvarair hṛdi vicintyam agādha-bodhaiḥ
saṁsāra-kūpa-patitottaraṇāvalambaṁ
gehaṁ juṣām api manasy udiyāt sadā naḥ

ŠB 10.82.48

Jsou to všechno verše, které zpívaly Vradža-gopí a Gópí-pradháná Šrímatí Rádhá Thákurání.

satāṁ prasaṅgān mama vīrya-saṁvido
bhavanti hṛt-karṇa-rasāyanāḥ kathāḥ
taj-joṣaṇād āśv apavarga-vartmani
śraddhā ratir bhaktir anukramiṣyati

ŠB 3.25.25

ajāta-pakṣā iva mātaraṁ khagāḥ
stanyaṁ yathā vatsatarāḥ kṣudh-ārtāḥ
priyaṁ priyeva vyuṣitaṁ viṣaṇṇā
mano ’ravindākṣa didṛkṣate tvām

ŠB 6.11.26

madhuram madhuram api rasa…

mara svayam nu madhuram diti mandalam nu…

A tak dále a tak dále… těch veršů bylo tolik! Kolem Guru Maharádže moc nikdo nebýval, rád bývával o samotě. Já jsem za ním samozřejmě jako osobní služebník chodíval často. Bývalo to zejména po večerech, po večerním árati a parikramu, kdy Guru Maharádž býval usazený na verandě před svým pokojem, pohroužený do pronášení svatých jmen, kdy čas od času zazpíval tyto verše. Některé verše jsou spojené s hlubokou sidhántou, zatímco jiné zase mluví o důvěrných láskyplných zábavách Božského Páru a Šrímána Maháprabhua. Čas od času zvolal: „Doyal Nitai, Doyal Nitai!“ „Gaur Haribol, Gaur Haribol!“ Pronášel tato jména tak, že my všichni, kdo jsme byli poblíž, jsme mohli cítit, že je pronášel s živoucí chutí. Nebylo to nic formálního nebo ledabylého. Vycházelo to z nitra jeho srdce, nitra jeho oddanosti… „Dayál Nitái, Dayál Nitái, Gauranga Hari, Gaura Haribol, Gaura Haribol, Haré Krišna!“ A pak zase pokračoval v odříkávání Haré Krišna Mahámantry, a po chvíli opět pronášel nějaké verše. Přestal s pronášením Mahámantry, v ruce držel korálky růžence a opět zpíval verše ze svatých písmech a vychutnával si je, vychutnával si je nekonečně. A některé tyto chvíle jsem potají nahrával. Guru Maharádž býval rád o samotě, ale díky jeho božské milosti, kterou k tomuto pokornému nepatrnému služebníkovu měl, jsem k němu měl neustálý přístup, což měl málokdo. Mnoho z těchto veršů jsem nahrál a další jsem si prostě jen zapamatoval. Nebylo možné je nahrát všechny.

To se odehrávalo po většinu dne v poslední části Guru Maharádžových projevených zábav. Velice rád také hodiny a hodiny promlouval Krišna-kathá, Hari-kathá. To byly doby, kdy se všem těmto oddaným ze Západu dostalo štěstí, že mohli naslouchat Hari-kathámritam z lotosových úst Šríly Guru Maharádže. Tyto rozhovory byly nahrány a později z nich vzniklo mnoho knih. Jeho nálada byla taková, že od Harikathá by se nemělo odpočívat, i přesto, že už byl starý. Dokonce i lékaři mu ze své vlastní světské perspektivy radili: „Maharádžo, neměl byste tolik mluvit. Musíte to omezit!“ A nás pak žádali: „Nenechejte vašeho Guru Maharádže tak moc mluvit! Potřebuje si odpočinout a uvolnit se!“ My jsme se snažili Guru Maharádžovi říkat: „Guru Maharádžo, je čas k odpočinku!“ Ale jemu to bylo jedno: „Nesnažte se mě zastavit. Cítím se odpočatý. Hari-kathá je ve skutečnosti můj odpočinek! Konec konců, promlouvám o slávě mého milovaného Pána, mého Guru Maharádže a Guruvargy!“ A tak mluvil hodiny a hodiny. Tímto způsobem jsme získali nektarový poklad jeho Hari-kathá během posledních 6-7 let jeho života.

