Bhakti Nandan Swami Maharádž odpovídá na dotazy ohledně Šrímatí Rádhárání a způsobu, jak zaujmout Její pozornost a získat Její milost. Přednáška ze Sri Sri Radha Govinda Gaudiya Mathu, Vídeň, 5.9.2015.
Audio online:
Audio ke stažení:
https://drive.google.com/file/d/10lVRA63EDyi5Ai4_BfqCQk80fIG5nW9-/view?usp=sharing
Všechny české překlady ke stažení (mp3):
https://drive.google.com/drive/folders/1jmjPY8gs0OnJFKvRfYfBERu1C2g9frqY?usp=sharing
PŘEPIS
Je nutné se na Džanmáštamí, Rádháštamí či na Gaura Púrnimu postit?
V takové dny je mnohem důležitější zaměřit se na naslouchání a diskutování Hari-kathā a láskyplnou službu, než se stresovat hladem. Člověk s prázdným žaludkem se nezvládne na službu soustředit, nedokáže cítit lásku a oceňovat to, co zrovna dělá, protože půst je pro něj příliš těžký. V takovém případě se může dosyta najíst anukalpa (ekādaśī) prasādam. Platí to zejména pro oddané, kteří mají fyzicky náročnou službu. Festivaly nejsou od toho, abychom se jen líně povalovali, ale vždy je toho zapotřebí mnoho udělat. Něco z toho vyžaduje mnoho energie a pro někoho může být těžké vše zvládnout s prázdným žaludkem. Naše guru-varga proto dovoluje těm, kteří mají přílišný hlad, aby se zbytečně nestresovali a najedli se ekādaśī prasādam tak moc, jak potřebují. I ti, které hlad příliš netrápí, si mohou dát trošku ekādaśī anukalpa prasādam. Mnohem důležitější než půst je soustředění se na oddanou službu Nejvyššímu Pánu a věnování se jí s veškerou pozorností – ať už se jedná o vyprávění o Pánově slávě či naslouchání o ní. Oddaný by měl o těchto tématech meditovat s radostí a nezaobírat se kručením v hladovém břiše, jinak bude veškerou pozornost směřovat na hlad, a ne na Pána. Když je člověk příliš hladový, měl by se najíst a být spokojený. Je lepší cítit se spokojeně a myslet s oddanou láskou na Krišnu než se neustále zaobírat tím, kdy bude jídlo, a směřovat veškerou pozornost a energii k hladu.
Krišna je samozřejmě obzvláště spokojený, když vidí, že oddaní si pro Něj s radostí odříkají a dělají pro Něj nějakou oběť. Vždy si toho všimne, a pak takovému oddanému věnuje speciální pozornost. Je snadné radostně přistupovat k Pánu, když je všechno v pořádku a pohodě a není třeba si odříkat žádných požitků; když jsme spokojení a veselí. Když je ale oddaný pro Pána připravený něco obětovat, aniž by mu to ubralo na radosti, pak je to ještě lepší. Princip je takový, že se na Pána obracíme skrze radosti i strasti. Trénujeme se tak, abychom se stali Jeho dobrými služebníky. Strastiplné situace nám napomáhají v tom, že když jimi projdeme a s neotřesenou vírou a radostí nadále pokračujeme ve vědomí Krišny, je to speciální známka pokroku v životě sādhany. Prošli jsme zkouškou časem, prostředím a svatým odříkáním – na naše úsilí je pohlíženo jako na čistší, kvalitnější a obdařené silou oddanosti. Není křehké a není možné ho snadno zlomit. Neutečeme, jakmile před námi stojí nutnost nějakého odříkání. Kvalita naší niṣṭhy prochází zkouškou. Niṣṭhā znamená ustálenost, která není podmíněná okolním prostředím. Jinými slovy náš oddaný závazek ke Krišnovi a ke Šrímatí Rádhárání už nezávisí na tom, co se kolem nás děje. I když je prostředí nepříznivé, my nerušeně pokračujeme s veškerou upřímností, vírou, radostí a oddaností ke Krišnovi. Taková je skutečná nepodmíněná láskyplná oddanost. Je mocná a je vysoké kvality. Když jí dosáhneme, pak zjistíme, že jsme udělali pokrok.
Někdy je naše oddanost zkoušena časem, prostředím nebo naší vlastní myslí. Pak se stane čistým zlatem. Surové zlato také musí projít mnoha zkouškami a procesy, při kterých se z něj odstraní všechno, co do něj nepatří, aby se z něj na konci stalo ryzí zlato.
Jak získat pozornost a milost Šrímatí Rádhárání? Je to vůbec možné?
Samozřejmě, že je to možné – když budeme sloužit těm, kteří jsou Jí blízcí a drazí. To je praktický a účinný způsob, jak dosáhnout Její milosti.
