Jak se během let vyvíjelo přátelství mezi Šrílou Prabhupádou a Šrílou Šrídharem Maharádžem? A jak pohlížet na konflikty mezi pokročilými oddanými? Přednáška z Gopínáth Gaudíja Mathu ve Vrindávanu, 16.11.2015.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/19c5_E_7Yra9kWdhal6ScidBS-6N1CLBu/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
PŘEPIS
Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákur měl mnoho kvalifikovaných vznešených žáků – nejen jednoho nebo dva. Proto ho oslavujeme jako jagad-gurua. Ideální guru je vždy kvalifikovaný k tomu, aby vytvořil mnoho dalších kvalifikovaných oddaných. To je jeho skutečná sláva a skutečný kredit. A Šríla Sarasvatí Thákur Prabhupád byl jedním z těchto mocných vznešených oddaných Nejvyššího Pána – šaktjavéša avatár. Byl specificky zplnomocněn Božskou silou Čaitanji, Nitjánandy, Panča-tattvy, Božského Páru a toto zplnomocnění dále rozšířil v podobě Šríly Šrídhara Dévy Gósvámího Maharádže, Šríly Bhaktivédánty Svámího Maharádže, Šríly Bhakti Pramóda Purího Gósvámího Maharádže a dalších. Vznešený oddaný je schopný moc, kterou získal od Nejvyššího Pána, expandovat do dalších podob.
I když se může zdát, že Šríla Bhaktivédánta Svámí Maharáddží neměl mnoho osobní společnosti Šríly Bhaktisiddhánty Sarasvatího Thákura Prabhupády, tak se s ním sdružoval ve svém vnitřním světě, ve světě své oddanosti vůči němu. A z tohoto světa, který byl úzce spojený se službou jeho velkému guruovi, získal nespočet realizací. To, co jsem právě popsal, rovněž potvrdil Šríla Šrídhar Dév Gósvámí Maharádž – to, jak se moc a milost Šríly Sarasvatího Thákura Prabhupády projevila skrze Bhaktivédántu Svámího Maharádže, bylo prostě úžasné zažít. Proto se Šríla Guru Maharádž nezdráhal o něm otevřeně prohlásit, že není nikým jiným, než zplnomocněnou inkarnací Krišny a také že ho Pán Nitjánanda zplnomocnil speciální milostí, aby kázal vědomí Krišny po celém světě. Říkal také, že Bhaktivédánta Svámí Maharádž byl zplnomocněn Krišnou i Bhaktisiddhántou Sarasvatím Thákurem k tomu, aby naplnil předpověď Šrí Čaitanji Maháprabhua:
pṛthivīte āche yata nagarādi grāma
sarvatra pracāra haibe mora nāma
„Brzy nastane den, kdy se Mé svaté poselství bude šířit do všech koutů světa. Mnoho dobrých duší bude pěstovat život vědomí Krišny. Ten den brzy nastane.“
Čaitanja Bhágavata, Antja-khanda 4.126
To řekl Šrí Čaitanja Maháprabhu a Šríla Bhaktivinód Thákur znovu potvrdil tuto předpověď Pána Čaitanji, že tento den skutečně brzy nastane. Obě tyto předpovědi i velká touha Šríly Sarasvatího Gósvámího Thákura Prabhupády, aby se božské poselství vědomí Krišny, božské lásky a náklonnosti rozšířilo po celém světě, byly naplněny skrze mého velkého šikšá guru páda padmu – Šrílu Bhaktivédántu Svámího Maharáddžího, a proto ho Šríla Guru Maharádž prohlásil za šaktjavéša avatára.
Takže by se dalo říct, že byl přímo zplnomocněn milostí Šrímatí Rádhárání?
