Jaké druhy sebevražd existují a jsou všechny hříšné? Jak se dívat na člověka, který sebevraždu spáchal? Přednáška z Francie 26.10.2015.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/17u4IXquUchWEMc6fj8r9sKMT4b0abG9l/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
PŘEPIS
Od jedné starší oddané dobrého srdce mi přišla velmi zajímavá otázka ohledně sebevraždy. Můžeme slyšet různé názory a pohledy písem ohledně toho, jak na ni pohlížet. Ve svatých písmech je řečeno, že sebevražda je jedním z největších hříchů, jaký je možno spáchat. My nedokážeme stvořit život, dává nám ho Nejvyšší Pán. Takže když ho sebereme, ať už sobě nebo někomu jinému, je to velice hříšné. Hříchy, jako je sebevražda, svatá písma a také vznešení svatí lidé zcela zavrhují. Je tedy celkem složité to pochopit, že i přesto občas sebevraždu spáchají i velmi dobří lidé.
Existují různé typy sebevražd. Všechny totiž nepatří do té stejné zavrženíhodné kategorie. Když někdo obětuje život za nějakým vyšším cílem, tak to sice vypadá jako sebevražda, ale není to tak – může tím například zachraňovat něčí život. Pak to vypadá, že se zabil, ale nepatří to do kategorie sebevraždy. Jen obětuje svůj život kvůli něčemu vyššímu, jako třeba kvůli záchraně druhého. Pak se na tento čin pohlíží jako na obětování života a už není považován za hříšnou činnost – sebevraždu. Čin se kvalifikuje účelem, pro který byl vykonán. Existují různé standardy, jak se na to dívat a jak to posuzovat. Všechno, co vypadá jako sebevražda, nemusí být sebevraždou a velkým hříchem. Vše musíme posuzovat na základě místa, času, situace a motivu, který za tím stojí. Hodně velkých lidí obětovalo své životy a rozhodně je nemůžeme nazvat hříšníky. Například sebevražda Čóty Haridáse nespadá do kategorie zavrženíhodných sebevražd.
V pokynech písem též najdeme, že v některých případech oddaný může například skočit z kopce Góvardhanu anebo se utopit v Ganze, Jamuně či jiné svaté řece. Může také vstoupit do posvátného ohně. Udělaly to například některé Krišnovy manželky poté, co Krišna odešel, jak je popsáno v Puránách. Je to velmi úctyhodný čin, i když napohled vypadá jako sebevražda. Je ale považován za ctnostnou činnost – rozdíl je v tom, že za ním stojí vznešený záměr. Nejde jen o zabití sebe sama, ale o získání osvobození nebo povýšení v duchovním životě, jako třeba sebevražda Čóty Haridáse. I Sanátan Gósvámípád chtěl jednou skoncovat se svým životem, ale Čaitanja Maháprabhu mu řekl, ať to nedělá, neboť jeho život má obrovskou cenu. V akutní bolesti odloučení od Krišny Sanátan Gósvámí pomýšlel na smrt. Maháprabhu mu to ale zakázal, protože to není správný způsob. Řekl mu:
sanātana, deha-tyāge kṛṣṇa yadi pāiye
koṭi-deha kṣaṇeke tabe chāḍite pāriye
„Ó můj drahý Sanátano, kdybychom pouhým opuštěním těla dosáhli Krišny, pak jsem připravený opustit miliony těl.“
CC Antya 4.55
V některých případech ale písma nabízejí možnosti, jak získat osvobození skrze skok z posvátné hory, utopení se v Ganze či spálení ve svatém ohni. Zároveň varují, že sebevražda je jedním z nejodpornějších, nejhorších hříchů, a tento hřích bychom měli odsoudit a i hříšník by měl být pokáraný a napravený.
Vyvstává otázka, že když spáchá sebevraždu někdo opravdu dobrý, máme se na jeho čin dívat se soucitem, anebo s odsouzením? Nějaké části písem říkají, že odsoudit, protože povaha tohoto činu je zavrženíhodná, takže i ten, kdo ho spáchal, by měl být zavržen. Na jiných místech ale písma říkají, že bychom měli nenávidět hřích, ale nikoliv hříšníka. Takový je náš vznešený vaišnavský standard. Čin sebevraždy bychom sice rozhodně měli odsoudit, ale měli bychom se vyhnout nenávisti k hříšníkovi, který ho spáchal.