Zaprvé – upřímně služme čistým oddaným, kteří jsou s Ní důvěrně spojeni. Když takové oddané kolem sebe nemáme, snažme se sloužit alespoň těm, kteří se Jí snaží sloužit dle úrovně své vlastní kvalifikace. A rozhodně služme Jejímu milovanému – Krišnovi. Snadným způsobem, jak dosáhnout Krišnovy milosti, je zaměstnat se službou Šrímatí Rádhárání. A podobným krásným a praktickým způsobem, jak získat milost Šrímatí Rádhárání, je služba Krišnovi pod Jejím vedením. Velmi ráda vidí, když někdo slouží Jejímu milovanému, a tak této duši udělí zvláštní milost. Funguje to tedy na obě strany. Abychom získali Krišnovu milost, měli bychom oddaně sloužit Šrímatí Rádhárání a Jejím společnicím a oddaným. A abychom upoutali milost Šrímatí Rádhárání, měli bychom sloužit Krišnovi a Jeho milovaným společníkům a oddaným.
Může nám pomoci mnoho věcí – každý den se modleme ke Krišnovi a Šrímatí Rádhárání a zpívejme oslavné hymny. Nejen pro jednoho nebo druhého, ale pro oba. Uctívat musíme oba dva – Boha i Bohyni. Pak je naše uctívání úplné. Každý den služme pod vedením realizovaných oddaných – těch, kteří je oba milují. Můžeme navlékat girlandy, připravovat skvělou bhogu, šít pro Božstva šaty nebo vyrábět ozdoby, zdobit Je, meditovat o Nich a o Jejich līle, či můžeme myslet na to, že se v této līle zapojujeme do služby Jim. Můžeme pronášet Jejich svatá jména a meditovat o nich.
V srdci také můžeme pocítit, že od nás chtějí něco specifického. Nemusíme meditovat jen o zábavách popsaných ve svatých písmech, ale zkusme v hloubi srdce, z úrovně caitya-gurua, vycítit, co konkrétního bychom pro Ně chtěli udělat. V určitý moment budeme schopni pocítit, jakou specifickou službu od nás chtějí a potřebují tak, že budeme mít opakované spontánní nutkání tuto službu vykonat. Pak bychom to skutečně měli udělat. Je to osobní záležitost. Existují obecné pokyny a návody k vykonávání různých služeb, které platí pro všechny. Když se oddaný zapojí do služby a začne vyvíjet svůj osobitý vztah s Božským Párem, často na určité úrovni tohoto vztahu oddaný začne získávat specifickou inspiraci pro specifickou službu. Nestane se mu to jen jednou, ale opakovaně. Srdce mu to bude neustále opakovat. Pak by se měl oddaný do takové služby zapojit.
Když budeme žít životem služby Božskému Páru, pak zajisté přitáhneme Jejich milost, ať už viditelným nebo neviditelným způsobem. V počátečním stádiu začínáme získávat Jejich milost neviditelně, subtilně, ale v jeden šťastlivý okamžik našeho života ji budeme schopni vnímat více hmatatelně. Naše mysl, srdce a duše budou zaplaveny blažeností, které bude tolik! To ale přichází až v určitém pokročilém stádiu našeho duchovního života. Nemůžeme tušit, jak a kdy se to objeví. Musíme čekat a čekat s nesmrtelnou nadějí v srdci. S nadějí, která nikdy nezemře. Čekat na to, až skutečně zažijeme, že od Nich získáváme milost, což potvrdí blaženost, která nás zaplaví. Nemusí to být dokázáno nějakými vnějšími znaky. Je to zcela samozřejmé. A jednoho dne se to stane. Božský Pár, Šrímán Maháprabhu a celá naše guru-varga nám to slibují.
Udržování si nesmrtelné víry v dosažení tohoto ambroziálního cíle je součástí sādhany. Je to zkouška trpělivosti. Dosažení Jejich milosti nazýváme nejdražším cílem našeho života. To znamená, že si ho velmi ceníme a velmi ho chceme, intenzívně po něm toužíme. Nikdy by nás nemělo odradit, že to nedokážeme pocítit okamžitě. Musíme si uvědomit, že i tak díky službě se nám Jejich milost začíná v životě neviditelně hromadit, vrstva po vrstvě. A jednoho dne si jí začneme všímat, dokážeme ji vnímat a zaplaví nás prožitek získání Jejich milosti. A jakmile tu chuť získání jejich milosti obdržíme, budeme ještě více žíznit po tom, abychom od Nich tohoto nektaru dostali ještě víc. Čím víc získáváme, tím jsme žíznivější, a čím jsme žíznivější, tím víc jí získáváme a takhle to pokračuje dál a dál. Nikdy to nekončí. Žízeň není nikdy uhašena ani přesto, že je nekonečně hašena. Funguje to dynamicky. Nava nava navāyamāna. I přes veškeré uspokojení toužíme po dalším a dalším. Okamžitě po napití se nektaru přichází nová žízeň po novém nektaru. Takový zážitek nemá hranic. Jak by mohly existovat hranice zakoušení světa nekonečné extatické lásky? Dokonce ani Rádhiká s Krišnou se nedokážou dobrat hranic Jejich vlastní lásky a Jejich láskyplného vztahu. Co teprve my, Jejich oddaní?
