Bhakti Nandan Swámí Maharádž se dělí o své nádherné vzpomínky na Šrilu Šrídhar Maharádže a recituje verše, které se od něj přímo naučil. Přednáška z Prahy z 2.9.2015.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/1DWtS9saaAufu9_ZwfvSpUiutCGXZ8wtu/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
Na určitých úrovní harmonického koncertu sankírtanu do sebe začnou splývat zpěv, tanec a hra na nástroje. To je také jedna z charakteristik tance rása. Koncepce sankírtanu, který zavedl Šrí Krišna Čaitanja Maháprabhu, je harmonický melodický koncert zpěvu, tance a hry na nástroje. Je to harmonický koncert Krišnova sankírtanu. Není to mluvení o lásce, ale zpěv lásky skrze oddané písně, které harmonicky doprovází tanec a hra na bubny. Všechno toto se slévá dohromady, harmonicky a melodicky. Takový je dokonalý koncept Krišnova sankírtanu. Vnitřní láskyplná nálada srdce je vyzpívána ven skrze píseň, nabídnuta s láskou ke Krišnovi, doplněná přirozenými tanečními pohyby a hrou na buben. Vznikne z toho tak extatický sankírtanový koncert! A jeho úplný projev je tanec rása Rádhy a Krišny. Je to nejvyšší nejdokonalejší manifestace takového koncertu.
Samotná povaha pěstování našeho oddaného života by měla být jako harmonický koncert – oddaná služba, oddané zpívání, oddané pronášení, oddaná meditace, oddaný zpěv… a všechno další. Vše je to velice vzájemně propojené v oddaném koncertu. Když člověk může začít žít ve světě harmonického oddaného koncertu, pak cokoliv, co v životě udělá, je vždy příspěvkem do světa láskyplné oddané služby Pánu. Nemůže to být nic jiného. Stejně tak jako spolu harmonicky ladí všichni hudebníci v orchestru, jsou harmonické i pochopení, city a nálada. Koncepce této harmonie není jen mechanicky systematická formální harmonie, jakou občas najdeme na koncertu. Mluvím o extatické harmonii, harmonii naplněné láskyplnou extází, extatickou láskou k Bohu. Je to nejjemnější, nejdokonalejší koncepce úžasné extatické harmonie. Je velmi těžké to vyjádřit slovy.
Není to jen harmonický koncert zpěvu, tance, hraní a pronášení, ale také láskyplné nálady – i niterné láskyplné city se pohupují na melodických vlnách zpěvu a tance. I vlny lásky mají harmonický koncert s vnějším sankírtanem zpěvu, tance a hry na buben. Všechno toto se sjednocuje s vnitřními city, které rovněž tančí. Takový je extaticky harmonický a harmonicky extatický koncert sankírtanu. Takto to vypadalo během života Pána Čaitanji. On milosrdně tento extatický Krišnův sankírtan vyjevil. Jen si přečtěte, co se stalo těm, kteří se ho zúčastnili! Plakali, smáli se, chlupy se jim ježily, celé jejich tělo, mysl i srdce se chvěly, váleli se po zemi, objímali se v extatické lásce k Bohu… nedokázali se udržet. Prožívali takovou transcendentální blaženost v lásce k Bohu, v lásce ke Krišnovi.
Když si přečtete některé kapitoly Šrí Čaitanja Čaritámrity nebo ze Šrí Čaitanja Bhágavaty, můžete sami vidět… Spousta částí těchto knih je naplněna podobnými popisy, opakovaně. Není to tam zmíněno jen jednou či dvakrát, ale tyto knihy opakovaně popisují prožitky extatické blažené lásky k Bohu, která je vyjádřena těmito božskými příznaky lásky. Občas někteří čistí oddaní mají podobných osm druhů prožitků extatické lásky, jako měl Maháprabhu.
*a Pláč, smích, chvění po celém těle, pocení, někdy se údy vtáhnou do těla a někdy se naopak protáhnou, změna barvy, ustrnulost – nehybnost. Člověk se nemůže hýbat, protože je celý naplněný extatickou láskou ke Krišnovi. Mluví se též o zívání. Toto jsou hlavní příznaky extatické lásky. Projevil je Pán Čaitanja a také jeho společníci. Dělo se to přirozeně. Na nejvyšší úrovni prožitku extatické lásky ke Krišnovi se přirozeně děje to, že se oddaní nedokáží udržet v normálním stavu a dostanou se do zcela mimořádného stavu. Zkuste si to představit – jak blažený tento Maháprabhuův Krišna sankírtan byl!