Samozřejmě, není třeba zmiňovat, že velmi silné spojení se Šrímatí Rádhárání tam bylo také. Naše cesta oddanosti je přímo spojená s rúpanúga linií, s Rúpou Maňdžarí – Rúpou Gósvámím Prabhuem… vede skrze sakhí až ke Šrímatí Rádhárání.
kṛṣṇa taba puṇya habe bhāi
e-puṇya koribe jabe rādhārāṇī khusī habe
dhruva ati boli tomā tāi
Tuto báseň složil můj drahý učitel, Bhaktivédánta Svámí Maharádž. V této básni si Krišnovi stěžuje, že by mu měl dát více milosti. Říká: „Můj duchovní učitel, Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Gósvámí Prabhupáda, byl tak drahý Šrímatí Rádhárání, byl Varšabhánaví Dajita Dás. Měl tu nejnádhernější silnou touhu rozšířit nektarové božské poselství Šrí Čaitanji Maháprabhua po celém světě. A pokud mi, Krišno, milostivě pomůžeš tuto touhu mého Gurudévy splnit, získáš velkou neocenitelnou odměnu – a co je to za odměnu? Šrímatí Rádhárání Tebou bude velmi potěšená. Proto Tě chci motivovat, abys mi milostivě pomohl rozšířit nektarový poklad vědomí Krišny po celém světě. Pokud budu díky tvé pomoci úspěšný, Šrímatí Rádhárání Tě zahrne tolika požehnáními, milostí a speciální láskou. A o to Ti přeci jde! O to Ti přeci jde v první řadě!“
Tímto způsobem naléhal na Krišnu v náladě sakhja rasy – čistého přátelství s lehkou příměsí mádhurja nálady, jako Subal sakhá. Šríla Guru Maharádž také zmiňoval, že Šríla Svámí Maharádž měl nějaké blízké spojení se Subala Sakhou, viděl ho jako jeho expanzi. Subal Sakhá je jedním z nejlepších a nejmilovanějších důvěrných přátel Pána Krišny ve Vradža-líle, který je také důvěrně propojený se zábavami mádhurja rasy Božského Páru – Šrímatí Rádhárání a Krišnačandry. Šríla Guru Maharádž zachytil jistý proud Nitjánandovy milosti, milosti Šríly Sarasvatího Thákura a Bhaktivinóda Thákura a také milosti Šrímatí Rádhárání, a nakonec i Krišny. Všichni tito přišli do života Bhaktivédánty Svámího Maharáddžího. Subal Sakhá je považován za jednoho z prija narma sakhů – nejdůvěrnějších přátel – který ví, co se odehrává v Krišnově srdci. Všichni gópové do této kategorie nepatří. Subal Sakhá je Krišnovi tak blízký, že Mu dokáže číst myšlenky. Hraje zásadní a veledůležitou roli při setkání Rádhy a Krišny.
Čistí oddaní nás svým vlastním příkladem učí, jak žít život jako brahmačarí, jak žít v manželství a také jak žít život v plném odevzdání – paramahamsa sannyasa. Šríla Bhaktivédánta Svámí Maharáddží byl jedním z těchto dokonalých příkladů toho, jak žít čistě oddaný život v manželství i v sannjásu. Během svého manželství se přirozeně musel starat o svůj obchod a rodinné povinnosti, ale je třeba si povšimnout, že ať dělal cokoliv, vždy výsledky věnoval službě Nejvyššímu Pánu. Účel světí prostředky. Aby podpořil rodinu, musel samozřejmě i vydělávat peníze, konečným cílem jeho obchodních a rodinných aktivit ale bylo sloužit Šrímánu Maháprabhuovi, Gurudévovi, Rádě a Krišnovi. I když navenek to vypadalo, že neměl příležitost být delší dobu ve společnosti Šríly Bhaktisiddhánty Sarasvatího Thákura Prabhupády, ve svém vnitřním světě byl zcela odevzdaný službě svému guruovi. Ustanovil příklad, jak správně a ideálně žít v manželství – cokoliv, co člověk vydělá, by se mělo použít ve službě Krišnovi. Když vydělal nějaké peníze, plánoval, jak za ně vydá časopis Zpátky k Bohu. Nebo jel do Čaitanja Gaudíja Mathu na Bagh Bazaru za svým Gurudévou a věnoval mu je. Byl tak oddaný kázání poselství Bhagavat-gíty, takže kdykoliv a kdekoliv mohl, promlouval o jejím poselství či o Pánu Čaitanjovi. Nikdy si nenechal ujít příležitost kázat. Takže i když byl ženatý, kázal vědomí Krišny inteligentním lidem kdekoliv a kdykoliv se mu naskytla příležitost. Byl to nádherný příklad Krišna-samsáry.