Kdo by si chtěl vzít svůj vlastní život? Všichni svá těla a své životy milují. Lidé dělají vše pro to, aby je ochránili. Musíme pochopit, že člověk, který se zabil, musel prožívat něco velmi bolestného a musel být ve strašné situaci. Už to nemohl snést. Jeho bolest už dosáhla takové intenzity, že to už nemohl vydržet a řekl si, že se raději zabije. Svůj čin spáchal ve velmi zoufalé situaci, proto bychom se na něj měli dívat se soucitem, nikoliv s nenávistí.
Svatá písma mluví o spoustě věcí. Svět příkazů a doporučení písem je nesmírně rozsáhlý. Není to nic malého. A můžeme najít různé typy pokynů, doporučení a instrukcí v různých druzích a různých úrovních svatých písem. Všechny tyto instrukce mají vhodnou aplikaci, ale dle místa, času, situace a konstituce daného člověka. Je to podobné, jako když stejný doktor předepisuje různou léčbu různým pacientům. Podobně je to i s pokyny svatých písem. Svatá písma mluví o jedné realitě mnoha způsoby podle úrovní schopnosti chápání a kvalifikace či diskvalifikace lidí. Všechny instrukce všech svatých písem by se neměly aplikovat pro všechny. Vždy existuje relativní pohled a absolutní pohled. Relativní implementace a absolutní implementace. Musíme chápat, jak implementovat nejrůznější pokyny a doporučení svatých písem, protože všechny neplatí pro všechny případy, ale jsou specifické. Existují obecné instrukce a pak také specifické, které by se měly aplikovat specificky, na specifickém místě, čase, situaci a podle specifických kvalifikací, diskvalifikací, vhodnosti či nevhodnosti člověka a jeho okolí. Proto nemůžeme dělat závěry, že svatá písma říkají jenom to nebo jenom ono.
Svatá písma tudíž pouze netvrdí, že máme odsuzovat někoho, kdo spáchal sebevraždu a dopustil se tak ohavného hříchu, ale také doporučují, abychom to posuzovali se soucitem a milosrdenstvím, s empatií a laskavostí. Existuje mnoho takových případů. Jeden z nejvyšších vznešených principů Maháprabhua, šesti Gósvámích, Guruvargy a vaišnavů, čistých oddaných Pána, je jednat s živými dušemi se soucitem, náklonností a laskavostí a nechovat k nim nenávist. Koneckonců duše jsou spojené s Krišnou a nejsou ničím jiným než Jeho energií. Mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ. I když z nějakého nešťastného smutného důvodu jīva spáchá nějaký odporný čin, jakým je třeba sebevražda, tento čin by měl být zcela nenáviděn. Ale hříšník ne, k němu by se mělo přistupovat se soucitem, laskavostí a náklonností.
Když budeme číst tu stejnou knihu o matematice nebo vědě na úrovni základní školy, bude se standard popisů velmi lišit od toho, když o těch stejných věcech budeme číst na univerzitní úrovni, i když se jedná o ty stejné předměty. A s písmy je to stejné – mají tamasické, rajasické a sattvické části. Smriti, Purány, Upanišady, Védánta, Rámájána a nakonec i Šrímad Bhágavatam – to všechno jsou svatá písma. Ale všechna svatá písma nemají stejnou kvalitu a stejný standard. I mezi nimi existují gradace. Musíme tedy chápat, že něco říká nějaké svaté písmo, které může být na nižším stupni, ale nějaké vyšší písmo to stejné může vysvětlovat podrobněji a vznešeněji, a my musíme přijmout pokyn písma, které je ve vyšší kategorii.
Někde tedy může být doporučeno: „Zabij svoje tělo odříkáním, abys dosáhl osvobození!“ Ale to my nepřijímáme. Je to doporučené na určité úrovni písem. Náš Guru Maharádž vysvětloval: „Na základní škole se naučíme, že Země obíhá kolem Slunce. To stejné se naučíme i na střední škole, ale mnohem podrobněji. Pokud budeme studovat astronomii, opět se naučíme, že Země obíhá okolo Slunce, ale zároveň se dozvíme, že celá naše sluneční soustava také putuje po své dráze galaxií.“ Guru Maharádž dával příklad, že pokud by nám celá pravda byla představená hned na začátku, na základní škole, nic bychom nepochopili. A stejně tak písma často pravdu představují krok za krokem, abychom ji lépe pochopili. Když budeme dítěti vysvětlovat nějakou složitou teorii, nepochopí nic – je to jen dítě, které je na samém počátku chápání. Ale když stejnou složitou situaci představíme vysokoškolskému studentovi, pochopí ji. To, co je aplikovatelné na základní škole, nemůže být aplikovatelné na univerzitní úrovni. Takových příkladů je spousta. Je to ta stejná věda a ty stejné předměty, které se vyučují jak na základní škole, tak na univerzitě. Ale i když se téma víceméně nemění, tak gradace jeho realizace se liší velmi. Celý svět univerzitního poznání nelze prezentovat na základní škole. Nebyl by pochopen. Podobná je metoda přístupu svatých písem, proto jsou jejich instrukce a doporučení různá, podle místa, času, situace a podle specifických kvalifikací či diskvalifikací lidí.