Jaká je nálada Šrímatí Rádhárání?
To je těžké popsat jen několika slovy. Skvělé popisy Její nálady najdeme v Čaitanja Čaritámritě, Padma Puráně nebo Brahma Vaivarta Puráně. Ta je skvělou duchovní literaturou, která detailně popisuje slávu Šrímatí Rádhárání. V Brahma Samhitě je Krišna popsán jako Nejvyšší Pán – najdeme v ní popis Pánových zábav, slávy a vlastností. Podobným způsobem je Brahma Vaivarta Purána známá jako písmo, které detailně, krásně a úplně popisuje transcendentální vlastnosti, atributy a slávu Šrímatí Rádhárání. Abychom se o Ní dozvěděli více, o Jejím životě a Jejím krásném důvěrném milostném vztahu s Jejím drahým Pánem Krišnou, či o Jejím vztahu s Jejími věčnými společnicemi, musíme s plnou úctou číst Brahma Vaivarta Puránam. Nesmíme ale zapomínat na to, že při čtení této knihy musejí být naše srdce naplněna úctou a láskyplným oceňováním. Čtení takové vysoké ezoterické literatury, jako je Brahma Vaivarta Puránam, bez patřičné úcty může být velmi riskantní. Není možné ji číst se světským chápáním milostných záležitostí. Proto zdůrazňuji, že každý její čtenář musí mít srdce naplněné úctou.
Neexistuje jen jedna nálada Šrímatí Rádhárání. Na jednu stranu je známá jako Mahábháva Svarúpiní – ztělesnění Mahábhávy, a Krišna je známý jako Rasarádž – nejvyšší Vládce veškerých extatických milostných nálad. Mahábháva je tou nejvyšší poživatelkou Krišnovy extatické blažené lásky. Šrímatí Rádhárání je jejím zosobněním. V rámci její Mahábháva charakteristiky jsou zahrnuty všechny Její nejrůznější speciální nálady. Kdybych měl popsat Její náladu a povahu jedním výrazem, pak bych řekl, že je Mahábhávou Svarúpiní, absolutním, neohraničeným a nekonečným zosobněním extatické lásky ke Krišnovi, která je nádherná a blažená. Krišna je nejvyšší poživatel a Šrímatí Rádhárání je tou, které si Její krásný Milovaný nanejvýše užívá. Čím víc si Jí užívá, tím se Ona cítí blaženější a Její blaženost stoupá až do nekonečna. Jinými slovy – čím víc dokáže, aby si Jí její milovaný užíval, tím víc si také užívá Ona. Takový je rozdíl mezi povahou Rasarádže a Mahábhávy Svarúpiní; takový je mezi nimi vztah.
Existuje mnoho ezoterických znaků v povaze Šrímatí Rádhárání a Krišny, jako je mān, pranaya, mādana… není snadné je všechny rozebrat do detailu. Jsou popsány v Čaitanja Čaritámritě, je tudíž nejlepší si o nich přečíst přímo tam.
Existuje spojení mezi vipralambha-rasou Šrímatí Rádhárání a Šrí Čaitanji?
Nejen, že mezi nimi existuje spojení, ale vipralambha Krišna-prema, kterou zejména v poslední části své projevené līly zakoušel Šrí Čaitanja Maháprabhu, se nelišila od vipralambha-premy, kterou zakoušela Šrímatí Rádhiká, když Krišna odešel z Vrindávanu do Mathury. Čaitanja Maháprabhu prožíval přesně to samé. Jeho vipralambha-kṛṣṇa-prema nebyla v ničem nezávislá na vipralambha náladě Šrímatí Rádhárání. Naopak, přesně tu samou bolest stesku, kterou prožívala Ona sama, když Krišna odešel z Vrindávanu, prožíval i Pán Čaitanja. Nebylo to oddělené. Jedním z hlavních důvodů, proč se Pán Čaitanja v kali-yuze zjevil, bylo, aby sám vychutnal vipralambha-premu tak, jak ji zakouší Šrímatí Rádhárání. Protože jako Krišna to nemohl udělat přímo, musel přijmou Její náladu a ponořit se do ní. Jinak by nemohl tuto nezměrnou bolest odloučení sám od Sebe zažít tak, jak ji zažívá Ona. Je to jeden z hlavních důvodů, proč se chtěl Krišna stát Pánem Gaurángou.
Kdo se stará o Šrímatí Rádhárání, když je ve vipralambhě?