Vzpomínám si, že během několika posledních dní Guru Maharádž seděl nebo ležel na své posteli a prozpěvoval písně od Šríly Bhaktivinóda Thákura, nejčastěji ze Šaranágati, Kalyana Kalpa Taru nebo Gítávali, a také písně Šríly Naróttama Dáse Thákura. Samozřejmě jeho nejmilovanější z těchto písni byla Šrí Rúpa Mandžarí Pada:

śrī-rūpa-mañjarī-pada, sei mora sampada,
sei mor bhajana-pūjana
sei mora prāṇa-dhana, sei mora ābharaṇa,
sei mor jīvanera jīvana

Tato píseň byla životem a duší Guru Maharádže. Byla to přesně ta píseň, kterou ho jeho Guru Maharádž požádal, aby zazpíval předtím, než ukončil své projevené zábavy na tomto světě. Šríla Guru Maharádž byl tedy přirozeně velmi připoután k této specifické písni… Mnohokrát jsem ho slyšel, jak tuto píseň sladce melodicky recituje. Někdy také zpíval:

dhana mora nityānanda, pati mora gauracandra

prāṇa mora yugala kiśora

Anebo:

rādhā-kṛṣṇa prāṇa mora jugala-kiśora
jīvane maraṇe gati āro nāhi mora

A také:

ātma-nivedana,  tuwā pade kori’,

hoinu parama sukhī

duḥkha dūre gelo,  cintā nā rohilo,

caudike ānanda dekhi

A také:

emona durmati,  saḿsāra bhitore,

poḍiyā āchinu āmi

tava nija-jana,  kono mahājane,

pāṭhāiyā dile tumi

Šríla Guru Maharádž znal nazpaměť spoustu písní a veršů. Byl velkým učencem a také mistrem vychutnávání – jeho srdce bylo plné nektarové chuti. Kdysi dávno jsem zaslechl, jak Guru Maharádž mluví o svém Gurudévovi, Šrílovi Sarasvatím Thákurovi Prabhupádovi. Bylo to úžasné! Tak nádherně ho oslavoval. Způsob, jakým o něm mluvil, jak vyjevoval svoji mysl a srdce ohledně jeho vlastního vnímání života a učení Šríly Sarasvatího Thákura. Mohli jsme vidět, že Šríla Guru Maharádž byl přemožen emocemi, když vyprávěl o slávě svého vlastního duchovního učitele. Jak Šríla Sarasvatí Thákur Prabhupád prezentoval siddhántu, čisté duchovní poznání, jak se s výhradní láskyplnou oddaností vztahoval ke Šrímatí Rádě Thákurání, jak přistupoval ke Krišnovi jako Dayita dás – milovaný služebník milovaného Šrímatí Rádhárání. Šríla Sarasvatí Gósvámí Thákur se nechtěl vztahovat ke Krišnovi, který by nebyl milovaným Šrímatí Rádhiky. Dayita Dás znamená, že se vždy vztahoval k tomu nejvyššímu Krišnovu projevu, kterým je Rasarádža, který stojí vedle Mahábhávy, Šrímatí Rádhy Thákurání. Vždy se vztahoval k této Rasarádža Bhagavána Svarúpě, který je milovaným Šrímatí Rádhárání. Říkával, že je milujícím služebníkem tohoto Rasarádže Krišny. Šríla Guru Maharádž vysvětloval tuto nektarovou pravdu, nektarový poklad ze života svého duchovní učitele, našeho Paramagurudévy, a také ze života Šríly Bhaktivinóda Thákura, a také vyprávěl o tom, jakou lásku a úctu ke Šrílovi Bhaktivinódovi Thákurovi Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákur měl. Nikoliv jako k biologickému otci, ale jako k jeho duchovnímu otci, božskému učiteli. Pokud by někdo oslavoval Šrílu Bhaktivinóda Thákura, tak by tím dobyl srdce Šríly Sarasvatího Thákura Prabhupády. Byl tak velkým oddaným a milujícím Šríly Bhaktivinóda. To se samozřejmě také týkalo Gaura Kišóra Dáse Babádžího či Šesti Gósvámích. A co teprve říct o Šrímánu Maháprabhuovi, Panča Tattvě a Božském Páru…