Lékař také předepisuje různé léky různým pacientům podle místa, času, okolností a povahy jejich nemoci. Můžeme si říct – jak je možné, že každému pacientovi předepisuje něco jiného? Někdy to může vypadat, že dva pacienti trpí stejnou nemocí. Zkušený lékař ale kvůli subtilním rozdílům v konstitucích obou pacientů předepíše rozdílné léky. I když povaha nemoci je stejná, lékařský předpis se může lišit. Podobně tak svatá písma předepisují různé věci pro různé pacienty podle povahy jejich nemoci. Nikdy neříkají jen jednu věc, která by absolutně platila pro všechny. To se neděje. Existují jisté výjimky, jakože „Láskyplná oddanost k Nejvyššímu Pánu je nejlepší.“ To je absolutní pravda, to není nějaký relativní koncept. „Krišna-prema je nejblaženější a je tím nejvyšším, čeho lze dosáhnout.“ To jsou univerzální absolutní pravdy, na kterých nelze nic měnit.
Ale kromě takovýchto absolutních pravd žijeme život s relativním konceptem pravdy a její aplikace. Nemůžeme neustále fungovat v absolutních principech, protože povaha našeho života v tomto relativním světě je také relativní. Čas, místo a situace, ve kterých žijeme, se neustále mění, takže jsou relativní. Nemůžeme si myslet, že bychom mohli náš život žít absolutně, to není možné. Povaha různých doporučení svatých písem by se také měla chápat v relativním smyslu a aplikovat by se také měly relativně. Jeden specifický pokyn by neměl platit v jiném případě.
Pokud sebevražedné sklony v někom rozpoznáme, okamžitě bychom se měli s touto duší spojit a s láskou a péčí se ji snažit napravit, aby nakonec tuto hříšnou činnost nespáchala. Když už to ale někdo v nějaké bolestné situaci udělá, neměli bychom mu přát nic ošklivého. Naší vaišnavskou povahou není přát někomu něco špatného nebo ho nenávidět. Měli bychom se za tuto duši modlit. Takový je náš postoj. Neměli bychom k někomu, kdo něco takového udělá, cítit sympatii, ale empatii. Neměli bychom znevažovat jeho vzpomínku a urážet ho, to by bylo hrubé. Můžeme se ale modlit k Nejvyššímu Pánu, aby jeho další zrození bylo šťastnější a nemusel si znovu procházet bolestivým prožitkem, kvůli kterému si vzal život.
Půjde člověk, který zabil sám sebe, do pekla?
Nelze na to odpovědět přímo, protože existují různé typy sebevražd. Některé jsou dokonce považované za svaté – například oběť pro něco svatého nejsou považovány za hříšnou sebevraždu. V současné době lidé bojují z eutanázii – možnost opustit tělo v momentě, kdy je situace příliš bolestivá. Ti, kteří nemají žádné jiné východisko, nespadají do kategorie hříšných sebevražd. A pak samozřejmě existují hříšné sebevraždy. Proto se nelze ptát takto obecně.