Její sakhī, mañjarī a také další důvěrné společnice – Vradža-gopī – Ji uklidňují, utěšují a s láskou Ji objímají. Ony sice samy zakouší to samé, ale city Šrímatí Rádhiky jsou ze všech nejintenzívnější a nejbolestivější. Právě proto, že ostatní dívky vipralambhu zakouší také, dobře vědí, jaké to je, jak moc bolí to odloučení, a tak se snaží vzájemně se utěšit, ale nejvíce chtějí utěšit Šrímatí Rádhárání. S láskou Ji drží v náručí a snaží se Ji utěšit, i když je to nemožné – daří se jim to jen částečně. Je popsáno, že síla extrémní bolesti, kterou Rádhárání zažila v odloučení od Krišny, není slučitelná se životem. To jasně popisuje jak Čaitanja Čaritámrita, tak Šrímad Bhágavatam. Kdokoliv, kdo takovou bolest z odloučení od Krišny pocítí, nemůže přežít. Ale úžasnou silou té stejné Krišna-premy je jeho život zachován. Oddaný nemůže zemřít, protože ta samá moc vipralambha-premy jeho život udržuje a vyživuje a díky ní také může zažívat vipralambha-premu až do nekonečna. Je to transcendentální, není tudíž zcela možné porozumět tomu, jak se to děje. Pro naše lidské chápání je to nepochopitelné. Je to takové, jaké to je a projevuje se to tak, jak se to chce projevit. Přináší to tolik bolesti z lásky a zároveň to udržuje toho, kdo ji zakouší, při životě, aby to mohl prožít. Je to úžasné a zázračné. Není možné to plně popsat.
Ale z Vrindávanu přeci Krišna nikdy neodchází…?
Z hlediska tattvy nemohou být nikdy Krišna a Rádhárání odděleni. Z hlediska līly občas odděleni jsou. Pokud by k tomu nedošlo, nemohli by zakusit chuť vipralambhy. Vipralambhu necítí jen Šrímatí Rádhárání, ale také Krišna, když odejde z Vrindávanu. Není to tak, že byl mimo Vrindávan zcela šťastný – v srdci neustále cítil akutní bolest odloučení od Šrímatí Rádhiky a Vradža gopī. Chuť vipralambha-premy zakoušeli oba. Rádhárání prožívala vipralambha-kṛṣṇa-premu a Krišnačandra zase vipralambha-rādhā-premu. Tato chuť by se nedostavila, kdyby nedošlo k nějakému zdánlivému odloučení. Chuť vipralambhy byla vytvořená proto, aby až do nekonečna zesílila chuť jejich budoucího setkání. Zvyšování negativity. Je to pozitivní stránka negativity – čím silnější pozitivně negativní stránka je, tím silnější a lepší je pozitivně pozitivní stránka. Čím větší hlad máme, tím více nám jídlo chutná. Když jsme najedení, tak si nepochutnáme ani na vynikajícím jídle. Jen, když máme žízeň, si můžeme vychutnat nějaký nápoj. Bez žízně nám moc chutnat nebude.
Kdyby byli Krišna a Šrímatí Rádhárání neustále zcela spokojeni, chyběla by jim tam ta druhá část. Aby byli zcela naplněni, je nezbytná kultivace negativního ambroziálního aspektu Jejich līly, aby existovala možnost srovnání. Sambhoga a vipralambha, sambhoga a vipralambha… A tak to pokračuje dál a dál, do nekonečna a do věčnosti – cyklicky se střídají až do poslední hranice bezhranična. Pán Čaitanja říkal, že můžeme mít jen malý náhled do toho, co se ve skutečnosti děje. Nikdy bychom si neměli myslet, že to můžeme zcela pochopit, protože to je nemožné. Acintya bhedābheda. Zároveň jednotné i odlišné. Aspekty zábav sambhogy a vipralambhy jsou vzájemně propojené, jsou jedním a zároveň se liší. Jsou vzájemně propletené. Když jsou Krišna a Rádhárání těsně vedle sebe, tak i přesto Rádhárání občas trpí velkou bolestí odloučení, protože je Jí jasné, že po nějakém čase Její milovaný odejde a nebude s Ní napořád. V předtuše budoucího odloučení začne cítit bolest stesku i ve chvíli, kdy je Její milovaný přímo u Ní. Prema vaicittya dasā. Na základě tohoto příkladu můžeme pochopit, jak blízce propojené a propletené jsou oba aspekty premy – sambhoga a vipralambha.
Rádhárání jednou kvůli jistým emocím opustila tanec rāsa-līlu. Celou zábavu rāsa-līly prostoupila bolest stesku po Rádhice a také po Krišnovi, protože Ten se za Ní ihned vydal. Všechny Vradža-gopī zachvátila nezměrná bolest odloučení od Obou. Nálada sambhogy se obrátila hlavou dolů. Sambhoga i vipralambha jsou Krišna premou, ale mají různé příchutě. Vipralambha-prema začala být tak intenzivní, že Vradža-gopī nevěděly, jak se ukonejšit. Našly pouze jediný způsob, jak pocítit alespoň malou úlevu – přesvědčit sebe samotné, že se staly Krišnou. „Když já budu Krišnou, už od něj nebudu odloučená, a tak se moje srdce zahojí, protože už se mi nebude stýskat.“ Vradža-gopī se tedy začaly chovat jako Krišna – braly do rukou flétnu, zaujímaly na třech místech prohnutý postoj – aby se uchránily před neskutečnou bolesti odloučení od Jejich Pána. Volaly ostatní gopī: „Já jsem Krišna, podívejte se, mám flétnu! Pojďte za mnou!“ a začaly předvádět různé Krišnovy zábavy. Neměly jiný způsob, jak si od té bolesti ulevit. Byla tak nesnesitelná, ale zároveň tak chutná!