Mám ty nejsladší a nejdražší vzpomínky, když jsem viděl Šrílu Bhaktivédántu Svámího Maharádže a Šrílu Guru Maharádže pohromadě. Viděl jsme je několikrát jak v Čaitanja Sarasvat Mathu, tak v majápurském Čandródaja Mandiru. Byl jsem tehdy ještě malý kluk. Tito dva nejdražší duchovní bratři bývali pohrouženi do Krišna-kathá hodiny a hodiny. Vychutnávali si Krišna-kathá a své vzájemné výměny Krišna-kathá, které probíhaly stejným způsobem, jakým si jejich Gurudéva vychutnával ta stejná témata: „Šríla Prabhupád vysvětloval siddhántu takto… Šríla Prabhupád by si vychutnal toto specifické téma zábav Božského Páru či Maháprabhua takto…“ Oba dva byli guru gatta prán – velice odevzdaní jejich vlastnímu duchovnímu učiteli, Šrílovi Sarasvatímu Thákurovi Prabhupádovi. Takže já jsem měl to neskutečné štěstí, že jsem získal milost tolika Guruvargy… Mohl jsem vidět mého Guru Maharádže se Šrílou Bhaktivédántou Svámím Maharádžem, se Šrílou Bhakti Dajitou Mádhavou Gósvámím Maharádžem, Šrílou Bhakti Vičárem Džadžavarem Gósvámím Maharádžem, se Šrílou Bhakti Alókou Paramahamsou Maharádžem, Šrílou Bhakti Kamalem Madhusúdanem Maharádžem, a mám matné vzpomínky i na Šrílu Bhakti Pragjána Kéšavu Gósvámího Maharádže z dob, kdy jsem byl ještě dítě. Odešel brzy, stejně jako Bhakti Sáranga Gósvámí Maharádž. Vzpomínky na všechny ostatní jsou velice živé.

Možná znáte tu slavnou fotografii, kde Šríla Bhaktivédánta Svámí Maharádž sdílí vjásasán s mým Guru Maharádžem – tak tam jsem byl také. Byl tam ještě Šríla Krišnadás Babádží Maharádž a Góvinda Maharádž. Byli jsme tam všichni spolu. Bhaktivédánta Svámí Maharádž srdečně pozval Šrílu Krišnadáse Babádžího a Guru Maharádže na inauguraci májápurského Čandródaja Mandiru, a tak jsme je tam doprovodili. Vzpomínám si, že Šríla Bhaktivédánta Svámí Maharádž přijel k nám do Nabadvípu mnohokrát, alespoň pětkrát nebo šestkrát.

Stále si vzpomínám, že po odchodu Šríly Bhaktivédánty Svámího Maharádže měl můj Guru Maharádž zlomené srdce a velmi plakal. Už před tím, než Šríla Bhaktivédánta Svámí odešel, mu Guru Maharádž a Bhakti Dajita Mádhava Gósvámí Maharádž poslali do Vrindávanu svoje vzkazy a s láskou mu přáli všechno dobré. Tyto zprávy mu poslali před Šrílu Krišnadáse Babádžího a někteří duchovní bratři je poslali i poštou. Pak na jeho viraha tithi púdžu opět Šrílu Guru Maharádže pozvali jeho žáci do majápurského chrámu. Šríla Guru Maharádž se tam vydal, stejně jako mnoho dalších duchovních bratrů. Nevzpomínám si přesně, jaká slova a věty Guru Maharádž použil při svém Hari-kathá, byl jsem tehdy ještě hodně mladý, ale pamatuji si útržky toho, co řekl: „Byl jsem již v tomto majápurském Čandródaja Mandiru několikrát a pokaždé bylo moje srdce naplněno radostí a blažeností. Dnes jsem ale dorazil na to stejné místo s těžkým srdcem. Cítím tak velkou bolest odloučení od mého drahého duchovního bratra Svámího Maharádže.“ Necituji ho doslovně, ale to je to, co říkal se slzami ve svých očích. Stále si vybavuji ten pohled na Guru Maharádže, promlouvajícího Harikathá s těžkým srdcem u příležitosti obřadu dne odchodu Šríly Bhaktivédánty Svámího Maharádže. Po cestě nazpět jsme se dívali do Guru Maharádžovy tváře a mohli jsme vidět, že není šťastný. Byl velice vážný a mohli jsme cítit, že prožívá bolest. Nebylo to normální. Běžně takový vůbec nebýval. Bolest jeho srdce byla zjevná. Byl smutný a vážný. My jsme se z Guru Maharádžova příkladu také poučili, jak cítit bolest odloučení od čistého oddaného.