Z velkého politika Čand Kaziho se stal bláznivý milovník Pána Čaitanji – taková proměna! Z nálady politika, jakmile se dostal do kontaktu s tímto extatickým sankírtanem, byl zcela přemožen a začal následovat Maháprabhuův sankírtan. Maháprabhu mu říkal: „Ty jsi vládcem celého Nabadvípu, celé Nadii, máš mnoho vladařských povinností, tak se vrať!“ Ale on nechtěl. Prosil, aby byl zbaven svých vladařských povinností. „Ó Pane Gaurángo, Tvojí milostí jsem se zbavil veškerého připoutání k vládnutí. Teď jen plavu v oceánu nektarové blaženosti. Nestarám se o žádnou moc a vládu. Úplně to pro mě ztratilo chuť. To, co jsi mi dal, čím jsi mi požehnal, nektarový poklad, který jsem si prožil…“ V jeden moment ho oddaní museli doslova dostrkat zpátky k jeho vladařským povinnostem. Řekli mu, aby odteď svoji výkonnou moc používal k tomu, aby podporoval nádherné vědomí Krišny, oddanou službu Krišnovi a Rádhice. Řekli mu, že to je jeho služba. A od té doby to také Čand Kazi dělal. Už žádné omezení sankírtanu – oddaní si po celé Nadii užívali plné volnosti a mohli svobodně zpívat oddané písně a tančit v extázi. Přidávalo se k nim mnoho lidí, protože nyní bylo celé sankírtanové hnutí podporováno Čand Kazim, i když předtím se mu snažil zabránit, když s ním ještě neměl přímý zážitek. Od té doby ho ale tento muslimský vládce podporoval. Stával se větším a větším oddaným – jako z poupátka vyroste lotos v celé své kráse a vůni, tak lotos srdce Čand Kaziho začal kvést nově probuzenou oddanou láskou do své plné krásy a vůně.
Proč uvádím tento příklad? Abych vysvětlil, že Maháprabhuův sankírtan měl takovou sílu, že dokázal dokonce obrátit nepřátelsky naladěného člověka – muslimského vládce. Co teprve říct o lidech otevřeného srdce, kteří takový zážitek hledají a touží po něm! Někdy světští lidé jdou na koncert nějakých velkých popových hvězd, jako je Michael Jackson, a velice si ho užívají. Zpívají společně s ním a také tam tančí. Velice je to přitahuje a neskutečně si to užívají. A přitom toto je jen zlomek malého záblesku prožitku a extáze v porovnáním s blaženou extází božské lásky k Bohu, prožitku Krišnovy prémy v Krišnově sankírtanu. Uvádím to jako pochopitelný příklad toho, jaké to asi je – to, co lidé na tom koncertu cítí a prožívají – a prožitek transcendentální blaženosti, který je mnohonásobný kvalitou i kvantitou, je mnohem intenzívnější. Je ve skutečnosti nepochopitelný světským pojetím radosti z koncertu, ale může nám dát alespoň nějakou vzdálenou představu. Oddaní, kteří přišli do kontaktu se sankírtanem Pána Čaitanji, ale tento prožitek měli. Ovládly je příznaky oddanosti – nepředváděli je, ale nemohli si pomoci, aby je neprojevovali. A tak se váleli po zemi, třásli se po celém těle, objímali se, přijímali prach z chodidel, plakali a smáli se… Byly to nadpřirozené příznaky lásky. Lidé na koncertech ale takového příznaky nemají. Tyto příznaky byly v ten moment naprosto normální. Naopak, kdyby je někdo neměl, vypadal by nenormálně.
Můžete se s námi podělit o nějaké vzpomínky na Šrílu Bhakti Rakšaka Šrídhara Maharádže?
Narodil jsem se do rodiny oddaných – moji rodiče i všichni moji prarodiče byli zasvěcenými žáky Šríly Bhakti Rakšaka Šrídhara Dévy Gosvámího Maharádže. Měl jsem tedy to štěstí s ním být v kontaktu od doby, kdy jsem byl malé miminko. Moji rodiče k němu často přicházeli na daršan, protože bydleli poblíž a brávali mě sebou. Kladli mě k jeho nohám a žehnali mi tím, že mi prachem z jeho nohou potírali hlavu. Na to si samozřejmě nepamatuji.