Guru Maharádž říkával: „Nejsladší písně jsou ty, které vyprávějí o nejsmutnějších věcech.“ Proto lidé chodí na srdceryvné filmy – pláčou, ale nechtějí se přestat dívat. Bolí je, když vidí tragické scény nebo čtou dojemné knihy – způsobuje jim to tolik bolesti, že někdy pláčou, ale i přesto nepřestanou tu knihu číst anebo se na ten film dívat, protože v tom nacházejí chuť. Co je to za chuť? Na základě toho můžeme získat představu o tom, jak chutná vipralambha-kṛṣṇa-prema. Je nesnesitelná a bolestná, ale zároveň v sobě má nektarovou chuť, které není možné se zříct. Taková je její úžasná povaha. Obojí je blažené. Pláč štěstím v Krišna-premě i pláč bolestí v Krišna-premě. Je těžké říct, co je blaženější. Jsou to různé druhy blaženosti, ale oba jsou blažené.
bāhye viṣa-jvālā haya, bhitare ānanda-maya,
kṛṣṇa-premāra adbhuta carita
„Na venek to vypadá jako jedovaté pálení, ale uvnitř to chutná jako neomezený poklad nektaru. Takové je zakoušení nektarové blaženosti Krišna-premy.“
Čaitanja Čaritámrita, Madhja 2.50
Je pravda, že nejoblíbenější sladkostí Šrímatí Rádhárání jsou malpury?
Ano, je to jedna z Jejch nejoblíbenějších sladkostí. Malpury ale musejí být připraveny speciálním způsobem. K tomu, aby se objevila ta specifická chuť, kterou má ráda, je zapotřebí konkrétní postup při vaření. Nějakou představu nám mohou dát malpury z Džagannáthova chrámu v Purí. Tam Pánu obětují několik druhů malpur a všechny jsou vynikající.
Jeden druh malpur se nazývá gokul-pithe. V Indii se většinou připravují na Džanmáštamí, Nandótsavu či Rádháštamí. Malpury by nikdy neměly být příliš sladké. Sladké by měly být jen tak, aby sladkost nenarušovala a nepřebíjela ostatní chutě – chuť ghí a dalších skvělých ingrediencí, ze kterých se připravují. Chuť malpur vždy závisí na tom, z čeho je vyrobeno těsto a jaká směs koření se přidá. Také záleží na typu a množství ghí i na způsobu smažení. Důležitý je také cukr – je lepší místo bílého cukru použít hnědý cukr nebo datlovou melasu.
Co mám dělat, když chuť pořád nepřichází?
Motor se nerozběhne sám od sebe, někdo ho musí nastartovat. Jakmile se ale ozběhne, už běží sám. Stejně tak jediný účinný způsob, jak začít cítit alespoň kapičku láskyplné chuti, je být sebemotivovaný. Já to například dělám tak, že když chuť nepřichází, ptám se sám sebe, co se děje a promlouvám sám k sobě: „Co to s tebou je? Neděláš žádný pokrok! Musíš pocítit nějakou chuť a já ti nedám pokoj, pokud něco neucítíš! Nemáš žádnou výmluvu!“ Rozdělme se na dva a nedejme si pokoj, dokud se ta chuť neobjeví. Mluvme sami k sobě a skrze neustálou opakovanou snahu v sobě probuďme motivaci. Jde to. Když budeme dál a dál motivovat sebe sama, pak se to v nějakou chvíli stane a my začneme chuť pociťovat. Nemůže to být jinak.
Měli bychom dělat sādhanu jako ptáci cātaka a jednoho dne to přijde. Nezůstane to dlouho, ale bude to jako záblesk světla, jako paprsek nektarové extáze, který naplní naše srdce chutí. Na naší úrovni je těžké dosáhnout takového stavu trvale. Je to téměř nemožné. Ale i pokud získáme alespoň jeho záblesk, můžeme se považovat za velmi šťastlivé. Tak se dozvíme, že tam jsme, a i když je to jen chvilka, dodá nám tolik sebedůvěry a naděje, že to tam skutečně je a že to získáme, až se vrátíme do Pánova božského sídla. Když se dostaneme na úroveň dokonalosti, sebenaplněnou úroveň, které se také říká Gólóka – Pánovo sídlo – tam to budeme zažívat věčně. Dokud jsme na naší současné úrovni, nemůžeme čekat, že to bude trvalé – to bychom chtěli příliš, to se nestává.