Pokud se zabije někdo, kdo je velmi nešťastný a nedokáže už utrpení dále snášet, tak podle obecných informací z písem získá nějaký trest. Zároveň ale jeho případ bude posuzován se soucitem a laskavostí. Není mu dáno plné právo zabít se, pokud je bolest snesitelná. Pokud existuje jakákoliv šance, že bolest přejde anebo se alespoň zmírní, ale ten člověk to nevezme na vědomí a je natolik zklamaný a zfrustrovaný, že už svému životu nedá šanci na zlepšení a zabije se jen kvůli pesimistické náladě, bude to považováno za velmi hříšnou činnost. Ale v případě, kdy je někdo zcela bezmocný a trpí obrovskou neúnosnou bolestí, kterou už dále nesnese a neexistuje šance, že se vyléčí a této bolesti se zbaví, pak se sebevražda takového člověka bude posuzovat s laskavostí a soucitem, nebude na ni pohlíženo jako na velký hřích. Nakonec to bude soudit nejvyšší Stvořitel, protože On je tím, kdo tento život stvořil. Nemůžeme odhadnout, jak na to bude pohlížet On. Pokud ale pochopíme vznešené principy našeho Nejvyššího Pána – jak fungují relativně i absolutně, Jeho laskavou, milosrdnou povahu – můžeme předvídat, jak to bude posuzovat. Povaha spravedlnosti, kterou Nejvyšší Pán uplatňuje, následuje určité stálé morální principy. Nemůže být nespravedlivý. Nemůže od Něj pocházet žádná nespravedlnost.
Jak můžeme odhadnout, jak bude co Nejvyšší Pán posuzovat? Můžeme to udělat na základě principů, které už Nejvyšší Pán ustanovil. Takový je standard úsudku, na jehož základě můžeme posoudit, že ti, kdo se rozhodli ukončit život v neskutečně bolestivé situaci, která nemá naději na východisko, nepůjdou do pekla, ale Pán k nim bude soucitný a laskavý. Budou odměněni na základě své karmy. Do pekla se kvůli své sebevraždě zajisté nedostanou, protože ji nechtěli spáchat, ale nic jiného jim nezbylo. Je samozřejmě dobré, aby se dozvěděli o vědomí Boha a byli v něm umístěni dříve, než opustí tělo. Tak se nebudou muset stát duchy. Mohou sice zabít svá těla, ale pak už nemohou dělat nic – budou bezbranně ovládáni přírodními zákony. Měli by si tedy dávat pozor, aby byli umístěni ve vědomí Boha a měli by se modlit, když budou zabíjet své tělo. Tím předejdou tomu, aby se stali duchem, což by jinak bylo pravděpodobné.
Vždy přijde otázka, co dobrého by měl člověk v životě udělat, aby si zasloužil lepší příští život. Zabití sebe sama je negativní činnost. Jaké pozitivní kvalifikace ale takový člověk má? Musí si to zasloužit – pokud si člověk pozitivní věci nezaslouží, tak nepřijdou. Negativní čin nemůže být výmluvou k získání Pánova soucitu. Princip soucitu by neměl být uplatněn pouze u negativních činů. Pokud je tam nějaký pozitivní motiv, pak si člověk ten soucit a laskavost zaslouží. Měl by ale alespoň projevit snahu. Nejvyšší Pán se také nechce zaobírat negativními věcmi. Pokud někdo jen hřeší a nechce se napravit, Nejvyšší Pán k němu nebude milostivý. Kdyby byl, takový člověk tuto milost jen zneužije. Nejvyšší Pán raději zvolí způsob, jak takového člověka napravit, aby začal svůj život milovat a nechtěl ho předčasně ukončit. Když je tedy někdo v takové situaci, měl by se modlit k Nejvyššímu Pánu, a pak teprve zabít své tělo, aby se nestal duchem. Kdyby žádný pozitivní kapitál neměl, tak by se jím stal. Princip Pánova soucitu by se neměl použít jen na případ negativního aktu sebevraždy, otázkou vždycky je, jaký pozitivní kredit ten člověk má, aby si tento soucit zasloužil.
Šríla Prabhupáda na konci svého života také odmítl léky i jídlo…
Ano, to je to, o čem mluvím – svatá písma říkají, že za specifických okolností, když je jisté, že člověk velmi brzy opustí tento svět a nesnesitelně trpí, je povolené přiblížit čas přirozené smrti, ovšem bez jakéhokoliv násilí. Může to udělat půstem či odmítnutím léčby, nikoliv krutě – nikdo by si neměl proříznout hrdlo anebo vypít jed. Je to lepší, než ležet napojený na přístrojích – to nemá žádný význam. Je to jen otázka času – tělo zřejmě opustí za několik minut, hodin anebo dní. K čemu je život v takových podmínkách? Oddaný si řekne, že je lepší opustit toto tělo a jít do Pánova božského sídla. Raději to urychlí, než aby to zdržoval. Když někoho očekává něco příznivého, neměl by meškat, ale měl by si za tím pospíšit. Takový přístup je zcela posvátný a je doporučený svatými písmy – skok z Góvardhanu, utonutí v Ganze či Jamuně, vstup do posvátného ohně – to je správné, ale jen ve zvláštních situacích. Povolení je dáváno pouze za specifických podmínek, není to všeobecný pokyn pro jakoukoliv situaci, kdy se něco stane a my se z toho začneme hroutit a chceme se zabít. Pak by to bylo hříšné. To, co udělal Šríla Bhaktivédánta Svámí Maharádž, Čóta Haridás a mnoho dalších, hříšné nebylo… Můžeme vidět, že vānaprasthové v Indii se také někdy snaží přiblížit čas smrti, aby již brzy dosáhli osvobození. Tohle jsou vědomé duchovní způsoby, bezhříšné způsoby, a i když vypadají jako sebevražda, jsou úplně jiné.