Občas si stěžoval, že se některé jeho děti nestávají oddanými Krišny, jak by od nich očekával. Jeho cílem bylo věnovat všechny výsledky svého rodinného života službě Rádě a Krišnovi. Měl mnoho společnosti svého milovaného duchovního bratra, Šríly Šrídhara Dévy Gósvámího Maharádže, už od dob, kdy byl jejich Gurudév přítomný. V té době se poznali a velmi se sblížili. Poté, co Sarasvatí Thákur ukončil své pozemské zábavy a odešel z tohoto světa, stalo se jejich přátelství ještě důvěrnějším. Víme, že Šríla Bhaktivédánta Svámí zvával Šrílu Šrídhara Maharádže do svého domu v Kalkatě, kde spolu strávili nejméně měsíc. Zaměstnávali se Hari-kathá a rozprávěním ze Šrímad Bhágavatamu. Byl tak šťastný, že mohl ve svém době sponzorovat téměř měsíc dlouhý Hari-kathá program. Šríla Guru Maharádž s ním nežil nepřetržitě, ale zato často a opakovaně. Vyhradil mu ve svém domě krásný pokoj a řekl mu, že bude vítaný kdykoliv, kdy bude chtít přijet. Tento pokoj se stal při jeho návštěvách Kalkaty Guru Maharádžovým trvalým sídlem. Občas tam také bydlívali brahmačaríni ze Šrí Čaitanja Saraswat Mathu – Góvinda Maharádž a další – a pomáhali mu v kazatelském programu.
Vzájemně si pomáhali v kázání – Šríla Bhaktivédánta Svámí Maharádž sponzoroval kazatelské programy Šríly Guru Maharádže a ten zase podporoval kazatelský program Šríly Bhaktivédánty Svámího Maharádže. Oba dva organizovali programy pro svého Gurudévu. Když Šríla Guru Maharádž přijel na návštěvu, oba dva vznešení duchovní bratři diskutovali o mnoha úžasných aspektech Gaudíja-vaišnavské siddhánty, bavili se o závěrech čisté oddanosti. Šríla Guru Maharádž mu vyjevoval své srdce.
Dadati pratigrhnati…
Taková výměna probíhala mezi těmito vznešenými oddanými po dlouhou dobu – dávání a braní, braní a dávání… Oba si vychutnávali náladu vzájemné diskuze na témata Rádhy, Krišny, Maháprabhua…
Guru Maharádž vyprávěl, že to bylo právě v tom bytě, kde se odehrála mírová jednání mezi dvěma znesvářenými větvemi Gaudíja Mathu – Ánantou Vásudévou a jeho následovníky a Tírthou Maharádžem a jeho následovníky. Bhaktivédánta Svámí se jich pochopitelně také účastnil a bylo to také tam, kde navrhl, aby byla založena nová organizace se Šrílou Šrídharem Maharádžem v čele, což ale Šríla Šrídhar Maharádž odmítl. Tato nálada u Šríly Bhaktivédánty Svámího Maharádže přetrvala, když Šrílovi Šrídharovi Maharádžovi později nabídl, aby vedl ISKCON – jak na začátku, krátce po jeho založení, tak v jeho posledních dnech.
I v době svárů v Gaudíja Mathu měli všichni tak pevnou víru ve Šrílu Šrídhara Gósvámího Maharádže a jeho principy a ideály. Uznávali jeho jedinečnou nestrannou pozici a spravedlivý pohled. Obě strany věděly, že se nestane ničím nepřítelem, že je vždy přítelem a následuje cestu pravdy, aniž by bral ohled na nějaká institucionální rozhodnutí. Díky tomu, že v něj měly důvěru obě znesvářené strany, chtěly se dohodnout právě pod jeho vedením. A tato jednání se odehrávala právě v domě Šríly Bhaktivédánty Svámího a tato jednání také přinesla nějaké dobré výsledky, které ukončily boje. Naše guru-varga mezi sebou sice měla zdánlivé spory v rámci rozdílnosti v názorech, na úrovni Gólóky jsou ale všechny tyto rozdíly přeměněny v rozdílné chutě – jako koření, které ještě lépe dochutí vzájemné spojení. Když vaříme nějaké dobré jídlo, musíme do něj přidat koření, bez něj by chutnalo a vonělo mdle. Samotná chuť koření je naopak příliš silná a ostrá – když se ale toto koření přidá do jídla, tak jeho chuť zvýrazní a vylepší. A právě takovéto rozdílnosti a rozbroje jsou jako koření, aby si Pán vychutnal náladu rasy.