Měli bychom být oddaně sebemotivovaní a stěžovat si sami sobě i Nejvyššímu Pánu: „Proč se to neděje?“ Mnoho oddaných složilo nádherné oddané písně, ve kterých je vetknutá tato láskyplná výčitka.
kabe ha’be bolo se-dina āmār
„Můj drahý Pane, proč se mi to neděje? Jak dlouho ještě budu muset čekat, ó Pane?“
Někdy se po porodu kráva od telete vzdálí a to začne matku svým specifickým způsobem volat. Matka k němu okamžitě přijde, aby mu dala své mléko. Malá telátka jsou plná energie – brzy po porodu už se stavějí na nohy a chtějí všude pobíhat. To pro ně může být nebezpečné, protože to jsou vlastně novorozenci. Kravička za nimi nemůže pořád běhat a dávat na ně pozor, protože potřebuje také odpočívat. Ví ale, že její mléko má na tele omamný účinek, takže si uvědomuje, že když teleti dá dosyta napít, tak se uklidní a usne. Přirozeně tak zajišťuje jeho bezpečí. Takový účinek má kravské mléko, produkované krátce po narození telete i na lidi. Proto většinou lidé v Indii toto mléko nedojí, dojí jen mléko produkované po 21. dni po narození telete. Když pak začnou krávu dojit, může nastat nebezpečí, že nezbude dostatek mléka pro tele. Kráva ale ví, jak mu nějaké mléko schovat a lidé ho nedokážou vydojit. Je uchované pro telátko. Když se ho pak telátko snaží vypít, nejde to snadno, protože je velmi dobře schované. Když se mu ani po několika pokusech nepodaří žádné mléko získat, začne si stěžovat. Pak teprve kráva toto mléko uvolní a to spustí. Proč dávám tento příklad? Protože my také někdy musíme být jako telátko a láskyplně se dožadovat: „Mami, proč nevychází žádné mléko, když saji a saji?“ Pak v jednu chvíli mléko začne proudit. Musíme to také tak dělat s našim božským Otcem a božskou Matkou. Nejvyšší Pán ale není jen naším otcem, je také naší matkou, přítelem, manželem, milencem – je snad něco, čím by nebyl?
tvam eva mātā ca pitā tvam eva
tvam eva bandhuśca sakhā tvam eva
tvam eva vidyā draviṇam tvam eva
tvam eva sarvam mama deva deva
Jaké vztahy je možné s Krišnou mít?
Ve světě světských společenských vztahů nemůže mít jeden člověk k druhému všechny typy vztahů najednou. Není to možné, nedopadlo by to dobře. Máme sice různé vztahy – jako matka, otec, syn, manžel, manželka, přítel, pán, služebník… ale jeden vztah nelze aplikovat na jiný vztah, to by nefungovalo. Vztah s Nejvyšším Pánem je ale jiný. Nejvyšší milovaný Pán je On a také Ona, může být otcem i matkou, manželem i manželkou, může být nejdražším přítelem, nejdražším Pánem… může být vším. Člověk s Ním může mít všechny aspekty vztahu, i když ne najednou – pak by vznikla rasābhāsa. Existují různé úrovně vztahů a nálad, kterých je možné dosáhnout. Všechny tyto vztahy je ale možné mít s tím stejným nejvyšším Milovaným. Není to omezené jako na naší pozemské úrovni, v naší světské společnosti.
janaka, jananī, dayita, tanay
prabhu, guru, pati-tuhū sarva-moy
– Šríla Bhaktivinód Thákur, Mánasa Deha Geha
V možnostech vztahu je zahrnutý i princip gurua. K Nejvyššímu Pánu, k Božskému Páru můžeme přistupovat jako ke guruovi. Janaka je otec, jananī je matka, prabhu je Nejvyšší Pán, vládce, dayita je milovaný, tanay je dítě, guru – je guru, pati je milovaný manžel. Tuhū sarva-moy – jsi v mém životě vším. Neexistuje omezení v tom, jaký láskyplný vztah k Pánu můžeme mít.
Někdy se mohou subtilním způsobem různé vztahy prolínat i na běžné úrovni. Přítel, který je starší než my, může být v určitém slova smyslu i naším otcem a přítelem zároveň, může se stát naším ochráncem. Stejně tak i náš otec či matka se mohou stát našimi dobrými přáteli. Nějaké vztahy je možné míchat, jiné nejdou dohromady. V duchovním božském světě jsou všechny vztahy posvátné a nektarové. I přesto, že některé vztahy spolu vzájemně nejsou slučitelné, protože by vytvořily rasābhāsu, se zdrojem všech vztahů, Božským Párem, je možné mít jakýkoliv vztah – neexistují omezení. I když není možné všechny typy vztahů míchat, pocházejí ze stejného zdroje. Můžeme mít různé vztahy s tím stejným božským Zdrojem. Vztahy s Nejvyšším milovaným Pánem jsou úžasně mystické a mají nejrůznější aspekty.