Když jsem byl malý, někdy jsem vyběhl nahoru za Guru Maharádžem. Ten měl ve zvyku se na své verandě při džapě procházet sem a tam. Já jsem chodil s ním, držíc cíp látky, do které byl zahalen. Měl jsem také velmi rád jeho otočnou židli. Šríla Guru Maharádž mě na ni někdy posadil, točil se mnou a ukazoval mi světové strany. Někdy jsem se na ní točil i sám. Poté, co jsem si na ní dosyta vyhrál, řekl jsem si, že je řada na Guru Maharádžovi. Řekl jsem mu, ať si sedne on a že s ním budu točit a on to s úsměvem udělal. Musel mi trošku pomáhat, protože jsem byl tehdy opravdu malý a on byl velmi velký. Tímto způsobem jsme si spolu hrávali.
Když ještě probíhala stavba chrámu, byla tam navezená halda písku. Když Guru Maharádž, následován svými žáky, procházel kolem, nabral jsem plnou hrst písku a hravě jsem ji po něm hodil. Jeho žáci mě okamžitě začali kárat, že to nesmím dělat. „Co to děláš? Není správné házet písek na Guru Maharádže! Nedělej to!“ Já jsem se díval na Guru Maharádže a viděl jsem, že mu to nevadilo, jeho žákům ale ano. Říkal jsem si, co jsem udělal špatně – jen jsem si chtěl hrát s mým Mahanádžem (tak jsem mu tehdy říkával, protože jsem ještě nedokázal vyslovit „r“). Vůbec jsem tehdy neměl potuchy o tom, že je velkým Guruem. Viděl jsem, jak za ním přichází mnoho lidí a vzdávají mu hluboké poklony a přijímají jeho poklony, ale tehdy jsem teprve začínal pomalu chápat, co to všechno vlastně znamená. Začínal jsem chápat, že můj Mahanádž je velkou osobností, ale pozici gurua a áčárji jsem tehdy plně nechápal. Říkal jsem si, že když si hraje on se mnou, tak si také můžu hrát já s ním, na tom přeci nic není. Já jsem se tehdy udiveně díval na jeho rozzlobené žáky a říkal jsem si, co jim vadí, když jsi hraji s mým Mahanádžem.
Jak jsem rostl, tak se náš vzájemný láskyplný vztah ještě prohluboval. Učil mě různé védské hymny. On předzpívával a já jsem opakoval. Nejprve to byla Haré Krišna Mahámantra, pak verš Šrí Krišnu Karuna Sindhu, Tapta Kančana… Později jsem se verše ze svatých písem naučil nazpaměť pouze tím, že jsem je slyšel od Guru Maharádže. Nenaučil jsem se je čtením, ale nasloucháním. Byly to verše, které byly drahé jeho srdci.
satāṁ prasaṅgān mama vīrya-saṁvido
bhavanti hṛt-karṇa-rasāyanāḥ kathāḥ
taj-joṣaṇād āśv apavarga-vartmani
śraddhā ratir bhaktir anukramiṣyati
ŠB 3.25.25
man-manā bhava mad-bhakto
mad-yājī māṁ namaskuru
mām evaiṣyasi satyaṁ te
pratijāne priyo ´si me
Bg 18.65
api cet su-durācāro
bhajate mām ananya-bhāk
sādhur eva sa mantavyaḥ
samyag vyavasito hi saḥ
Bg 9.30
kṣipraṁ bhavati dharmātmā
śaśvac-chāntiṁ nigacchati
kaunteya pratijānīhi
na me bhaktaḥ praṇaśyati
Bg 9.31
Jaký měli vztah Šríla Bhakti Rakšak Šrídhar Dév Gósvámí Maharádž a Šríla Bhaktivédánta Svámí Prabhupád?