Šríla Guru Maharádž vysvětloval, že bolest z odloučení může nastat jen ve chvíli, kdy existuje nějaký vztah. Když tento vztah nemáme, nic nepocítíme. Ti, kteří byli umístěni v sambandha gjánam, skutečném poznání a citech živoucího vztahu se Šrí Gurudévou, Guruvargou, Panča Tattvou, Gaura Harim a Božským Párem, ti jedině mohou cítit láskyplnou bolest v odloučení od Nich. Jinak se taková bolest lásky v odloučení nemůže dostavit. Pokud bych s někým neměl vztah a jemu se něco stalo, příliš zármutku nepocítím. Pokud ale přijdu o někoho drahého, bude mě to odloučení velmi bolet. Záleží tedy na vztahu. Dnes chceme recitovat modlitbu, kterou složil Guru Maharádž v náladě odloučení od jeho Gurudévy, abychom získali nějaký náhled, záblesk prožitku toho, jak čistý žák prožívá bolest odloučení od svého Gurudévy poté, co odešel z tohoto světa.

Nite yasmin nisante…

Důvod, proč jsem to přečetl bylo, abych vám ukázal, jak Šríla Guru Maharádž cítil akutní bolest odloučení poté, co jeho Gurudév odešel. To samé bychom se měli cítit k celé naší Guruvarze.

Dnes jsme také oslavovali, protože milovaný Božského Páru a Maháprabhua se vrátil do božského sídla a znovu se s Nimi setkal. Božský Pár a Šrímán Maháprabhu opět získali jednoho ze svých milovaných služebníků po dlouhé době poté, co dokončil svoji oddanou službu na této planetě. Stále si živě vybavuji, jak Šríla Guru Maharádž opustil tento svět na sklonku noci. Následující ráno, když jsme byli na mangala árati se zlomenými srdci a slzami v očích, viděli jsme něco úžasného – když jsme se podívali na Božstva, byli tak radostní, tak zářiví – nebyla na nich ani nejmenší známka jakékoliv bolesti. Byl to úžasný, zázračný prožitek. Nikdy jsme neviděli Božstva Čaitanja Sarasvat Mathu v Nabadvípu, Šrí Šrí Guru Gauránga Gandharviká Giridhárí Góvindasundaradžiu, tak radostné a zářivé – vycházel z nich jas a blaženost. Neviděl jsem to pouze já, ale podobně to popsali další blízcí Gurumaharádžovi žáci. Napřed jsem myslel, že jsem to viděl jen já, ale oddaní pak spontánně začali sdílet tu samou věc – a tak nám došlo, že se to skutečně stalo. Nebyl to jen nějaký můj vlastní subjektivní prožitek, ale byl to objektivní prožitek – stalo se to součtem subjektivního i objektivního prožitku mnoha oddaných ve Šrí Čaitanja Sarasvat Mathu. A ten rozzářený vzhled Božstev byl přítomný po dva dny.

Rád bych popsal ještě jednu věc – můj slavný sannjás Gurudév, Šríla Bhakti Pramód Purí Gósvámí Maharádž, byl také přítomný ve Šrí Čaitanja Sarasvat Mathu v Nabadvípu jen pár dní předtím, než můj Guru Maharádž odešel. Zrovna se chystal přijet do Majápuru z Kalkaty přes Kalnu. V té době Šrí Gópínáth Gaudíja Math teprve začínal – zrovna byl zakoupen pozemek a rozjela se stavba. Dostal již zprávu, že Šríla Šrídhar Maharádž projevoval zábavu nemoci. Po cestě z nějakého důvodu nemohl pokračovat do Majápuru – srdce mu znovu a znovu říkalo, že by měl jet za Šrídharem Maharádžem a do Majápuru by se měl vydat až poté. Tak to udělal. Myslím, že se i stalo něco s autem… Vydal se tedy za Guru Maharádžem do Šrí Čaitanja Sarasvat Mathu. Guru Maharádž ležel na posteli a když Šríla Purí Gósvámí Maharádž vstoupil, byla pro něj hned připravena židle vedle postele. I když se Guru Maharádž fyzicky necítil dobře kvůli svému stáří, tak jakmile jsme mu řekli, že dorazil Šríla Bhakti Pramod Purí Gósvámí Maharádž, hned ožil: „Cože, Purí Maharádž přišel? Kde je?“ „Je přímo tady, ve vašem pokoji.“ Purí Maharádž se dotknul Guru Maharádžovy ruky a Guru Maharádž jeho ruku okamžitě vzal do svojí. Byl tak šťastný: „Myslel jsem na tebe!“