Když se Krišna stane synem Nandy Maharádže a matky Jašódy, je neustále Nejvyšším Pánem a přijímá od nich láskyplné uctívání v náladě vātsalya premy. Je to pořád Nejvyšší Pán, ale v podobě milovaného dítěte. Kdyby se zjevoval jen jako Nejvyšší Pán, všichni by cítili jen úžas a úctu. Láskyplné city, jako mají rodiče ke svým dětem, by se nedostavily. A tak aby si je mohl vychutnat i Krišna, stal se jejich synem. Pořád je uctívaným Pánem, je ale uctívaný rodičovskou láskou a náklonností. Když Krišna v sakhya rase dovádí se svými společníky, občas prohraje. Nechává se dobrovolně porazit, aby si užil hru. Ti, kteří nad ním vítězí, Ho tím vlastně také uctívají. Je to součást hry – kdyby Krišna neustále jen vyhrával, pak by to nebylo zábavné ani napínavé. Nikoho by to nebavilo, kdyby všichni předem věděli, kdo zvítězí. Ale když sakhové vědí, že svého přítele Krišnu mohou porazit, jsou tak nadšení! Někdy se o to snaží opravdu urputně a Krišna to ví. Kdyby jim nedovolil Ho porazit, pak by to nikdy nedokázali. Krišna ale chce být poražený a sakhové, kteří Ho porazili, jsou tak nadšení! Připomenou Mu, že musí dodržet pravidla hry a nosit je na svých ramenou. A Krišna musí poslechnout. Tohle všechno se děje pro Krišnovo potěšení, i to, že Ho sakhové porazí. Taková je jejich služba Krišnovi. Je to tak nádherný svět!
Pomáhá Krišna oddaným v duchovním životě?
Pomoc z Krišnovy strany je nám vždy k dispozici. Záleží na tom, jestli jsme dostatečně otevření na to, abychom tuto pomoc dokázali přijmout a také o ni požádat. Stejně tak je k dispozici jeho soucit. Existuje proces žádání o laskavost a o milost – říká se mu sādhana. Existují různé způsoby sādhany. Pokud jsme upřímní a po této milosti skutečně toužíme, pak jednou zaručeně přijde. Upřímná snaha není nikdy zbytečná. Oddaní by se neměli strachovat, že se jim to nikdy nestane. Měli by jen upřímně dál oddaně sloužit a vyvíjet snahu o to, aby v sobě probudili lásku ke Krišnovi. Měli by usilovat o to nějakou lásku pocítit a použít ji ve službě, kterou dělají. I když to z počátku moc nepůjde, tak to nevadí – jen by se měli dál a dál snažit. Měli by si alespoň představovat, že Krišnu milují. Dokonce i takováto láskyplná představa bude nápomocná a probudí určitou lásku k Pánu. Takhle to funguje. Když na něco pořád myslíme, tak se to v nějaký moment skutečně objeví. Nebude to už jen naše představa, ale skutečnost. Když uvidíme, že se ta chuť, ty láskyplné city ustálily a nejsou jen vrtkavé, pak je to velmi dobrým znamením, že jsme na správné cestě.
Ale jakmile začneme být pyšní na to, že už jsme se stali velkými oddanými, tak to okamžitě zmizí. Musíme být velmi opatrní. Žádnou službu bychom neměli dělat proto, abychom dosáhli uznání a slávy. Neměli bychom se chvástat: „Podívejte se, jakou službu dělám pro Krišnu!“ Pak by to bylo ihned pryč. I tak z toho samozřejmě něco získáme, ale bude to, jako bychom místo milionu dostali jen pár korun. Přijdeme o hodně. Protože oddaná služba nebude oddanou službou, ale činností motivovanou dosažením světského uznání a slávy, jen divadýlkem pro ostatní. Oddaní si na to musejí dávat velký pozor, aby sloužili jen pro Pánovo potěšení a nevyužívali tuto službu pro dosažení jakýchkoliv světských věcí, protože pak by služba ztratila na hodnotě. Ne úplně, ale z velké části. Sloužit by se mělo s touto čistou náladou, s oddaností, jen pro potěchu Pána a za žádným jiným účelem.
Jednou v našem životě nastane ten úžasný okamžik, kdy začne přicházet blažená chuť ve vztahu ke službě Božskému Páru. Stane se to automaticky a přirozeně. Není nic špatného na tom si všimnout, že se to děje. Jakmile bychom ale začali být pyšní na to, že se z nás stali velcí oddaní a budeme to chtít vystavovat na obdiv před ostatními, tak to zase zmizí. Pak bychom se museli napravit a vykonat spoustu sādhany, abychom k tomu bodu znovu došli. Chvástání je sice špatné, ale vyjevování mysli mezi důvěrnými kvalifikovanými oddanými se nepovažuje za známku pýchy. Nedělají to proto, aby ukázali, jak velkými oddanými jsou. Jejich záměr je přesně opačný. Když s veškerou pokorou a se srdcem naplněným dychtivostí jeden oddaný vyjevuje svoji mysl a svoje srdce druhému oddanému podobného ladění, je to nálada dadāti pratigṛhṇāti. To je v pořádku, protože tam není přimíchaný žádný světský motiv.