Šríla Bhaktivédánta Svámí Maharádž se s mým Guru Maharádžem, Šrílou Šrídhar Dévem Gósvámím Maharádžem, znali mnoho let, už od časů jejich slavného Gurudévy, Šríly Sarasvatího Gósvámího Thákura Prabhupády. Už předtím, než Šríla Svámí Maharádž oficiálně přijal sannjás od Šríly Bhakti Pradžňána Kéšavy Gósvámího Maharádže, zvával Šrílu Guru Maharádže do své rezidence v Kalkatě. Ten jeho pozvání přijal a navštěvoval ho. Pobýval u něj doma a dělal Bhágavata kathá, které trvaly i celý měsíc. Odehrávaly se přímo u Svámího Maharádže doma. Oba dva společně s dalšími oddanými v těch dnech tvořili kazatelský tým. Bylo to v době, kdy už Šríla Sarasvatí Gósvámí Thákur odešel. Šríla Bhaktivédánta Svámí vždy na Guru Maharádžovy přednášky sezval mnoho inteligentních lidí z okolí. Oba duchovní bratři se společně oddávali sankírtanu a propagovali to, co po nich Šríla Sarasvatí Thákur chtěl – aby se věnovali kázání inteligentním lidem. Kdykoliv se Šrílovi Bhaktivédántovi Svámímu Prabhupádovi dostaly do rukou nějaké peníze, použil je k vydávání časopisu Zpátky k Bohu či knih. Také sponzoroval tyto Hari-kathá, které probíhaly u něj doma.
Oba se tedy znali po dlouhou dobu. Osobně jsem slyšel, jak Šríla Bhaktivédánta Svámí Prabhupád zve mého Guru Maharádže, aby se přestěhoval za ním do Majápuru, aby se stal hlavním ochráncem celé jeho organizace a jeho žáků. Říkával: „Musím cestovat po celém světě a jsem neustále velmi zaneprázdněn, ale cítím, že by tu měl být někdo, kdo se bude starat o mé žáky, kdo je bude vést. Ty jsi speciálně požehnaný a zplnomocněný naším Gurudévem a Rúpanuga dharou. Byl bych velice šťastný, kdyby ses ujal vedoucí pozice v ISKCONu. Já bych se dál věnoval kázání a ty by ses staral o jeho udržování.“ Šríla Bhaktivédánta Svámí chtěl, aby se Šríla Guru Maharádž staral o oddané i nově příchozí, aby je trénoval.
Takže vyvstává otázka, proč to Guru Maharádž nepřijal, a spousta oddaných nezná odpověď. Zaprvé to bylo proto, že Guru Maharádž už byl velmi starý a také měl svoji vlastní misi, která ho plně zaměstnávala. Druhý důvod je téměř neznámý a velmi důvěrný, naplněný přáním toho nejlepšího… Guru Maharádž se na to díval prakticky… pokud by přijal, nevyhnutelně by došlo k tomu, že by byli v ISKCONu dva áčárjové. Bhaktivédánta Svámí by byl díkšá guru a Šríla Guru Maharádž šikšá guru. A Šríla Guru Maharádž nechtěl svojí přítomností vytvořit dalšího áčárju ISKCONu. Pokud by k tomu došlo, nastaly by zmatky, nedorozumění a možná i konflikty. Takže se tomu laskavě vyhnul. Slíbil ale Svámímu Maharádžovi, že povede všechny, kdo za ním přijdou. Kdokoliv za ním může přijít a vyslechnout si jeho Hari-kathá či od něj dostat nějaké rady, ale nadále zůstane výhradním žákem Šríly Bhaktivédánty Svámího Maharádže. V závěrečné části svého života to také plnil a dával šikšá vedení velkému počtu žáků Svámího Maharádže. Jak tomu on sám říkával, dělal „pomocné práce“. Přijal pozici zodpovědného milujícího ochránce a laskavě vedl mnoho žáků Bhaktivédánty Svámího Maharádže, jak slíbil. Kdokoliv, kdo za Šrílou Guru Maharádžem přišel, aby si vyslechl Hari-kathá anebo dostal vedení, byl přijat. Guru Maharádž vedl všechny tyto žáky Bhaktivédánty Svámího Maharádže nejen proto, že k nim cítil přirozenou lásku a náklonost, ale také proto, aby dodržel slib, který Bhaktivédántovi Svámímu Maharádžovi dal.
Je nějaký oblíbený verš Šríly Šrídhara Maharádže?