Stalo se, že na závěr tohoto setkání se rozdávaly sladké kuličky, jak je v Indii zvykem, aby vše vždycky končilo sladce. Ánanta Vásudéva Prabhu se ale zdráhal tuto sladkost přijmout, protože se obával, že by ho někdo mohl otrávit. Nechtěl tedy od nikoho sladkou kuličku přijmout. Když mu ji ale podal Šríla Šrídhar Maharádž osobně, tak si ji bez zdráhání vzal, protože věděl, že někdo, jako je Šríla Šrídhar Maharádž, by mu nikdy neublížil, protože je skutečným přítelem. Dělal prostředníka proto, aby z toho měly prospěch obě strany. Ánanta Vásudéva se Šrílou Guru Maharádžem byli velmi blízkými přáteli. Vykonal spoustu služby pro Sarasvatího Thákura. Chyby se v životě dějí, neměli bychom z nich dělat něco velkého, neboť jsou součástí života. Šríla Guru Maharádž k němu i přes jeho dočasný odklon vždy cítil laskavý soucit. Neměli bychom ho ale zavrhovat, neboť obdržel mnoho milosti od svého Gurudévy a také mu věrně sloužil. Guru Maharádž nikdy neměl problém ho přijmout, pokud by se napravil. Necítil k němu nenávist anebo úplné odmítnutí. Byl vždy velmi laskavý a jemný a přál mu vše dobré. Samozřejmě necítil žádné sympatie k jeho odklonu, empatii k jeho osobě však ano. Taková byla jeho nálada. A Ánanta Vásudva to také věděl a měl ve Šrílu Guru Maharádže plnou víru.
Ananta vitirekhabhyam – z pohledu uttama adhikárího mahábhágavaty byly všechny tyto události jako koření – zábavy Rádhy a Krišny se také nesou jak cestou annaji – pozitivně, tak cestou vitirekhy – zdánlivě negativním způsobem, v temnotě. Pozitivně i negativně, ve slasti i v bolesti, a to vytváří skvělou možnost ke srovnání dobrého a špatného. Když zažijeme něco negativního, pak dokážeme ještě více oceňovat dobro. Z madhjama adhikárí úrovně to vidíme jako nepěkné záležitosti, ale z pohledu uttama adhikárího je jasné, že vše má nějaký význam a že se můžeme poučit, abychom si dávali dobrý pozor abychom si mezi sebou drželi čistý přátelský vztah. Jakmile začneme být motivovaní sobeckými zájmy či zájmy organizace, pak se může takový vztah narušit. Je dobré být na pozoru.
Guru Maharádž vždy vysvětloval, že existují relativní zájmy a absolutní zájmy. Mezi těmito dvěma druhy zájmů jsou vždy nějaké rozpory. Namísto hledání rozporů mezi relativním a absolutním je však lepší nacházet harmonické vztahy. A pokud není možné relativní a absolutní harmonizovat, vždy bychom měli upřednostnit a podporovat absolutní zájem na úkor toho relativního. Jinak by nemohla nastat skutečná harmonie a jednota. Guru Maharádž vždy upřednostňoval jednotu před rozdílností a vždy nás inspiroval, abychom odmítali negativní rozdílnosti, protože pak by jednota nenastala. Šrí Čaitanja Maháprabhu také skrze princip acitya bhedabhed propagoval náladu láskyplného spojení. Tak bychom na to měli pohlížet. Někdy můžeme vidět nějaké zdánlivé rozbroje mezi dvěma skupinami, ale to je annaya vitirekha – siddhánta Šrímad Bhágavatamu popisuje, že Pánovy zábavy probíhají na této světské úrovni oběma způsoby – jak pozitivně, tak i negativně.