Když oddaný upřímně hledá milost Božského Páru a i přes mnoho překážek a potíží na cestě sādhany Mu oddaně slouží, nebude jeho snaha nikdy marná. Vždy přinese ovoce. Je jedno, s jakým podmíněním tyto oddané činnosti děláme, vždycky nám přinesou sukṛti, které se nahromadí a jednoho dne se z nich stane velký kapitál, který nám bude v životě velmi nápomocný. Neměli bychom tedy podceňovat žádnou oddanou službu v žádné situaci. Prospěšné jsou všechny. Když se do služby zapojí i oddané city, pak je tato služba v očích Božského Páru kvalifikovanější a hodnotnější. Ale i když sloužíme bez oddanosti, jen z povinnosti, i tak je služba hodnotná, i když méně. Nikdy si nesmíme myslet, že když nějakou službu děláme jen z povinnosti a bez lásky, přijde vniveč. Vždycky má nějakou hodnotu. Jakýkoliv způsob oddané služby pod vedením oddaných je vždycky prospěšný, samozřejmě pokud nemáme antagonistický přístup. S láskou nebo bez lásky – oboje je prospěšné, liší se to jen kvalitou.
nehābhikrama-nāśo ’sti
pratyavāyo na vidyate
sv-alpam apy asya dharmasya
trāyate mahato bhayāt
„I když pro Mě někdo udělá i něco velmi malého, může ho to pomoci zachránit z oceánu rození a smrti, ze strachu ze smrti ve světském oceánu rození a umírání.“
Bhagavad-gítá 2.40
Pán je milostivý – to je naše velká nesmrtelná naděje. Můžeme záviset na Jeho milosti. Občas se Mu ale musíme připomínat. Nejvyšší Pán je velmi zaneprázdněný. Vládne celému vesmíru, dělá tolik různých věcí, a neustále je zabraný ve vychutnávání si Své vlastní blaženosti. Takže se Mu občas musíme připomenout: „Ó náš milovaný milosrdný Pane, prosím, nezapomeň, že bys nám měl udělit milost. Prosím, nezapomínej na to, že jsi milostivý! My tu čekáme na Tvoji milost a dychtíme po ní jako ptáci cātaka. Jsme tak žízniví! Prosím, podívej se na nás a věnuj nám trošku pozornosti. Protože jinak nedostojíš Tvým jménům jako je Dína-bandhu, Karuna-sindhu, Patita-pávana… Prosím, Pane, varuji Tě, dej si pozor, abys dostál těmto krásným smysluplným jménům, která popisují, jak skvělý přítel všech potřebných a zoufalých jsi. Jsi velký spasitel a jsi vtělením veškeré milosti. Jsi milosrdný a všichni Tě znají jako Toho, kdo zachraňuje všechny pokleslé, hříšníky a prostě každého, kdo se na Tebe obrací. Jsi nekonečným oceánem milosti a milosrdenství – Karuna-sindhu. Připomínám Ti to, Pane, znovu a znovu. Tady stojí ten nejkvalifikovanější příjemce Tvé milosti, protože je tak zoufalý!“ To je skutečná pokora. Když budeme mít tuto pokoru, toto ārati (zoufalé dychtění), v našem srdci, pak nám Pán svoji milost nemůže upírat dlouho, protože síla láskyplného dychtění si ji přitáhne. O to bychom se měli snažit. I tato snaha je jednou z našich oddaných činností.
Co vás sem všechny přivedlo? Záblesk milosti Božského Páru – proto tu všichni v tento svatý den Šrí Krišna Džanmáštamí nasloucháme a mluvíme o Jejich slávě. To, co vás sem všechny přivedlo, není nic obyčejného. Je to záblesk milosti Rádhárání a Krišny, že tu teď všichni sedíme a vychutnáváme si rozhovory o Nich. Bez Jejich milosti by se nic takového nemohlo stát. My nemáme kvalifikace k tomu, abychom mohli popisovat Jejich transcendentální vlastnosti, slávu a milost. Musíme si uvědomit, že to, že to dokážeme, je znakem Jejich milosti, která se mysticky objevuje v našich životech. Je těžké poznat, jak plyne, jakým způsobem a v jaké podobě sestoupí do našeho života. Musíme být schopni ji rozeznat. Když budeme ledabylí, budeme ji považovat jen za něco obyčejného.
Šrí Šrí Rádhá Góvinda Gaudíja Math, Vídeň, 5.9.2015