Když Uddhava dorazil do Vrindávanu a setkal se s vradžskými Gópími a Šrímatí Rádhou Thákurání, začal poznávat jejich vynikající vlastnosti oddané lásky ke Krišnovi. Uddhava, coby Krišnův posel, začal mluvit s vradžskými Gópími, a nakonec i s jejich královnou Šrímatí Rádhárání, poznal je na vlastní oči a začal si říkat: „Jak moc já miluji mého drahého Pána? Moc ne… Moje láska je ničím vedle intenzívní lásky vradžských Gópí, Šrímatí Rádhárání… Teď mám možnost srovnání. Moje láska je v porovnání s tou jejich zcela zanedbatelná!“ Během jejich rozhovoru se postupně všichni rozplakali. Bylo těžké mluvit. Byli tak moc přemoženi city lásky a po tvářích se jim válely slzy lásky. A tak vznikla Brahmara Gítá, kterou pronesla Šrímatí Rádhárání – jeden z nejúžasnějších láskyplných pokladů našeho života. Uddhava něco takového na vlastní oči uviděl poprvé. Bylo to něco tak úžasného, co překonalo dokonce i jeho vlastní city, které ke Krišnovi choval. To, co viděl, bylo nevysvětlitelné – oddanou lásku, kterou Gópí měly. Po nějakém čase se musel vrátit do Dváraky, ale jeho srdce nechtělo.
āsām aho caraṇa-reṇu-juṣām ahaṁ syāṁ
vṛndāvane kim api gulma-latauṣadhīnām
yā dustyajaṁ sva-janam ārya-pathaṁ ca hitvā
bhejur mukunda-padavīṁ śrutibhir vimṛgyām
„Nyní mám tu nesmírnou naději v srdci i v životě, že se v dalším životě narodím ve Vradži, ve Šrí Dhám Vrindávanu, jako tráva. Když se Krišna a tyto vradžské Gópí budou procházet, získám prach z jejich nohou na svou hlavu. Modlím se – Ó Pane, chci se v příštím životě narodit jako rostlinka ve Vradži! Když získám prach z lotosových nohou Gópí a Šrímatí Rádhárání na svoji hlavu, budu nanejvýš požehnaný. Vím, jak mocné je jen zrníčko prachu z jejich nohou! Chci, aby tímto prachem byla požehnána moje hlava. Pokud se zde nenarodím jako tráva, tak se mi tohoto štěstí nedostane. Prosím, Pane, vyplň mi tuto touhu.“
ŠB 10.47.61
Chtěl se stát trávou – gulma, nebo lathá – popínavou rostlinkou, aby vradžské dívky a Šrímatí Rádhárání požehnaly jeho hlavě a celému jeho tělu prachem z jejich nohou. Říkal, že jedině tímto požehnáním může jednoho dne získat nějakou kvalifikaci k tomu, aby pocítil to nejúžasnější láskyplné odevzdání, které cítily ony, protože věděl, že on ho nemá. Věděl, že ho nelze dosáhnout jinak než díky požehnání prachu z jejich chodidel. Proč? Protože ony jsou ztělesněním a nejlepším příkladem odevzdání Krišnovi. Obětovaly úplně všechno – svůj rodinný život, své blízké, a dokonce riskovaly své zostuzení, aby se Krišnovi oddaly. Nedbaly na společenská omezení v manželském a rodinném životě, a dokonce se vědomě uvrhly do možného zostuzení, a to vše kvůli tomu, aby mohly Krišnu obejmout. Nic nedbaly společenské úcty a společenského postavení a toho, jak mohou utrpět. Bylo jim jedno, že je lidé budou kritizovat a zavrhovat. Byly Krišnovi oddány tak moc, bezpodmínečnou láskou. Obětovaly Krišnovi všechno.