Mahábhágavata na to pohlíží neutrálně, i když je nakloněný spíše pozitivní stránce Krišna líly. Ví, že negativní stránka není přímo součástí Krišna líly, ale je tu od toho, aby zvýraznila pozitivní stránku. Mahábhágavata se k ní proto staví neutrálně, protože ví, že tento hmotný svět obsahuje jak pozitivní, tak negativní stránku a je místem jak pro oddanost, tak pro vykořisťování. Guru Maharádž hmotný svět nazval zemí vykořisťování, protože taková je světská povaha. Nemůžeme očekávat, aby vše od začátku do konce plynulo jen pozitivně, bez jakéhokoliv konfliktu. To můžeme očekávat pouze v Pánově božském příbytku. A to je rozdíl mezi světským a transcendentálním. Naším konečným cílem je vymanit se z této světské úrovně vykořisťování a odejít do Pánova božského příbytku, na Gólóku, a stát se jejími obyvateli. To je cílem naší sádhany.
Šrímad Bhágavatam dává příklad avadhúty, který se učil od 24 bytostí – bral si jen esenci a přijímal ji. Stejně tak my se můžeme poučit z těchto zdánlivých bojů, konfliktů a nesrovnalostí mezi oddanými a naučit se jak něco pozitivního, tak co bychom dělat neměli a na co bychom si měli dávat pozor. Měli bychom také vidět, že i po všech těchto bojích můžeme být opět spojeni dohromady – možnost usmíření a urovnání existuje vždycky. Vždy existuje potenciál jednoty v rozdílnosti.
Až se všichni tito duchovní bratři sejdou na Krišnalóce, bude mezi nimi naprostá harmonie, zbavená jakéhokoliv rozporu. Proto mahábhágavatové na vše pohlížejí jako na divadelní představení. Na pohled to vypadá jako skutečný konflikt, ale poté, co představení skončí, je jasné, že to nebylo doopravdy, všechno se přátelsky urovná a nastává harmonie. A tak to bylo i v tomto případě – můžeme vidět, že i přes všechny tyto konflikty, když se duchovní bratři později setkali, mluvili o sobě dobře, chválili se, byli spolu v přátelském kontaktu… Pamatuji si, že Akinčan Krišnadás Babádží býval poslem – následujíce ve šlépějích Dévárišiho Nárady navštěvoval různé chrámy, kde sídlili jeho duchovní bratři, a skrze něj Šríla Guru Maharádž a ostatní duchovní bratři dostávali zprávy z Gaudíja Vaišnavského světa a vzájemně se o sobě dozvídali. Vždy o svých duchovních bratrech mluvili hezky a s láskou a zcela zapomněli na to, co se odehrálo v minulosti.
Pravda není jednostranná – občas oddaní kladou přílišný důraz například na negativní věci, které Bhaktivédánta Svámí Maharádž prohlásil o Šrílovi Šrídharovi Maharádžovi. Ale poté, co pár těchto věcí pronesl, řekl takovou spoustu krásných věcí, velice ho chválil a také se s ním často sdružoval – chodil k němu na návštěvu do Šrí Čaitanja Saraswat Mathu a také ho zval do svého chrámu. Pokud by vůči němu měl skutečně negativní přístup, tak proč by toto všechno dělal? Každý inteligentní člověk pochopí, že se jeho negativní výroky týkaly rozdílnosti v názorech mezi dvěma duchovními bratry. V určité náladě mohli prohlásit jedno nebo druhé…
Šríla Guru Maharádž nepřijal návrh Šríly Bhaktivédánty Svámího Maharádže, aby se stal hlavou ISKCONu, ze dvou důvodů. Na venek řekl, že je to proto, že už je na to příliš starý, že má na starosti svoji misi a svůj život v bhadžanu, nemohl by tedy všude cestovat. Svámí Maharádž mu na to odpověděl, že by mohl bydlet v majápurském Čandródaja mandiru a všichni by jezdili za ním a naslouchali mu. Šríla Guru Maharádž se ale necítil kvalifikovaný, aby ve svém pokročilém věku přijal tuto zodpovědnost, protože jeho nálada byla spíše náladou bhadžanu. Existují dva druhy nálad – gostjánandi a bhadžanánandi. Oba jsou vysokými standarty života bhadžanu a ve svém pokročilém věku byl Šríla Guru Maharádž spíše v náladě bhadžanánandí. Naopak Šríla Svámí Maharádž byl spíše gostjánandí. Byli oba vznešenými oddanými, ale měli rozdílné nálady. To byl jeden důvod.