Višnudžan Svámí se údajně také zabil…
Ano, následoval šlépěje Čóty Haridáse. Když oddaný spáchá sebevraždu ve vyšší duchovní náladě, v duchu oběti nebo pokání, pak to bude posuzovat přímo Nejvyšší Pán, nikoliv Jamarádž nebo kdokoliv jiný podle běžného zákona karmy. Je to oddaný Pána, takže ho bude posuzovat Pán samotný. Zajisté mu bude dáno povýšení namísto toho, aby šel do pekla. Byl to tak pěkný oddaný a udělal to jako pokání. Cesta, kterou si zvolil, je pro něj správná, ale někdo jiný by si mohl říct – „Proč se vzdávat života? Raději se napravím a zaměstnám své tělo v Krišna-bhajanu a ve službě, to bude ještě úžasnější.“ Oba dva způsoby jsou přijímané.
A jaké je řešení problematiky sebevražd?
V zásadě je nejdůležitější, aby lidé žili ve vědomí Boha, s vyššími vznešenými duchovními principy, principy oddané služby Pánu, to oslabí všechny tyto negativní hříšné činy. Tyto nechtěné hříchy pak budou do velké míry vymýceny, nemůže to být jinak. Takové je řešení. Když přijde světlo, odejde temnota. Ale toto je hmotný svět a neděje se to. Lidé nepřijímají útočiště v duchovním životě. Ale přitom ten je řešením, je lékem. I špatnou karmu lze změnit vědomím Krišny. Měli bychom se tedy lidem snažit pomoci tak moc, jak je to možné, a přivést je k němu. Jedině tak překonají a zničí svoji předchozí karmu a jejich život se obrátí od špatného k dobrému, od negativního k pozitivnímu. Takové je řešení. Proto by oddaní měli více kázat vědomí Krišny a každému ho zpřístupnit. To je lék. A i když člověk nesnesitelně trpí a rozhodne se opustit tělo, tak i taková karma bude napravena a člověk, pokud přijme vědomí Krišny, nebude trpět takovou bolestí.
Některé věci jsou předurčené a nějaké se vytvářejí postupně. Kdyby bylo všechno předem naplánováno, neměli bychom šanci něco změnit, vytvořit novou karmu. Náš život je kombinací předurčených i nových věcí. Duše má svobodnou vůli, takže je tu vždy možnost nové karmy. Vedle utrpení z předešlé karmy vždy existuje šance na vytvoření nové karmy. Náš život má dynamickou povahu, není omezený předurčeným způsobem. Bůh nám, jako své okrajové energii, dal plnou svobodu, kterou bychom měli dobře využít, nikoliv zneužít. Z jejího zneužití přicházejí špatné výsledky.
Když něco pochopíme s naprostou jasností, napomůže to našemu vědomí Krišny. Není dobrý nápad mít v mysli zmatek. Je to jako udržování nemoci. Když je tělo nemocné, není možné pěkně sloužit. Nemoc musí být vyléčena. Někdy jsou lidé zmatení – na jednu stranu je sebevražda špatná, písma říkají, že máme nenávidět hřích i hříšníka, na druhé straně povolují zabití těla pro vyšší cíl, a také je něco mezi tím…. Velká část svatých písem diskutuje rození a smrt, nemoci, stvoření a tak dále, místo toho, aby mluvila o Krišnově līle. Kromě desátého kanta je Šrímad Bhágavatam naplněn analýzami tolika ostatních témat… je to ale zapotřebí. A dnešní téma bylo přesně takové.
Francie, 26.10.2015