Šríla Guru Maharádž už předtím Šrílu Purí Maharádže vždy zvával do Čaitanja Sarasvat Mathu, ať už to bylo na instalaci Božstev v různých pobočkách Mathu – Koikali, Hápanji… A Guru Maharádž se teď cítil šťastně a se slzami v očích mu řekl: „Já jsem na tebe myslel a Pán milosrdně vyslyšel moje slova a myšlenky… přišel jsi a jsi tu. Prosím, zůstaň a neodcházej. Myslím, že už tu mnoho dní nezůstanu.“ Šríla Purí Maharádž byl v slzách. Snažil se Guru Maharádžovi domluvit: „Maharádži, ne, tvůj čas ještě nenastal. Neříkej to!“ Guru Maharádž se jen usmál. Vyměnili si několik důvěrných slov. Šríla Purí Gósvámí Maharádž zůstal.

Jednoho dne se stalo, že Purí Gósvámí Maharádž přišel nahoru za Guru Maharádžem, jako normálně. Šríla Guru Maharádž se necítil dobře, ležel v posteli, ale zároveň chtěl mluvit s Purí Maharádžem. Šríla Purí Maharádž si sedl na židli hned vedle Guru Maharádžovy tváře. Šríla Guru Maharádž už špatně slyšel, takže bylo nutné mu mluvit přímo do ucha. Byl jsme tam tehdy já a Gaur Krišna Brahmačarí. Z ničeho nic Šríla Guru Maharádž vzal Purí Maharádžovu ruku do svých rukou a řekl: „Maharádži, zůstáváš? Zůstáváš v mém mathu?“ „Maharádži, vlastně jsem přišel ti říct, že potřebuji odjet, mám něco neodkladného v Majápuru, ale zase se vrátím.“ Guru Maharádž okamžitě odvětil: „Maharádži, prosím, nechoď… cítím, že můj čas nadešel, během pár dní opustím tuto planetu. Prosím, nenechávej mne samotného. Já vím, že máš něco důležitého ohledně stavby tvého chrámu, Gópínáth Gaudíja Mathu, ale toto je naléhavější – abys se mnou zůstal. Cítím, že už tu budu jen pár dní. Prosím, neopouštěj mě.“ Oba dva duchovní bratři se rozplakali a chvíli nemohli mluvit. Purí Gósvámí Maharádž po nějaké době řekl: „Maharádži, tvůj čas ještě nenadešel. Nemůžeš to říkat! Nemůžeš nás opustit, pořád tě ještě tak moc potřebujeme. Poté, co odešel náš Guru Maharádž, Šríla Prabhupád – tak máme tebe. Cokoliv bychom potřebovali – speciální vedení nebo radu – vždy víme, že jsi tady. Jsme klidní, protože víme, že náš starší duchovní bratr je tu. Nesmíš nic takového říkat! Prosím, neříkej to. Nechci to slyšet, nesnesu to. Ještě není čas na to, abys odešel!“ „Maharádži, prosím, nesnaž se mě zastavit. Je čas, abych se vrátil za mým Guru Maharádžem. Prosím zůstaň a postarej se osobně o můj samádhi obřad.“ Oba se rozplakali a Purí Maharádž dal své slovo Guru Maharádžovi, že nikam neodejde, že plně přijímá jeho žádost. Okamžitě promluvil se svými žáky a zrušil svůj program s tím, že je důležitější, aby zůstal.

Třetího dne brzy ráno při rozbřesku Šríla Guru Maharádž odešel. Šríla Purí Gósvámí Maharádž předsedal celému obřadu samádhi Šríly Guru Maharádže. Všichni jsme se do něj zapojili pod jeho božským vedením. Doteď si vzpomínám, jak v slzách vykonával samádhi obřad jednoho ze svých nejdražších duchovních bratrů. Odpoledne, poté, co bylo všechno dokončeno, se vydal do Šrí Gópínáth Gaudíja Mathu.

Povaha Guru Maharádžovy slávy je nekonečná a stále je toho ještě tolik, co by se dalo říct…