Existoval ještě důvěrnější důvod, který sdělil jen mě, Krišnamají déví a několika dalším důvěrným žákům. Protože kdyby tuto zodpovědnost přijal a stal se vůdcem, mohlo by to vytvořit budoucí komplikace ohledně vztahu gurua a žáka. Svojí přirozenou pozicí by se stal šikšá guruem ISKCONu, z čehož by mohl vzejít zmatek, protože by de facto byli v ISKCONu dva guruové – na základě písem není pozice šikšá gurua nižší, než pozice díkšá gurua. Proto Guru Maharádž nechtěl, aby taková situace v ISKCONu nastala. Raději viděl, aby byl Šríla Svámí Maharádž jediným áčárjou celého ISKCONu. Šríla Guru Maharádž byl velmi zkušený a nechtěl způsobit žádné budoucí problémy tím, že by byli dva guruové, což by se nevyhnutelně stalo, kdyby nabídku přijal. I tak si Šríla Guru Maharádž této nabídky cenil – chtěl ale, aby Šríla Svámí Maharádž zůstal jediným áčárjou.
Někteří lidé to ale nechápu a tvrdí, že nabídku odmítl, protože chtěl být sám guruem. Je to ale přesně naopak. Měl ochranářskou náladu a byl přesvědčený, že když Bhaktivédánta Svámí ISKCON vytvořil, měl by být také jeho jediným áčárjou. Pokud by někdo chtěl šikšu, může přijít k němu a on bude vždy připravený vést svými pokyny, svojí šikškou. A to po něm také Svámí Maharádž chtěl – dal pokyn svým žákům, aby po jeho odchodu za Šrílou Šrídharem Maharádžem chodili pro šikšu. Nakonec vlastně Šríla Guru Maharádž jeho žádost, aby dál vedl jeho žáky, přijal – dělal to ale ze své mise. Nikdo nemůže říct, že Šríla Guru Maharádž odmítl – naopak, naplnil ji. Stal se velkým šikšá guruem mnoha oddaných. Ale dělal to ze své mise, aniž by se dělil o ISKCON a přímo se na něm podílel. Protože ze zkušenosti věděl, že by to vedlo k budoucím konfliktům.
Guru Maharádž znovu a znovu zdůrazňoval, že máme být hledači esence – saragrahi. Na této úrovni jsou vždy dobro a zlo promíchané. Je to stejné, jako těžba zlata v dole. Vytěžené zlato je smícháno s dalšími věcmi. Abychom získali ryzí zlato, musíme je odstranit. Podobně se těží diamanty – existuje proces, jak to udělat. Podobně ve světě duchovních realizací a činností se musíme stát hledači podstaty. Díky světské povaze je na této úrovni všechno promícháno a my musíme přijmout to dobré a příznivé pro službu Krišnovi – anukula sasankalpa – a musíme eliminovat ty negativní, nepříznivé věci. Takový je náš standard, taková je naše bezpečná pozice. A když budeme eliminovat špatné věci a přijímat ty dobré, můžeme se také snažit napravit ty špatné, ne se jich jen stranit. Měli bychom pomoci zlu, aby se napravilo v dobro. Takový je vznešený princip Maháprabhua a Nitjánandy – byli tak milosrdní i k hříšníkům! Maháprabhuovým principem bylo nenávidět hřích, nikoliv hříšníka. Ničit hříchy, ne hříšníky. Kde by jinak byl princip milosti? Maháprabhu i Nitjánanda Prabhu jsou ztělesněním nekonečného milosrdenství a Guru Maharádž často říkával, že milosrdenství stojí nad spravedlností. Ve vyšší říši duchovního světa vládne milost, nikoliv spravedlnost. My, jako pokleslé duše, si toho moc nezasloužíme, ale i přesto po tom toužíme a darem milosti je nám to dáno, je nám požehnáno neocenitelným pokladem Krišna prémy, oddané služby a vztahu ke Krišnovi. I když si ho nezasloužíme, tak jsme ho získali – a to jen díky milosti.
Vrindávan, 16.11.2015