Uddhava tedy řekl: „Ty jsi můj Pán, kterého uctívám. Ale někdy mám pocit, že je (vradžské Gópí) uctívám ještě víc.“
vande nanda-vraja-strīṇāṁ
pāda-reṇum abhīkṣṇaśaḥ
yāsāṁ hari-kathodgītaṁ
punāti bhuvana-trayam
„Znovu a znovu se klaním prachu z nohou dívek z pastevecké vesnice Nandy Maharádže. Když tyto Gópí hlasitě zpívají o slávě Šrí Krišny, tato vibrace očišťuje tři světy.“
ŠB 10.47.63
„Takže Pane odteď jsou Vradžské dívky objekty mého uctívání. Tebe mohu uctívat lépe jen díky požehnání prachu z jejich nohou.“ Takto se Uddhava cítil poté, co se setkal s vradžskými Gópími a Šrímatí Rádhárání. I když to vypadalo, že Gópí udělaly spoustu obětí, aby se mohly s Krišnou setkat, bylo to jen jako divadlo, aby se jejich vzájemný láskyplný vztah ještě více prohloubil. Nebylo to tak, že by je pak někdo zavrhoval nebo kritizoval – bylo to všechno jen divadlo. Jejich rodinní členové, kteří je obviňovali a dělali skandály, jen hráli svoji roli v dramatu, aby zvýšili parakíja povahu zábav mezi Rasarádžem Šrí Krišnou a Mahabháva Svarúpiní Šrímatí Rádhárání a Jejími společnicemi – sakhími, gópími a mandžarími. Tímto se zvýšilo vychutnávání zábav. Není na tom ve skutečnosti nic špatného.
Když budeme číst Gópála Čampu, tak tam Šríla Džíva Gósvámí Rádhu a Krišnu prezentuje jako věčný pár, takže ve svakíja bhávě, ne v parakíje. Jsou věčným manželem a manželkou. Toto jsou ale hodně vysoká témata a my k nim musíme přistupovat s úctou a s láskou. Láska bez úcty může být někdy riskantní a můžeme se dopustit urážky. Pokud ale k těmto zábavám cítíme lásku a v srdci máme úctu, pak je to dobré a bezpečné. Vstoupit do tohoto světa je náš ambroziální cíl, je to vyvrcholení našeho života.
Šríla Guru Maharádž mě osobně učil z knih jako je Gópála Čampu nebo Udždžvala Nílámani, Brahma Vaivarta Purána, Padma Purána, Višnu Purána, Upadešámritam, Vilápa Kušumandžalí…
POEZIE
Měli byste si přečíst Prema Dhama Deva Stotram – jsou to verše, které složil Guru Maharádž a které popisují život Pána Čaitanji. Jsou to chvalozpěvy neboli milostné písně, s láskou věnované sídlu veškeré božské, transcendentální lásky – Pánu Gaurángovi.
Chodil po své verandě ze západu na východ tam a zpátky, slzy v očích a na chvíli se na mě i zadíval. Chodil, tančil a prozpěvoval si tyto verše. Pak jeho zpěv ještě zintenzivněl, zpíval opravdu nádhernou melodii. Poté se posadil na postel a vypadalo to, že se zadíval na něco na nebi, jako by měl nějakou nádhernou vizi. Neukazoval úplně nahoru, ale lehce nad obzor. Pak tam ukázal a řekl: „Tam je Pán Gauránga se všemi svými společníky! Tančí tam! Jen se podívej!“ Já jsem nic neviděl. Panča Tattva se zjevila jeho zraku, ve zpěvu a tanci sankírtanu. Propuknul v slzy. Co viděl on, jsem já nedokázal vidět, ale když jsem se k němu přiblížil, ucítil jsem božskou vůni, kterou jsem nikdy předtím v životě necítil. Byl to zázračný prožitek. Ta vůně byla cítit všude kolem Guru Maharádže. Byla trošičku podobná jasmínu smíchaného s růží. Není možné, aby vítr tuto vůni odněkud zanesl, protože tehdy tam žádné jasmíny nekvetly. Celá veranda se naplnila touto zázračnou, božskou vůní. Cítil jsem ji a úplně jsem bláznil po tom, abych ji čichal víc a víc. Guru Maharádž se mě zeptal: „Cítíš tu úžasnou vůni také?“ „Ano, Guru Maharádžo, také ji cítím!“ Objevila se jakoby odnikud, chvíli tam byla a pak zase zmizela. Guru Maharádž se na mě s uslzenýma očima podíval a řekl: „Pán Čaitanja se přede mnou zjevil s Jeho celou sankírtanovou skupinou. Získal jsem krátký pohled na toto sankírtanové procesí a to naplnilo celé okolí touto vůní.“ Byl to zázračný prožitek. Guru Maharádž měl tuto vizi a cítil vůni, já jsem mohl jen cítit vůni. Víte, proto každičký verš Prema Dhama Deva Stotram vyvstal ze světa oddanosti Guru Maharádže. Jsou to ty nejúžasnější drahokamy lásky k Pánu Gaurángovi.
