Je negativní věc, když oddaný ze sebe dělá pokročilejšího než skutečně je? Přednáška ze 13.8.2015.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/16xrinA9g1IQekYzyDuQ2070VKHh52Ja5/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
PŘEPIS
Jak jednat s oddanými, kteří se chovají jako pokročilí, i když ve skutečnosti nejsou?
To je velmi praktická otázka z reálného života. Někdy můžeme vidět oddané, kteří se zdají, že mají velmi vysoký standard, ale když blíže pohlédneme na jejich skutečný život, tak zjistíme, že to tak není. Může to být proto, že kultivaci svého duchovního života započali teprve nedávno, a tak chtějí jednat velmi pěkně. Nemusí to být nutně pokrytectví, je možné, že se prostě snaží stát lepšími, a tak jako takoví jednají. V životě vědomí Krišny se mohou chovat velmi hezky, takže vypadají jako pokročilí oddaní s vysokým standardem, i když to tak ve skutečnosti není. Takové jednání tedy lze rozdělit na dvě kategorie:
1. Pokrytecké chování za účelem získání pozornosti ostatních: „Podívejte se na mě, jsem tak pokročilý oddaný, ctěte mě a respektujte mě!“ Může tam být pratiṣṭhā – touha po jménu a slávě – a ta může být důvodem pokryteckého jednání. To je negativní kategorie. Existuje ale i pozitivní:
2. I když se ještě nedokážou skutečnými oddanými stát, tak se o to alespoň pokoušejí a snaží se jako pokročilí oddaní jednat. Tyto pokusy mohou vypadat jako předvádění, ale oni to nedělají proto, aby podvedli ostatní a získali nějaké jméno, slávu či jiné hmotné požitky. Upřímně se snaží se pokročilými oddanými stát, a proto se tak snaží i chovat, i když se takovým oddaným ještě ve skutečnosti nestali. To je v pořádku, protože motivace je dobrá. Je to znak dobré snahy o to stát se skutečným oddaným. Když se budou takto chovat dál a dál, sjednotí se s tou postavou, kterou hrají.
Někdy i dobří herci či herečky dokáží splynout se svojí postavou, stanou se jí. Jejich hraní se promění v realitu. Mluvím o oblasti emocí. Někdy dva lidé hrají zamilované a skutečně se do sebe zamilují, anebo hrají nepřátele a začnou se doopravdy nenávidět. V duchovním životě to může zafungovat podobně. To je pozitivní stránka hraní si na pokročilé oddané. Tyto oddané bychom ale za pokročilé neměli považovat, ale něco je lepší než nic. Dokonce i neustálé hraní v určitém místě, čase a situaci, aby si člověk u ostatních uchoval dobrý dojem, vytvoří zvyk, a pak si na takové jednání ten člověk zvykne natolik, že hraní se jednoho šťastného dne promění v realitu. Je to prospěšné, pokud se o to člověk upřímně snaží. Ale ani prvotřídní hraní ještě není realitou, na tom se nic nemění. Stejně, jako když nějaký skvělý herec věrně hraje doktora, neměl by být považován za skutečného lékaře. Když si někdo hraje na velkou duši, tak to neznamená, že skutečně velkou duší je. Když někdo hraje, že je mrtvý, tak nezemře. Když někdo hraje superhrdinu, neznamená to, že se jím stane. Vždy tam bude reálný rozdíl mezi hraním a realitou. Něco je ale pořád lepší než nic a je dobré se snažit stát se pokročilým oddaným. Je to lepší, než se o to nesnažit vůbec.
Zvyk se někdy stane železnou košilí. Když neustále hrajeme nějakou roli, třeba roli pokročilého oddaného, zvykneme si na to natolik, že když to dělat nebudeme, budeme mít pocit, že nám v životě něco chybí. Hraní se začne prolínat s realitou a hraní začne mít postupně menší a menší podíl, zatímco reálná část nabude na síle. To se může stát, pokud získáme Pánovu speciální milost. Takže i úplné hraní může být díky této milosti proměněno v realitu. Ale to hraní musí být pozitivní, nikoliv v kategorii pokrytectví, kterou jsem popsal dříve. Vždy existuje správné použití a zneužití.
Pokora je dobrou ochranou. Když zpokorníme, dostaví se upřímnost. Můžeme ze srdce prohlásit: „Nejsem žádný velký oddaný. Jsem nepatrný oddaný, který se snaží skutečným oddaným stát.“ Ta snaha by tam ale měla být, i když někdy může vypadat jako hraní. „Ještě jsem se tam nedostal, ale snažím se.“ Někdy se stane, že oddaní se na pokoru vymlouvají a řeknou: „Upřímně, nejsem žádný velký oddaný, jsem úplný začátečník. Mám tedy dobrou výmluvu proto, abych se ani velkým oddaným nepokusil stát. Stát se velkým oddaným zabere spoustu času a energie a je zapotřebí následování mnoha pravidel. Nejsem kvalifikovaný se oddaným stát, takže si tu budu žít svůj život hmotného požitku. Mám dostatečnou výmluvu. Nebudu se tedy ani snažit se oddaným stát, a tak ani nebudu muset nic následovat.“ To je ale velmi špatná výmluva. Pokora není od toho, aby se na jejím základě dělaly výmluvy, to by nebyla skutečná pokora. Skutečná pokora znamená upřímně se snažit o to stát se dobrým oddaným, udělat pokrok krůček za krůčkem, dosáhnout úspěchu. I přesto, že oddaný nějaký pokrok udělá, tak nezpychne a nechvástá se, protože ví, že k cíli ho ještě čeká dlouhá cesta. To je pokora.
13.8.2015