Jeho oblíbené verše byly:
kṛṣṇa-kṛṣṇa-kṛṣṇa-kṛṣṇa-kṛṣṇa-nāma-kīrtanaṁ
rāma-rāma-gāna-ramya-divya-chanda-nartanam
yatra-tatra-kṛṣṇa-nāma-dāna-loka-nistaraṁ
prema-dhāma-devam eva naumi gaura-sundaram
Krišnadás Babádží také rád zpíval některé verše z Prema Dhama Deva stotram. Pokud se ji někdo celou naučí nazpaměť, je to stejně dobré, jako by uměl nazpaměť celou Čaitanja Čaritámritu. Všechny líly tam jsou zaznamenány ve své esenciální podobě. Celý život a učení Šrí Čaitanji je tam popsáno v podobě 71 veršů.
Padávali
asabharair-amrta-sindhu-mayaih kathañchit
kalo mayatigamitah kila sampratam hi
tvam cet krpam mayi vidhasyasi naiva kim me
pranair vraje na cha varoru bakarinapi
Toto je jeden z neocenitelných drahokamů světa oddanosti.
Čandídás Prabhu zde popisuje svůj mystický božský zážitek, který zcela polapil jeho srdce a přemohl ho. Začal psát, jako by byl Rádhárání. Psal v Její náladě. Získal vhled do Jejího prožitku a tak složil nádhernou píseň Padávalí. „Šla jsem po pěšině božského světa a najednou jsem se dostala k nekonečnému oceánu božské lásky. Jako by se přede mnou milosrdně zjevil. Tak moc Mě přitahovala krása a šarm tohoto oceánu. Okamžitě jsme se rozběhla, abych se do něj ponořila. Jak jsem v něm začala plavat, zjistila jsem, že jsem naplněná zázračnou chutí lásky, která zaplavila celou moji existenci. Nikdy předtím jsem nic takového nezakusila. Když jsme z toho oceánu vystupovala, snažila jsem se hledat mého Milovaného, který tento oceán stvořil, díky Jehož lásce se tento oceán v mém životě zjevil. Hledala jsem Ho a říkala jsem si kam odešel. Když jsem se v oceánu koupala, cítila jsem, jak je tam neviditelně přítomný, ale nedokázala jsem Ho spatřit. Mohla jsem ale vnímat Jeho božskou přítomnost všude kolem Mě. Z ničeho nic jsem začala cítit závan silné bolesti odloučení od Něj, která Mě začala obklopovat. Proč se to stalo? Ó můj Milovaný, proč si se Mnou takto zahráváš, ó Pane Mého života? Nebuď ke Mně nelaskavý a měj se Mnou soucit. Poté, co si Mně dal prožít tolik lásky k Tobě, tak Mě prosím hned poté neuvrhuj do akutní bolesti stesku. Nesnesu to. Buď ke Mně milostivý, zjev se přede Mnou a obejmi Moji duši, Moje srdce a všechno ostatní…“
Člověk také musí chápat hlubší, vznešenou indickou kulturu lásky, aby mohl pochopit Čandídásovy vyjadřovací způsoby. Jazyk i nálada jsou univerzální, nejsou tam žádné bariéry. Když začnou oddaní vstupovat do světa té chuti, nejsou tam zábrany, pokud mají v srdci upřímnou oddanost. Pokud je tam upřímnost, chuť se vždy nějakým způsobem objeví.
Jednou jsem pocítil touhu přeložit celé vaišnavské Padávali do angličtiny. Myslím, že nějaký překlad někde je. Ale překlad musí být živý, nesmí to být doslovný, obyčejný překlad, protože v něm nezůstane zachována nálada. Niterná bháva, niterný emocionální cit musí být jazykem přenesen, pak to bude skutečný překlad.
Krásné oddané písně můžeme najít i ve filmech – ve filmu Mughal-E-Azaam je nádherná píseň Mohe Panghat Pe Nandalala. Je zpívána a tančena v klasickém stylu. Její provedení sice není úplně dokonalé, ale celkem se blíží dokonalosti a nádheře. Dá nám nějakou představu o tom, jak se písně zpívají ve Vrindávanu, ve vradžském stylu a náladě.
Praha 2.9.2015